Na koho čekáte? řekla paní Marie Novotná, když spolu se svým vnukem Mikulášem vyšla na verandu a podívala se na návštěvníka. Já jsem k paní Marie! Jsem její vnučka, přesněji pravnučka. Jsem vnučka Aleše staršího syna paní Marie.
Paní Marie seděla na sluncem zalité lavičce a vychutnávala si první teplé dny. Konečně přišla jara. Jen Bůh věděl, jak Marie přežila tu loňskou zimu.
Už nebudu přežívat další zimy! pomyslela si a s úlevou si vydechla. Nebála se jít ven. Právě naopak, čekala ten okamžik. Už měla nasbíranou čočku. Koupila si nové šaty.
Ničeho už v tomto světě paní Marie nezadržovalo.
***
Kdysi měla velkou rodinu manžela, Jana Tomáše, vysokého muže, a čtyři děti tři chlapce a jednu dívku. Žili v pohodě, pomáhali si navzájem a jen málo se hádali. Děti jedna po druhé vyrostly a rozprchly se po kraji.
Starší dva synové nastoupili na vysokou školu a pak se rozptýlili do měst, aby pracovali. Prostřední syn ve škole nešel moc dobře, ale po letech založil úspěšný podnik, který ho nakonec odnesl do zahraničí, kde zůstal. I dcera nenechala rodinnou vesnici vyletěla do Prahy a brzy se provdala.
Zpočátku děti často navštěvovaly rodiče. Posílaly dopisy, a když přišel mobil, volaly. Jeden po druhém přicházeli vnoučata. Paní Marie občas sbalila starý roztrhaný kufřík a vyrazila k jedné z dětí na návštěvu.
Postupně ale vnoučata vyrostla a už se na babičku spoléhat nepřálo. Volání se ztenčovalo, až nakonec přicházelo jen občas. A co návštěvy? Ty už ani v mysli nedorozumí práce, rodina, vlastní děti, které už zase dospívají.
Jediným důvodem, proč se kdysi vrátili do rodinného domu, byla zpráva, že zemřel matčin otec, František Tomáš. Všichni si představovali, že takový silák vydrží až do stovky let. Ve skutečnosti však byl osud jiný.
Po pohřbu se děti rozprchly. Zpočátku volala matka, ale pak už zůstalo jen ticho.
Paní Marie se snažila volat sama, ale rychle pocítila, že už není na co čekat, a ustoupila. Tak žila posledních deset let. Každý rok se někdo z dětí ozval, jen tak na zdravím, a ona se po tom týdnu chichotala sama sobě.
Jednoho dne, když opět poseděla na lavičce a přemýšlela, zaslechla:
Dobrý den, tatičko Marie! za plotem stál mladý chlapec a úsměv měl široký. Nevzpomínáte na mě?
Marie přimhouřila oči:
Mikuláši! Co je?
Ano, tatičko Marie! radostně zakřičel a vešel dovnitř.
Mikuláš byl synem sousedů, kteří bez dobrého jídla ani den neprožili. Marie ho vždy pamatovala jako věčně hladového kluka. Ze soucitu mu často přinesla jídlo, staré oblečení a nechala ho přenocovat, když jeho rodiče znovu uspořádali velkou oslavu.
Rodiče Mikuláše brzy nedlouho po tom zemřeli. Chlapce odvezli pryč a od té chvíle Marie ho neviděla a moc mu chyběla.
Kde jsi byl tak dlouho, Mikuláši? zvolala radostně.
Nejdřív v dětském domově, pak jsem šel do služby a nakonec jsem studoval. Teď jsem se vrátil do malé vlasti. Chci naši vesnici rozjet! odpověděl.
Co tu rozjet? zamršela Marie rukou. Všichni už jsou rozesypaní.
Nic! Nezmizím!
A tak začal nový život pro Marii. Mikuláš získal práci u největšího farmáře v okolí pana Ivana Novotného.
Ve volném čase opravoval starý srub, který mu zbyl po rodičích, a nevynechal ani Marii pomáhal na farmě. Paní Marie se smála, i když ho nevolala synku. Tři roky tak společně žili.
Jednu, tatičko Marie řekl jednou Mikuláš, jako by se omlouval pan Novotný už je vyčerpaný. Chce, abychom pracovali, ale peníze neplatí. Pojedu pracovat do města. Nezlobte se!
Co tě to napadne, Mikuláši? usmála se Marie. Šťastnou cestu!
Opět zůstala Marie sama. Někdy jí samota přiměla plakat. Dny táhla ve stínu očekávání, ale něco ji stále drželo při životě.
****
Dobrý den, tatičko Marie! zaslechla známý hlas. Marie přikývla a podívala se přes plot byl to známý obličej.
Mikuláši! To jsi ty?
Já, tatičko Marie! vysoký, dobře oblečený mladý muž vkročil do dvora. Jsem zpátky! Na sto procent!
Ó, radost! vyběhla Marie radostně. Prostě vstup, vstup, Mikuláši! Hned uvařím čaj! Jdu na to!
Čaj je dobrý! usmál se Mikuláš. Já teprve přijdu domů. Nevěděl jsem, že tě potkám, a nepřinesl jsem žádné hostiny!
Po půl hodině seděli šťastná Marie a ještě šťastnější Mikuláš u stolu, pili čaj z hezkých starých šálků a nemohli přestat mluvit.
Už jsem připravena na ten další svět, Mikuláši, řekla Marie, slzu utřela.
No ne! žertovně mávl prstem mladík. Já přijel, a teď spolu budeme žít, tatičko Marie, až všichni budou žárlit! Peníze už mám, rozjet farmu! A tebe? To se ještě uvidí!
Hosťé! Je tu někdo doma? přerušil je jasný ženský hlas. Marie vykoukla z okna a uviděla dívku v krátkém kabátku a na vysokých podpatcích.
Na koho? zeptala se Marie, když s Mikulášem vyšla na verandu a podívala se na návštěvu.
Jsem k paní Marii! Jsem její vnučka, pravnučka. Jsem vnučkou Aleše staršího syna paní Marie.
Žena a chlapec se na sebe podívali.
Volala jsem vám, ale telefon byl vypnutý! Tak jsem se rozhodla přijít na štěstí!
Vstup! pozvala paní Marie zmateně, a Mikuláš vzal dívce kufřík.
Paní Marie a Mikuláš sledovali Věru, která s radostí rozbalovala přinesené pochutiny a povídala o sobě.
Nemám rád město. Chci žít na vesnici! Rodiče tomu nerozumí. Dědeček Aleš mi navrhl pár měsíců u vás. Říká, že když tu budu bydlet, tak už se nebudu chtít vracet! Volal vám. Můj táta volal. A já. Jen se nám nepodařilo spojit. Omlouvám se! Nechci být jen na chléb! Mám peníze! A taky vám táta a dědeček poslali pozvání! Pořádám semestr studuji dál a pak odjedu!
Bydlej, jak chceš! řekla nakonec Marie. Já jen raduji!
Měsíc utekl. Marie seděla na lavičce a pozorovala, jak Věra šikovně bojuje na zahradě. A není to městská!
S Mikulášovou pomocí Věra znovu obrátila zanedbaný záhon, rozdělila ho na řádky, postavila skleník, nakoupila sazenice od sousedů a s radostí vše sázela.
Mikuláš se taky nic nedržel. Z vydělaných peněz začal stavět moderní farmu. Najal dělníky, aby opravili Mariino střešní pokrytí a místo starého kamenolomu instalovali individuální topení.
Marie se smála. Na tváři nemohla spadnout úsměv. Už nebyla sama.
Občas se však na tvář vynořil stín smutku, když vzpomínala, že Věra brzy odjede. Už si na pravnučku zvvykla. Čas však běžel a Věra mířila do města.
Jak to tu zvládnu sama s tím zahradním? povzdechla si Marie, balila koláče pro pravnučku na cestu.
Babičko, nezapomeň vodu naplnit do sudu. Mikuláš zalije! A já se vrátím! usmála se Věra.
Vrátíš se? radostně se zeptala Marie.
Samozřejmě! Nemůžu odejít navždy! Zamilovala jsem se do vás, babičko, celým srdcem. A Mikuláš mi dal návrh! Na podzim svatba! Kde bez manžela? A on je venkovan!
O rok později Marie slunila na terase a houpla kočárek s malým pravnukem. Věra s Mikulášem byli na farmě. Společnou prací farma kvete a pomáhá celému kraji.
Marie se podívala na spícího pravnuka, který tiše dřímá, a pomyslela:
Už nikdy neodjdu do toho dalšího světa! Musím ještě pomáhat dětem!
Dejte palce a napište svoje názory do komentářů!
