Kdy se můžeme nastěhovat do vašeho nového domu? zeptali se zešikmení rodiče přímo.
Nerozumím? napjatě odpověděla Libuše.
No, když už vše dokončujete, tak předpokládáme, že nás brzy pozvete i k sobě, zamumlal starý Oldřich.
Milé, tohle už překračuje všechny meze, Libuše už nedokázala potlačit únik emocí, a to hlavně proto, že její manžel Milan jen předstíral, že neví, proč se tak rozčílila.
A možná to celé jen tak připravili, aby ona položila několik let života do té stavby, vložila všechny své vydělané peníze a pak zůstala s prázdným prknem?
Mladí se neřídili příkladem svých vrstevníků a nekupovali si malé bytíky za šílené ceny. Když se Milan a Libuše ještě seznamovali, rozhodli se, že v budoucnu postaví vlastní dům. Bylo to levnější, rychlejší a výhodnější. Místo třiceti metrů čtverečních získali až sto třicet za tu samou částku.
Budeme mít místo i pro děti a můžeme klidně pořídit domácí mazlíčky, radovala se Libuše.
Naštěstí byl pozemek už připraven. Patřil sestře Libuše, která ho převedla na neteř poté, co zjistila, jak vážné záměry mladého páru.
Na svatbě jsem vám nic důležitého nedala, takhle vám dám svůj dar aby se vám našlo kde děti vyrostou, řekla teta a dodala, že pozemek leží nevyužitý už dvacet let, a že by se měl konečně najít užitečný.
Přesto to nebylo jednoduché, protože aby ušetřili, pár si některé stavební úseky bral na vlastní hlavu. Pracovali po hlavní práci, o víkendech a i v nepřízni počasí.
Libuše musela sáhnout i po dědictví. Dědictvím získala peníze z prodeje babiččina bytu a ty také vložila do výstavby.
Když konečně dům stál, uvědomili si, že každá vteřina práce byla k tomu stojí. Samozřejmě dům nebyl zcela hotový zůstávalo ještě spousta detailů jak na stavbě, tak na výzdobě. Přesto, že už se v něm dalo normálně žít, mladí byli nadšení.
Začali v noci přespávat ve svém novém domě, zvánky na hosty přicházely rychleji než čekané. Libuše litovala jen jedné věci že jim vůbec nepomohli rodiče Milana, přestože o pomoc několikrát žádala.
Rodičům vždy něco vyšlápávalo, a tak nemohli pomoci ani s výstavbou plotu, ani se sázením jedlí, ani s dopravou lednice. A v garáži měli velký terénní vůz s přívěsem ten, co je za městem naprosto nezbytný. Nakonec mladý pár musel za doručení zaplatit.
Nejsou přece jenom starci, co jsou pořád zaneprázdněni? Čím? zamyslela se Libuše.
No, nebudou nám lhát, odvětil Milan s povzdechem.
Libuše si uvědomila, že svěřenci jsou skutečně zaneprázdnění, jen se nikde včas neobjevují, a přesto v ní bublal červíček pochyb a nedůvěry.
Milo, dnes přivesou nový televizor. Přijmeš? Milan se chystal do práce a v ruce hltal sendvič na své nové světlé kuchyni.
Jasná, v kolik přijedou?
Říkali, že v odpoledních hodinách, mezi 15:00 a 20:00. Dal jsem ti tvoje číslo, slíbili, že zavolají hodinu předem.
Dobře, tady máš oběd na práci.
Díky, běžím, Milan políbil Libuši na tvář a rychle zamířil do vstupní haly.
Kolem čtvrté hodiny se ozvaly kroky u dveří.
Libuše byla přesvědčená, že je to doručení, i když je divné, že nikdo nezavolal, jak slíbili. Otevřela dveře a na prahu stáli rodiče Milana Lída a Oldřich.
Ach, zakňučela Libuše překvapením a místo pozdravu jen zakřičela.
Ahoj, Libuško! Nepoznala jsi nás? Budeme bohatí! usmála se Lída.
Omlouvám se, poznala jsem, jen jsem nečekala, že přijedete.
A pustíte nás dovnitř? mrknul Oldřich.
Ach, znovu zakňučela Libuše, prosím, pojďte dál.
Svěřenci vstoupili do prostorného obýváku, který plynule přecházel do kuchyňské zóny, a rozhlédli se kolem.
Ale krása! nadšeně kouzlila Lída hlavou. Tak dobře, že jste raději postavili dům než koupili byt. Dům je pevný, prostorný! Pro všechny bude dost místa!
No přikývla Libuše.
Kdy se můžeme nastěhovat do vašeho nového domu? zeptali se znovu.
Nerozumíte? napjatě se ozvala Libuše.
No, když už vše dokončujete, tak předpokládáme, že nás brzy pozvete i k sobě, přikývl Oldřich.
My jsme nezahrnovali dům pro čtyři, zčervenala se Libuše, ztracená v otázkách svých svěřenců.
Cože, my jsme nějací králové? Jednu místnost nám stačí! zasmál se Oldřich.
My, Libuško, jsme se rozhodli získat přídavek k důchodu a pronajmout si náš byt, protože teď máme kde žít, vysvětlila Lída.
A mluvil jste o tom s Milanem? Libuše znepokojený neznala myšlenku svěřenců.
Ještě ne, ale on nebudeme protestovat, jsem si jistý.
Libuše se zklidněla od té neomalenosti. Nikdy neodpovídali na žádost o pomoc, a teď chtějí nejen usadit se v jejím domě, ale ještě na tom vydělat.
Dívka neměla sílu se svým rodičům postavit, ale spoléhala na Milana.
Cože, chceme být cizinci! rozčílil se Oldřich. Alespoň čaj nabídněte!
Ano, samozřejmě, odpověděla Libuše pokorně.
Svěřenci pomalu popíjeli čaj a rozprostřeli se k obědovému stolu v obýváku, když zazvonil telefon.
Řidič doručení se omluvil, že nezavolal, a oznámil, že už přijetí. Libuše šla přijímat televizor. Kurýři pomohli přenést obrovskou krabici dovnitř a slušně se rozloučili.
Pěkný! zachválil Oldřich. Kam to pověsíš?
Tady, ukázala Libuše na prázdnou stěnu.
Skvělé, večer se budeme dívat na zprávy na gauči.
Vlastně jsme neplánovali připojovat televizi.
Ha, jaký směšný nápad! A co pak budete sledovat? Prázdný obrazovku?
Ne. Filmy, seriály, videa v aplikacích. Dnes už se na televizi moc nedívá, jen staříci, pokrčila rameny Libuše.
To tedy my! zasmála se Lída. Já s Milanem promluvíme, ať nám anténu nainstalují.
Libuše odpočítávala minuty do Milanaova příchodu a doufala, že se nezdržel v práci. Naštěstí přijel včas.
A tady je Milan! vykřikla, jakmile uslyšela jeho motor.
Libuše rozběhla do vstupní haly, aby ho přivítala.
Tvoji rodiče přišli a chtějí se k nám nastěhovat, zašeptala Milanovi a objala ho za krk.
Cože?! zakřičel.
Klid, oni vám všechno řeknou.
Odkud to berete? ptal se Milan.
No, přišli, aby se podívali na naše hnízdečko. Máme vás moc rádi! odvětil Oldřich.
Když se dítě narodí, místo nebude, poznamenal Milan rozvážně.
Ale co vy? Máte ještě dvě místnosti nahoře! přerušila Lída.
Jo, jedna dětská a jedna hostinská. Často tu přespávají přátelé, pár večírků Jsme ještě mladí, usmál se Milan.
My však neznáme hluk, poznamenala Lída.
Tak budete muset být tišší, souhlasil.
Proč? divil se Milan.
Řekli jsme Irině, že chceme k vám přijet, dát si byt a trochu si přivydělat, řekl Oldřich se sebejistotou.
Ale nemáme kde, odšoupnul Milan.
Synku, co to máš na mysli? Nemá se pro rodiče místo? vzlykla Lída soucitně.
A kdyby rodiče našli čas nám pomoct? Přestože lednici nedokázali dovézt! Vy jste se tu nikdy neukázali, a teď chcete ještě vydělat na našich stěnách? Ne, rodiče, takhle to nejde. Miluji vás, ale místa nemáme.
Oldřich a Lída si vyměnili pohled.
Jdeme, Lído, máme čas, krátce řekl starý muž.
Jdeme.
Rodiče tiše vstali a hrdě se vydali do vstupní haly.
Když odjeli, Libuše se vrhla k Milanovi a objala ho pevně kolem krku.
Děkuji ti moc! Upřímně jsem se bála, že si vyberou jejich stranu jsou přece tvoji rodiče!
Proč bys to měla? Vidím, jak se zlobíš pokaždé, když odmítají pomoct. Proč bych měl přijímat jejich podmínky? Chceme si jen trochu přivydělat to není důvod k životu pod jednou střechou.
Děkuji! přitiskla Libuše hlavu k jeho rameni.
Není zač, usmál se Milan, raději mi připrav večeři jako poděkování.
