Žila jsem pět desetiletí sama. Ne, nebyla jsem vdova jednou jsem byla vdaná, ale Petr po roce manželství odešel a zanechal mě s novorozenou dcerou. Na poslední chvíli nám zůstal třípokojový byt v Praze, tak se aspoň mohli držet pod střechou, která nám zůstala. Druhý sňatek jsem si už neplánovala, a ani jsem nebyla typ, co by se znovu vdávala.
Měla jsem Vendulu, kterou jsem musela vychovávat a postavit na vlastní nohy. Každý den byl plný starostí, a přesto jsem věděla, že dělám vše, co mohu. Ale chybělo jí to otcovské rameno, po kterém jsem nikdy už nemohla doplnit. Vendula se zato přitahovala ke všem chlapům, se kterými se kamarádala nebo s nimi navazovala vztahy. Ne všem se to líbilo; musela jsem ji často uklidňovat, léčit zlomené srdce a smířit se s tím, že milost není vždy laskavá. Přesto Bůh nakonec požehnal, když Vendula potkala svého manžela.
Dávid byl pracovitý a laskavý. Já jsem jen chtěla, aby se Vendula s ním provdala. Získal mou úctu, respektoval mě i mou dceru. Co víc si člověk může přát? Považovala jsem ho za ideálního zeťe. Ale kouzelné příběhy neexistují. Šest měsíců po svatbě se Dávid výrazně změnil.
Mezitím jsem pečovala o svou matku Janu, která ještě žila. Taky jako já, i ona měla dříve dítě, takže měla ještě vnoučata. Náhle ale onemocněla, a vyčerpání ji stáhlo na takovou úroveň, že jsem ji musela přebrat k sobě a neustále se o ni starat. Neměla kam jít, takže matka bydlela se mnou. Tato situace se Daivovi vůbec nelíbila.
Nevím, co ho tak rozčílilo. Já jsem ho nikdy nenutila, aby si matku pomáhal. Naopak všechny povinnosti padaly jen na mě. A i když Jana nebyla přehnaně náročná, z nějakého důvodu mu to vadilo.
Časem se vše jen zhoršovalo. Vendula se přiklonila na stranu Dávida, a oba mě začali vyhýbat. Dříve jsme seděli všichni kolem jednoho stolu, dnes se děti uzavírají v pokojích a mlčí. Snažila jsem se s Vendulou mluvit, ale jen setrvala v tichu a hledala výmluvy.
Nenaplňovali mě ani vnoučata radostí. Říkali, že si žijí jen pro sebe, až dokud nebudou mít čas. Zpočátku jsem trvala na svém, pak jsem ustoupila to jsou jejich věci, ať si je vyřeší sami. Přesto však Dávid začal být stále víc jako pan domácí. V našem domě se choval jako pravý pán, ale ani prstem se nepohnul, aby opravil byt nebo něco dokoupil. Často mizel s kamarády do klubů. Nechápu, kde se poděl ten úžasný zeť, kterého jsem dříve znala.
Zřejmě teď ukázal svou pravou tvář. Každý týden byl neúnosnější. Pak přišel Silvestr a Dávid odmítl slavit s námi. Vzal Vendulu do svého pokoje a oslavovali sami se mnou a matkou. V půlnoci se Vendula ještě snažila přijít pozdravit, ale její manžel ani nos nepohnul.
Následující den mi oznámil: Prodáváme dům tvé matky a kupujeme si samostatný byt. Neměla jsem ani tušení, jak na to reagovat. Cože, už půl roku bydlí v mém bytě na můj účet? Nechcete to dál?
Ne, tak nepřijde, vyhrkla jsem. Kupte si vlastní byt. To je dům mé matky. Nemáme ho prodávat. Je to její majetek a ona se s tím sama vypořádá.
Dávid byl rozhořčený. Ten samý den sbalil věci, vzal Vendulu a odjel k rodičům.
Bylo mi smutno, že dcerka ani slovo neprotestovala, ale to je její život. Pokud si myslí, že bude šťastnější, ať žije s Dávidem.
Učinila jsem správně, nebo ne? Co byste udělali na mém místě?
Přátelé, pokud chcete číst další příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál!
