Natálie připravovala večeři, když někdo zaklepal na dveře.
Kdo to bude? pomyslela si, otvírajíc. Před ní stála neznámá dívka, asi ve stejném věku.
Dobrý den! Jmenujete se Natálie? zeptala se překvapivě.
Natálie, a vy kdo jste? Přiznávám, nevybavuji si vás, omlouvám se
To je v pořádku, neznáte mě. Jsem dobrá známá vašeho manžela.
Oldřicha?
Oldřicha
Tak to je? Nezdráhám se říkat, že ho takhle láskyplně oslovujete Už jsem si na to zvykla. Přiznávám, dříve se u mě nikdo takhle jen tak neobjevoval Vždy volali! Jak se vám mám představit?
Jmenuji se Gábina Víš, je to taková věc
Nebojte se, Gábo! Milujete se s mým manželem? A já vám přehrávám štěstí?
Odkud to víte?
Říkám vám, nejste první, kdo mi to říká Ale já vám taky řeknu, že mu nebráním, můžete si ho klidně dnes odvézt Co vám řekl? Že máme malé děti a nemůže nás opustit?
Ne řekl, že musíme počkat, až až váš otec umře, řekla s úsměvem.
Natálie se na to zadrhla. Její otec nebyl ani sedmdesát, pořád byl čilý a zdravý. Nepřipravoval se na poslední cestu.
Mýlíte se
Oldřich totiž řekl, že jakmile se Antonín vydá na věčnost, okamžitě odejde i on
Proč ne dřív? Řekl vám, že se moc trápí kvůli mému otci? Ten mu nic neudělá, ujišťuji vás
Oldřich o vašem otci neví nic, jen ho respektuje. Ale když ho jednou nebude, plánuje se přestěhovat do jeho bytu.
Cože? Můj otec se cítí výborně a bude ještě dlouho! A moje byt je moje zlaté hnízdo, neprodám ho Olegovi!
A co pak? Oldřich tvrdí, že bytu získá, a vy si vezmete chalupu, auto, garáž a odejdete
To je zajímavé. Proč jste nepřišla až do konce a nepřišla dnes?
Už nejsem mladá a chci si užít poslední šťastné chvíle. Nemám moc na to, jestli má milý manžel byt nebo ne. Můžeme bydlet u mě.
Rozumně. Co ode mě chcete?
Jenom, abyste Oldřicha pustila ke mně nic víc.
Berte
Jak to?
Já ho nebráním. Nikdy jsem ho nezadržela, i když jsem ho zpočátku moc milovala a doufala, že se ukotví. Pak jsem naivně myslela, že děti potřebují otce, a nepřikládala mu žádné překážky. Nyní už nic podezřelého nevidím, ale zdá se, že jsem se zmýlila.
Takže odteď ho pustíte? Upřímně?
Jasně. Můžete si už teď jeho věci vzít.
Ne, co to Já je nesu sám, až bude chtít. Hlavní je, že ho pustíte.
Nebojte, dnes ho pustím! Zítra podám na rozvod a majetek spravedlivě rozdělím podle soudu. Byt nevrátím, protože je po dědce a jeho rekonstrukci platili moji rodiče. Všechna účtenky má můj otec, je totiž šetrný. Ale mimo to, máte vlastní bydlení.
Mám, ať se Oldřich na ulici neztratí.
Já se o to moc neobávám. Oldřich se vždycky dobře přizpůsobil.
Sbohem, Natálie
Sbohem, Gábo. Doufám, že už se už nikdy nestretneme.
Gábina odešla a Natálie začala balit mužovy věci. Nechtěla se s ním hádat, jen chtěla, aby odešel sám. Věděla, že bude myslet, že se může kdykoli vrátit, ale…
To je fakt! Čeká, až můj otec zemře, a já mu pak přidám byt Jak jsem se na to dřív dívala, teď už je to jasné, že byl úplně mimo. pomyslela si, když balila kufry.
Oldřich, který právě přišel z práce, si nevšiml ničemu zvláštního u své ženy, jen že mu odmítla večeři. Nepřekvapilo ho to, protože plánoval po dobrém jídle vyrazit na svou večerní procházku a pak se jako vždy vrátit domů.
Drahá, díky za večeři půjdu si zaběhat, asi
No ať pomyslela Natálie.
Samozřejmě, milý, choď, ve tvém věku je to dobré, aby ses večer projížděl.
Cože? V jakém věku? začal se rozčilovat Oldřich, který se ještě cítil mladý a vitální.
V jakém, miláčku? Už ti je přes padesát ne tak už žádný mládí.
Cože? Já já
Miláčku, nebuď si blázen, už nejsi ten samý
Natálie, dáváš mi takové signály Cože
Cože? Mám už spoustu šedin, už mi vlasy bílé
Jaké šediny? Já jsem pořád mladý
Nemůžeš si dělat iluzi, milý. Musíš se podívat pravdě do očí Stárneš, a já taky.
Ano, starneš, ale pořád vypadám skvěle, a ženy to vidí
Opravdu? Poslední dobou ti dokonce v autobuse místo místa nabízeli Což jsi mi sám řekl.
Kdy? Už si nepamatuju
Já si pamatuju. Už při mnou dívky chtěly místo ustoupit. Tak to říkaly
Co říkaly?
Sedněte, pane určitě je vám těžko.
Mícháš to, Natálko, nic takového se nestalo.
Jak to, že ne? Máš problém s pamětí? Já ti říkám, že v tvém věku je potřeba chodit, a taky už je čas na pilulky
Směješ se mi? Já jsem ještě mladý
Pravda? Však už rok spíme v oddělených pokojích
A co?
Nic, jen že ti problémy přišly s věkem. U Petra to jde dobře, i když je tvůj věk stejný a poslední dobou říká, že mi moc chybí.
Kdo to říká?
Petra. Když ses přestěhoval do jiné místnosti, myslela jsem, že s tím něco udělám. Už ti není nic s věkem potřeba, ale já jsem pořád mladá. Proto jsem se seznámila s Petrem
Jaký věk? Který Petr? O čem mluvíš?
Miláčku, všechno je rozbité Říkám, že už rok chybíš v mém životě. Můžeš být jen sousedem, ale to mi nestačí Lituji tě Takže jdi na procházku, pročisti si hlavu a vrať se, pak se domluvíme, jak dál žít.
Lituješ mě? No, já pokud chceš vědět
Nechci Jsi se chtěl projít, tak běž.
Natálie, odcházím Žena, která mě považuje za starého, by neměla být po mém boku! To je neúnosné Sbal své věci a nepřemýšlej, že mi odpustím Mohl jsem ti odpustit Petra, ale ne to, že mě pošleš.
Můj milý, věci jsou už sbalené Když jsem něco zapomněl, zavolej, přinesu Šťastnou cestu Asi nebudete čekat, až můj otec odjede na věčnost
A kde to má smysl?
Samozřejmě, že ne Tak tedy, jdi, drahý, a doufám, že se proti rozvodu nepostavíš?
Já? Proč? Nechci, že ti něco zůstane.
Já ani nečekám! Co bych mohl ublížit člověku, který nic neví
Natálko
Například, že tento byt žádný vztah k němu nemá.
Byt? Ten?
Ten, ten
Nebudeme ho dělit? Nerozumím.
Ne, samozřejmě Je to moje dědictví od babičky, všechno opravené na účet rodičů. Můj otec si uchoval všechny účtenky, je totiž šetřící. Ale máte svoje bydlení.
Mám, a Oldřich na ulici nebude.
Já se moc nebojím. Oldřich se vždycky přizpůsobil.
Na shledanou, Natálie.
Sbohem, Gábo. Doufám, že se už nikdy nevidíme.
Gábina odešla, Natálie sbírala mužovy věci a přemýšlela, jak ho přimět odejít. Věděla, že bude myslet, že se může kdykoli vrátit, ale
To je pěkný nápad Počká, až můj otec zemře, a já mu pak předám byt K čemu jsem mu tolik let zakrývala oči. zamumlal při balení.
Oldřich, který přišel domů z práce, si nevšiml zvláštního chování své ženy, jenže mu odmítla večeři. Nezajímalo ho to, protože plánoval po dobrém jídle vyrazit na svůj večerní výlet a pak se jako vždy vrátit domů.
Děkuji za večeři, zlatíčko Půjdu na procházku
No tak jdi, jdi! pomyslela Natálie.
Samozřejmě, milý, choď, ve věku je dobré chodit večer.
Cože? V jakém věku? stěžoval si Oldřich, který se stále cítil mladý.
V jakém, drahoušku? Už ti je přes padesát, už nejsi mládí
Co? Já já
Mysli si, že jsi pořád mladý, ale už ne.
Natálie, dáváš mi takové signály Cože
Mám šediny, už mi vlasy šediví
Jaké šediny? Já jsem pořád mladý
Nemůžeš si nic představovat, musíme čelit pravdě Stárneš, a já taky.
Jsem starý, ale pořád vypadám dobře, a ženy to vidí
Opravdu? V autobuse ti lidi místo místa nabízejí Což jsi mi sám řekl.
Kdy? Už si nepamatuju
Já si pamatuju. Dívky ti už nabízely místo.
Co říkaly?
Sedněte, pane určitě je vám těžko.
Mícháš to, Natálko Nic takového se nestalo.
Jak to, ne? Máš problémy s pamětí? V tvém věku je normální chodit a už brát pilulky
Směješ se mi? Já jsem ještě v plné síle
Pravda? Už rok spíme v oddělených pokojích
A co?
Jen že ti problémy přišly s věkem. U Petra to jde dobře, i když je tvůj věk stejný a poslední dobou říká, že mu chybím.
Kdo to říká?
Petr. Když ses přestěhoval, myslela jsem, že s tím něco udělám. Už ti není nic s věkem potřeba, ale já jsem pořád mladá. Proto jsem se seznámila s Petrem
Jaký věk? Který Petr? O čem mluvíš?
Miláčku, všechno je rozbité Rok jsem tě neviděla, můžeš být jen sousedem, ale to mi nestačí Lituji tě Takže jdi na procházku, pročisti si hlavu a vrať se, pak se domluvíme, jak dál žít.
Lituješ mě? No, já pokud chceš vědět
Nechci Jsi se chtěl projít, tak běž.
Natálie, odcházím Žena, která mě považuje za starého, by neměla být po mém boku! To je neúnosné Sbal své věci a nečekej, že mi odpustím Mohl jsem ti odpustit Petra, ale ne to, že mě pošleš.
Můj milý, věci jsou už sbalené Když jsem něco zapomněl, zavolej, přinesu Šťastnou cestu Asi nebudete čekat, až můj otec odejde na věčnost
A kde to má smysl?
Samozřejmě, že ne Tak tedy, jdi, drahý, a doufám, že se proti rozvodu nepostavíš?
Já? Proč? Nechci, že ti něco zůstane.
Já ani nečekám! Co bych mohl ublížit člověku, který nic neví
Natálko
Například, že tento byt žádný vztah k němu nemá.
Byt? Ten?
Ten, ten
Nebudeme ho dělit? Nerozumím.
Ne, samozřejmě Je to moje dědictví od babičky, všechno opravené z otcových peněz. Můj otec si uchoval všechny účtenky, je šetrný. Ale máte své bydlení.
Mám, a Oldřich na ulici nebude.
Já se moc nebojím. Oldřich se vždycky přizpůsobil.
Na shledanou, Natálie.
Sbohem, Gábo. Doufám, že se už nikdy nevidíme.
Gábina odešla a Natálie sbírala mužovy věci a přemýšlela, jak ho přimět odejít. Věděla, že bude myslet, že se může kdykoli vrátit, ale…
To je fakt! Čeká, až můj otec zemře, a já mu pak přidám byt Jak jsem se na to dřív dívala, teď už je to jasné, že byl úplně mimo. pomyslela si, když balila kufry.
Oldřich, který právě přišel z práce, si nevšiml ničemu zvláštního u své ženy, jen že mu odmítla večeři. Nepřekvapilo ho to, protože plánoval po dobrém jídle vyrazit na svou večerní procházku a pak se jako vždy vrátit domů.
Drahá, díky za večeři půjdu si zaběhat, asi
No ať pomA tak Oldřich odešel do temné noci, kde už ho čekalo jen ticho a prázdná ulice.
