Kdo to je? Marie Fedorová spolu s Mikulášem vyšla na verandu a dívala se na návštěvníka.
Já jsem k paní Marie Fedorové! Jsem její vnučka, přesněji pravnučka. Jsem vnučkou Alexe staršího syna Marie Fedorové.
Marie Fedorová seděla na slunné lavičce a užívala si první jarní dny. Konečně přišlo jaro. Jen Bůh věděl, jak těžkou zimu Marie Fedorová přežila.
Už dál nebudu snášet další zimu! pomyslela si a s úlevou si povzdechla. Nebála se už vyjít ven. Naopak, čekala ten okamžik. Hrášek už měl v kóši. Oblečení už koupila.
Nic ji už na tomto světě neudrželo.
***
Kdysi měla velkou rodinu manžela, Fedoráše Ivana, vysokého muže, a čtyři děti tři chlapce a holčičku. Žili pohromadě, pomáhali si, málo se hádali. Děti jedna po druhé vyrostly a rozptýlily se po svých cestách.
Starší dva synové nastoupili na vysokou školu a pak se rozjeli do měst pracovat. Prostřední, který ve škole moc nešel, později založil úspěšný podnik, který ho odvedl do zahraničí, a tam zůstal. Dceru také nenechala v rodné vesnici odletěla do hlavního města a brzy se provdala.
Zpočátku děti často navštěvovaly rodiče. Psaly dopisy, a když přišel mobil, začaly volat. Jedna po druhé přicházely vnoučata. Marie Fedorová občas sbalila starou ošoupanou kufr a vyrazila na návštěvu k některému z dětí.
Postupně i vnoučata vyrostla a už si nevyžadovala babiččinu péči. Děti volaly stále méně, a nakonec už jen těžko vzpomínaly na to, že by někdy nastoupily. Práce, rodiny, vlastní děti, co rostou.
Zásadním důvodem, proč se někdo vrátil do rodinného domu, byla zpráva, že zemřel otec Fedoráše Ivana. Zdálo se, že takový silák zdravý a odolný bude žít až do sta let. Ve skutečnosti to ale nebylo tak.
Po pohřbu otce se děti rozprchly. Zpočátku volali matce, ale telefonické hovory rychle zhasly.
Marie Fedorová zkoušela sama volat, ale brzy pocítila, že už děti nemají čas a odstoupila. Tak žila posledních deset let. Každý rok někdo z dětí vzpomněl, zavolal a ona pak celý týden jen sama sebe usmívala.
Jednou seděla opět na lavičce a přemýšlela.
Dobrý den, tatičko Marie! ozval se za plotem mladý chlapec s úsměvem. Neznáte mě?
Marie zamrkala:
Mikuláši! Co ty tady děláš?
Jo, tatičko Marie! rozesmál se chlapec a vběhl do dvoru.
Mikuláš byl syn sousedů, kteří bez pořádného jídla nedokázali přežít. Marie ho znala už od dětství vždycky byl hladový. Ze soucitu ho krmila, dávala mu starší oblečení a přespávala ho, když jeho rodiče pořádali další hostinu.
Rodiče Mikuláše brzy zemřeli. Chlapce vzali a odvezli pryč, a od té chvíle ho Marie už neviděla a moc mu chybělo.
Kde jsi byl, Mikuláši? zvolala radostně.
Nejprve v dětském domově, pak jsem šel do služby a pak jsem studoval. Teď jsem se vrátil do malé vlasti. Chci naše vesničce dát nový rozvoj!
Co tu rozvíjet? zakřičela Marie mávnutím ruky. Všichni jsou pryč.
Nic! Nezhasne mě to!
A tak se Mariin život změnil. Mikuláš se přidal k největšímu farmáři ve vesnici, starému Ivanu.
Ve volném čase opravil svou starou chalupu, co mu zbyla po rodičích, a nezapomínal na Marii pomáhal na zahradě. Marie se rozesmála. Neříkala mu synku, ale prostě ho měla ráda. Žili spolu tři roky.
Jezdím, tatičko Marie, jako by se omlouval, řekl jednou. Ivan se už nechce platit, chce, aby pracovali, ale peníze neplatí. Půjdu pracovat mimo vesnici. Nezlob se!
Cože, Mikuláši, žádné urážky! Jezděte s Bohem!
Znovu zůstala Marie sama. Občas ji samota přiměla plakat. Tak dny ubíhaly v očekávání, že se něco změní. Ale něco ji pořád drželo při životě.
****
Dobrý den, tatičko Marie! zas zazněl známý hlas. Marie se podívala přes plot a spatřila známou tvář.
Mikuláši! Opravdu ty?
Já, tatičko Marie! vysoký, dobře oblečený mladý muž vběhl do dvoru. Tady jsem! Na zdraví!
Jé, radost! vykládá se Marie. Rychle, rychle, Mikuláši! Hned čaj uvařím! Za moment!
Čaj je fajn! usmál se Mikuláš. Právě jsem se vracel domů. Nečekal jsem, že tě najdu, a žádné občerstvení jsem si nevzal!
Po půl hodině šťastná Marie a stejně šťastný Mikuláš seděli u stolu, pili čaj z krásných starých šálků a sotva něco řekli.
Už jsem připravená na onen svět, Mikuláši, slzu otřela Marie.
No, ne! žertoval chlapec. Přijel jsem, a teď spolu, tatičko Marie, budeme žít na závist! Získal jsem peníze, rozvedu si svůj statek! A ty už nás nikdy neodstoupíš!
Hosté! Je tu někdo doma? přerušil jejich veselí svižný ženský hlas. Marie vykoukla z okna a uviděla dívku v krátkém kabátku a vysokých podpatcích.
Kdo jste? Marie s Mikulášem vyšla na verandu a podívala se na hosta.
Jsem k paní Marii Fedorové! Jsem její vnučka, vlastně pravnučka. Jsem vnučkou Alexe staršího syna Marie.
Žena s chlapcem si vyměnili pohled.
Volala jsem vám, ale telefon byl vypnutý! Tak jsem přijela na šanci!
Pojďte dál! zvolala Marie trochu zaraženě, a Mikuláš se vrhl k dívce a zvedl její kufr.
Marie a Mikuláš sledovali Věru, která s úsměvem rozbalovala připravené dobroty a vyprávěla o sobě.
Nemám ráda města. Chci žít ve vesnici! Rodiče to nechápou. Dědeček Alex navrhl, abych tady žila pár měsíců. Říká, že pokud zůstanu, už nikdy nebudu chtít odjet! Volal vám. A táta, a já jen se nám nepodařilo se spojit. Omlouvám se! Nebudu jen žebrat! Mám peníze! A tát a dědeček vám poslali pozvání! Přijdu jen do semestru studuji dál a pak odjedu!
Bydlej, jak chceš! řekla nakonec Marie. Jen mi přinese radost!
Měsíc utekl. Marie seděla na lavičce a pozorovala, jak Věra šikovně seka zahradu. A vůbec to nepůsobilo jako městská!
S Mikulášovou pomocí Věra rozkopała zanedbaný záhon, rozdělila ho na řádky, postavila skleník, koupila sazenice od sousedů a s radostí vše zasadila.
Mikuláš také nehloupnul. Z vydělaných peněz postavil moderní farmu a najal dělníky, aby opravili Mariin střechu a nainstalovali centrální topení místo starých kamenných krbů.
Marie byla nadšená. Úsměv se jí nedotkl od ucha k uchu. Už nebyla sama.
Občas se na tváři objevila stínová smutku, když si představovala, že Věra brzy odjede do města. Už si na pravnučku tak zvykla. Ale čas běžel a Věra se připravovala na odjezd.
Jak tu zvládnu samu se zahradou, Věro? povzdechla Marie, balila koláče do sáčku pro vnuka na cestu.
Jen nezapomeň napustit vodu do sudu. Mikuláš zalévá! A já se brzy vrátím a pomohu! usmála se Věra.
Vrátíš se? radostně se zeptala Marie.
Samozřejmě! Nemůžu odejít úplně! Zamilovala jsem se do tebe, babi, celým srdcem. A Mikuláš mi dal nabídku! Na podzim svatba! Kde jinak? On je venkovák!
O rok později Marie už sedí na sluníčku, houpe kočárek s probuzeným pravnukem. Věra s Mikulášem jsou na farmě. Společným úsilím farma prosperuje a pomáhá rozkvétat celému vesnickému společenství.
Marie se podívala na pravnuka, který spinká, a pomyslela si:
Nikdy nebudu odcházet! Musím pomáhat dětem!
Dejte like a napište svoje názory do komentářů!
