Ahoj, poslouchej, tohle ti chci povyprávět o Libuše a Petrovi, co se v poslední době potkali. Ani jim nenapadlo, že by si mohli navzájem navrhnout společný domov. Rande a společné bydlení jsou úplně jiné věci.
V sobotu Libuše čekala Petra na další procházku po Starém Městě v Praze. Otevřela dveře, přivítala ho a najednou uviděla, že má dva obrovské kufry.
Libuše si pohodlně sedla v křesle a listovala fotkami v telefonu. Tady jsou záběry z parku, kde krmí kachny, tady na výletě do Stromovky a tady z jejich společného sběru hřibů. Šest měsíců známosti proletělo jako letní vánice.
Seznámili se na seznamce Seznam.cz. Libuše má šedesátjedna, Petr šedesáttři. Oba jsou rozvedení, děti už dospělé a bydlí sami.
Petr se jí hned zalíbil je chytrý, čtenářský, s dobrým smyslem pro humor. Nehledá maminku pro svoje děti ani správkyni do domu, prostě chce rozhovor s někým zajímavým.
Potkávali se dvakráttřikrát týdně: chodili do Národního divadla, na výstavu v Národní galerii, do kavárny na Malé Straně, procházky po Vltavě a výlety na chalupu k její kamarádce v Beskydech. Libuše si užívala takové společnost bez závazků, ale s duševní blízkostí.
Libušo, pověz mi, jak to u tebe jde? ptal Petr po jedné z nich, když ještě byli na začátku.
Dobře, klidně. Už pět let bydlím sama, zvykla jsem si.
Není ti nuda?
Občas, ale mám kamarádky, dcery přijíždějí. A teď jsi taky.
To je hezký.
Po rozvodu Petr pronajal jednopokojový byt v starém domě v Žižkově. Stěžoval si, že pronajímatelka je rozmarná, opravy neprovádí a nájem neustále zvyšuje.
Co máš dělat, říkal si, po rozvodu mi zbylo jen to, co zbylo po bývalé manželce. Rodiče jí kdysi koupili ten byt, a co jsem tam opravoval vlastníma peněmi, nikdo neuzná.
Neuvažoval jsi o koupi vlastního bytu? zeptala se Libuše.
Kde bych sehnal tolik peněz na byt?
Libuše měla třípokojový byt ve Vltavské čtvrti, kam si vše vydělala po celý život. Dcery už měly své byty, tak bylo spousta místa.
Ale Libuše nesedla vůbec dovysvětlit Petrovi, že by ho mohla přijmout pod střechu. Rande a společné bydlení jsou dvě různé věci.
V sobotu Libuše opět čekala Petra. Když otevřela dveře, uviděla ho s těmi dvěma těžkými kufry.
Petře, co se stalo? zeptala se.
Libuško, můžu vejít? Vysvětlím.
Vstoupili do obýváku, Petr odložil kufry do vstupní haly a posadil se na pohovku.
Vlastníkka bytu mi řekla, že ho chce prodat a mám týden na vyklizení.
A co dál?
Teď nemám kde bydlet. Jiný byt se hned nenajde a peníze nemám.
Libuše začala chápat, kam to směřuje.
Libuško, napadlo mě, že bysme si mohli zkusit žít spolu. Polovi roku se scházíme, už se znajeme.
Spolu? zopakovala překvapeně.
No jo, máš tři pokoje, je dost místa. Já nejsem jenom přespávanec pracuji, na jídlo a další výdaje přispívám.
Petře, ale o tom jsme nikdy nemluvili.
A proč se předem bavit? Život sám ukazuje, co je potřeba.
Libuše pocítila zmatek, nebyla připravená na takový zvrat.
Petře, musím o tom přemýšlet.
A co přemýšlet? Milujeme se.
Láska a soužití jsou dvě různé věci.
Proč jiné? V našem věku je čas rozhodnout.
Rozhodnout v čem?
Ve vztahu. Když se potkáváme, měli bychom být spolu.
Libuše pohlédla na kufry v halě. Však to vypadalo, že Petr už všechno rozhodl a jen přinesl své věci.
Co kdybych byla proti?
Proti čemu? Proti štěstí?
Proti tomu, že někdo přijde k mně s kufry, aniž by se zeptal.
Libuško, nechtěl jsem tě znepřátelit. Jen se situace vyvinula.
Situace se nevyvíjí. Lidi je tvoří.
Co tím myslíš?
Že by ses nejdříve mnou měla podělit, než přineseš kufry.
Petrovi to zůstalo těžké.
Dobře, pojďme teď mluvit. Navrhuju, že budeme spolu bydlet.
Já odmítám.
Proč?
Protože mi vyhovuje žít sama. Naše setkání mi stačí, ale chtít společný domov nemám.
Ale proč? Vzájemně si rozumíme.
Rozumíme si při rande a procházkách, ne při každodenním životě.
V čem ten rozdíl?
Bývání je každodenní. To jsou zvyky, pořádek, kompromisy.
Ale můžeme se přizpůsobit.
Já se nechci přizpůsobovat. Jsem spokojená tak, jak to je.
Petrovi se rozesmutnělo.
A kdybych ti navrhl oficiální sňatek?
Proč?
Aby to bylo správně, po lidsku.
Petře, sňatek nic nezmění. Já stejně nechci žít pod jednou střechou.
Pak jaký má smysl náš vztah?
Stejný jako doposud setkáváme se, povídáme si, trávíme čas.
A co dál?
Dál se potkáváme.
To není vážný!
Pro mě je takový vztah ideální.
Já chci stabilitu.
Jakou stabilitu potřebuješ? zeptala se Libuše, posadila se naproti.
Běžnou rodinnou žít s milou osobou, společně snídat, plánovat.
Já nechtěji snídat denně s někým. Nechci měnit své plány podle někoho.
Ale jsi osamělá!
Ne, mám dcery, kamarádky, a máš ty. Osamělost a život o samotě nejsou totéž.
Nerozumím rozdílu.
Rozdíl je v tom, že teď si volím, kdy a s kým budu. Kdybychom spolu bydleli, volby by mi už nezbyly.
Libuško, v šedesátých letech by se mělo přemýšlet, kdo bude po boku ve stáří.
Myslím si, že to nemusí být muž.
Tak kdo?
Dcery, pečovatelka, sociální služby možnosti jsou.
To není to, co chci!
Možná ne, ale pro mě je to v pořádku.
Petr vstával a chodil po pokoji.
Takže mi nabízíš dál bydlet v pronajatým bytě a víkendy s tebou?
Nabízím, jak ti to nejlépe vyhovuje. A setkání, když oběma chceme.
A když nemám peníze na nájem?
To jsou tvoje problémy, ne moje.
To je kruté, Libuško.
Je to upřímné. Nejsem povinna řešit tvoje bydlení.
Ale setkáváme se!
Setkáváme se. A co? Není to moje povinnost řešit tvůj život.
Petr se vrátil na pohovku a zamyslel se.
Libuško, když najdu byt, budeme dál spolu?
Jasně, pokud oba budeme chtít.
A zatím, dokud hledám, můžu zůstat u tebe na chvíli?
Ne.
Vůbec ne?
Vůbec ne.
Petr pochopil, že Libuše to bere vážně. Vzal si kufry a šel ke dveřím.
Tak musím hledat jak bydlení, tak další vztah.
Možná.
Libuško, nebudeš litovat?
Ne.
Petr odešel a už se neozýval. Libuše se vrátila do svého poklidného života bez muže. V šedesátých letech si vážila klidu víc než vztahů a svobodu více než jakoukoli společnost
Co bys udělal ty v takové situaci? Napiš mi do komentáře, co si o tom myslíš, a dej like, pokud souhlasíš!
