15.června 2026
Večer jsem se skřáčela na gauči, sevřela ruce kolem břicha a cítila, jak se mi vnitřnosti svírají v bolestném koloběhu, který už se mi stal až příliš často známým. Každýkrát to bylo to samé: prudká bolest, následná krvácení, sanitka s číslem155, nemocnice a prázdnota, která mi kousala do srdce. Bylo to potrat, to se nepřehání. Třetí během posledních dvou let, předtím neúspěšná těhotnost, předtím přerušení těhotenství, které mi dodnes brání v tom, abych se cítila jako matka.
Ručkou se mi natáhla k telefonu, vytočila číslo záchranné služby. Po půl hodině mě naložili do sanitky a mezitím jsem zmeškala volání mého manžela, Marka, který měl přicházet s domluveným večeřovým setkáním.
Znovu? zeptal se, když jsem mu nakonec ozvala. Slzy mi tekly po tvářích jako řeka zoufalství a rozčarování. Kolik to může ještě trvat? Proč se to pořád opakuje? Přemýšlela jsem, jestli už vím, co stojí za tímto cyklem. Kdybych nešla pod nůž ke spornému gynekologovi ze Staroměstské nemocnice, možná by to dopadlo jinak. Měli jsme s Markem už pět let společného života a mohli jsme mít dítě. Dítě však nebylo a zřejmě ho nikdy nebudeme mít.
Jaká to bolí! ránu jsem vyčlenila, ale doktor jen nastaví infuzi a nečinně na mě pohlédl. Dva dny v nemocnici ubíhaly jako nekonečná rána. Když jsme vyšli, Mark přinesl kytku růží, vše se zdálo být opět podle scénáře.
Jsi tak bledá, poznamenal, a já se jen slabě usmála. Není co slavit nemohla jsem mu dát dítě, a to bylo jasné. Na cestě domů jsem držela v ruce pěkný kytici a pak se obrátila k Markovi:
Už nechci dál zkoušet. Nemůžu ti dát dítě.
Nesmíš takhle mluvit, snažil se Mark podpořit, ale já se jen posměšně usmála.
Vážně tomu věříš? Pět let pod prstem. Já mám téměř třicet, ty máš skoro třicet pět. Stačí, už mě nebaví předstírat budoucí matku. Lékaři říkají, že šance nejsou možná je načase je poslechnout.
Ira, budeme mít děti, namítl Mark, vzpomínáš na slova profesora Horáčka? řekl, že šance existují, když se budeš držet jeho pokynů.
A kde je tvůj profesor? zeptala jsem se rozladěně. Už není mezi námi, takže i jeho pokyny jsou pryč! Už dost, Marku. Nechci tě trápit, ani sebe.
Co tím tím chceš říct? znepokojený manžel nedopustil oční kontakt.
Zhluboka jsem se nadechla a otočila tvář k oknu.
Rozcházíme se. Najdeš si ženu, která ti dá dítě, a budeš šťastný. Já si to nezasloužím. Jsem prázdná, neúspěšná, bezcenná.
Slzy mi znovu stékaly po krku. Mark vzal mou ruku, přitiskl ji k rtu:
Neházej si takové slova. Překonáme to. Lidé žijí i bez dětí, a my to zvládneme. Štěstí není jen v potomcích.
A v jejich počtu, šepla jsem mezi slzami, už mě máš dost, Marku. Nechci ti brát otcovské štěstí.
Nechci, aby sis brala mé rodinné štěstí, přerušil mě Mark.
V tom okamžiku se mi ukázalo, jak moc ho miluji jeho trpělivost, podpora a ochota vydržet moje výkyvy. Bojoval jsem se všemi, co nám stáli v cestě, a když jsem se stala jeho manželkou, věděl jsem, že už nic jiného nepotřebuji, kromě malého zlatíčka, které nám osud stále odmítá.
Mark znal mou historii že před ním jsem byla vdaná za staršího muže, který byl vybraný otcem, a že jsem pod tímto otcem podstoupila neúspěšný potrat. To všechno nás přivedlo sem, a nic to nezmění. S otcem jsem už nekomunikovala, ani o své mladší sestře téměř nic nevím.
Mladší sestra, Markéta, je mi dvacet dva, krásná a chytrá, stejně jako já, jen podléhá otcovu vůli víc než já. Náš otec, který byl tyran, vychovával dcery sám, dříve manželky neměl povolený přístup k jejich výchově. Řízený jako podnik, tahal za provázky a rozhodoval se za všechny.
Utečela jsem od něj ve dvaceti čtyřech letech, potkala Marka a přerušila veškerý kontakt s otcem. Od té doby mi zakazoval styky s Markétou, takže když se na prahu našeho domu objeví, jsem v šoku.
Co se stalo? zeptala jsem se okamžitě, a její těžce těžké břicho jsem nezaznamenala hned.
Utečela jsem od otce, vyplakala Markéta a skočila mi do náruče. Uplynulo jen něco víc než týden od našeho návratu z nemocnice, a já už se trochu uklidnila, když přišla ta nečekaná návštěva.
Co chtěl udělat? ptala jsem se.
Chtěl chtěl, abych udělala potrat, odpověděla.
Bože můj, jsi těhotná! A od koho? křičela jsem, otřásající se.
Je to jedno. Irčo, je to jedno. Je to ze lásky. On je ženatý, nechce dítě. Otec řekl, že buď udělám potrat, nebo mě násilně odveze k lékaři.
Plakala jsem s ní. Markéta byla tak křehká, bezbranná, jako by se z ošklivého káčátka proměnila v labutě. Přesto otcová závislost nadále kazila její život a já věděla, že během pár dnů se pokusí vrátit domů to se nesmí stát.
Mark se s tím vyrovnal klidně. Nikdy nepřekážel mým rozhodnutím, protože mě miloval natolik, že se mu nelíbilo zpochybňovat moje volby.
O týden později Markéta řekla, že už nemůže otci dál ubližovat svým nečinností.
Nikde tě nepustím! křičela jsem, držíc ji za ruce. Chceš, aby ti otce udělal horší přítel a dítě? Myslíš jen na sebe, ne na budoucího syna.
Již je pozdě na potrat, nemůže mě přinutit, odpověděla pevně. Žádný lékař se mnou nepracuje v dvacáté první týdnu.
A umělá porodní metoda může jen zhoršit! namítla jsem. Nechá tě to ztratit rozum. Vloží ti do čaje otrávené pilulky a budeš porodit. Víš, jaké to je? Ne, nevíš! Já vím!
Její slzy se proměnily v přesvědčení, že moje slova jsou pravdivá. I když Markéta zůstala, stále připomínala otce a cítila se před ním vinou.
V červenci Markéta porodila. Ihned se chtěla vrátit domů. Popadla jsem děťátko a přitiskla ho k tělu:
Nenechám tě odvést syna tomu zatracenému! Chceš, aby ho otec vychoval jako stejného monstra, jakým je on sám? Jestli chceš, tak odešli. Seryozu neoddam!
Markéta jen pokrčila rameny:
Tak ať. Otci stačilo, že jsem se vrátila, jen bez dítěte. Ty jsi pro něj pořád jen odříznutý kus, vzít si toho křičícího a neustále nespokojeného potomka.
Věřila jsem, že se jedná o poporodní depresi. Měsíc nebo víc, a ona se vrátí pro svoje dítě. Mně se však líbilo držet ten křičící balvanek, nasát jeho vůni, slyšet jeho první vzlyk.
Rozumíš, že ho vezme, řekl Mark opatrně. Jednou se Markéta vrátí pro svého syna.
Rozumím, odpověděla jsem, a uvnitř mě roztrhával bolest. Podle úředních papírů byl třináctiměsíční Sára (takhle jsem ho pojmenovala) cizím dítětem, bez žádné záruky, že se objeví otec.
A tak se to stalo. Otec mi volal, křičel do sluchátka a vyhrožoval:
Když mi nevrátíš mého vnuka, utrhnu ti hlavu i tobě a tvému manželkovi.
Cítila jsem, jak se ve mně mráz rozlévá, a čekala jsem na příchod otce. Toužila jsem vzít dítě, sbalit se a utéct z Prahy, kam se oči jen podívají. Kdyby nebyl Mark, který mě chránil a byl připraven mě bránit za každou cenu, možná bych tak učinila. Přiznávám, hrozba mě děsila, ale setkání se neuskutečnilo.
Místo toho nastala tragédie Markéta i náš otec havarovali auto a zemřeli na místě. Sára zůstala se mnou, a já se pustila do vyřizování opatrovnictví nad synovcem. Nikdo už o něj nechtěl, a tak jsem konečně získala šanci mít dítě. Mark to neodporoval, věděl, že nemáme jinou možnost.
Papírování se táhlo, musela jsem běhat po úřadech, aby se vše vyřídilo. Chyběla mi sestra, a i otce jsem v jistém smyslu litovala, ale zároveň jsem měla v náručí dítě, které jsem skoro mohla nazvat svým. Bylo mi podobné Markétě.
S tím jsem zapomněla na pravidelnou kontrolu u gynekologyně. Když jsem přišla na vyšetření, zeptala se:
Máš nějaké zpoždění?
Ano, ale o tom moc nepřemýšlím, stresy, chápeš. odpověděla jsem.
Jaké stresy!, vykřikla. Udělal(a) jsi test?
Zamítnula jsem hlavou, a ona řekla:
Rychle na ultrazvuk!
Bylo to to, co jsem čekala dlouho očekávané těhotenství, a ne jen tak nějaké. Už přes dvanáct týdnů.
Je to první, kdy těhotenství dosáhlo takového termínu, řekla lékařka, to je dobrý znak. Odpočiň si.
Cože! Mám dítě v rukou.
Máš dítě uvnitř! A manžela, ať se podílí na péči, zatímco nosíš druhé. Podívej se na monitor! Zdravý malý človíček tam leží, zaslouží si život.
Souhlasila jsem. Po dvou měsících jsem odešla z nemocnice s potvrzeným těhotenstvím a pocitem, že všechno bude v pořádku. Při výstupu už na mě čekal Mark s kyticí a tentokrát i kočárkem. V kočárku byl Sára, který radostně řval, když mě uviděl. Usmála jsem se, pohladila si břicho, objala manžela i syna. Vnitřně jsem pocítila, jak se mihotá i další dívka, která se má narodit za pár měsíců. Poslední šance, šťastná šance, splněný sen a naděje na lepší budoucnost.
