Telefon mě probudil v pět ráno. Volali z neznámého čísla.
Jo, sucho odpověděla Věra.
Věru? uslyšela jsem radostný ženský hlas. To jsi ty?
Já, odpověděla jsem nezaujatě.
A já jsem tady, zvolala druhá žena se smíchem. Poznala jste mě?
Poznala jsem vás, řekla jsem zdvořile, i když jsem netušila, kdo to volá.
Věřila jsem, že mě poznáte hned, pokračovala radostně. Jak hezké, že jsem tě chytila. Můžeš teď mluvit?
Můžu.
Skvělé. My s manželem, dětmi už jsme na nádraží. Vyšli jsme z vlaku před hodinou. Slyšíš mě dobře?
Dobře.
Hlas máš trochu tichý. Jsi v pořádku, Věru?
Všechno je v pohodě.
To mě těší. Původně jsme chtěli zůstat v hotelu, mysleli jsme, že tu nemáme příbuzné. Pak jsme si vzpomněli, že ty tady bydlíš. Chápeš?
Chápu.
Tak dobře, že jsme si na tebe vzpomněli. Nemáš tušení, jak moc jsme se těšili? Děti zejména.
Představuji si to.
Můj manžel řekl hned: Zavolej Věře. Nenechá tě ve štychu.
To byl správný tip. Nenechám tě ve štychu.
Takže nám dovolíš přenocovat? Chápu to správně?
Chápeš. Povoluji.
Zůstáváme jen na pár týdnů, podíváme se po městě a pak se vrátíme domů. Doma je spousta věcí, a jak říkají, hosté jsou fajn, ale doma je nejlíp. Souhlasíš?
Souhlasím.
My jsme si to taky řekli. Můj manžel hned řekl, že by nebylo možné, aby Věru nechtěla přijmout. Vždyť jsme příbuzní. I když jsme se viděli už deset let, pořád jsme rodina, že?
Přesně tak.
Bydlíš teď sama?
Ano, sama.
V bytě se třemi pokoji?
To je pravda.
Tak jedeme k tobě?
Jedete.
Budeme tam za hodinu. Stále tu bydlíš?
Stále.
Tak počkej. Už brzy dorazíme.
Čekám, odpověděla Věra.
Valentýna zhasla telefon, položila ho na noční stolek, přikryla hlavu dekou a usnula, aniž by si uvědomila, s kým vlastně mluvila.
O hodinu později zazvonily u dveří. Valentýna mrkla na hodiny, zavřela oči a otočila se. Telefon zvonil. Věra ještě spala.
Po chvilce začali lidé bouchat na dveře. Věra byla lhostejná. Pak telefon znovu zazvonil.
Jo, řekla Valentýna, aniž by otevřela oči.
Věru? radostně zakřičela druhá žena.
Jo.
To jsme my. Už jsme tady. Voláme a boucháme, ale ty neotevíráš.
Voláte?
Jo.
Proč tě neslyším?
Netuším.
Zkus to ještě jednou.
V bytě zase zazvonil telefon.
Voláme, řekla žena.
Ne, odpověděla Věra, neslyším tě. Teď buď.
Zaklepal se na dveře.
Boucháme, ozvala se žena.
Ne, odpověděla Valentýna, neslyším.
Asi jsem se ztratila, řekla žena.
Co? zeptala se Věra.
Kde jsi, Věru?
Co tím myslíš? Doma.
Kde doma?
Ve Plzni, vyhrkla Valentýna jako první, co jí přišlo na mysl. Kde bych jinak byla?
Ve Plzni? Proč ne v Praze?
Přesunula jsem se před devíti lety, hned po rozvodu.
Proč?
Proč se rozvedla?
Proč se přestěhovala?
Už mi bylo v Praze po krk, tak jsem odešla. Příliš mnoho nepříjemných vzpomínek.
Ve Plzni je lepší?
Samozřejmě. Všechno je lepší. Co bych dělala, kdyby tam nebylo. A žádné špatné vzpomínky. No, přicházejte a přesvědčte se sami. Kolik vás bude?
Jsme čtyři: já, manžel a dva kluci. Starší je Pavel, mladší Ondra. Ondra se chce třetí rok zkoušet na vysokou školu.
Tak přijďte všichni. My taky máme dobrý universitet.
Kdy máme dorazit?
Klidně hned.
Teď to nejde. Mám spoustu věcí v Praze. Ondra chce studovat v Praze. My jsme sem přijeli hledat práci. Plánovali jsme bydlet s tebou rok. Ale jak to dopadlo.
Tak dnes nepřijedete?
Ne.
Škoda. Už jsem se na to těšila.
My taky litujeme. Nemůžeš si představit.
Představit si to umím.
Ne. Když si pomyslím, co nás čeká, nechtělo by se mi vůbec žít.
Valentýna se rozhodla rozhovor ukončit.
Dobře, řekla, pokud teď nemůžete, přijďte, až budete moci. Ráda vás uvidím. A až se usadíte v Praze, dejte mi adresu. Přijdu na návštěvu na pár týdnů. Pak uvidíme. V Praze už nemám nikoho kromě tebe. Dohodneme se? Pošleš mi adresu?
Ale Valentýna už neslyšela odpověď, spojení náhle vypadlo.
