Jak nevhodný ten jejich výročí, řekla Jana. Najdou čas oslavit a ještě k tomu na venkově. K Janě se dostaly úryvky nespokojených slov manžela. Uvědomila si, že bratr manžela je pozval na dvacet pět let společného soužití, tedy na stříbrnou svatbu.
Telefon Martina zvonil hlasitě a naléhavě, dokud ho Nakonec nevyzvedl.
Volal mu bratranec z vesnice.
Ahoj, Petře, ahoj! pozdravil Martin. Všechno v pořádku, a jak se máte vy? No a kdy v sobotu?
Dobře, předám Janě! Samozřejmě přijdeme, kam jinam bychom se mohli vydat?!
Manželova žena Jana vstoupila do místnosti.
Jak nevhodný ten jejich výročí, opakovala. Najdou čas oslavit a ještě k tomu na venkově.
K Janě se přihnuly útržky nespokojených slov manžela.
Uvědomila si, že bratr manžela zve na dvacet pět let společného soužití, tedy na stříbrnou svatbu.
A Martin s Janou se už od té doby rozhodli rozvést.
Poslední dobou měli příliš mnoho rozdílů, nastalo odcizení a vzdálenost mezi nimi.
Před dvěma dny už se rozhodli rozejít. Janě se nechtělo jet na tu stříbrnou svatbu nebyla v náladě
Možná pojedete sami, Martine, protože jsi jeho blízký bratr. Já bych se ale ráda setkala s Terezou, řekla o Petrova manželce. Vždycky jsme si byli blízcí a jezdili si navzájem na návštěvu
A jak dorazit na jejich výročí a oznámit, že se rozvádíme?
Autobus z města na vesnici jede čtyři hodiny, a jejich starý vůz už třetí měsíc stojí v garáži.
Dříve touto autíčkem často jezdili na vesnici k Petrovi, kde se Martin narodil a vyrostl.
Teď už auto nejezdí, Jana nevěděla, jestli má auto opravit a investovat peníze, nebo koupit nové. Všechno se změnilo předpovězené rozloučení přehodilo všechny plány.
Martin také přemýšlel:
Téměř jistě Jana nepojede, nejspíš odmítne. A jedním jet Pak budeme muset Petrovi s Terezou říct, že se rozvádíme. Budou se škrtnout, ptát se. A potřebují vůbec tuto zprávu v den svátku? Mají stříbrnou svatbu a já s rozchodem. To není dobré
Když viděl, že žena vstoupila do pokoje, řekl:
Petrovi volal, pojďme se vydat, co? Neřekneme jim nic o našem vztahu. Vyrazíme a pak se postaráme o rozvod?
Jana přikývla:
Dobře, když už mají svátek, pojedeme tam, co už tam…
Autobus se zastavil a řidič zakřičel:
Všichni ven, dál už nejezdíme!
Jak to nejezdí?! rozzlobil se Martin. Do vesnice je ještě pět kilometrů!
Cesta je špatná, pršelo a už přestalo, neprojedu. Zůstanu uvězněn, kdo mě vytáhne? Hledejte spolujezdce nebo choďte pěšky odpověděl řidič pevně.
Martin a Jana vyšli z autobusu, Martin měl v ruce brašnu. Pěšit pět kilometrů nebylo v jejich plánech.
Co budeme dělat, čekat na spolujezdce nebo jít pěšky? zeptal se manželky.
Spolujezdce se může objevit až ráno, musíme jít pěšky, odpověděla Jana.
Rozčilení na řidiče, který zůstává stát uprostřed silnice, Martin šel vpředu, Jana ho následovala po okraji cesty. Cesta skutečně byla špatná, uprostřed velké kaluže, ale po okraji se dalo chodit.
Divné, Jana mlčí a ani se neštve, pomyslel si Martin. Doma by to už zvládla, ale tady hromadí svůj hněv a jednou to vybuchne! Možná právě na polovině cesty mi řekne vše
Když už byli v polovině, před nimi se objevil dubový háj, skrz něj museli projít, a vesnice byla už blízko.
Martin čekal, až Jana začne křičet. Ona šla v klidu, neodstoupila.
Zastavili se, Martin položil brašnu na zem a zeptal se:
Už jsi unavená? cítil mírnou vinu, že jí navrhl takovou výpravu.
Trošku, mohu si odpočinout na té kmeni, ukázala na spadlý strom.
Posadili se, rozhlédli se. Krása, ještě není pozdě, večer se blíží, ptáci stále zpívají, motýli poletují, stromy šumí, skřivánci štěbetají.
Jana si vzpomněla, jak téměř před dvaceti lety přijeli k Martinovi do vesnice, kde už byly připravené stoly a hosté čekali na novomanžele.
Jak se změnilo vše během dvaceti let, les vyrostl, duby jsou vysoké a majestátní, řekla Jana.
Čas opravdu rychle letí, všechno se mění, přikývl Martin. Pamatuješ, jak ten den nám na autě téměř spadlo kolo? Ty v svatební šaty na podpatcích, já v obleku a leštěných botách, šli jsme po okraji k vesnici, zatímco Petr měnil kolo. A nečekali jsme, že půjdeme pěšky. Šli jsme jen chvíli, ale tvá noha trochu zčervenala.
Jo, pamatuju, noha mi byla, zasmála se Jana. Naštěstí Petr rychle opravil auto, to je mladost! Kdybychom šli dnes, jen bychom stáli a čekali
Po krátkém odpočinku pokračovali dál.
Šli tiše, každý byl v myšlenkách. Martin vzpomínal na školní výpravy s kamarády, Jana nikdy nespala v lese, byla městská.
Jana, unavená, přemýšlela:
Dokud náš syn slouží, rozvedeme se. On to určitě nepřijme, ale co už dělat? Už jsme se rozhodli
Cesta je vyvedla z háje a objevili vesnici rozprostřenou v údolí.
Krásná, co? V létě je to nádherné jasné barvy, teplo, slunce, poznamenala Jana.
Ano, vždycky je tu hezky, ať už léto, jaro, podzim nebo zima. Přijeli jsme v různých obdobích. Škoda, že auto zkolabovalo, už bychom byli na místě, odpověděl Martin.
Otevřeli branku, vstoupili na dvorek a uviděli Petra, který už rozkládal stoly. Rozběhl se k nim, objal je.
A vy šli pěšky, co?! zvolal. Kde je auto? Proč jsi mi neřekl po telefonu, byl bych vás přivítal. Cesta je špatná, ale já bych jel oběhem.
Nevěděli jsme, že autobus nejede dál, tak jsme museli jít pěšky. Ale aspoň jsme se nadýchli čerstvého vzduchu a užili si krásy.
Jano! Tereza objala svou dceru s úsměvem. Jaké to je skvělé, že jste dorazili, dlouho jsme se neviděli. Zítra máme výročí, stříbrnou svatbu. Čas utekl jako jediný okamžik, stihli jsme se jen obtáhnout.
Petr a Martin si povídali, pak se převlékli a všichni usedli k večeři. Trávili dlouho na dvoře, smáli se, poté se rozptýlili po pokojích. Martinovi a Janě připravili malý pokoj s novou pohovkou.
Podívej, koupili jsme nedávno novou, ukázala Tereza rozložený a povlečený gauč. Tady je teď.
Jana se převlékla a posadila se u zdi, nechávajíc většinu pohovky pro Martina. Už byli doma, nespali spolu, a Martin se podíval na gauč a lehl na kraji.
Jano, co děláš u zdi, lež normálně, místo je pro nás oba. Noha jistě bolí po pěší cestě.
To není slovo bolí, odvětila manželka.
Martin náhle sundal deku z jejích nohou a začal masírovat chodidla.
Dobře, nech to, Martine. Přejde to během noci!
Buď tiše, hned bude lépe.
Následující den Martin s Janou pomáhali připravovat stoly na dvoře, přivítali hosty. Rozhovor nejprve tiše, pak hlasitěji a hlasitěji. Pak se rozběhla hudba, zazpívali písně, tančili, vše se vyměnilo v bujnou radost. V vesnici všichni znají jeden druhého, baví se.
Představ si, Martine, dvacet pět let s Terezou, všechno jsme měli, ale nic lepšího. Občas se pohádáme, ale usmíříme se. Nemůžeme dlouho hněvat, je milá! Všichni jsou tak, že jo! povídal veselý Petr svému bratru. Čtvrt století a pořád to zní, čtvrt století! Terezku miluji, nikomu ji neodvedu, a nikdo kromě ní mi není potřebný!
Petro, dost, zašeptala manželka u jeho ucha. No tak
Ať všichni vědí, jak je moje žena dobrá a nejlepší na světě! povídal Petr nahlas, a hosté ho všichni tleskali.
Martin sledoval Janu, oba pozorovali šťastný pár.
Jak tedy říct, že se chtějí rozvést, když je takový okamžik?
Jana cítila, že ve vzduchu je čisté štěstí, vše je jím naplněno, obklopuje hosty i jejich duše
Martin se na Janu podíval novým pohledem a v hlavě mu zazněla myšlenka:
Má Jana nic nehoršího než Tereza! Někdy jsou nedorozumění to je život. Proč jsme najednou chtěli rozvod? Ne, nechci ztratit svou ženu!
Instinktivně objal Janu, která se podívala překvapeně do jeho očí. Viděla v nich teplo, lásku, něhu a něco nejasného Pak pochopila, co cítí on.
Oba cítili štěstí na tom svátku Petra a Terezy
Asi i nás štěstí obklopilo, usmála se Jana a jemně políbila Martina.
Následující den byl gril, dlouhé rozhovory, a Martin už nenechal Janu daleko od sebe; když se odtahovala, jeho pohled ji sledoval.
Pak Petr odvezl Jana a Martina autobuse zpět
Doma Martin, jako by se nic nestalo, zeptal se:
Jano, co budeme dělat s autem? Opravit? Potřebuje to spoustu peněz, nebo koupit nové? Prodat a přidat? A autobusem už nechtějí jezdit k Petrovi
Rozhodni sám, pokud kupovat, tak kup, ty se vyznáš ve vozech, odpověděla Jana.
Tak zítra ráno pojedeme na autobazar, podíváme se, vybereme, protože budeme jezdit společně!
Rozhovory o rozvodu už nevyvstaly, jako by se rozchod sám rozplynul. Syn se vrátil, oženil se. Martin a Jana zůstali šťastní.
A tak se učíme, že když se život postaví před těžké rozhodnutí, společná cesta a upřímnost mohou obnovit lásku, kterou jsme už možná zapomněli. Život nás učí, že pravá hodnota spočívá v tom, být spolu a podporovat se navzájem, ať už jsou okolnosti jakékoli.
