pane Nováku, je třeba, aby ta dívka pokračovala ve škole. Takové bystré hlavy se vzácně setkávají. Má výjimečný talent na jazyky i literaturu. Kdybyste jen viděl její slohy!
Můj syn měl tři roky, když jsem ho jednou pod starým kamenným mostem našel v blátě. Vzal jsem ho pod svá křídla, ačkoliv si o nás šeptali sousedé. Dnes je učitelem v našem městečku, a já stále žiji v malé chalupě, roztřídávaje vzpomínky jako drahocenné korálky.
Strop pod nohama skřípe už zase musím spravit podlahu, ale ruce nemají čas. Usedám k psacímu stolečku, vytahuji starý deník. Stránky jsou zežloutlé jako podzimní listí, ale inkoust stále uchovává mé myšlenky. Za oknem sílí vítr, bříza tluče větví, jako by chtěla zaklepat na dveře.
Proč se tak rozvzdeješ? říkám si tiše. Počkej ještě chvilku, jaro přijde.
Mluvit s dřevem je snadné, když žiješ sám; vše kolem se zdá živé. Po temných časech jsem zůstal vdovec můj manžel Karel zemřel. Jeho poslední dopis uchovávám pootevřený, zežloutlý od času, roztrhaný po záhybech četl jsem ho tisíckrát. Psalo se v něm, že se brzy vrátí, že mě miluje a že budeme šťastní O týden jsem však zjistil pravdu.
Děti nebyly po našem, což možná bylo i k lepšímu tehdejší podmínky nedovolily mnohé. Šéf místního zemědělského družstva, Ing. Josef Horák, mě uklidňoval:
Nepochybuj, Petrovi. Ještě jsi mladý, najdeš si manželku.
Nechci už znovu vstoupit do manželství, odpověděl jsem pevně. Jednou jsem miloval, stačilo to.
V družstvu jsem pracoval od úsvitu do soumraku. Vedoucí družstva, pan Petřík, občas zakřičí:
Petrovi, už je pozdě, vrať se domů!
Stihnu to, odvětil jsem, dokud jsou ruce zaneprázdněné, duše nestárne.
Měla jsem malé hospodářství koza Bára, tvrdohlavá jako já. Pět slepic budí mě ráno hlasitěji než kohout. Souseda Květoslavu často rozveseluje:
Co to, Petrovi, jsou tvé slepice hlasitější než kohouti?
Zahradu jsem obdělával bramborami, mrkví, řepou. Vše ze země. Na podzim jsem připravoval nakládané okurky, rajčata, houby. Zima přinesla úlevu otevřel jsem sklenici a zdálo se, že léto vstoupilo do domu.
Den, kdy se vše změnilo, pamatuji jako včerejšek. Březen byl chladný a mokrý. Ráno mrholilo, večer zamrzlo. Šla jsem do lesa pro dříví kamna potřebují palivo. Po zimních bouřích leželo spousta polen, jen je sbírat. Nashromáždila jsem balík, kráčela domů po starém mostě a zaslechla jsem pláč. Zpočátku jsem si řekla, že to vítr hraje, ale pak jsem slyšela jasný dětský chichot.
Spustila jsem se pod most a uviděla jsem malou dívku, mokrou v blátě, šaty roztrhané, oči vystrašené. Když mě spatřila, utichla a jen se třásla jako list na osiku.
Čí jsi, malé? zeptal jsem se tiše, abych ji nevyplašil víc.
Mlčela, jen mrkala. Rty byly modré od zimy, ruce červené a otoklé.
Zmrzla úplně, zamumlal jsem si pod nos. Pojď, vezmu tě domů, zahřeješ se.
Zvedl jsem ji na ramena lehká jako pírko. Zabalil jsem do své šály a přitiskl k tělu. Přemýšlel jsem, jaká matka nechala dítě pod mostem. Hned jsem věděl, že už na dříví nemám čas. Dívka po celou cestu mlčela, jen pevně sevřela mé zamrzlé prsty.
Doma se rozšířily zprávy rychle. První přišla Květoslava:
Pane, kde jste tu dívku vzal?
Pod mostem ji našel, odpověděl jsem. Vypadá opuštěně.
Ach, jaká to smutná věc rozplakala se Květoslava. Co s ní uděláme?
Co jiného? Položím ji k sobě.
Pane, vy jste blázen? přistoupila starejší paní Marta. Kam ji vezete? Co jí dáte k jídlu?
Na co nám dá Bůh, na to přetvořím, odříkala jsem tvrdě.
Nejprve jsem rozžhavila kamna, začala ohřívat vodu. Dívka byla šeredivá, hubená, žebra vyčnívala. Vymyla jsem ji v teplé vodě, zabalila do staré košile jiného dětského oblečení v chalupě nebylo.
Chceš něco jíst? zeptal jsem se.
Přikývla nesměle. Přinesl jsem jí včerejší česnekovou polévku a kousek chleba. Jedla chuťově, ale opatrně vypadala jako domácí dítě, ne jako pouliční.
Jak se jmenuješ?
Zůstala mlčet. Možná se bála, nebo prostě neuměla mluvit. Položil jsem ji na svou postel, sám jsem se posadil na stoličku. V noci jsem se několikrát probouzel, abych ji zkontroloval. Spala svinuta v klubíčku a ve snu chichotala.
Ráno jsem šel na obecní zastupitelstvo ohlásit nález. Starosta, pan Ivan Štěpánek, jen mávl rukama:
O ztraceném dítěti žádná zpráva nebyla. Možná to někdo z města podstrčil
Co teď?
Zákon říká, že dítě má skončit v dětském domově. Zavolám dnes na úřad.
Srdce mi sevřelo:
Počkejte, pane Štěpánku. Dejte mi čas možná se rodiče ozvou. Zatím ji nechám u mě.
Petrovi, dobře přemýšlej
Nemám co přemýšlet. Rozhodl jsem se.
Pojmenoval jsem ji Libuše po své matce. Doufal jsem, že se rodiče objeví, ale nikdo nepřišel. A díky Bohu s ní jsem se spřátelil jako s vlastní dcerou.
Zpočátku bylo těžké mlčela, jen očima prohledávala chalupu, jako by něco hledala. V noci křičela a třásla se. Držel jsem ji pevně, hladil po hlavě:
Nic se nestane, milá, všechno bude dobré.
Z starých šatů jsem jí ušil oblečení. Barvil jsem do modré, zelené, červené. Není to nic velkolepého, ale radost nosí. Květoslava, když to viděla, vyjekla:
Ach, Petrovi, máš zlaté ruce! Myslela jsem, že stačí jen lopata.
Život učí být i švadlenou i chůvou, odpověděl jsem s úsměvem.
Ne všichni však v vesnici chválili. Stará Marta se křičela:
To není dobré, Petrovi. Přinést cizí dítě domů je zlá věc. Možná byla matka špatná, a proto to udělala. Jablko od jabloně
Mlč, Marto! přerušil jsem ji. Nejsi oprávněna soudit cizí hříchy. Dívka je teď moje, a to je konec.
I starosta družstva byl nejprve váhavý:
Přemýšlej, Petrovi, možná by to šla do dětského domu? Nakrmí a oblečou ji.
Kdo ji bude milovat? zeptal jsem se. V domově už je spousta sirotek.
Zvedl ruku, ale pak začal pomáhat: přinesl mléko, obilí.
Libuše pomalu rozkvétala. Slova se objevovala jedna po druhé, pak celé věty. Pamatuji si, jak se poprvé zasmála já jsem spadla ze židle, když věšila závěsy. Seděla na podlaze, sténala, a najednou se rozesmála tak čistě, jako by zpívala. I já jsem se rozesmál a bolest odešla.
Na zahradě chtěla pomáhat. Dal jsem jí maličkou lopatku šla po ní důstojně, napodobovala mě. Více plevele vyhrabávala než vyhrabávala. Nesoudil jsem ji radoval jsem se, že život v ní probouzí.
Pak přišla nemoc Libuše se zapařila horečkou. Ležela rudá, mávala. Volal jsem našeho lékaře, Františka Vondru:
Bože, pomoz!
Jen mávl rukama:
Jaké léky, Petrovi? Mám jen tři tablety aspirinu. Počkej, něco přijdou za týden.
Týden? křičel jsem. Možná do zítřka nepřežije!
Běžel jsem do okresu, devět kilometrů v blátě, rozbité boty, puchýře, ale dorazil jsem. V nemocnici mě přivítal mladý doktor, Jan Michal:
Počkejte tady.
Přinesl léky a vysvětlil, jak je podávat:
Peníze nechte, stačí, že dítě zachráníte.
Tři dny jsem nedostával od svého lůžka. Šeptal jsem modlitby, měnil obvazy. Čtvrtý den se horečka uklidnila, otevřela oči a tiše řekla:
Mami, chci pít.
Mami Prvníkrát mi to řekla. Rozplakala jsem se štěstím i únavou. Podrhla mi slzu:
Mami, co je? Bolí tě?
Ne, odpověděla jsem, radost mě bolí.
Po té nemoci se Libuše změnila stala se rozvernou, hovornou. Pak šla do školy, kde učitelka Marie Pavlovna řekla:
Taková šikovná dívka, všechno uchopí!
Vesničané už přestali šeptat za zády. I Marta se změnila, přinesla nám koláče, učila Libuše vyšívat, a přestala zmiňovat přineseného dítěte.
Čas plynul. Libuše bylo devět, když poprvé mluvila o mostě. Seděli jsme večer, já šít košile, ona houpala svou látkovou panenku, kterou sama ušila.
Mami, vzpomínáš, jak jsi mě našla?
Srdce mi poskočilo, ale neřekla jsem nic:
Pamatuju si, milá.
Vzpomínám trochu. Bylo chladno a strašně. Nějaká žena plakala a pak odešla.
Můj hlas se zachvěl, ale pokračovala:
Neznám její tvář, jen modrou šáť. A pořád říkala: Odpusť mi, odpusť
Libuško
Nemysli si, mami, že jsem smutná. Občas si vzpomenu, ale víš co? zasmála se. Jsem ráda, že jsi mě tehdy našla.
Objala jsem ji pevně, v krku mi svíral uzel. Kolik jsem se ptala, kdo byla ta žena v modré šátě? Proč opustila dítě? Možná hlad, možná alkohol Všechno se může stát. Nesoudím.
Ten večer jsem moc nespala. Přemýšlela jsem, jak se osud otáčí. Byla jsem sama, život se zdál prázdný, ale nakonec mě připravil na to, abych mohl přivést a zahřát opuštěné dítě.
Od té doby Libuše často táhala otázky o svém původu. Nehrávala jsem nic, jen jsem se snažila odpovídat tak, aby neublížila.
Víš, milá, někdy lidé ocitnou se v situacích, kde nevidí jinou volbu. Možná tvá matka trpěla a tak učinila těžké rozhodnutí.
Udělala bys to taky? zeptala se, upřeně hledí do mých očí.
Nikdy, odpověděla jsem rozhodně. Jsi moje štěstí, moje radost.
Roky letěly. Libuše byla první ve své třídě. Přicházela domů:
Mami, mami! Dnes jsem před tabulí četla básničku, a paní učitelka řekla, že mám talent!
Naše učitelka, Marie PavlovAž jednou přijde podzimní večer a já u ohně poslouchám, jak Libuše tiše šeptá, že touží stát se učitelkou, a já v srdci vím, že jsem splnila svůj osud.
