Bára, shrbená jako po dlouhém kocovinu, ležela na pohovce a sevírala si ruce k podbřišku. Všechno tupě pulzovalo, bolelo a připomínalo jí, že se něco blíží ale ne v tom dobrém smyslu. Stejné scénáře: ostrá bolest, krvácení, záchranná služba, nemocnice a prázdnota uvnitř. Byl to potrat, žádné pochybnosti. Třetí potrat za poslední dva roky, předtím zase zaseklá těhotenství a ještě dřív potrat. Ten poslední potrat se Báře ještě dnes vryl pod kůži jako nemožnost stát se matkou.
Sehnala se k telefonu a vytočila číslo sanitky. O půl hodiny později už ji nabíjeli do vozu a mezitím si volala Petra, aby mu dala vědět, že k večeři už nepojede.
Zase? ozval se jeho hlas, a Bára ani nechtěla odpovídat. Slzy jí tekly po tvářích slzy zoufalství a zklamání ze sebe samé. Kolik ještě to má trvat? Proč se pořád opakuje ten samý scénář? Nebo Bára zná důvod té opakující se tragédie? Kdyby tehdy nešla pod nůž k pochybnostem obávanému lékaři, všechno by bylo v pohodě. S Petrem by už mohli mít pětileté dítě. Ale dítě nešlo a zřejmě už nikdy nepřijde.
To je krutý! křičela, zatímco doktor jen pootočil kapesní infuzi a mrkl na ni chladnokrevně.
Dny v nemocnici se vlečly jako špatná komedie. Když po dvou dnech vyplácla prohlášení o propuštění, přiběhl Petr s kyticí růžových květů, jako by to byl scénář z romantického filmu.
Jseš tak bledá, poznamenal, a Bára se jen slabě usmála. Radostná důvody neměla, nebyla schopná mu porodit dítě, a to bylo zřejmé jako slunce nad Vltavou.
Cestou domů, sedící vedle manžela, máčela v ruce krásný kytici růží a pak se otočila k Petrovi.
Už dál nebudu zkoušet. Nemůžu ti dát dítě.
Neříkej si to tak, ještě se to může stát, snažil se Petra podpořit, ale ona jen zamrkala.
Vážně tomu věříš? Pět let jako pes za ocas. Mám skoro třicet, ty máš skoro třicet pět. Dost, už jsem si zahrála na maminku. Doktoři tvrdí, že šance jsou nulové, možná je čas poslechnout je.
Barčo, budou děti, namítl Petr, vzpomeň si na slova profesora Novotného. Říkal, že šance jsou, když se dodržují jeho předpisy.
A kde je tvůj profesor? zeptala se Bára nervózně. Už dávno není mezi námi, tak kam se podělaly ty předpisy? Však zmizely spolu s profesorem! Dost, Petro, už mě to nebaví. Nechci tě trápit, nechtěla bych trápit ani sebe.
Co tím chceš říct? zamračil se manžel, aniž by zvedl oči od silnice.
Bára se nadechla, pak se podívala stranou.
Rozešli se. Najdeš si ženu, která ti dá dítě, a budeš šťastný. Já si nezasloužím tvou trpělivost a jemnost. Jsem prázdná, život ve mně nemůže zůstat, jsem jen bezcenná.
Přes slzy se jí rozléhaly po krku. Petr chytil její ruku, přitiskl ji ke svým rtům:
Nemluv blbosti. Překonáme to. Lidé žijí i bez dětí, a my taky. Štěstí není jen v dětech.
A v jejich počtu, brečela Bára, stačilo, Petro. Nesmíme si brát otcovské štěstí z ruky.
Neber mi mé rodinné štěstí, přerušil ji Petr.
V tom byl celý: zamilovaný do své ženy, snášející její výkyvy a připravený vydržet, jen aby byla po jeho boku. Bojoval o ni dlouho, prorazil překážky, odháněl soupeře, a když se Bára stala jeho manželkou, rozhodl se, že už nic jiného nepotřebuje. Možná jen malý kousek štěstí ale osud jim nechtěl přichystat miminko.
Petr znal Barinu minulost. Věděl, že před ním byla provdána za staršího muže, ke kterému ji donutil tyranský otec, a že s ním podstoupila neúspěšný potrat. To vše skončilo tím, co se právě děje, a nic to nezmění. Bára už dlouho žije s Petrem, neudržuje kontakt s otcem a sotva ví něco o své mladší sestře.
Nepřekvapilo by mě, kdyby otec jednou přiměl i ji vdát se za nějakého šmejda jen pro svůj prospěch.
Mladší sestřinka Bětu je dvacet dva let, krásná a chytrá, jako starší, ale podléhá otcově vůli mnohem víc než Bára. Otec vyrůstal dcery sám, bývalé manželky neměly právo se podílet na výchově, protože tyran tak rozhodl. Řídil svoje děti jako podnik: tahal za provázky jako loutkář, rozhodoval a nutil je konat, co chtěl.
Bára utekla od něj ve čtrnácti letech, pak potkala Petra a přerušila všechny vazby s otcem. Od té chvíle mu zakazovala stýkat se s mladší sestrou, takže když se na prahu domu objevila Běta, Bára byla šokovaná.
Co se stalo? vyhrkla první, a na Bětinu nabobtnalou bříšku si nevšimla.
Utekla jsem od otce, špitla Běta a vrhla se do Bariny náruče. Po týdnu od návratu z nemocnice se Bára trochu uklidnila, ale pak přišel další šok.
Co chtěl udělat? zeptala se Bára.
Chtěl chtěl, abych udělala potrat.
Bože můj, jsi těhotná! zakřičela Bára, otáčejíc se k sestře a šeptajíc. A od koho?
Je to jedno. Barčo, je to jedno. Dělá to z lásky. On je ženatý, nechce dítě. Otec řekl, že buď udělám potrat, nebo mě násilně vezme k doktorovi.
Bára plakala spolu se sestrou. Běta byla křehká, bezbranná, a přesto tak blízká. Neviděly se už pět let, a Běta se z škaredé husy proměnila v bílou labuť. Ale táta ji pořád táhl k sobě, a Bára věděla, že během několika dnů Běta opustí domov. To nepřijala.
Petr k příchodu Běty v domě byl naprosto klidný. Vždycky nesouhlasil s Barinými rozhodnutími, protože ji miloval natolik, že s ní nechtěl hádat. Bára tak nikdy nevyužila jeho lásku proti rodině.
Po týdnu Běta prohlásila, že už dál nesnáší otce.
Nenechám tě nikam! řekla Bára, chytilá sestru za ruce. Chceš, aby ti udělal horší věc i dítěti? Myslíš jen na budoucího syna!
Už je pozdě na potrat, nemůže mě přinutit, odpověděla Běta sebejistě. Žádný lékař mě nebere v 21. týdnu.
Umělá porod může mít následky! protivila se Bára. Ty ani nevíš, co je to. Do čaje ti nasypou něco, a ty začneš rodit. Víš, jaké to je? Ne, nevíš! Já vím!
Bára se rozplakala a svými slzami i argumenty nakonec přesvědčila Bětu o své pravdě. Mladší sestra zůstala, ale pořád si připomínala otce a cítila se před ním vinná.
Běta porodila v červenci a hned se chtěla vrátit domů. Bára chopila se miminka, přitulila ho:
Nedovolím ti odnést toho chlapečka tomu šmejdlovi! Chceš, aby tě otec vychoval k takovému monstru, jaký sám je? Pokud chceš, tak odejdi, Serďu ti nedám.
Běta jen pokrčila rameny:
No a co? Otec to chtěl jen proto, abych se vrátila beze dítěte. A ty jsi pro něj pořád jen odříznutý kousek, ber si toho křičícího a věčně nespokojeného kluka.
Bára pochopila, že Běta má jen poporodní deprese. Za měsíc, možná i déle, se sestra vrátí po svém synovi. Báře ale moc bavilo držet v náručí ten křičící kousek, cítit jeho vůni, poslouchat jeho vzdechy.
Rozumíš, že ho vezme, varoval Petr opatrně, dříve či později se Běta vrátí po synovi.
Chápu, odpověděla Bára, a uvnitř se jí roztrhávala bolest. Úředním papírem byl tříměsíční Serďu cizí, a neexistovala žádná záruka, že se o něj někdy postará otec.
A tak se to stalo. Otec zavolal Barě, křičel do sluchátka a vyhrožoval, že ji rozseká a i Petra.
Když mi nevrátíš mého vnuka, odtrhnu ti hlavu i tvému manželkovi.
Bára poslouchala otce, uvnitř ji mrazilo, a čekala na příjezd otce ze dne na den. Chtěla si vzít miminko, sbalit si věci a utekat pryč, kamkoliv oči mrknou. Kdyby ne Petr, který byl připraven ji bránit za každou cenu, Bára by to udělala. Byla připravená na setkání s otcem, ale strašně se bála mu hledět do očí. Setkání se však neuskutečnilo.
Místo toho nastalo neštěstí. Běta a otec havarovali, oba zahynuli na místě. Serďu zůstal u Bary a ona se pustila do papírování opatrovnictví nad synovcem. Už žádný další nárok na něj neexistoval a Bára dostala šanci mít dítě. Považovala tuto šanci za poslední. Petr nesouhlasil, jen rozuměl, že už nemají jinou možnost.
Papírování se protáhlo, Bára musela běhat od úřadu k úřadu, aby získala potřebné dokumenty na Serďu. Trápení po sestře se spojilo s jistou soucitem k otci, ale na druhou stranu nyní měla syna, kterého mohla nazvat svým. Byl mu skoro vlastní a připomínal Bětu.
Když už měla všechno hotové, zapomněla na pravidelnou návštěvu u gynekoložky. Ta ji vyzvala:
Máš nějaké zpoždění?
Bára pokrčila rameny:
Jo, ale je to jen stres, víš, co tím myslím.
Jaký stres! vyjekla lékařka. Dělala jsi test?
Bára zamítnula hlavou.
Rychle na ultrazvuk! rozkázala lékařka.
A tak přišla dlouho očekávaná těhotenství. Ne jen taková, ale už přes dvanáct týdnů.
Poprvé donášíš miminko do takového termínu, řekla lékařka, to je dobré znamení. Lež si na odpočinek.
Cože! Mám dítě v náručí.
Mám dítě uvnitř! A manžela, ať se stará o jedno, zatímco ty nosíš druhé. Podívej na monitor! Zdravé miminko uvnitř, zaslouží si právo na život.
Bára souhlasila. O dva měsíce později vyšla z nemocnice s uchováním těhotenství a s jistotou, že všechno dopadne dobře. U výstupu ji už čekal Petr s kyticí a tentokrát i s kočárkem. V kočárku poskakoval Serďu, který radostně zakokrhal, když uviděl Baru. Usmála se, pohlédla na svůj bříško, objala manžela a potom syna. Uvnitř se třásla i ta malá dívka, která měla přijít na svět za pár měsíců. Poslední šance, šťastná šance, splněný sen a naděje na lepší budoucnost.
