Nezlob se na mě, Terezo, řekl Štěpán a přidržel se za bok, jako by se chystal upustit se z lodi.
Co kdybychom to zkusili znovu, Štěpáne? Tereza jen mrkla a na tváři se jí rozprostřel červený nádech, jako po první lásce.
Už jsem ti všechno řekl, Terezo
Irena Vondráčková přišla na svět, když Štěpán byl ještě v první třídě základky. Skvěle si pamatoval její matku, Lydii, která byla v celé okolí považována za královnu krásy vysoká, s mírně kulatým bříškem a pyšným manželem Jurajem. Lydie často vytahovala kočárek z brány domu, do kterého se Štěpán jako malý chtěl jen natřít. Ten okamžik mu připadal jako zázrak.
Štěpán rostl, a Irena také. Jednoho dne vyběhla z brány rodinného domu v jasně červené sukni s velkou mašlí na zrzavých vlasech. Hrála si s kamarádkami a postavily si vedle plotu domeček z větviček. Štěpán všechno pozoroval z okna svého domu, který stál naproti, přes ulici, přesně naproti domu Vondráčkových.
Štěpáne, prosím, doprovodíš Irenu domů! požádala jednou Lydie. A tak se Štěpán téměř celý rok stal neoficiálním opatrovníkem první třídy. Nejprve chodili tiše do školy, ale Irenka brzy začala během výuky vyprávět Štěpánovi různé historky a kuriozity.
Po skončení vyučování vycházela dříve než ostatní a trpělivě čekala, až Štěpán bude mít volno. Občas šel domů se spolužáky, a Irenka kráčela vedle nich. Štěpán si na to zvykal ráno čekal u brány na svou společníčku a když vyšla, vzal ji za ruku a společně kráčeli do školy.
Na podzim druhého ročníku se Irenka tiše zeptala, jestli si může jít hrát s kamarádkami. Holky šly vpřed, Štěpán je následoval z určité vzdálenosti, připraven pomoci, kdyby něco potřebovaly. A jednou se skutečně nastala situace: na cestě se objevil rozzuřený husí samec, chvěl, roztahoval krk a máchal křídly, a dívky se bály projít. Štěpán se postavil mezi ně a pták s výkřikem proletěl kolem.
O rok později se Štěpán odstěhoval do sousední vesnice Jablonné, kde byl velký desetiletý školní komplex, a domů jezdil jen o víkendech a prázdninách. Irenka už skoro zapomněla, kdo je, a míjela ho se skloněnou hlavou, aniž by se pozdravila.
Po té nastoupil na leteckou školu v Brně a domů jezdil jen zřídka. Jednoho večera, když šel se svým otcem opravovat plot, uslyšel hlas, který mu připomněl, že s takovým hlasem bys mohl jít až na konec světa. To byl poslední kapesní šotek, který ho přiměl znovu sáhnout po Ireně.
Jednoho dne, když nesl kbelíky s vodou k veřejnému kohoutu, potkal ji u sloupku.
Dobrý den! pozdravila Irena, jako by chtěla rozbít Štěpánovo srdce na kusy.
Dobrý den, Irenko, odpověděl Štěpán, ačkoliv mu lekl i samotný výslov. Kbelíky se plnily pomalu a on netušil, o čem by s ní mohl vůbec mluvit. Odešel s podivným pocitem, že se možná doopravdy zamiloval.
Po ukončení výcviku byl přidělen do tábora na severu, kde se říká Město pod hvězdami (česky: Horní Lhota).
A tak Štěpán odjížděl domů s nadějí, že se konečně vyzná Ireně. Bylo už po jejím věku, že se mu to může vyplatit. První den se po návratu uvolnil, ale brzy se vrátil do pracovního rytmu. Otec, jak vždy, připravil plán, jak nejlépe využít pomocníky. Ráno druhého dne vyrazili do lesa na vzdálený pozemek na řezání dříví, potom dříví rozdrtili a uložili do kurníku. Pak šel otec opravit dřevěný práh sauny, a nakonec vyměnil podlahu v kravíně. Dvě týdny proletěly jako jeden den.
Štěpán sem tam pohlížel na sousední bránu, která bývala zamčená. Z ní občas vycházela Lydie, nebo Juraj, ale Irenka se neobjevila.
Mami, proč Irenu nevidím? zeptal se jednou.
Štěpáne, odešla studovat do města, odpověděla matka. Žije v Brně.
A tak Štěpán nastoupil zpátky do vlaku a vrátil se do Horní Lhoty. O rok později ji zahlédl jednou na trhu, ale to ho moc nepobavilo. Stal se znovu tichým pozorovatelem ze za záclony. Při ní šel vysoký, podivný vesnický hoch, který si neustále něco vymýšlel a sám se tomu smál. Irenka se na něj šibalsky usmívala a Štěpánovi to připadalo poněkud nepříjemné.
Jednoho dne se dozvěděl, že Irena se provdala za toho vesnického hochu a teď bydlí v penzionu U Lásky. Štěpán pravidelně jezdil k rodičům a občas zaslechl její smích.
Štěpáne, přestaň už trpět, nejsi už chlapec, řekla maminka s úsměvem, který odhalil, že už dlouho věděla, proč Štěpán tak často zírá za oponou.
A tak se Štěpán rozhodl, že je čas přestat sledovat stíny a začít si užívat vlastní život i kdyby ten zahrnoval jen občasný výlet na ryby a nesmyslné rozhovory s otcem u opravy plotu.
