Tady je taková věc, brzy k nám přijdou hosté a musíte se někam odtáhnout. Samozřejmě chápete, že s vámi žádná slavnost nebude.
Synku, kam tedy půjdeme? U nás tady není nikdo, zeptala se matka.
No, a já jak to vím, jednou nás sousedka z vesnice pozvala na návštěvu, tak tedy jeďte.
Viktor Štěpán a Marie Nováková už stovkykrát litovali, že poslouchali syna a prodali svůj dům.
Bylo jim těžko, ale to byl jejich domov. Byli v něm pánmi. A co je dál?
Obávali se vyjít ze své ložnice, aby nevyprovokovali hněv snachy Kateřiny. Všechno ji dráždilo jak šlapali v pantoflích, jak pijí čaj, jak jí. Jedinou osobou v bytě, která jim ještě něco znamenala, byl jejich vnuk Marek.
Marek byl dospělý chlap, pohledný, ale miloval své staré rodiče až k šílenství. Když matka zvedla hlas v jeho přítomnosti, okamžitě dostala odpověď.
Pak byl jejich syn Václav, který se bál manželky, nebo mu bylo prostě jedno nikdy se nepostavil za rodiče.
Marek dokonce občas večeřel s babičkou a dědečkem, ale doma byl jen zřídka. Pracoval na praxi, bydlel v kolejích poblíž pracoviště a jezdil domů jen o víkendech.
Starší lidé čekali na vnuka, jako na svátný den. Už se blížil Nový rok. Marek přijel brzy ráno, jen aby pozdravil všechny s příchodem slavnostního času. Vstoupil do pokoje ke svým starým rodičům, podal jim teplé, krásně pletené ponožky a rukavice. Věděl, že často mrznou, a chtěl je potěšit. Dědečkovi obyčejné rukavice, babičce s výšivkou.
Marie Nováková si rukavice přitiskla k tváři a rozplakala se.
Babičko, co to? Nelíbí se ti?
Co ty, milý. Jsou to ty nejlepší. Všechna drahá v mém životě je dosud nenaplněná.
Objala vnuka a políbila ho. Marek políbil babiččiny dlaně dělal to od dětství. Její ruce vždy voněly něčím čerstvými jablky, čerstvým těstem, nejvíc však teplem a láskou.
Tak, milí moji, vydržte tady tři dny beze mě. Já s kamarády odpočinu a pak se vrátím.
Odpočívej, synku řekla babička počkáme.
Marek si sbalil kufr, rozloučil se se všemi a vyšel. Staří lidé se vrátili do své ložnice.
Po hodině zaslechli Kateřinu, jak připravuje manžela na příchod hostů. Ať se někde schováme. Je trapné před lidmi, nemůžeme se uvolnit. A kde pak ubytovat hosty? Václav se snažil něco odpovědět, něco ve smyslu Kam je pošlu? ale Kateřina ho neposlouchala.
Starší seděli jako myši, ani čaj do kuchyně nešli. Viktor Štěpán vytáhl z úschovy wafle a podělil se s manželkou. Posadili se k oknu a tiše žvýkali. Bál se dokonce i promluvit. V očích Marie se třásla slza. Bolí to, když si uvědomíš, že už nejsi pro nikoho potřebný.
Venku se stmívalo. Do pokoje vešel Václav.
Tady je taková věc, brzy k nám přijdou hosté a musíte se někam odtáhnout. Samozřejmě chápete, že s vámi žádná slavnost nebude.
Synku, kam tedy půjdeme? U nás tady není nikdo zeptala se matka.
No, a já jak to vím, jednou nás sousedka z vesnice pozvala, tak tedy jeďte.
Kam pojedeme? Autobus už nejezdí, nevíme, kde je nádraží. A je ještě živá?
Nevím, kratce řečeno, Kateřina řekla, že máte hodinu na přípravu.
Václav odešel. Viktor a Marie se na sebe podívali, oba se snažili, aby nevyplakala. Začali se sbalit, a tak se vnukovy dárky hodily. Oblékli se tepleji, tiše vyšli z domu. Venku bylo téměř tma. Lidé kolem spěchali, honili se svými povinnostmi.
Marie Nováková vzala manžela za ruku a pomalu šli do parku. Cestou zabočili do malého kavárny, objednali si čaj a sendviče, protože celý den nic nejedli. Posadili se a zůstali tam téměř hodinu. Venku foukal vítr, padal sníh, nocí se prohluboval mráz. V parku byla malá altánka, kde se manželé schovali. Aspoň měli střechu nad hlavou. Sedli si těsně přitisknutí k sobě. Marie prohlížela rukavice na svých rukou. Viktor se podíval na ženu a řekl:
Dobře, že náš vnuk má čisté srdce, navzdory ztuhlým srdcím svých rodičů.
Ano, slíbili jsme vnukovi vydržet, ale nezvládli jsme to odpověděla babička.
Čas plynul, sníh neustával. V domech blikaly vánoční stromečky. Mnoho lidí už sedělo u stolu, vítalo starý rok. Náhle se u nohou Marie a Viktora objevil pes.
Pěkný španělský obojek, který se přitulil k babičce na kolena. Ona se usmála a pohladila ho.
Kamaráde, co tu děláš sám? Ztratil ses? zeptala se Marie.
Z dálky zaslechli ženský hlas.
Pane, kde jsi? Doma je čas. Kde jsi, milý?
Dívka, jménem Květoslava, přišla k altánce. Její pes štěkal na starší pár, který už dlouho seděl.
Promiňte, pane, on nikoho neublíží. Promiňte za otázku, už dlouho zde sedíte?
Už dlouho, dcero, pěkný máš pejsek.
Proč nejdete domů? Je zima a už je téměř půlnoc.
Staří tiše mlčeli.
Omlouvám se ještě jednou, kam chcete jít?
Odvetili pouze pokrčením ramen.
Velmi zajímavé. Dokonce jsem se ztratil.
Lord, pes, se neodtrhl od babičky, otáčel se a vrtěl ocasem.
Myslím, že musíme konverzaci přenést jinam. Vystála jsem ven, oblékla jsem se lehce a už mi mrzne. Vy i vy jste jistě zmrzlí. Vstaňme a pojďme ke mně.
Což to, dítě, proč to potřebuješ? My přespíme do rána, pak rozhodneme, co dál. V tomto městě nic neznáme.
Ne, nenechám vás tady. S Lordem žijeme sami, takže budeme rádi za hosty. Pojďte, už se blíží Nový rok.
Ať už to uděláme, jinak přijdeme o svátek.
Marie a Viktor se podívali na sebe, povzdechli a vstali. I přes teplé ponožky jim nohy mrzly. Šli pomalu, Lord běhal kolem a radostně vrtěl ocasem. Po cestě se seznámili, povídali.
Marie vyprávěla, jak skončili v altánce. Bylo jí trapně, ale dívka Květoslava ji povzbudila. Dívka nechtěla vyhodit své rodiče ven. Její maminka a tatínek už nebyli naživu, dala by vše, aby byli blízko.
V bytě bylo teplo, z kuchyně se vznášela vůně čerstvých palačinek. Nejprve si dali čaj, zahřáli se, a pak se posadili ke stolu. V pokoji blikala vánoční stromeček s duhovými světýlky. Bylo útulně, jak doma. Marie pomáhala Květoslavě připravit stůl. Viktor si hrál s Lordem. Nový rok přivítali dobře. Starší byli vděční Květoslavě, a ona jim slíbila, že je neodnese přes noc. Navrhla, aby zůstali alespoň týden.
Marek se vrátil a vběhl do pokoje k babičce a dědečkovi, ale byl prázdný. U postele pochopil, že už tu nejsou.
Mami, kde jsou moje babička a děda?
A já jak to vím? Jdeme.
Kam šli? Kdy?
31. prosince odešli, řekli, že půjdou na procházku, máme hosty, představ si, slavíme s těmi starými, je to trapné.
To není pravda, i mně je líto, že tu s vámi žiju! Nejsou to oni starý, ale vy. Lituju vás křičel na rodiče Marek.
Marek se oblékl a vyběhl ven. Nevydržel už dál neví, kam běžet, kde je hledat. Ptával se kolemjdoucích, někdo možná viděl starší pár. Šel už dvě hodiny, zoufalství se vkradlo. V dálce uviděl dívku s pejskem. Přiblížil se a všiml si na jejích rukou rukavic těch, co daroval babičce.
Omlouvám se, odkud máte ty rukavice?
Co?
Ty jsem daroval své babičce, a teď ji ani není.
Jste Marek?
Ano, a jak víte, kdo jsem?
Jmenuju se Květoslava. Poďte se mnou.
Otočila se, zavolala Lorda a šli spolu k ní domů. Cestou Květoslava vyprávěla, jak našla babičku a dědečka v altánce, přivezla je k sobě a chtěla, aby zůstali.
Když otevřela dveře, z kuchyně se line vůně čerstvých palačinek.
Miluji tuto vůni řekl Marek.
Podívejte, koho jsme s Lordem přinesli řekla Květoslava.
Marek vstoupil, babička ho objala a plakala. Dědeček vyšel ze své místnosti. Pak všichni usedli ke stolu, pili čaj, jedli lahodné babiččiny palačinky. Marek požádal o odpuštění své rodiče.
Dlouho debatovali, co dál. Květoslava přesvědčila všechny, aby zůstali. Babička a dědeček zůstali u ní, Marek přinesl jejich věci. Čím dál častěji byl u Květoslavy hostem.
Jednou v té prostorné třípokojové bytě žili jen Květoslava a Lord. Teď je v bytě vždy plno lidí, voní to po jídle, Lord je šťastný a sám si vybírá, s kým bude v noci spát.
A co Květoslava a Marek, to už je úplně jiný příběh. Hlavní je, že dobrota je velký pocit. Někdy stačí jen úsměv, otázka Co se stalo? a malé dobré skutky všechno se vrátí.
