Byl jsem šedesátiletý muž, jenž se po dlouhém rybářském výletu rozhodl doplnit své síly v menším hotelu na okraji Prahy. Všiml jsem si, že u recepce stojí mladá, dokonale upravená administrátorka, oděná do elegantního kostýmu, a s údivem mírně mrkala.
Pane, prosím, rezervujte mi pokoj typu luxus, požádal jsem, a mé modré oči se zaleskly známým leskem Libuše, recepční, už snad někde ten pohled poznala. Než stihla rozpoznat, odkud jí je, sevřela rameno a vytáhla ruce k tlačítku poplašného alarmu.
Omlouvám se, ale takové hosty nepřijímáme, odpověděla chladně a vzpřímeně zvedla bradu.
Takové co tím myslíte? Máte nějaká zvláštní pravidla přijímání? zeptal jsem se.
Vypadalo to, že jsem se dotkl jeho hrdosti. Ne byl jsem bezdomovec, ale vzhled můj zanechával co nejméně dobrý dojem. Ze mě vyzařoval ten neprůstřelný zápach, jako by se na topení před pár dny položil podmáslí. A přitom jsem si troufal požadovat luxusní pokoj!
Libuše se jen povzdechla a s úšklebkem přikývla: i na nejlevnější pokoj by nebyl dost.
Prosím, nenechte mě tu dlouho čekat. Chci se osprchovat a odpočinout. Jsem velice unavený. řekl jsem.
Řekla jsem vám jasně nejsme vám nablízku. Hledejte jiný hotel. Navíc jsou všechny pokoje obsazené. Zkažený starý a přece chce luxus přidala tiše, téměř šeptem.
Můj přítel, starý kamarád z rybářské vesnice, věděl jistě, že v tomto hotelu vždy zůstává jeden volný pokoj. Chtěl jsem se bránit, ale ke mně se přiblížili bezpečnostní pracovníci, sevřeli mi ruce a vytlačili mě ven. Pak se na sebe podívali a zasmáli: Starý muž se jen snaží připomenout svou mládí, ale nepočítá s naší silou.
Starý, ani za ekonomický pokoj by sis nevyplatil, zakřičeli, jdi odsud, než ti kosti rozbrousí!
Byl jsem zasažen jejich drzostí. Starý? je mi jen šedesát! Kdyby nebyla ta zatracená ryba, ukázal bych jim, kdo je tady starý! Chtěl jsem je potrestat, ale neměl jsem sílu na konflikt. Vstoupit do rvačky by znamenalo riskovat zásah policie a to jsem si nemohl dovolit. Musel jsem se zdrženlivě slíbit, že až jednou budu majitelem hotelu, takové strážní nahradím okamžitě.
Pokus o návrat skončil opět výpraskem varovali mě, že zavolají policii. Zaklepal jsem si na nos a šel k lavičce v parku.
Jak se to všechno mohlo stát? Jen jsem chtěl odpočinout po rybolovu, a vše se obrátilo naruby. Ryby hned nechytily jen malé kapky, které jsem pustil zpět do vody. Pak začalo pršet a po cestě zpátky jsem uklouzl u zábradlí a skončil po kolena ve vodě. Vytáhl jsem se s špinavou oděvou, a klíče zmizely beze stopy.
Má dcera Jarmila odjela na služební cestu, takže mě nikdo doma nepustil. Přijel jsem za ní do Brna ve snaze ji překvapit, ale zjistil jsem, že se právě chystá na výlet. Kdybych to věděl dříve, přijel bych později. Vzal jsem si volno, abych mohl být se dcerou a podívat se, jak žije.
Tati, promiň, že tě nechávám samotného. Vrátím se co nejdříve, nebuď smutný. Slibuješ? objala mě Jarmila a políbila mě na spánek.
A co bych měl být smutný? Půjdu na ryby, trochu si pochytám. Proč jsem sem vůbec přišel? zasmál jsem se.
Myslela jsem, že jsi přišel jen tak, aby ses se mnou setkal, naznačila Jarmila, ale hned se usmála věděla, že táta žertuje.
Když jsem se chystal vyrazit k řece, nepřipravil jsem si nabití telefonu a ani jsem nepředpokládal, že skončím v takové situaci. Myslel jsem, že počkám v hotelu, až se dcera vrátí. Teď mi však už ani dovnitř nechtějí vstoupit. Dříve se tak nikdy nestalo. Co to má být za pravidlo soudit hosta podle vzhledu? Nejsem opilý, nejsem loupežník jen po rybářské výpravě. Vzhled není dokonalý a možná lehce voní rybou, ale má to být důvod k hrubosti?
Díval jsem se na vybitý telefon a kývl hlavou. Ve městě nemám ani přátele, ani příbuzné. Zavolat záchrannou službu také nejde dům je zapsaný na dceru. Telefon mlčel jako parta.
A co dál, starý? usmál jsem se k sobě. Nikdo mě dosud tak neozval. Starý? přece jsem muž v plné síle! Moji kolegové by se pravděpodobně zasmáli, kdyby to slyšeli.
Cizinka, která se posadila vedle, mě vyvedla z úvah. Byla to žena středního věku, přátelská a upravená, podala mi horké koláče. Vděčně jsem si pochutnal, hlad mi svíral žaludek.
Vidím, že tu sedíte celý den. Co se stalo? zeptala se.
Vyprávěl jsem jí o rybolovu, dešti, ztracených klíčích a zamčených dveřích hotelu.
Bude těžké je najít, povzdechl jsem. Asi spadly do vody. A nikdy jsem si nepředstavoval, že skončím v takové situaci. Všechno kvůli tomu, že lidé vidí jen povrch.
Žena přikývla. Pracovala v pekárně blízko a už dlouho si všimla, že sedím sám na lavičce, aniž by si všímali kolemjdoucí.
Okamžitě jsem poznala, že nejste žádný opilec, usmála se. Celkem neděláte takový dojem.
Bože, chraň mě, zamumlal jsem. Zdraví je třeba chránit, zvlášť v mojí věku. Dnes mě ale nazvali starý a vyhnali z hotelu. Promiňte, Eliška Andělová, mohu dostat vaše číslo? Chci najít místo na přespání. Nechci volat dceři je už pozdě a nerad ji ruším.
Pokud chcete, můžete přenocovat u mě. Vidím, že jste poctivý člověk, jen jste se dostal do nepříjemné situace. Mám malý dům, ale najde se pokoj. Očistíte se, odpočinete, a ráno můžete klidně zavolat dceři, nabídla.
Opravdu? Jsem vám nesmírně vděčný! Určitě se odvděčím za vaši laskavost!
Byl jsem šedesátiletý muž, který se po dlouhém rybářském výletu rozhodl doplnit síly v menším hotelu na okraji Prahy. U recepce stála mladá, dokonale upravená administrátorka, oděná do elegantního kostýmu, a s údivem mírně mrkala.
Pane, prosím, rezervujte mi pokoj typu luxus, požádal jsem a mé modré oči se zaleskly známým leskem Libuše, recepční, už snad někde ten pohled poznala. Než stihla rozpoznat, odkud jí je, sevřela rameno a vytáhla ruku k poplašnému tlačítku.
Omlouvám se, ale takové hosty nepřijímáme, odpověděla chladně a vzpřímeně zvedla bradu.
Takové co tím myslíte? Máte nějaká zvláštní pravidla přijímání? zeptal jsem se.
Vypadalo to, že jsem se dotkl jeho hrdosti. Ne byl jsem bezdomovec, ale vzhled můj zanechával co nejméně dobrý dojem. Ze mě vyzařoval ten neprůstřelný zápach, jako by se na topení před pár dny položil podmáslí. A přitom jsem si troufal požadovat luxusní pokoj!
Libuše se jen povzdechla a s úšklebkem přikývla: i na nejlevnější pokoj by nebyl dost.
Prosím, nenechte mě tu dlouho čekat. Chci se osprchovat a odpočinout. Jsem velice unavený. řekl jsem.
Řekla jsem vám jasně nejsme vám nablízku. Hledejte jiný hotel. Navíc jsou všechny pokoje obsazené. Zkažený starý a přece chce luxus přidala tiše, téměř šeptem.
Můj přítel, starý kamarád z rybářské vesnice, věděl jistě, že v tomto hotelu vždy zůstává jeden volný pokoj. Chtěl jsem se bránit, ale ke mně se přiblížili bezpečnostní pracovníci, sevřeli mi ruce a vytlačili mě ven. Pak se na sebe podívali a zasmáli: Starý muž se jen snaží připomenout svou mládí, ale nepočítá s naší silou.
Starý, ani za ekonomický pokoj by sis nevyplatil, zakřičeli, jdi odsud, než ti kosti rozbrousí!
Byl jsem zasažen jejich drzostí. Starý? je mi jen šedesát! Kdyby nebyla ta zatracená ryba, ukázal bych jim, kdo je tady starý! Chtěl jsem je potrestat, ale neměl jsem sílu na konflikt. Vstoupit do rvačky by znamenalo riskovat zásah policie a to jsem si nemohl dovolit. Musel jsem se zdrženlivě slíbit, že až jednou budu majitelem hotelu, takové strážní nahradím okamžitě.
Pokus o návrat skončil opět výpraskem varovali mě, že zavolají policii. Zaklepal jsem si na nos a šel k lavičce v parku.
Jak se to všechno mohlo stát? Jen jsem chtěl odpočinout po rybolovu, a vše se obrátilo naruby. Ryby hned nechytily jen malé kapky, které jsem pustil zpět do vody. Pak začalo pršet a po cestě zpátky jsem uklouzl u zábradlí a skončil po kolena ve vodě. Vytáhl jsem se se špinavou oděvou, a klíče zmizely beze stopy.
Má dcera Jarmila odjela na služební cestu, takže mě nikdo doma nepustil. Přijel jsem za ní do Brna ve snaze ji překvapit, ale zjistil jsem, že se právě chystá na výlet. Kdybych to věděl dříve, přijel bych později. Vzal jsem si volno, abych mohl být se dcerou a podívat se, jak žije.
Tati, promiň, že tě nechávám samotného. Vrátím se co nejdříve, nebuď smutný. Slibuješ? objala mě Jarmila a políbila mě na spánek.
A co bych měl být smutný? Půjdu na ryby, trochu si pochytám. Proč jsem sem vůbec přišel? zasmál jsem se.
Myslela jsem, že jsi přišel jen tak, aby ses se mnou setkal, naznačila Jarmila, ale hned se usmála věděla, že táta žertuje.
Když jsem se chystal vyrazit k řece, nepřipravil jsem si nabití telefonu a ani jsem nepředpokládal, že skončím v takové situaci. Myslel jsem, že počkám v hotelu, až se dcera vrátí. Teď mi však už ani dovnitř nechtějí vstoupit. Dříve se tak nikdy nestalo. Co to má být za pravidlo soudit hosta podle vzhledu? Nejsem opilý, nejsem loupežník jen po rybářské výpravě. Vzhled není dokonalý a možná lehce voní rybou, ale má to být důvod k hrubosti?
Díval jsem se na vybitý telefon a kývl hlavou. Ve městě nemám ani přátele, ani příbuzné. Zavolat záchrannou službu také nejde dům je zapsaný na dceru. Telefon mlčel jako parta.
A co dál, starý? usmál jsem se k sobě. Nikdo mě dosud tak neozval. Starý? přece jsem muž v plné síle! Moji kolegové by se pravděpodobně zasmáli, kdyby to slyšeli.
Cizinka, která se posadila vedle, mě vyvedla z úvah. Byla to žena středního věku, přátelská a upravená, podala mi horké koláče. Vděčně jsem si pochutnal, hlad mi svíral žaludek.
Vidím, že tu sedíte celý den. Co se stalo? zeptala se.
Vyprávěl jsem jí o rybolovu, dešti, ztracených klíčích a zamčených dveřích hotelu.
Bude těžké je najít, povzdechl jsem. Asi spadly do vody. A nikdy jsem si nepředstavoval, že skončím v takové situaci. Všechno kvůli tomu, že lidé vidí jen povrch.
Žena přikývla. Pracovala v pekárně blízko a už dlouho si všimla, že sedím sám na lavičce, aniž by si všímali kolemjdoucí.
Okamžitě jsem poznala, že nejste žádný opilec, usmála se. Celkem neděláte takový dojem.
Bože, chraň mě, zamumlal jsem. Zdraví je třeba chránit, zvlášť v mojí věku. Dnes mě ale nazvali starý a vyhnali z hotelu. Promiňte, Eliška Andělová, mohu dostat vaše číslo? Chci najít místo na přespání. Nechci volat dceři je už pozdě a nerad ji ruším.
A tak jsem večer zůstal u Elišky Andělové, kde mě přivítala teplá čajová miska a nový pocit domova.
