Telefon mě probudil v pět hodin ráno. Z neznámého čísla zazvonil hlas.
Ano, odpověděla Lenka suchým tónem.
Lenko? ozval se radostný ženský hlas, zněl jako zpěv ptáků. Jsi to ty?
Já, řekla Lenka bez úsměvu.
A to jsem já, pokračovala žena, smála se, jako by se právě rozhostila první jarní slunečnice. Rozpoznala jsi mě?
Poznala jsem vás, odpověděla Lenka slušně, aby neudělala křivý dojem, i když netušila, koho má před sebou.
Věřím, že tě poznám okamžitě, radostně doplnila žena. Jaké štěstí, že tě chytilu. Můžeš teď mluvit?
Můžu, řekla Lenka.
Skvělé. My s manželem, dětmi a jsem na nádraží. Vystoupili jsme z vlaku před hodinou. Slyšela jsi mě dobře?
Ano, dobře.
Tvůj hlas je trochu tichý. Jsi si jistá, že je vše v pořádku, Lenko?
Všechno je v pořádku.
Jsem moc ráda. Původně jsme chtěli zůstat v hotelu, mysleli jsme, že nemáme žádné příbuzné v tomto městě. Pak jsme si vzpomněli, že tu jsi. Chápeš?
Chápu.
To je úžasné, že jsme na tebe vzpomněli. Nemůžeš si představit, jak jsme se těšili. Děti byly nadšené.
Představuji si to.
A můj manžel hned řekl: Zavolej Libuše. Nedáš mu záda.
Řekl to správně. Nedám ti záda.
Takže nám dovolíš přenocovat u tebe? Chápu to správně?
Chápeš. Povoluji.
Zůstáváme jen na pár týdnů, jen abychom si prohlédli město a pak se vrátili domů. Doma máme hromadu povinností, a jak se říká: Hosté jsou dobrí, doma je nejlepší. Souhlasíš?
Souhlasím.
My jsme si to řekli. Můj manžel okamžitě prohlásil, že nemůže být, aby Lenko nás nepřijala. Vždyť jsme rodina, i když vzdálená, i kdybychom se naposledy viděli před deseti lety, pořád jsme příbuzní. Je to tak?
Ano.
Bydlíš teď sama?
Ano, sama.
V třípokojovém bytě?
Ano.
Tak jedeme k tobě?
Jeďte.
Přijedeme za hodinu. Budeš ještě tam?
Ještě budu.
Pak čekej. Brzy budeme.
Čekám, odpověděla Lenka.
Lenka položila telefon na stolek, přikryla se dekou a usnula, aniž by tušila, s kým právě mluvila.
O hodinu později zazvonil zvonek na dveře. Lenka podívala na hodiny, zavřela oči a otočila se. Telefon znovu zvonil. Lenka spala.
Po chvilce se ozvalo bouchání na dveře. Lenka zůstala lhostejná. Pak telefon zvonil znovu.
Ano, řekla Lenka, neotevírajíc oči.
Lenko! vykřikla radostná žena ze zvuku.
Ano.
To jsme my. Přijeli jsme. Zvoníme a klepeme, ale neotevíráš.
Zvoníte?
Ano.
Proč tě neslyším?
Nevím.
Zavolej ještě jednou.
V bytě zazvonil znovu zvonek.
Zvoníme, řekla žena.
Ne, odvětila Lenka, neslyším tě. Teď klepni.
Na dveře zaklepali.
Klepáme, řekla žena.
Ne, odpověděla Lenka, neslyším.
Asi jsem se ztratila, povídala žena.
Co? zeptala se Lenka.
Kde jsi teď, Lenko?
Co tím myslíš? Doma.
Kde doma?
V Plzni, odpověděla Lenka první myšlenkou, která jí přišla na mysl. Kde bych jinak byla?
V Plzni? Proč ne v Praze?
Přesunula jsem se před devíti lety, hned po rozvodu.
Proč?
Proč po rozvodu?
Proč se přestěhovala?
Už mě v Praze nebavily vzpomínky, přestěhovala jsem se. Měla jsem dost nepříjemných vzpomínek.
V Plzni je lépe?
Samozřejmě. Hodně lépe.
Co je tam lepšího?
Všechno. Co bys řekla. Žádné špatné vzpomínky. Co to povídám? Přijďte a přesvědčte se sami. Kolik vás je?
Jsme čtyři. Já, můj manžel a dva děti. Starší je Petr, mladší je Tomáš. Tomáš se chce třetí rok po sobě zapsat na univerzitu.
Tak přijďte všichni čtyři. Máme tu také skvělou vysokou školu.
Kdy přijedeme?
Třeba hned.
Teď to nejde. Mám hodně práce v Praze. Tomáš chce studovat jen v Praze. My jsme sem přijeli, abychom si našli práci. Plánovali jsme u tebe žít rok. Ale podívej, jak to dopadlo.
Takže dnes nepřijedete?
Ne.
Škoda. Už jsem se připravila.
My také litujeme. Nemůžeš si představit.
Můžu si představit.
Ne. Nemůžeš si představit. Když pomyslím na to, co nás čeká, nemám chuť žít.
Lenka rozhodla, že je čas rozhovor ukončit.
Dobře, řekla, pokud nemůžete nyní, přijďte, až budete moci. Vždy vás ráda uvidím. A až se usadíte v Praze, hned mi pošlete adresu. Přijdu na návštěvu na pár týdnů. Uvidíme, co bude. Nakonec už v Praze nemám nikoho, jen tebe. Dohodneme se? Pošleš mi svou adresu?
Telefon se náhle odřízl a spojení zmizelo.
