Libuško, řekla už svokra, že Ti už Tomáš o tom řekl? začala. Poslouchej! Oslava bude až dvacet hostů, tak začneme připravovat už večer. Přijedu dopředu, okolo šesté.
Cože? Večer? zeptala se nevlastní manželka nedůvěřivě. To jsem si nepřipouštěla.
Počkat, ještě jsem nedopověděla. Tomáš už má seznam potravin, slíbil, že vše nakoupí.
Tomáš vždy pomáhal své starší sestře Světlaně. Do třiceti let se už dvakrát provdala i dvakrát rozvedla, a pokaždé chybu měl manžel ne ten správný. Jejich matka, Tamara Vítězslavová, mu už od dětství opakovala:
Sestra potřebuje pomoc.
A Tomáš pomáhal. Penězi, když Světlana dočasně přišla o práci, opravami v jejím pronajatém bytě, i nekonečnými převozy věcí po dalším rozvodu.
A pak se oženil.
Libuše, jeho žena, nejprve snášela. Když Světlana v pátém roce požádala na pár dní jejich auto, protože opět selhalo, Libuše klidně, ale pevně řekla:
Tomáši, nešlo by to už dost? Potřebujeme auto i my na víkend. Myslela jsem, že máme plány
Co máš na mysli? Pěšky to nejde?
Ne. Do chalupy mých rodičů pěšky nedojdeš. Připravili nám dva kbelíky okurek. Myslela jsem, že jsi to slyšel, když jsem to zmiňovala.
Jo něco jsem slyšel, ale rozumíš, Světlaně je naléhavá situace.
Znovu? Co konkrétně?
Nevím přesně, zamumlal Tomáš, ale potřebuje to víc než dřív.
Ne, Tomáši. Tentokrát ne! Buď odmítneš sestře, nebo mi koupíš auto. Už mě nebaví jezdit na trolejbusu, když by mi muž s autem mohl podvézt, kam potřebuju.
Tomáš poprvé váhal a chtěl zavolat sestře, aby ji odmítl, ale Tamara Vítězslavová rychle vrátila věci na své místo:
Co, že svou manželku sestru opustíš? Je sama! Kdo jí pomůže, kromě Tebe?
A Tomáš opět pomáhal, i přes hádky s manželkou. Jednou dva dny nekomunikovali, a Tomáš už to nevydržel:
Proč mlčíš?! Co tě štve?
Ty vážně? Trvalo ti tři dny, než sis to uvědomil? rozzlobila se Libuše.
Nemůžu jen tak přebírat na co konkrétně?
Libuše se smála nepochopení:
Opravdu? Nic nechápeš? Tvoje sestřička tě vzala na celý víkend, protože musela jet na chatu k přítelkyni. Myslela jsem, že ji jen odvezeš, a skončil jsi tam dva dny. Nepřepadá tě to?
Co by mě mělo trápit? Trochu jsem se napil. Byl tam její bývalý, s kterým jsem normálně mluvil. Museli jsme to nějak oslavit. Co jsem já, blázen, že jsem musel jet? To by bylo nepěkné.
Mohl jsi aspoň zavolat.
Ty taky mohla, odříkal Tomáš.
Já volala! Jenže tvůj telefon byl vypnutý. Představ si! Co jsem si měla myslet? Jsem napjatá, nevím, kde můj muž. A on se prostě rozhodl, že si dá pauzu, praskla Libuše.
Nesmysl, odškrtnul muž a gestem ukázal, že mu volají.
Tomáš vyšel na balkon a tam si zvedl sluchátko. Dobře věděl manželka by neocenila další rozhovor se sestrou.
Ahoj, brácho! zatelefonovala Světlana. Mám za dva týdny jubilej! Třicet let! Chápeš, že?
Tomáš opatrně přehodil pohled na Libuše, která právě přelévala polévku.
No co chceš? zeptal se.
Jak mě hned rozumíš! zasmála se Světlana. Chci slavit u vás doma! Máte prostorný obývák. Já v pronájmu mám těsný, a majitelka by se zlobila. Restaurace je drahá.
Co takhle radši v kavárně? Přidám ti, co bude potřeba.
Jsi v prdeli? rozčílila se Světlana. To je jubilej! Chceš, abych utrácela na pronájem, když máš vlastní byt? A přitom budeš muset přispět. Nejsem dcerou milionáře.
Nejdřív si o tom popovídám s Libuší. To je i její byt. Možná měla svoje plány.
Pozdě! přerušila ho sestra. Už jsem všem řekla, že oslava bude u vás. Uvolni byt na celý den, dobře? Mamka říká, že všechno připraví.
Tomáš povzdechl a zakryl tvář rukou. Zatímco přemýšlel, jak z toho ven, telefon znovu vibroval. Tentokrát to byla zpráva od matky.
Světlana řekla, že připravuje menu. Tady je seznam jídel. Potřebné suroviny taky nakoupit. Řekni Libuše, aby pomohla. A při vaření se určitě hodíš.
Mezitím Libuše, aniž tušila Světlanino jubilej, pohodlně usedla do křesla s telefonem. Chystala se sledovat oblíbený seriál. Když Tomáš vešel do pokoje, sklonil hlavu a ona hned pochopila, o co jde.
Co to zase? zeptala se klidně, pauzovala seriál.
Libuško, poslouchej Světlana má jubilej, rozumíš. Třicet let. Víš, to je datum. Chce to oslavit.
Libuše zvedla hlavu.
Ať slaví. My jí nic nezakazujeme.
Tomáš si poškrábal temeno.
Nejde o to. Chce slavit u nás.
Cože?! vstal z křesla. Počkej. U nás v bytě?
Ano, ale jen jeden večer. Říká, že restaurace stojí moc, a doma je těsno
A co? Souhlasíš?
Řekl jsem, že se nejdřív zeptám na tebe! Ale Světlana už všechny pozvala. Mamka menu sestavuje
Libuše zavřela oči a zhluboka vydechla.
Tomáši, jsi opravdu dospělý člověk? Nebo jen přeposíláš Světlanin požadavek?
Co tím začínáš?
Začínám? řekla ironicky a ukázala mu telefon. A co, že mi nikdo nevolal? To je přece můj byt, ne tranzitní zóna pro tvé příbuzné. Světlana chce slavit u mě, a já mám pomoct, i tvé matce asistovat a vůbec se mě nezeptala?!
V tu chvíli Libuše zazvonil telefon.
A tady je třešnička na dortu, proklapala. Tvoje mamka, mává telefonem před tvým obličejem.
Libuško, řekla už svokra, že Ti Tomáš o tom řekl? zakřičela. Podívej! Bude až dvacet lidí. Proto začneme připravovat večer. Přijedu někdy okolo šesté odpoledne, den předtím.
Cože? Večer? skepticky se usmála nevlastní manželka. To jsem si nepředstavovala.
Počkat, ještě jsem nedodělala. Tomáš už má seznam potravin, slíbil, že vše koupí.
Předpokládejme odhodila Libuše. A peníze? Kde je vezmeme?
Tomáš slíbil pomoc, stručně odpověděla Tamara Vítězslavová.
Aha. Takže z mého bytu chcete udělat restauraci a navíc platit za hostinu máme my? Libuše už neudržela.
Světlana není cizí! Není těžké pomoci jeden den, něco nakrájet, saláty, sendviče Jsi přece hospodyně v domě!
Tamaro Vítězslavová, přerušila ji Libuše, právě jsem se dozvěděla o oslavě. Nedala jsem svolení slavit Světlaninu narozeninovou oslavu v mém bytě.
Cože, všechno je můj byt. Vy s Tomášem jste manželé. Všechno máte společné! ostře odpověděla svokra.
Neříkejte blbosti. Všechno, konverzace končí. Do pátku musíme nakoupit vše potřebné, řekla Tamara Vítězslavová a zavřela linku.
Co to bylo? zeptal se Tomáš, když uslyšel krátké pípnutí.
Dost na sebe hrát oběť! nakonec promluvil Tomáš. Už ti řekli, že máš pravdu. Přiznej chybu a přestaň se bránit.
Libuše byla v šoku. Vstala, šla ke skříni a tiše vytáhla obrovskou sportovní tašku. Pak zamířila do ložnice, otevřela komodu a monotónně složila Tomášovy trička a džíny.
Mezitím Tomáš se považoval za vítěze situace. Nahlas otevřel lednici, vytáhl láhev piva, zatřásl dveřmi a šel do obýváku, kde si sedl před televizi, jako by se nic nestalo.
Myslel si, že Libuše se jen ochladí a vše bude jako dřív. Trochu se naštve, trochu se zamračí a zase se uklidní. Dokonce pustil fotbal, doufaje, že Libuše vstoupí a pozve ho na večeři. Mýlil se.
Za půl hodiny Libuše už stála v chodbě s nákupní taškou v ruce, vedle ní sportovní taška naplněná Tomášovým oblečením. Tomáš vyšel z obýváku k lednici, ale uviděl manželku.
Co to zase je? zamumlal. Co za divadélko to pořiď?
Libuše se na něj podívala chladně:
To není divadélko, Tomáši. Je to konec. Už nebudu jen stín ve svém životě, jen služebná ve svém bytě a pozadí pro požadavky tvé mamky a sestry. Chceš být dobrým synem a bratrem prosím. Vrať se k mamce. Připravte se spolu na oslavu. Jsem si jistá, že ti s radostí udělí kousek ve své obýváku.
Myslíš to vážně? udělal krok k ní. Nevrátím se.
Úplně vážně, přikývla Libuše. Nechci, abys se vracel. Už tolik snášela, že jsem i sama začala pochybovat. Ale mám dost. Pokud během tří let nedokážeš mě respektovat, bude dál horší.
Libuško to všechno nemůžeš zničit! Na okamžik!
Není co zničit, co už se rozpadlo.
Tomáš se zasmál, stále nechápal, že Libuše už rozhodla definitivně.
A tak, doplnila Libuše, všechny tvoje košile a džíny jsou tady. Nemusíš děkovat. Vypadni hned.
Chtěl něco říct, ale Libuše otevřela vchodové dveře. Tomáš stál, rozčilený, tváře se mu rozžhavené, rty stažené. Doufal, že Libuše nakonec ustoupí, ale její úplná klidnost ho jen víc rozčilovala.
Tak ať! křikl. Myslíš, že najdeš někoho lepšího? Takových jako já ještě hledat!
Libuše zasykla a udělala krok zpět:
Takových jako ty opravdu hledat a díky bohu.
Počkáš a budeš litovat! zakřičel Tomáš, chytajíc tašku. Překlání na kolenou, až pochopíš, že s nikým nechceš mluvit! Bez mě jsi nic!
Když nikdo znamená člověka, který žije ve svém bytě, pracuje, neobsluhuje staré příbuzné svého manžela a neakceptuje hrubost, tak raději být nikým.
Tomáš odešel, Libuše zůstala sama. Zhluboka se nadechla, šla k oknu, stáhla závěs a sledovala, jak bývalý muž tlačí tašku do zavazadlového prostoru taxíku.
Uplynulo několik měsíců.
Rozvod byl nepříjemný. Tomáš se snažil Libuše vykreslit jako materiální a chamtivou. Hlavní sporem byl boj o auto, které bylo pořízeno během manželství. Trval na tom, že zaplatil za něj sám, a Libuše jen jezdila.
Pane soudci, vložil jsem všechny peníze, auto je na mě! tvrdil. Manželka mi ani korunu nedala!
Libuše chladnokrevně otevřela spisu s dokumenty a položila na stůl bankovní výpisy: převody, kopie účtenek. Dokonce našla smlouvu o záloze, kterou podepsala.
Nežádám si jeho podíl. Ale ani svůj neodstupuji, řekla klidně.
Soud se postavil na stranu spravedlnosti.
Tomášovi to nesedělo. Auto už považoval za své. Teď ho musel prodat a rozdělit peníze. Vyšel z soudní síně s rozhořčeným výrazem.
Doma ho však nečekala podpora, ale šílené výčty.
Jsi blázen? křičela Tamara Vítězslavová. Daroval jsi jí všechno! Auto! Byt! Kde jsi vůbec advokáta našel?
Kromě toho Tomáš vstoupil do úvěru, aby zaplatil Světlaninu oslavu v restauraci. Podvedl ji s bytem. Teď měl svůjTomáš si nakonec uvědomil, že jediným způsobem, jak získat klid, je odejít a nechat minulost za sebou.
