Čekala jsem na muže, který měl po práci ještě pár věcí vyřídit, a seděla jsem u kuchyňského stolu s šálkem čaje s tymiánem, pomalu popíjejíc po doušku. Když se ozval cvaknutí klíče v zámku, vstala jsem a zpozdit se zastavila v prahu. Dveře otevřel můj manžel Petr, tvář mu zakryla vážnost a úsměv byl dávno pryč.
Ahoj, řekla jsem první, opět jsi pozdě, už jsem se najedla a čekám na tebe
Ahoj, odpověděl Petr. Nemusela bys čekat, nejsem hladový, a stejně to není dlouho rychle si sbaluju věci a půjdu, promluvil a neodložil boty. Vstoupil do pokoje, otevřel skříň a vyprázdnil kufr.
Stála jsem jako přikovaná, neschopená pochopit, co se odehrává, a sledovala, jak do kufru hází první a poslední své věci.
Petře, můžeš mi vysvětlit, co se děje?
A nevidíš? Jdu od tebe, řekl chladně a neřekl mi ani slovo do očí.
Kam?
K jiné ženě
Ach, odpověděla jsem s mírným posměškem, když jsem si uvědomila, že ten muž, čtyřicet let, je sám ještě mladý, nepláču, on neslyší mé slzy. Pak jsem se chytla sama sebe a šeptala: Už to s ní dlouho trvá?
Skoro rok, řekl Petr klidně. Když uviděl moje překvapení, dodal: To jsou tvoje problémy. Když jsi nic neviděla, nic nepoznala, byl jsem výborně skrytý.
Odcházíš navždy nebo? najednou jsem se zeptala.
Vendulo, rozumíš vůbec? Poslouchej, jdu k jiné, brzy bude dítě. My jsme spolu nemohli mít potomka, Kateřina mi dá syna. Dám ti měsíc, abys se vyklidila z našeho bytu. Kam a jak to jsou tvoje starosti. S Kateřinou a dítětem budeme bydlet, dokud nebude mít vlastní pokoj, řekl a odešel.
Zůstala jsem sama, stěny se mi zdály těžší, v bytě vládla ticho. Zapnula jsem televizi, aspoň aby někdo mluvil. Dvanáct let s Petrem jsem přežila, až po týdnu jsem se vzpamatovala a vzala se do pořádku.
Po smrti brzkých rodičů mi po zůstaly dům na vesnici v Křemešníku. Žít sama na venkově mi ale nechtělo.
Nemohu tam zůstat, pomyslela jsem, daleko od civilizace, žádné pohodlí, ani práce, v třiceti pěti letech už nechci žít na venkově. Proto dům prodám a výtěžek použiji na pronájem pokoje v komuni nebo v koleji, a život sám ukáže, co dál.
Rozhodla jsem se dům prodat hned po příjezdu do vesnice. Souseda, paní Věru, už čekala.
Miláčku, dobře, že jsi přijela. Už jsme chtěli do města tě hledat.
Co se stalo? zeptala jsem se.
Moji příbuzní z Severních Čech chtějí koupit tvůj dům. Potřebují takový domeček, který se dá rozebrat a postavit nový na tom místě. Rádi by bývali blízko nás, moje sestra s manželem
Bože můj, Věro, právě proto jsem přijela, ať si ho vezmou, jen se domluvíme na ceně. Tady je moje číslo
Do deseti dnů byly peníze na ruku, i když jen malá částka, co se dá získat z takové polorozpadlé stavby. Nakoupila jsem malý pokoj v kolejičkovém typu. Kuchyně byla společná, ve dvou pokojích žili další sousedé a třetí pokoj jsem si přivlastnila já tak jsem si říkala, že to je komuniální byt.
Sousedi se jevili tichými, slušnými lidmi. Setkala jsem se s nimi jen zřídka, protože celý den jsem byla v práci. Právě tam se mi zrodil románek s kolegou Tomášem. Všechno se zdálo v pořádku, alespoň tak mi to připadalo.
Krátce před Mezinárodním dnem žen, 8. března, mi Tomáš oznámil:
Musím hodně přemýšlet, nejsem si jistý svými city, pojďme dát vztahu pauzu.
Pauzu? Běž pryč do lesa, vyjekla jsem na něj rozhořčeně.
Ten večer jsem se vrátila domů rozčílená. Bylo mi třicet šest, neměla jsem čas na přestávky. Rozhodla jsem se stres sníst. Otevřela jsem ledničku, v ní byl malý kus šunky, ale nedokázala jsem ho najít. Zatřásla mě to.
Kdo vzal mou šunku? zakřičela jsem po celé kuchyni.
Miláčku, hodila jsem ji před dva dny zežloutla a vůně už nebyla, tak jsem ji vyhodila, nechtěla jsem, aby jsi ji jedl a riskoval zdraví, odpověděla tiše sousedka Věra Ivanová.
Neznáte pravidlo, že cizí věci se nedotýkají, křičela jsem. Ne vám rozhodovat, co mám jíst.
Rozčílila jsem se, rozprášila jsem všechny své hněvy na Věru. Ztratila jsem manžela, domov, a ještě ke mně přišel kolega s pauzou jako by mi vbrali poslední záblesk štěstí, a teď mi ještě sousedé chtějí mé potraviny.
Věro, nebuď smutná, zasáhl soused Ivan Ilič, který bydlel ve vedlejším pokoji.
Měl šedesát let, byl šedivý, intelektuál v brýlích, vždy seděl v rohu kuchyně na starém křesle s novinami nebo knihou. Věra byla rozrušená, co bylo patrné.
Sofie teď cítí hněv. Vyčerpává tě, protože někoho jiného rozčílil. Neber to osobně, řekl Ivan Ilič klidně, aniž by odložil noviny.
A co vy víte? odpověděla jsem mu ostře. Nikdo se vás neptal, přidala jsem.
Věřte mi, vím trošku.
Tak proč pak bydlíte v téhle chudé komuničce? už jsem už nechtěla zastavit.
Rozhodla jsem se Věru požádat o odpuštění. Věra se zamyslela, pak odešla do svého pokoje. Zavřela jsem dveře s hlasitým šklebem a usedla na pohovku.
Mám tady kuchyňského filozofa, který mi ještě dává rady a učí mě život, myšlenka mi běžela hlavou, hladová a rozčilená.
Po hodině jsem se uklidnila a podívala se na notebook. Vzpomenula jsem si, že šunku jsem koupila před lety, a co se s ní mohlo stát. Zeškrtěla mě stud.
Obrátila jsem Věřu bezdůvodně. Ona mi jen chtěla pomoci. Moje nervy jsou na pokraji, snad mě nevyhodí za šílenou. Musím se omluvit, rozhodla jsem se.
Našla jsem Věru v kuchyni.
Promiňte mi, Věro, nevídám, co mě napadlo. Všechno se na mě vrhlo a Ivan měl pravdu, řekla jsem upřímně.
Věra se usmála, objala mě:
Stává se, drahá, chápu. Posaď se, dáme si čaj s koláčem a bonbóny. A ještě se omluv Ivanovi Iličovi, on má také své břímě. Byl to učitel na univerzitě, měl velký byt v centru Prahy, milovanou práci. Pak ale onemocněla jeho žena, diagnostikovali nádor v mozku. Lékaři odmítli operaci, řekli, že je pozdě. Nakonec našli kliniku v Izraeli, ale peníze byly obrovské. Ivan si půjčil a odjel s ní. Operace uspěla, ale zlepšení nepřinesla. Žena žila ještě krátce, pak odešla. Ivan rezignoval, prodal byt, splatil dluhy a skončil v našem domě, povídala Věra tiše.
Slyšela jsem její příběh a slzy mi stékaly po tvářích.
Děkuji, že jste mi to pověděla, řekla jsem. Zítra mu to určitě řeknu osobně.
Následující den po práci jsem opatrně zaklepala na pokoj Ivana Iliče s dárkem v ruce. Otevřel.
Dobrý večer, Ivane Iliči, podala jsem mu dárek, prosím, přijměte ho a odpustěte mi, prosím Bože, za to, že jsem vám včera ublížila. Vaše slova měla pravdu.
Naběhl jsem na slova omluvy, poslouchal jsem, jak mluvil bez přerušení. Když jsem dočetla, řekl:
Pěkné překvapení. Dar i tvoje omluva jsou přijaty, pokud se mnou oslavíš. Dnes mám narozeniny.
Ach, přeji vám vše nejlepší, a dárek je načas, odpověděla jsem. Ráda pomohu, co potřebujete?
Společně s Věrou jsme přikryly stůl. Během toho jsem se s Věrou otevřela a vyprávěla o svém životě jak jako naivní studentka věřila ženatému muži, otěhotněla, on to vyřešil, zaplatil vše, ale pak se rozešli. Nepodařilo se mi mít dítě, a možná proto mě Petr opustil.
Když jsme už měli stůl připravený, zaklepal na dveře čtyřicetiletý muž, vysoký a usmívající se.
Dobrý den, jsem Roman, syn Věry Ivanové, představil se.
Dobrý den, jsem Vendula, tady bydlím. Vstupte, pozvala jsem.
Rozhovor u stolu byl veselý, vzpomínali jsme na Ivana, přáli mu zdraví a štěstí. Roman byl zajímavý společník, znal spoustu historek. Býval geologem, nyní byl řidičem dálkových nákladů, a tak měl vždy co vyprávět.
Jen včera jsem o nich nic neznala, a dnes už sedíme jako rodina.
Po několika hodinách Ivan a Věra odešli do svých pokojů. Roman pak řekl:
Pojďme se projít, řekni mi víc o sobě. Jsem tady jen občasní host, první se vás setkávám. Mám byt ve městě, často jezdím, a moje matka nechce odejít odsud. Tajně říkám, že je zamilovaná do Ivana, a on taky tak to vypadá, smál se.
Město právě nastalo zimní období, všude byl bílý sníh, ticho, žádný vítr. S Romanem jsme se procházeli hodiny a nechtělo nás zima. Pak se rozloučili.
O tři dny později Roman odjel na dlouhý výlet.
Bude to dlouho? zeptala jsem se.
Ne, jen týden, vrátím se. Počkáš na mě?
Samozřejmě, budu tě čekat, odpověděla jsem.
Tak začala naše romance, která se proměnila v opravdovou lásku. Vzali jsme se, a po roce se nám narodil malý Aron. Když Roman odjíždí na dlouhé cesty, já s chlapcem se na čas vracíme do naší komuni.
Dny čekání ubíhají rychle. Věra a Ivan se starají o našeho vnuka, jsou nejlepší babičkou i dědečkem, jakých by mohl Aron mít.
