28.května 2026
Dnes jsem opět seděl na zahradě našeho starého domu u Brna a kouřil si poslední cigaretu, zatímco se mi v hlavě honily vzpomínky. Před čtyřmi lety jsem ztratil svou milovanou manželku, která po posledních těhotenstvích neudržela sílu a odešla. A tak jsem zůstal s našimi pěti dětmi srdcem, které mi stále buší, i s těžkostmi, které mi připomínají, že život není nikdy jednoduchý.
Nejstarší je Mikuláš, devět let, pak je Ivo, sedm, dvojčata Saša a Lukáš mají po čtyřech a nejmladší, tři měsíce stará Olíška, naše dlouho očekávaná dívka. Když se na mě podívají a požádají o jídlo, nevidím v tom žádný důvod ke smutku. Přestože jsou v noci všichni na mě zírají ze stínů kuchyně, jsem vděčný za jejich úsměvy a občasný hlásek táta, prosím, ještě jednu lžičku to mi dává sílu.
Zpočátku jsem se snažil vše zvládnout sám, jak jsem uměl. Manželka přicházela z vesnice Strážnice, pomáhala mi pár hodin denně, ale po její smrti už jsem byl sám. Rodiče z vesnice už nebyli; chtěli vzít Sašu s Lukášem domů a říkali, že mi to bude snazší. Dva úředníci z úřadu pro sociální služby se pak objevili a navrhovali, abych děti poslal do internátu. To jsem odmítl. Jak bych mohl vzdát vlastní děti cizím lidem? Přijmout takové rozhodnutí by znamenalo ztratit i část sebe samého.
Miluji je všechny, ačkoliv někdy nedokážu zvládnout spoustu povinností. Starším se podařilo občas zkontrolovat úkoly, Olíška mě ale přivádí k největšímu zoufalství. Naštěstí jsme měli pomocníka paní Jana Ivanová, zdravotní sestru z místního zdravotního střediska. Jednou mi slíbila, že přispěje s chůvou. Máte krásnou dívku, která je pracovitá a milá, řekla mi, pracuji v nemocnici jako chůva, a tak vám pomohu. Jana sice není v manželství, ale z velké rodiny v nedaleké vesnici Přibyslav pomáhá s dětmi. A tak přišla do našeho domu Ludmila.
Ludmila je nízká, robustní, s kulatým obličejem a dlouhou černou účesem, který sahá až k pasu. Je tichá, slova moc nevypráví, ale změnila náš domov. Všude tam, kde prošla, se našlo čisté a vyprané prádlo, přebalené a vyžehlené. Postarála se o Olíšku, připravila jídlo a učinila, že naše děti vypadají pořádně, s čistými košilemi a bez špinavých loktů. Učitelé a vychovatelé v mateřské škole si všimli, že děti jsou úhledné, že už nebyly šité černými nitěmi na bílých tričkách.
Jednou Olíška onemocněla a měla horečku. Lékařka řekla, že se zotaví, pokud dostane dostatečnou péči. Ludmila celou noc seděla vedle ní, nešla spát a dokonce vyplakala i malou dcerku. Postupně se její ruky staly součástí našeho domu, jako by patřily k rodině.
Mladší děti už mě začaly nazývat mamou, a Ludmila jim nevyčítala žádnou lásku. Hladila je po hlavě, objímala a povzbuzovala. Mikuláš a Ivo nejprve nevyznávali, jak se k nám Ludmila zapojila, ale brzy ji začali jen tak volat. Ludmilo, nikdo neříkal chůva nebo maminka jen tak, jako by byla součástí našeho rodu. Přestože se jí občas říkalo, že je starší než naše matka, ona se jen usmívala a řekla: Pamatujte, že vaše pravá matka je vždy u vás.
Někteří lidé z vesnice se ji ptali:
Kde na krku vázíš takovou košili? Tohle je naše vesnice, chlapci jsou málo.
Chlapci jsou, odpověděla Ludmila, ale já mám vzkaz k Jaromírovi nechtěte, aby šel pryč.
A tak jsme žili další patnáct let děti rostly, učily se, někdy se i popudily. Když jsem byl rozčilený, sevřel jsem se za opasek, a Ludmila mě popadla za rameno: Zastav, tatínku, nejdřív se zhluboka nadechni. Někdy se pohádáme, někdy se litujeme, ale vždy se vracíme k sobě. Ludmila už se v našem kraji neříkala Ludmila, ale paní Ludmila Vasilová taková úcta a respekt.
Mikuláš už je ženatý, má první dítě. Ivo pracuje v radnici v Brně, kde už je užitečným úředníkem každoročně získává ocenění a prémie. Saša studuje na technické škole v Brně a my všichni jsme pyšní, že bude jednou inženýrem. Olíška přešla do deváté třídy, je naším malým sluníčkem zpívá, tančí, a každé svátky jsou v jejím rytmu.
Já se často zamýšlím nad tím, jak šťastná je Jana Ivanová, že mi vybrala takovou manželku. Letošní léto se Ludmila najednou cítila špatně něco v jejím těle nebylo v pořádku, ačkoliv nikdy nebyla nemocná. Počala mít bolesti a ztrácela sílu. Naštěstí jsem ji přišel odvézt k doktorovi. Chtěla být doma, ale po několika náletech úrazu vypadalo, že už je to vážné.
Když se včera večer všichni uspali, vzala jsem Jaromíra na zahradu a řekla mu:
Sedni si, tati, musíme si promluvit Věděl jsi, že mám dítě? Už je pozdě na změny, ale musíme se připravit.
Zahřkla rukama o tvář a řekla: Je to trapas, opravdu trapas.
Byl jsem šokovaný. Po letech bez dětí, že se to najednou děje! Přivolal jsem Jaromíra s otázkou, jestli to není jen stará pověst:
To není žádná hanba, mami, starší kluci už skoro vše zvládají.
Je mi 39, co to má znamenat? přitom se rozzářila a řekla: Co budu dělat, co budu dělat
Nakonec jsem řekl: Řeknu jim zítra. A druhý den, když jsme se sešli u stolu, oznámil jsem: Děti, brzy bude mezi vámi další sourozenec. Ludmila jen sklopila hlavu, oči se zčervenaly až k slzám.
Mikuláš, který byl na návštěvě s vlastní ženou, se zasmál a řekl:
Skvělé, mami! Ať se nám všem narodí další děti, nebudeme už sami.
Saša řekl:
Tak pojďte, mami! Potřebuji bratra!
Lukáš se protáhl:
Ne holku! Už máme tolik chlapců, ale dívku si zasloužíme.
Olíška jen přikývla a řekla:
Dívka, ano! Budu jí šít mašle a kupovat krásné šaty.
Ivo se zamračil:
Šaty? Co to, že chceš dělat s panenkou? Dítě se také vychovává.
Vychováme, řekl Jaromír.
Ludmila se stále styděla a zakrývala bříško šátkem, kdykoliv se zvedlo, ať už pod horkým sluncem nebo v chladném podvečeru.
Čas ubíhal, náš první syn Mikuláš se narodil, Ivo odešel na studium do Brna, Saša i Lukáš vstoupili na zemědělskou technickou školu. Olíška začala školní rok a doma bylo ticho. Často jsem ji viděl s kamarádkou na chůzi, a jeden pán z místního tanečního sboru ji doprovázel domů.
Ludmila neuspávala, čekala Olíšku, a najednou pocítila ostrou bolest v podbřišku. Volala:
Jaromíre, něco se mi stalo
Já jsem byl bledý, nešlo mi ani nasadit boty.
Počkej, mami, pošlu rychlou pomoc! křikla Olíška a vyběhla ven.
Tolik, Tolik, přiveze tě!, volala dívka, která měla odvážného bratra Toma, aby přivedl auto.
Po dvou minutách se k nám přiblížil Toma se svým autem a odvezl nás do nemocnice v Brně. Naštěstí, po několika hodinách, se ukázalo, že se jedná o zdravého chlapečka. Když jsem se probudil, na dvorku stála mladá chůva s krabicí v ruce.
Sedíš, tati? Kouříš? Teď už budeš kouřit méně, že? První?, zeptala se s úsměvem.
Mám pět dětí, odezvu jsem pomalu.
Pět? To jsi bohatý! Vlastně jich máš šest! Dveřička přinesla krásná holčička!
Dveři?, zamumlal jsem.
Kluk a holčička! Kluk je hlasitý, zasmála se, a holčička je krásná!
Pojď domů, tati. Přijď zítra. Děti ještě potřebují trochu růstu. Přines, co potřebuješ.
Na výběr byli všichni přítomní, i tři studenti z technické školy, kteří přišli podpořit nás. Sestra vyndala dva balíčky jeden v modrém stužce, druhý v růžovém. Ludmila stála vzadu a tvářila se nepříjemně, ale přesto v očích měla radost.
Já jsem si vzal jeden balíček, druhý jsem si nevěděl, jak vzít.
Dva jsou nepohodlné Zapomněl jsem, jak, přiznal jsem se.
Mikuláš vzal druhý balíček:
Dej mi, tati Už mi to není poprvé.
Olíška otevřela svůj balíček a řekla:
Ségra, jsi krásná!
Po poděkování sestry a dortu, který jsme měli, jsme nasedli na autobus radníka, který byl přidělen jen pro tuto slavnost.
Mami, všichni jsou spokojení! usmál se Mikuláš.
Ludmila držela jeden balíček v náručí a tiše se usmívala svým myšlenkám. Vzpomínala, že vychováme dobré děti. Pohlédla ke mně, jak držím druhý.
Budeme to zvládat, řekla tiše a doplnila: Jak je pojmenujeme?
Všichni okamžitě začali házet jména, co se jim líbila, co připomínala někoho blízkého. Řidič autobusu, můj starý přítel, poslouchal šťastný shluk a pomyslel si, že i v našem domě není cizí, ať už jsou to pět nebo šest lidí.
Zapsáno v mé duši, ale i v deníku život jde dál, a já jsem vděčný za každou minutu, kterou mohu strávit s těmito lidmi. Ať už se bude jednat o další chlapce, dívku, nebo jen o okamžik klidu na zahradě, vím, že se o nás budou starat nejen já, ale i Ludmila, Jana a všichni, kteří nás milují.
Jaromír.
