Měl jsem po smrti manželky těžké období nedokázala se úplně zotavit po posledním porodu.
Ať už se budete litovat nebo ne, zůstalo mi pět dětí. Staršímu, Ondřejkovi, bylo devět, Pavlík měl sedm, dvojčata Šimon a Lukáš už čtyři a nejmladší, naši tříměsíční Jana, byla dlouho očekávaná dcerka
Nikdy se nebrečel, když děti házely rukama na stole a prosily o jídlo. Když však všichni usnuli, v noci jsem si seděl v kuchyni a kouřil
Zpočátku jsem se snažil otáčet v kolečku sám, jak jsem mohl. Přijela má švagrová a trochu pomohla. V rodině už nenaleznete žádné další příbuzné. Chtěla si vzít Šimona s Lukášem, říkala: Bude ti to snazší. Pak přišla sousedka s dvouletou vnoučkou a chtěla děti poslat do internátu. Já jsem ale nikoho nechtěl odevzdat jak by se to mohlo stát, že by se naše vlastní děti ztratily? Navíc, co by z nás zůstalo?
Nešlo to snadno, ale děti rostly pomalu a jednoho dne se vykrystalovaly.
U starších občas stíhal i kontrolovat domácí úkoly. S Janou bylo největší potíže, to je jasné. Naštěstí ale přišli Kolín a Ivo a pomohli. A pak tu byla i pečlivá zdravotní sestra, Naděžda, která často navštěvovala naši chatu a starala se o nás. Jednou mi slíbila, že pošle nůžku tedy pomocnou chůvu. Řekla, že jsem s malým dítětem v neklidu a že jsem potřeboval silnější ruku. Je to hezká dívka, pracovitá, v nemocnici už chůvu má, povídala.
Sám jsem ještě nebyl ženatý, takže jsem neměl vlastní děti, ale sestru mé ženy, která pocházela z velké rodiny v sousední vesnici, jsem měl rád. Tak přišla do naší stodoly Lída.
Malá, pevná, kulatou tváří, s nešikovnou copou sahající až k pasu. Tichá, slova málo řečtila, ale vše změnila v naší chatě. Ačkoliv se zdála obyčejná, hned poté, co přišla, se dům rozzářil vše bylo vypráno, vyčištěno, prané dětské oblečení zazářilo a Jana už vypadala zdravě.
Ve škole i ve školce si všimli učitelé, že děti jsou čisté, úhledné, knoflíky už nejsou šité černou nití na bílém a lokty nejsou roztrhané.
Jednou Jana onemocněla, zvedla se jí teplota. Doktorka řekla, že se zotaví, hlavně dobrá péče. Naděžda tak strávala noc po noci po jejím boku, ani jednou neodvlékla. Nakonec se Jana sama uklidnila a Lída zůstala v naší chatě
Mladší děti už volali maminku, toužily po mateřské lásce. Lída se o ně starala bez výčitek hladila je po hlavě, objímala a mazlila. A děti? Všichni ji přijímali jako matku.
Ondřej a Pavel zpočátku koukali, jakoby neznali, kdo je ta žena. Pak ji prostě začali oslovovat Lída. Není to niť, ani matka jen Lída. Aby si připomněli, že naše vlastní maminky existovaly. Navíc se zdála být podle věku téměř jako naše druhá matka.
Rodina Lídě nesouhlasila.
Kam si dáváš takovou kožich? V našem vesnici není žádná nedostatek chlapců?
Chlapců je dost, odpověděla, ale je mi líto Jaromíra A děti si už zvykly, že už se bude hledat
A tak žili. Patnáct let letělo tiše jako mraky. Děti rostly, chodily do školy. Někdy se i naštvali, škrtil jsem je popruhem, ale Lída ho držela, říkávala: Počkat, otče, nejprve se podívej, co se děje.
Občas se pohádali, pak se smířili. Lídu už nikdo v vesnici nevolal Lídou, ale Ludmila Vasilová, s úctou. Ondřej už byl vdaný, čekali první dítě.
Mladý pár bydlel samostatně, Ondřej pracoval na statečném statečném družstvu. Nebyl poslední mechanik, každý rok získal diplom nebo ocenění. Pavel studoval na vysoké škole ve městě, a Lída byla na něj pyšná syn se stane inženýrem.
Všichni si pomáhali hráli si, podporovali se navzájem. Jana přešla do deváté třídy, byla hrdostí Lídina. Zpívala, tančila, žádná oslava nebyla úplná bez ní.
Já jsem si často připomínal, jak dobře mi Naděžda vzala za ruku a vybral jsem si svou manželku. Letos v létě Lída pocítila podivné pocity v těle, něco nebylo v pořádku, i když nikdy nebyla nemocná. Věk ji už nespoléhal, ale najednou se jí v očích zatemnilo
Zvládl jsem ji vyhnat z domu na verandu, protože se jí špatně dýchalo. Myslela, že to přejde, ale ne. Musela jít k doktorovi.
Vrátila se domů tiše a zamyšleně. Na mé otázky jen odpověděla, že je vše v pořádku.
Večer, když všichni spali, zavolala mě na verandu:
Sedni si, otče, musíme si promluvit Víš, co mi doktor řekl? Bude mít dítě Už je pozdě něco měnit, musíme se připravit řekla a zakryla si tvář rukama. To je hanba, to je hanba
Já byl zaskočen. Po tolika letech bez dětí a najednou
Jaká hanba, milá? Starší už skoro rozletí, zůstaneme sami? Přirozený řád věcí, připravíme se!
Jak to říct dětem? Budou říkat, že už jsem stará a tak dál
Stará? Dvacet devět, to není nic!
Já nevím, co dělat Hanba
Dobře. Řeknu to sám. Zítra to řeknu, všichni se sejdou.
A tak jsem to řekl. Když jsme se sešli u stolu, prohlásil jsem: Moji milí děti, brzy bude mezi vámi další sourozenec. Lída sklopila hlavu, v talíři něco zvedla a rozplakala se až do slz.
Ondřej, který přišel se svou novou manželkou na neděli, se jen smál.
Skvělé, mami! Tak pojďme spolu mít další! Dětem nebude smutno, když budou dva!
Šimon také radostně křičel:
Jo, maminko! Potřebujeme bratra!
Lukáš však namítl:
Ne holku. Chlapců už máme dost, holku jen jednu. Vyhýbáme se princezně
Jana jen mrkla na Lukáše.
Vyhýbáme se Ty jsi ji hýčkal? Samozřejmě, holku, maminko! Budu jí skládat stuhy, koupíme krásné šaty! zakřičela nadšeně.
Šaty Co, budeš s ní hrát na panenky? přerušil Šimon. Dítě také vychováme, dodal vážně.
Vychováme, potvrdil jsem já.
Lída se stále styděla a zakrývala si břicho, které pomalu rostlo, ať pod šátkem, či pod lehkým pláštěm, jako by bylo chladno.
Měsíce plynuly rychle. První dítě Ondřeje chlapec přineslo radost. Pavel odjel na další studium, prázdniny skončily. Šimon a Lukáš nastoupili do zemědělské technické školy.
Jana nastoupila do nového školního roku. Dům byl tichý, prázdný. Jana se potkala se spolužačkou, a už se zvedal chlapec, který ji doprovázel na nedělní tanec.
Lída nechtěla spát, čekala Janinu příchod. Najednou pocítila ostrou bolest, která ji zatřásla.
Jaromíre, zakřičela slabě, zdá se, že začíná
Zbledl jsem, boty mi sklouzly z nohou.
Počkej, mámo, rychle volej sanitku! křikla Jana. Okamžitě se rozběhla ke dveřím.
Do dvou minut dorazili.
Mami, Tolik už je na cestě, požádá o auto otce, počkej! pomyslel jsem si, že se jmenuje Tolik, a znovu mě zasáhla páchnoucí bolest v podbřišku.
Ó, mami! Co se děje!
Pět minut poté vstoupil chlapec, který Jana doprovázel.
Táta to odveze, pojedeš? ptal se Jana.
Jedu, řekl jsem, svlékajíc bundu z háčku. Neboj se, Lído, budu s tebou
Celou noc jsem seděl na verandě radnice a kouřil cigaretu za cigaretou. Ráno se otevřely dveře a vyšla mladá chůva.
Sedíš, tati? Kouříš? Teď budeš muset kouřit méně První jsi? zeptala se.
Mám pět dětí, odpověděl jsem tiše.
Pět? To jsi bohatý! Ne pět, ale sedm! Tvá krásná žena ti přinesla dvojčata!
Dvojčata? zakřičel jsem.
Chlapce a dívku! Chlapec je hlasitý, zasmála se, a dívka je krásná! Jdi domů, tati. Zítra přijdeš. Zatím ještě leží, potřebuje jen pár kilo přibrat. Přines, co potřebuje.
Rozumím, přikývl jsem otráveně.
Při vyplacení se sešla celá rodina. Všichni studenti odpadli ze svých přednášek a přijeli. Sestra Naděžda slavnostně podala dva balíčky vázané modrou a růžovou stuhou. Za ní stávala zmatená Lída.
Já jsem vzal jeden balíček, druhý jsem nechtěl brát.
Je to nepohodlné po dvou Už jsem zapomněl, jak, přiznal jsem se.
Dvojí balíček vzal Ondřej:
Dej, tati Už mi to není poprvé!
Jaká kráska! zvolala Jana, když otevřela svůj obal. Moje sestřičko, krása!
Po podání květin a dortu, jak se patří, jsme nasedli do družstevního autobusu řidič byl náš přítel, který nám pomohl s dopravou, protože šlo o důležitou událost.
Mami, všichni jsou spokojení! usmál se Ondřej.
Lída držela jeden balíček v náručí a tiše se usmívala. Děti, Bůh nám pomůže je vychovat dobrými podívala se na mě, který jsem držel druhý balíček.
Vychováme je, povzbudila se, samozřejmě, my
Jak je pojmenujeme? zeptala se dětí.
Všichni okamžitě začali házet návrhy jmen, co se jim líbily nebo měla souvislost s rodinou.
Řidič autobusu, můj dobrý kamarád, poslouchal ten veselý šrumec a přemýšlel, že nám není cizí, i když nejsme krví spřízněni. A co na to říct
—A tak se naše velká rodina vydala vstříc novému životu, plná naděje a lásky.
