Máme problém, brzy k nám přijdou hosté a musíte se odsud pohnout. Samozřejmě chápete, že s vámi žádná slavnost nebude. říká syn.
Synu, kam teda půjdeme? Tady není nikdo, ptá se matka.
No, kde to mám vědět, sousedka z vesnice nás jednou pozvala na návštěvu, tak jedeme.
Viktor Štěpán a Marina Mikulášová už po stovce let lituji, že poslouchali syna a prodali svůj dům. Bylo jim těžko, ale to byl jejich domov. Byli tam pány domu. Co dál?
Stále se bojí vyjít ze své místnosti, aby nevyprovokovali hněv vnučky Kateřiny. Každá její drobnost ho dráždí jak šlapou boty, jak pijí čaj, jak jedí.
Jediná osoba v bytě, která jim ještě něco znamená, je vnuk Tomáš. Dospělý chlap, pohledný, miluje své staré rodiče až k šílenství. Když matka zvedne hlas, Tomáš okamžitě reaguje.
Na druhé straně stojí syn Vladimír bojí se manželky, nebo mu je úplně fuk, nikdy se nepostaví za rodiče. Tomáš dokonce večeří s babičkou a dědečkem, i když doma moc není. Pracuje na praxi, bydlí v kolejích vedle práce a jezdu jen o víkendech.
Starší čekají na vnuka, jako na svátek. Už je na prahu Nový rok. Tomáš přijíždí brzy ráno jen proto, aby je pozdravil. Vstoupí do pokoje, přinese každému teplé ponožky a rukavice. Věděl, že často mrznou, a tak je chce potěšit. Dědečkovi obyčejné rukavice, babičce s výšivkou.
Marina Mikulášová si rukavice přitlačí k tváři a rozpláče se.
Babičko, co se ti nelíbí?
Cože, miláčku, jsou to nejlepší dárky. Nikdy jsem neměla tak drahocenné věci ve všem smyslu.
Objala vnuka a políbila ho. Tomáš začal líbat babiččiny dlaně dělá to od dětství. Její ruce vždy voněly buď jablky, nebo čerstvým těstem, vždy teplem a láskou.
Tak, moji milí, vydržte tři dny beze mě. Já si odpočinu s kluky a pak se vrátím domů.
Odpočívej, drahý, řekne babička, počkáme.
Tomáš sbalí kufr, rozloučí se a odchází. Staří se vrátí do své místnosti. Po hodině zaslechnou, jak Kateřina trénuje, jak budou hosté přicházet a co s nimi dělat. Nechávejte je někam, je to trapné před lidmi, nemůžete si dovolit uvolnit se. A kde po nich dáme spaní? Vladimír se snaží odpovědět, kde je pošle, ale Kateřina ani nechtěla poslouchat.
Starší sedí jako myši, nechtějí ani čaj do kuchyně. Viktor Štěpán vyhrabe z úspor vafle a dělí je s manželkou. Usednou ke oknu a mlčky žvýkají. Bojí se i jen mluvit. V Marininých očích se mihotá slza. Bolest, že dospěl do okamžiku, kdy už nikdo nevyžaduje.
Venku se stmívá. Do pokoje vstoupí Vladimír.
Máme problém, brzy k nám přijdou hosté, a vy musíte někam odejít. Víte, že s vámi žádná slavnost nebude.
Synu, kam teda půjdeme? Tady není nikdo, ptá se matka.
Nevím, stačilo by, že nás kdysi sousedka z vesnice pozvala, tak jedeme.
Kam pojedeme? Autobus už nejezdí, nevíme, kde je nádraží. A jestli ještě žije.
Nevím, ale Kateřina řekla, že máte hodinu na sbalení.
Vladimír odchází. Viktor a Marina se na sebe dívají, každý se snaží neplakat. Začnou se oblékat, rukavice od vnuka jim zachraňují. Oblečou se tepleji, tiše vyjdou ven. Venku už téměř tmí. Lidé kolem spěchají, honí se za věcmi.
Marina vezme Viktora za ruku a pomalu zamíří do parku. Cestou zaboří do malého kavárny, objednají čaj a sendviče, protože celý den nic nejedli. Sednou tam téměř hodinu, nechtějí vyjít ven vítr vane, sněží, noc je chladná. V parku je malá altánka, kde se pár rozhodne schovat.
Alespoň nějaký střech nad hlavou. Usednou těsně k sobě, Marina si prohlíží rukavice na rukou. Viktor se podívá na ženu a říká:
Dobře, že náš vnuk má čisté srdce, i když jeho rodiče jsou tvrdí.
Jo, slíbili jsme, že vydrží, ale nezvládli, odpoví babička.
Čas plyne, sníh nepřestává. V domech se rozsvěcují stromečky. Mnoho lidí už sedí u stolu a vítá starý rok. Najednou se k Marinině a Viktorovi přiblíží španěl. Sotva vyleze na babiččiny kolena, ona se usměje a pohladí ho.
Příteli, co tu děláš sám? Ztratil ses? zeptá se Marina.
V dálce zaslechnou ženský hlas:
Lordi, kde jsi? Je čas domů. Kde jsi, milý?
Dívka slyší, jak její pes štěká. Jmenuje se Jarmila. Přistoupí k altánce, pes leží na kolenou staré ženy a štěká. Dívka si uvědomí, že starší už dlouho sedí.
Omlouvám se, Lorde, neublížíš nikomu. Omlouvám se za otázku, už tady dlouho sedíte? ptá se.
Už dlouho, drahoušku, krásný máš pejsek. odpoví pes.
Proč nejdete domů? Venku je zima, už se blíží Nový rok.
Starší mlčí.
Omlouvám se, máte kam jít? zeptá se Jarmila.
Oni pokrčí rameny.
Velmi zajímavé. Přiznávám, že jsem ztracená.
Lord nepřestává obíhat kolem babičky, otáčí se a vrtí ocasem.
Myslím, že bychom měli pokračovat jinde. Vystoupala jsem, oblékla se lehce a už jsem mrzla. Vy i vy jste určitě také zamrzlí. Vstaňte, pojďme ke mně.
Co, dítě? Proč to potřebujete? Přes noc budeme čekat a ráno rozhodneme, co dál. V tomto městě neznáme nikoho.
Ne, nezanechám vás zde. Žijeme s Lordem sami, budeme rádi, když přijdete. Pojďte, už brzy bude Nový rok.
Marina a Viktor se podívají na sebe, povzdechnou a pomalu vstávají. I přes teplé ponožky jim nohy mrznou. Kráčejí pomalu, Lord běží kolem, vrtí ocasem. Po cestě se seznamují a povídají si.
Marina vypráví, jak skončili v altánce. Je trapné, přiznává, že dívka Jarmila se otevřela a zarmoutila se. Nechápe, jak lze rodiče jen tak vyhodit ven. Její rodiče už nejsou naživu, dala by vše, aby byli blízko.
V bytě je teplo, z kuchyně voní. Rozhodnou se nejprve vypít čaj, zahřát se, pak položit stůl. V místnosti svítí vánoční stromek s barevnými světýlky, je útulně, domácky. Marina pomáhá Jarmile s pokrývkou stolu.
Viktor si hraje s Lordem. Nový rok přivítají dobře. Starší jsou vděční Jarmile, a ona jim říká, že nejsou sami v tu sváteční noc. Ráno je nenechá odejít. Nabídne jim zůstat u ní alespoň týden.
A pak se vše urovná. Jarmila a Tomáš jsou šťastní, protože dobrá vůle je velký pocit. Někdy stačí jen úsměv, otázka co se stalo? a dobrý skutek, který se vždy vrátí.
Přidejte lajk a napište svůj názor do komentářů!
Přátelé, pokud chcete číst další příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky motivuje nás psát dál!
