Jak dobře, že tě mám, řekl Jan, objímajíc svou manželku.
Já jsem také šťastná, že jsi se mnou, odpověděla Jana.
A s kým bych pak měl být? zasmál se muž a přikývl. Samozřejmě jen s tebou. Jsi můj osud, nejlepší žena na světě.
Jana nic neřekla, políčila ho na tvář a zmohla se do kuchyně, aby vytáhla koláč z trouby.
Dnešek byl pro rodinu Novákových zvláštním dnem slavili stříbrnou výročí svatby. Rozhodli se poctít ji v úzkém kruhu, jen s dětmi. Měli dvě děti syna Petra, žáka desetého ročníku, a dceru Ladu.
Lada nedávno ukončila vysokou školu, dostala práci a nastěhovala se do malého bytu blízko zaměstnání. I když Jana odmítala dceru odsunout, v domě bylo dost místa, ale Lada toužila po vlastní samostatnosti.
Proč se zbytečně utrácíš za nájem? ptala Jana. Máš tu vlastní pokoj, žijeme spolu v pohodě, proč se oddělovat? Když se provdáš, i tak odejdeš.
Mami, moc vás s tátou miluji a vím, že nás neodvážete, ale chci zkusit žít samostatně. A ještě jedna věc, mami tvoje jídla jsou tak chutná, že se bojím přibýt na váhu. Já jsem tenký, jím a nezhýbám se, a ty? Já se nesnažím tvých sladkostí vzdát. Lada se snažila najít slova, jak zůstat ve své postavě, když doma byly takové pokušení.
Jana se usmála a pohlédla na dceru. Zvenčí si Lada vůbec nepřipadala na ni podobná. Jana byla malá, hubená, téměř křehká, a lidé ji často pletli s dospívající dívkou. Neměla moc potřebu se zdobit kosmetiku používala jen zřídka, vlasy nosila většinou v culíku a oblečení vybírala skromně. Lada naopak zářila krásou, měla děda v krvi.
Jan byl nápadný muž vysoký, dobře stavěný. S přibývajícími lety přibral trochu, což se dalo přičíst jeho lásce k Janiným koláčům. V mládí byl pohledný, a i ve svých čtyřiceti osmi letech zůstával přitažlivý.
Jana věděla, že v jeho stínu nevypadá jako hvězda. Už dlouho si zvykla na šepot za zády a netrápila se tím, protože věděla pro svého muže je nejkrásnější a nejžádanější žena na světě.
***
Když se Jana seznámila s Janem, bylo jí dvacet, on měl dvacet dva.
Toho podzimního dne šla studentka Lada na narozeninovou oslavu své spolužačky a kamarádky Věry. Připravila dárek dopředu a na cestě k Věře si chtěla pořídit i malý květinový buket.
V květinářství v Plzni bylo na zákazníka jen jeden mladý muž. Prohlížel výběr růží. Paní Marie, květinářka, mu nabízela různé varianty a se zájmem ho sledovala. Lada si také všimla, jak se na něj dívá, a poznala, že i ona má z něj zájem. Muž byl nesmírně pohledný.
S takovým vzhledem by měl hlavně být v kině, pomyslela si Lada. Možná je to herec?
Mladík si také všiml Ladu a ozval se:
Slečno, který buket byste raději? Ten s červenými růžemi, nebo ten s pivoňkami?
Lada zakřičela, protože nečekala, že s ní takto promluví pohledný chlap, ale přesto odpověděla:
Vybrala bych si pivoňky, i když většina dívčích srdcí bije pro růže.
A co má vaše kamarádka ráda? zeptala se paní Marie.
Moje kamarádka? opakoval muž. Nevím, pro koho ten buket kupuji, prostě jsem šel s kamarádem na oslavu a nechtěl jsem přijít s prázdnýma rukama.
Když vezmete růže, nemůžete se splést, všechny dívky je milují, řekla Lada.
A vy také máte rádi růže? zeptal se nečekaně chlap.
Lada pocítila, jak jí červenají tváře. Skryla pohled a tiše odpověděla:
Mám nejraději luční květiny, ale růže jsou taky fajn. Všichni je milují.
To je zajímavé, odvětil muž, i mně se líbí poleové květy. Má máma vždy, když jede na chalupu, přinese květinový koš z nedalekých luků. V lučních barvách je něco zvláštního na první pohled nenápadné, ale když se na ně podíváte pozorně, zjistíte, jak jsou úžasné.
Mladý muž si koupil buket růží a s úsměvem odešel z obchodu k Ládě.
Jaký hezký chlap, že? řekla paní Marie s úsměvem. Jeden úsměv tolik stojí!
Připadalo mi, že vypadá jako herec, odpověděla Lada.
Koupila malý váček chryzantém a šla pozdravit Věru.
Když dorazila k přítelkyni, uviděla toho usměvavého mladíka z květinářství. Jmenoval se Karel a přišel s kamarádem Markem, bratrancem oslavenkyně.
Karel byl stejně překvapený, že potkal dívku, se kterou si nedávno promluvili o květinách. Stále na ni koukal a usmíval se. Lada se také tvářila nesměle a odvracela pohled. Večer se posadili k sobě a povídali.
Co všechno tehdy probrali, už Lada zcela nepamatuje. Karel něco ptal, ona odpovídala, on něco vyprávěl, ona poslouchala
Nebylo jí jasné, proč sedí vedle ní, proč se jí usmívá a věnuje jí pozornost. Viděla, jak Věra zvedá obočí a zdá se, že je rozčilená.
Když zazněla hudba a hosté začali tančit, Věra přišla k Karlovi a pozvala ho na tanec. Ten chvíli pohlédl na Ladu, pak se přidal k oslavenci.
Později se vrátil k Ládě a když se chystala odejít domů, nabídnul jí, že ji doprovodí.
Následující den, když Lada přišla na přednášky na univerzitu, potkala Věru, která ji ani nepozdravila a ignorovala její Ahoj.
Po přednáškách Lada opět přistoupila k přítelkyni a zeptala se, co se stalo.
Nic ti není jasné? zeptala se Věra s jiskrou v očích.
Co mám pochopit? odpověděla.
Že Marek přivedl Karla pro mě! Chtěl nás představit. Viděl jsem Karla na fotkách Marka a líbil se mi. Takže Marek přišel s ním na narozeniny. A ty jsi celý večer s ním flirtovala! Pak ho i odvlekla A ještě se tváříš, že jsi skromná!
S nikým jsem neflirtovala, protestovala Lada. V žádném okamžiku jsem o tom nepomyslela. A on šel se mnou domů jen sám. Já jsem ho nevyzývala.
No jo, neflirtovala Ale co v tobě našel? zarevala Věra a odešla, nechávajíc Ladu v úžasu.
Lada se cítila špatně. Přemýšlela, jestli skutečně přeběhla přítelkyni a přivedla k ní chlapíka. Byla snad zrádná rozbíječka? To se nedalo stát.
Byla jen obyčejná dívka, na kterou chlapci nehlíželi. Přesto dokázala přitáhnout pozornost tak pohledného Karla? Věra byla přitažlivá, veselá, měla spoustu obdivovatelů. Lada byla tichá a skromná.
Nemohl to být ten chlap, který by pro ni byl, jen aby si s ní povídal a doprovodil ji domů. Všechny pochopitelně myslel, že v tom večírku měl jen málo známých, a tak zkrátil čas povídáním s dívkou, kterou poprvé spatřil v květinářství.
Tyto myšlenky míjeli Ladu, když se vracela z univerzity domů. Přišla ke zrcadlu, podívala se na sebe a řekla:
Opravdu, komu jsem taková?
V tom zazvonil telefon. Lada zvedla sluchátko a uslyšela hlas Karla. Včera, když požádal o její číslo, myslela, že se už nikdy neozve. Domluvili se setkat večer u Vltavy. Když Lada dorazila na břeh, Karel už čekal s buketem lučních květin a úsměvem, který jí řekl, že se zamilovala.
Tak začala romance Lada a Jana. Mnozí předpovídali brzké rozloučení. Nikdo nevěřil, že tak pohledný chlap může mít vážné city k dívce jako Lada. Někteří záviděli a říkali, že jejich vztah je odsouzený, protože hezký muž má zvyknout na pozornost a brzy se podívá i na jiné. Karel však hleděl jen na Ladu. Brzy Lada uvěřila v jeho city a přestala poslouchat závistlivce.
O rok později se Jan a Jana vzali. Každý den mu Jan připomínal, že je nejlepší. A asi po deseti letech po svatbě se Jana rozhodla zeptat, proč si ji vybral.
Mohl by sis vybrat jakoukoli krásku, proč jsi mě vybral? Nemám nic, co by muži lákalo, jsem obyčejná.
Jan byl upřímně překvapený otázkou a odpověděl:
Lásku nelze vysvětlit, ale zkusím to říct. Zamiloval jsem se do tvých očí, protože jsou nejkrásnější, plné laskavosti a upřímnosti. Zamiloval jsem se do tvého hlasu, vůně, duše. Pro mě jsi nejkrásnější žena na světě. Není náhoda, že tak miluješ luční květiny připomínáš mi právě je. Tvá krása neřve, ne každý ji zahlédne. Já jsem ji však spatřil a svou oblíbenou luční květinu bych nikomu nevyhodil za nejdražší růži.
***
Rodinná večeře k dvaceti pětiletému výročí manželství proběhla v útulném prostředí. Děti svým rodičům promluvily mnoho milých slov největší dar pro Janu a Jana.
Uprostřed stolu ležel jemný buket lučních květin. Jan jim vždy přinášel k narozeninám, které Lada slavila v červenci, i k výročí svatby.
Karle, řekla Lada, když šli spát. Někdy mám pocit, že jsme špatná rodina.
Proč? zeptal se Jan překvapeně.
Už dvacet pět let jsme se nikdy nezkřičeli. Je to vůbec možné?
Chceš se pokřikovat? zasmál se Jan. Tak pojďme se pokřikovat!
Začal Ladu šimrat.
Ne, ne, nechci, křičela se smíchem, protože se šimrání bála.
Ani já nechci s tebou hádat, řekl Jan a políbil ji.
Přátelé, pokud chcete číst další naše příběhy, pište komentáře a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál.
