Kdo to je? Marie Nováková sMikulášem vyšla na chatu a pohlédla na návštěvníka.Jsem k Marii Novákové! Jsem vnučka, přesněji pravnučka. Jsem vnuk Aleše staršího syna Marie.
Marie Nováková seděla na sluncem zalité lavičce a užívala si první teplé dny. Konečně přišlo jaro. Jen Bůh věděl, jak Marie přežila tu krutou zimu.
Už další zimu nepřetrvám! pomyslela si a s úlevou vydechla. Nebála se už výstupu do světa. Naopak, čekala tu chvíli. Fazole už měla nasbírané, šaty kupované.
Nic ji už natomhle světě neudržovalo.
***
Kdysi měla velkou rodinu manžela Františka Štěpána, vysokého muže, ačtyři děti tři chlapce adceru. Žili v souladu, pomáhali si, málo se hádali. Děti vyrostly jedna po druhé a rozptýlily se po celé zemi.
Starší dva synové nastoupili na vysokou školu a pak se rozjeli po městech pracovat. Prostřední ve škole neuspěl, ale později založil úspěšný podnik, který jej zavedl do zahraničí, kde zůstal. Dcery také neopustila vesnici vyletěla do Prahy a brzy se provdala.
Zpočátku děti často navštěvovaly rodiče. Posílaly dopisy, a s příchodem mobilu začaly volat. Jedna po druhé přicházely vnoučata. Marie občas sbalila starou ošuntělou kufr a vyrazila k některému z vnuků na hlídání.
Postupně vnoučata vyrostla a z babičiny péče se vytratila. Volání na Marienku bylo čím dál méně, stejně tak telefonáty. A myšlenka, že přijedou na návštěvu, už se jen jen ztrácela bylo málo času, práce, vlastní děti, které také rostou.
Příchod do starého domu vyvolalo zpráva, že zemřel otec Františka Štěpána. Všichni předpokládali, že tak výjimečný muž vydrží do sto let. Pravda ale byla jiná.
Popohřbu se děti rozptýlily. Ze začátku volaly matku, ale postupně se ty hlasy ztratily.
Marie se snažila volat sama, ale rychle pocítila, že děti už nejsou, a ustoupila. Tak uplynulo posledních deset let. Jednou ročně některé z dětí zavolalo a po chvíli se Marie usmála sama sobě.
Jednoho dne, když seděla nalavičce a myslela na své, zaslechla:
Dobrý den, tetičko Marie! za plotem stál mladý chlapec a radostně se usmíval. Nevzpomínáte na mě?
Marie přimhouřila oči:
Mikuláši! Co ty tu děláš?
Ano, tetičko Marie! zakřičel chlapec a vstoupil na dvůr.
Mikuláš byl syn sousedů, kteří bez večeře a piva neznali život. Marie ho znala jako věčně hladové dítě, které vždy dostalo kousek chleba, oblečení z přebytku a nocleh, když rodiče pořádali další oslavu.
Brzy potěch letech rodiče Mikuláše zemřeli. Chlapce odvezli pryč a od té chvíle Marie ho neviděla, jen ho chyběla.
Kde jsi byl tak dlouho, Mikuláši? radostně se zeptala.
Nejdřív dětský domov, pak jsem šel doarmády, později jsem studoval. Teď jsem se vrátil domalé vlasti. Budu rozvíjet naše vesnické pole!
Co tam rozvíjet? mávl rukou Marie. Všichni už jsou rozptýlení.
Nic! Neztracím se!
Atak se v Marině rozhořelo nové životní dobrodružství. Mikuláš nastoupil k největšímu farmáři vobci, starému Honzovi, a ve volném čase opravoval svou rozpadlou chalupu, která mu zbyla porodičích, a Marie pomáhal. Nepřestávala se smát, ikdyž ho nevolala synku.
Tři roky to tak vydrželo.
Odjíždím, tetičko Marie, zmínil se jednou Mikuláš, jako by se omlouval. Honza je už přetížený, nechce platit, a já musím jít pracovat vzahraničí. Nezlob se!
Odjezd sBohou! řekla Marie a muž se vydal.
Znovu zůstala sama. Občas se jí chtělo brečet ze samoty, ale něco ji drželo na životě.
****
Dobrý den, tetičko Marie! uslyšela známý hlas. Marie podívala se za plot a viděla známý obličej.
Mikuláši!Skutečně jsi?
Ano, tetičko Marie! vysoký, dobře oblečený mladý muž vběhl na dvůr. Jsem tady! Naprávě!
Ó, radost! rozběsila se Marie. Pojď dál, Mikuláši! Hned připravím čaj! Za chvíli!
Čaj je výborný! usmál se Mikuláš. Jen jsem se právě vracel domů. Nevěděl jsem, že tě potkám, hostiny jsem si neodnesl!
Popůl hodině seděli šťastná Marie a Mikuláš ustolku, pili čaj z krásných starých šálků anemohli přestat povídat.
Už mě čeká tensvět, Mikuláši, zamrkala slzu Marie.
Neříkej tak! vtipně mávl prstem. Jsem tu, budeme spolu, tetičko! Všichni nám budou závidět! Vydělám peníze, rozšířím hospodářství, aty už nikdy neodjedeš!
V tu chvíli se ozvala jasná dívčí melodie:
Je někdo doma? zazněl hlas drobné dívky v krátkém kabátku ačervených podpatcích.
Marie vyhlédla z okna a viděla vdvoře dívku.
Kdo jste? zeptala se Marie sMikulášem.
JsemVěra.Jsem vnučka, přesněji pravnučka Aleše, staršího syna Marie.Zavolala jsem, ale telefon byl vypnutý, tak jsem přišla na štěstí!
Pojďte dál! pohrdavě pozvala Marie a Mikuláš poskočil keVěře a vzal její kufr.
Marie, Mikuláš a Věra se podívali naVěru, která sradostí rozkládala přinesené dobroty avyprávěla osobě.
Nemám rád město. Chci žít vobci! Rodiče to nechápou. Dědeček Aleš mi navrhl, abych uvás zůstala pár měsíců. Říká, že když zůstanu vobci, už nebudu chtít odjet! Volal vám, volal otec, a já jen jsem nemohla dosáhnout. Omlouvám se! Nechci být jen hosta! Mám peníze! A váš táta a dědeček poslali pohostinnost! Pořád budu studovat, pak pojedu!
Budeš tu, dokud budeš chtít! nakonec řekla Marie. Jenom mě to těší!
Měsíc uběhl. Marie seděla nalavičce a sledovala, jak Věra šikovně orá zemědělskou zahradu. Ani se nezdá, že by to byla městská!
Spomocí Mikuláše Věra znovu obdělala dlouho zanedbané pole, rozdělila ho nazáhony, postavila skleník, koupila sazenice od sousedů a radostně vše vysadila.
Mikuláš také neodpočíval. Ze svých výdělků postavil moderní farmu a najal dělníky, aby opravili střechu Marie a nainstalovali individuální vytápění místo staré kamny.
Marie byla šťastná. Úsměv se jí nepřetržitě vracel na tvář. Už nebyla sama.
Občas se však na její tvář snesl stín melancholie, když si představila, že Věra brzy odcestuje. Už si zvykla na pravnučku. Čas však běžel aVěra mířila doPrahy.
Jak tu budu sama s touto zahradou? povzdechla se Marie, balila dopytlíku koláče na cestu.
Babko, nezapomeň naplnit kád ve vodou. Mikuláš zalije! A já se vrátím! usmála se Věra.
Vrátíš se? radostně křičela Marie.
Samozřejmě! Nemohu odejít navždy! Miluji tě, babko, celým srdcem. AMikuláš mi navrhl svatbu! Co bez muže? On je prostý vesnický chlap!
O rok později Marie sluníčkem hřála a houpla kočárek sprasklým pravnučkem. Věra sMikulášem hospodařili na farmě. Společnými silami prosperovala farma a celá vesnice vzkvétala.
Marie se podívala na spící pravnučka a pomyslela:
Nikdy už neodejdu najiný svět! Můj úkol je pomáhat svým potomkům!
Lajkujte a zanechte komentář!
Přátelé, pokud máte chuť na další příběhy, pište nám anezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál!
