Pojď se mnou! Mám teď dvořiště bez psa. Budeš dobrý hlídač nic ti neublížím!
Sedl jsem si na starý švecí kolo a zamířil do naší vesničky u řeky Otavy. Po cestě se děda Václav stále otáčel, ale nikdo mu neutekl.
Ta stará fena byla nedobrá jako lidé, co se říkají nedobří. Byla to právě taková.
Kdysi před dlouhým, dlouhým časem, když byl děda Václav ještě mladý a šel do lesa sbírat lesní ořechy, našel štěně čtrnáctidenního kluka. Jediný Bůh ví, jak se tohle mládě ocitlo v hlubinách lesa.
Potichu bloudilo mezi stromy, mokré po dešti, nepoutané k niti. Děda se zamračil a přiblížil se. Bylo trochu nemotorné, ne zrovna krásné, ale přesto podívaly se na něj hnědé oči ne dětskými, ale moudrými očima zvířete. Děda zamyslel.
Pojď se mnou! Mám teď dvořiště bez psa. Budeš dobrý hlídač nic ti neublížím!
Sedl jsem si na kolo a odjel do vesnice. Po cestě se děda Václav několikrát rozhlížel, ale nikdo mu neběžel. Nakonec na setkání v lese zapomněl.
Doma byl úspěšný hospodář: tři prasečata, prasnice s deseti selaty, kráva Miluška, k desítce slepic, šest kacátek s kačenkami a kočka Mefisto.
Děda si uvolnil ruce, otevřel branku a chtěl si konečně odpočinout na lavičce před domem. Náhle se mu přiblížily ty hnědé oči zírala tak upřeně, že děda nevěděl, co má dělat.
No pojď do dvora? po dlouhé pauze štěně zakňučelo a zmizelo ve tmě.
Nebylo to jen jeden den, ani dva Hnědé oči ho každý večer sledovaly, jako by hledaly duši, co by jim patřila.
Jednoho letního odpoledne, když děda Václav otáčel dýmku, přistoupila k němu ona, očichala ho a lehla si k nohám.
Děda nebyl zrovna nejlaskavější člověk, zvířata bral spíše jako užitečný majetek. Poctivě si spočítal, kolik prasečat, krav, slepic a dalších zvířat už na svém věku měl. Psy potřeboval hlavně k ochraně, kočky na myši A v hlavě už ani nepamatoval, kolik psů už ztratil někoho otrávili, jiný zase zemřeli na nemoci. Dveře dvořiště byly prázdné.
Na začátku léta přišla bouřka, veterinář pověděl, že to jsou klíšťata. Všichni v obci byli spíše smutní než rozčilení. Děda Václav byl přísný a tvrdý na slzu.
Jeho žena Katka byla ještě tvrdší. Celá obec si ještě pamatuje, jak jednou jednou zvedla telátko pěstí do čela, jen protože se hrálo a řvalo po pití.
Děda si vdechl dýmku a podíval se na štěně ležící u nohou. Hnědé oči ho sledovaly.
No tak, zvířátko, zřejmě chceš zůstat u mě? Pak poslouchej Budu tě krmit dvakrát denně, co Bůh dopřeje Nebudu tě bít. Budeme mít útulek, bude teplý. Občas tě pustím ven na noc na pár hodin, abys hlídal dvůr! Pokud souhlasíš, pojď se mnou!
A tak začala její nová cesta. Děda Václav jí dal jméno Stáňa. Odkud přišlo to krásné jméno, už nevíme. Teď měla Stáňa teplý útulek, velký statek a řetěz.
Čas plynul a ten neobratný čtrnáctidenní kluk se proměnil v obrovského, krásného a mocného psa, před kterým se celý kraj třásl. Lidé dokonce říkali, že v jejím rodu jsou vlci.
Byla strašně krásná a podivuhodná, a její zvyky vůbec nebyly psí. Žádné vrtění ocasem, žádné olizování rukou.
Když k ní přišel děda Václav, jeho žena nebo příbuzní, Stáňa jen klidně ležela a pozorovala je těmi chytrými hnědými očima.
Cizince ale byla připravena roztrhat Téměř neštěkla, jen vrčela a ten řev byl děsivý, ale jen během dne. Proto ji po nocích přestěhovali z dvora na zahradu, aby si sousedé nešklebili na branku.
V noci ji někdy pustil z řetězu s větou:
Za tři hodiny se vrátím, ať tu jsi! Vidíš, dojčatá se bojí tě projít při ranní porci
Nikdy nikoho neškrátnul ani nevyplaštil. Možná měl jiný zájem. Když ale děda Václav našel Stáňu v útočišti, vždy ji chválil možná tehdy ještě neznal, jak ji ocenit.
Samozřejmě, Stáňa pravidelně vracela štěňata, jaký byl její přirozený řád. A co je nejzajímavější i když ji v obci všichni báli, štěňata se rozrůstala jako horké koláče. Přijížděli lidé i z dalších obcí, aby si od ní koupili jedno. Bašli se jí, ale respektovali jen když šlo o skutečnou věc.
Jednoho slunečného letního dne po snídani Stáňa ležela u útulku, slunila se a jedním okem sledovala, jak malá Maruška hraje v písku pod velkým stromem u branky, a druhým okem, jak babička Katka pracuje na zahradě.
Maruška už měla tři roky, rodiče ji občas přivezli na víkend. Když uviděla Stáňu, rozběhla se k ní s roztaženýma rukama:
Stáňo!!! Stáňo!!!
Srdce psa se sevřelo radostí a láskou k tomuto lidskému miminku! Ten osudový den Stáňa hlídala Marušku i babičku Katku a usnula.
Probudila se, když ji někdo škrábal po nose drápy. Otevřela oči a kočka Mefisto před ní téměř chraptěla:
Udělej něco! Maruška se právě topí!
Stáňa se rozhlédla po plotě. Maruška nikde nebyla v písku, na houpačce ani pod stromem. Pak se podívala na kočku.
Je u rybníka! V tomhle vodě se potápí! Pomoz jí! Nikdo mě neslyší! Aaa!
A Stáňa vyjekla! Štěkal tak hlasitě, jak nikdy předtím. Skákala, řvala, dokonce se snažila odtrhnout od řetězu.
Babička Katka se podívala na psa a pomyslela si: Zbláznila se, tahle psa a vrátila se ke svým kapustám.
Pak Stáňa zavyčela a ne jen tak strašlivý vlčí řev se rozléhl po celé vesnici, tak hlasitý, že všichni, kdo jej zaslechli, se jim vlasy postavily na end.
Stáňa jen řvala a řvala ten výkřik byl tak bolestný, že slovy to nelze popsat.
Jakmile babička Katka uslyšela ten křik, pochopila, že se něco děje, a vyběhla hledat Marušku. Ostatní sousedé vyběhli ze svých domů.
Marušku v poslední chvíli našli a vytáhli z malého rybníka u domu. V obci byl zmatek, přišla sanitka, rodiče Marušky plakali i radovali se zároveň.
Večer se vše uklidnilo a přišla delegace ke Stáňovi: otec Marušky Ivo, jeho žena a děda Václav.
Ivo si sedl před ní na kolena a řekl:
Děkuji ti, že jsi zachránila mou dceru! Nikdy na to nezapomenu! Prosím tě, pojď žít se mnou! Mám dům ve městě, budeš mít velký výběh, budu tě krmit výborně a chodit s tebou na procházky!
Stáňa se podívala na něj hnědýma očima a tiše přikývla. Pak položila hlavu na jeho rameno na pár okamžiků
Potom šla zpátky ke svému pánovi, dědovi Václavovi, lehla si k jeho nohám. On stál jako přikované, nevěděl, jak reagovat na ten mazlení, a jen mučivě kapaly muži slzy.
Díky, že jste poslouchali, a dejte nám vědět, co si myslíte! řekl jsem to na konci.
Ahoj kamaráde, pokud se ti líbí další příběhy, napiš komentář a dej like. To nás motivuje psát dál!
