Čekala na manžela po práci, Vendula Svobodová seděla na kuchyňském stole, pomalu popíjela čaj s meduňkou a přemýšlela. Když uslyšela cvaknutí klíče v zámku, vstala a zastavila se ve švech dveří. Vstoupil Jindřich Bartoš vážný, tichý, s únavou v očích.
Ahoj, řekla první, opět jsi pozdě, už jsem dlouho večeřela, čekám na tebe
Ahoj, odpověděl Jindřich. Mohl bys klidně nečekat. Nejsem hladový, potřebuji jen rychle sbalit věci a odejít. Neodložil boty, prošel do pokoje, otevřel šatní skříň a vytáhl kufr.
Vendula zůstala stát jako omráčená. Přihlížela, jak muž do kufru hází první a poslední své věci.
Jindřichu, co se děje? zeptala se dráždivě.
Co nevíš? Odcházím od tebe, řekl chladně, nečichaje ji do očí.
Kam?
Ke jiné ženě
Aha, k mladé, říkáš? A co máš ještě čtyřicet, to není věk, poznamenala Vendula s lehkou posměšností, když si v duchu uvědomila celý okamžik. Nebudu brečet, on neuvidí mé slzy, šeptala si do uší a pak nahlas: A už dlouho to s ní máš?
Skoro rok, odpověděl Jindřich klidně. Když viděl její zmatení, dodal: Jestli jsi nic nepoznala, tak jsem byl výborně v maskování.
Odcházíš úplně nebo? přerušila ho najednou.
Vendulo, vůbec nerozumíš? Poslouchej, odcházím k ní, brzy bude dítě. Nesměli jsme mít, ale Katka mi porodí syna. Dám ti měsíc na odchod z bytu. Kam a jak to jsou tvoje záležitosti. Budeme žít s Katkou a chlapcem, zatímco ona bude v nájmu.
Jindřich odešel. Vendula zůstala samotná, stěny ji svíraly, v bytě vládla tichá prázdnota. Zapnula televizi, ať alespoň někdo mluví. Dvanáct let s Jindřichem skončilo, a po týdnu se začala zvedat, i když to bylo těžké.
Z otcova a matčina majetku, který zemřeli brzy, ji zbyl rodinný dům na vesnici. Žít sama na venkově jí ale nechtělo.
Nezvládnu tam žít, pomyslela si, je to daleko od civilizace, žádné pohodlí, žádná práce, v třicetipěti letech nechci zůstat na venkově. Prodám dům a z peněz si pořiďím pokoj v družstevním bytě nebo na koleji, a život sám řekne, co dál.
Rozhodla se, dům prodala hned po návratu do vesnice. Souseda Věru Ivanovou už čekala.
Sluníčko, dobře že jsi přijela, už jsme chtěli do města tě hledat, řekla Věra.
Co se stalo? zeptala se Vendula.
Moji příbuzní zSeverních Čech chtějí koupit tvůj dům. Přijeli, potřebují takový chaloupku, co by šla přebudovat. Rádi by bydleli blízko nás, moje sestra smanželem
Bůh můj, Věro, to jsem chtěla, odpověděla Vendula. Tak ať berou, jen se dohodneme na ceně. Tady je moje číslo
Za deset dní peníze už byly na jejím účtu jen drobná částka, co se dá získat z rozpadlé chalupy. Koupila si malý pokoj v družstevním bytě sspolečnou kuchyní, ve dvou pokojích už měli sousedy, a třetí pokoj si přidělila sama. Považovala to za komorní byt.
Sousedi byli tiší, slušní lidé. Vendula je střízla jen občas, protože od rána do večera byla v práci. Vpráci se jí rozběhl vztah skolegou Tomášem Dvořákem. Všechno se zdálo v pořádku, alespoň tak si Vendula myslí.
Krátce před mezinárodním dnem žen, osmým březnem, Tomáš řekl:
Potřebuji si promyslet věci, nejsem si jistý svými city, pojďme udělat pauzu.
Pauzu? A radši jdi lesem! rozčílila se.
Večer se vrátila domů rozhořčená, měla třicet šest let a neměla čas na odklady. Rozhodla se stres vyřešit jídlem. Otevřela lednici, v ní byl malý kousek šunky, ale nemohla ho najít. Celé to zatřáslo.
Kdo vzal mou šunku? křikla po celé kuchyni.
Sluníčko, vyhodila jsem ji před dvěma dny, zhnila a začala šířit zápach. Myslela jsem, že ji stejně neukousnete, řekla klidně a mírně tajně sousedka Věra Ivanová.
Nemáte právo sahat po cizím, řekla Vendula. Nejste to vy, kdo rozhoduje, co jím.
Vendula se rozplakala, celý svůj hněv vykládala na Věru. Ztratila manžela, domov a nyní i kolegu, který chtěl pauzu. Navíc sousedé jí ukradli potraviny.
Věro Ivanová, nechte to být, zasáhl soused Ivan Illich, starší muž kolem šedesáti, šedivý, nosící brýle, vždy sedící v rohu kuchyně ve starém křesle snovinou. Máte v sobě jen hněv, protože vás něco rozčílilo. Nepřijímejte to osobně, řekl sklidnou výukovou intonací.
A co vy víte? odpověděla Vendula. Nikdo vás neptal, a přesto
Vím trochu, odvětil.
Tak proč tady žijete v té úbohé družstevní bytě, když jste tak moudrý? Vendula už neodolávala.
Věra Ivanová se zamyslela, podívala se na Ivana a šla do svého pokoje. Vendula zamířila kdveřím a usedla na pohovku.
Stojí mi tu kuchyňský filozof, který rozkazuje a učí život, pomyslela si rozhořčeně a hladově.
Po hodině se uklidnila, podívala se na notebook. Vzpomněla si, že šunku koupila už dávno, a představila si, včím se proměnila. Zahanbila se.
Ublížila jsem Věře a ona mi vůbec neškodila. Už se nebudu chovat jako hádavá, musím se omluvit, rozhodla se.
Našla Věru vkuchyni.
Promiňte, Věro, nevím, co se mnou vyšlo. Prostě na mě vše padlo A máte pravdu, co řekl Ivan, řekla supřímností.
Věra se usmála, objala ji:
Stane se, sluníčko, rozumím ti. Pojď kstolu, dáme čaj skoláčem a bonbóny. Nejprve se omluv Ivanovi Illichovi, on má také své trápení. Byl profesorem na univerzitě, měl velký byt vcentru, milou práci Pak mu onemocněla žena, nádor vmozku. Lékaři říkali, že je pozdě. Najdeli kliniku vNěmecku, ale stálo to miliony. Ivan si půjčil peníze, odjel smanželkou. Operace proběhla, ale zlepšení nepřinesla. Žena přežila jen krátce, pak zemřela. Ivan odešel zpráce, staral se oni, po smrti prodal byt a splatil dluhy. A tak skončil vtéto družstevní budově.
Vendula se při poslouchání téměř rozplakala.
Děkuji, že jste mi to řekla, řekla tiše. Zítra ji požádám oodpuštění.
Následující den po práci, stichým krokem zaklepla na dveře Ivana Illiche s dárkem vruce. Otevřel.
Dobrý večer, pane Illich, podala mu dárky, prosím, přijměte mou upřímnou omluvu, za Boha, odpusťte mi, že jsem vás včera urazila. Měl jste pravdu.
Ivan poslouchal, nedotkl se, a když Vendula skončila, řekl:
Příjemné překvapení. Dárek i omluvu přijmu, pokud oslavíš se mnou své narozeniny. Dnes mám svátek.
Gratuluji, právě čas na dárek, odpověděla Vendula, ráda pomohu.
Společně sVěrou Ivanovou připravili stůl. Během přípravy Vendula vyprávěla Věře o svém životě jak jako naivní studentka věřila ženatému muži, otěhotněla, on ji vzal do nemocnice, zaplatil vše, pak se rozešli. Pak už nedokázala mít děti, a možná proto ji manžel opustil.
Stůl byl již prostřen, když zazvonily dveře. Vstoupil čtyřicetiletý vysoký muž s úsměvem Roman Ivanov, syn Věry Ivanové.
Dobrý den, jsem Roman, soused, předstoupil.
Dobrý den, Vendulo, pojď dál, pozvala ho.
U stolu se vedla živá konverzace, zdravili Ivana, popřáli mu zdraví a štěstí. Roman byl zábavný, plný příběhů býval geolog, nyní řidič kamionu, takže příběhů měl vždy dost.
Vendula si uvědomila, že včera sotva znala tyto lidi, a dnes sedí jako jedna rodina.
Po několika hodinách Ivan sVěrou odešli do svých pokojů. Roman pak řekl:
Pojďme si projít, pověz mi o sobě. Jsem tu jen občasní host, ale vidím vás poprvé. Mám byt ve městě, často jezdím, máma nechce odtud odejít. Tajně říkám, že se do Ivana zamilovala, a on do ní taky, smál se Roman. A dlouho jsem byl mimo domov, takže když jsem se oženil, během mé nepřítomnosti někdo jiný převzal mou roli.
Město se právě zahřálo zimou, všude byl sníh, ticho, bez větru. Vendula a Roman spolu probrali hodiny, ani když bylo chladno, nebylo jim zima. Pak se rozloučili.
Po třech dnech Roman odjel na dlouhý výlet, informoval ji:
Na dlouho?
Ne, jen týden, vrátím se. Počkáš na mě?
Samozřejmě, budu tě čekat.
Tak začala jejich romance, která se proměnila v silný cit. Vzali se, Vendula se přestěhovala kRomanovi, a orok později se narodil malý Ars. Když Roman odlétá na dlouhý výlet, Vendula sArsem se na čas vrací do své družstevní bytky.
Dny čekání míjí rychle. Věra a Ivan jsou skvělí prarodiče, milují vnuka. Nejlepší chůchu pro Ars už není třeba hledat.
