8.dubna2023Dnes jsem otevřel svoje deníky zcela novou kapitolou. Vzpomínám si, jak mé šťastné dětství skončilo, když mi bylo pět let. Jednoho dne už se rodiče neobjevili před dětským domovem v Praze. Všichni ostatní děti už byli vyzvednutí, a já jsem zůstával u stolu a kreslil se, maminku a tátu.
Pečovatelka Jana se na mě neustále dívala a podivně otírala tvář. Pak mi přistoupila, objala mě pevně a šeptala:
Když se stane cokoliv, nesmíš se bát, Kolínku. Teď musíš být silný. Rozumíš mi?
Chci k mamince, odpověděl jsem chraplavě.
Za chvíli přijdou teta a strýc. Půjdeš s nimi, Kolínku. Bude tam spousta dalších dětí, ale nesplač.
Její mokrá tvář se přitiskla k mému čelu. Potom mi vzala ruku a vyvedla ke křesťanskému mikroautu. Když jsem se ptal, kdy mě vrátí domů, dostal jsem odpověď, že maminka i tatínek jsou daleko a dnes se nevrátí.
Umístili mě do společenské místnosti s chlapci, kteří měli stejně jako já prázdné oči. Rodiče nepřišli ani druhý den, ani po týdnu. Každou noc jsem brečel, až mi stoupla horečka.
Když se konečně zotavil, přišla mi na návštěvu sestra v bílém plášti Marie. Přísně mi řekla, že maminka a tatínek jsou už na nebi a nemohou se snížit. Vždy jsou blízko, dívají se na tebe. Proto se chovej dobře a neonemocni, ať se nezlobí.
Nevěřil jsem. Pohlédl jsem vzhůru a neviděl jsem nic kromě ptáků a mraků. Rozhodl jsem se, že je najdu.
Nejprve jsem zkoumal dvořák na procházkách a nakonec objevil malý otvor za keři. Oplétaly ho železné pruty, ale mohl jsem se protáhnout jen napůl. Začal jsem vykopávat podzemní tunel. Písek byl měkký a brzy se mezi největšími mezerami v plotu vytvořil průchod.
Proklouzl jsem skrz a utekl z toho úplně šmejdu, jak říkali ostatní chlapci. Svět mimo byl cizí, brzy jsem se ztratil. Všude vypadalo stejně. Až na přechodu jsem zahlédl ženu, která mi připomínala matku mírná šaty s puntíky a svazek světlých vlasů.
Mami! vyběhl jsem. Neuslyšela mě, neotočila se.
Mami! jsem se zachytil za její ruku a dopadl jsem před ní. Sedla si na kolena a podívala se na mě. Ne, nebyla to moje matka.
—
Nina, kterou jsem potkal o dva roky později, byla už rozvedená. Vždy si přála mít dítě, ale po třech letech zjistila, že miminka nemůže. Manžel Vit, který ji miloval, to nedokázal přijmout. Po mnoha vyšetřeních a pobytech v lázních se nakonec smířili s tím, že nebudou mít potomka.
Jednoho dne mi Vit řekl, že by mohl adoptovat mě z Domu maličků. Nina však odmítla rozvod, protože stále milovala Vitova. Nakonec ale nesnášela myšlenku žít sama. Řekla mu, že ho nikdy neopustí, a vymyslela plán: přiznala mu, že už ho nemiluje a má jiného muže. Vit tomu nevěřil.
Když se druhou nocí nevrátila domů, vrátila se ráno s vůní vína a mužským kolínským parfémem. Všichni ji nazvali milenkyní a Vit nakonec souhlasil s rozvodem.
Když jsem volal Ninu, už byla dva měsíce po rozvodu. Cítila se prázdná, stýskala se po svém bývalém manželovi a přemýšlela, co s ním bude. Když jsem ji nazval mamou, její srdce vyskočilo.
Co se ti stalo, chlapče, ztratil ses? zeptala se mě jemně.
Hledám maminku a tátu. Říkali mi, že jsou na nebi, ale já v to nevěřím. rozplakal jsem se.
Pojď se mnou, bydlím blízko. Dám ti kousky koláčů, co říkáš? vzala mě za ruku a vedla ke svému bytě.
U domu jsem do obličeje sbaloval koláče, které si koupila na cestě a podávala je s čajovým lístkem černého rybízu. Všimla si, že jsem dlouho nejedl sladkosti. Vysvětlil jsem, že starší kluci nám je brali a někdy i ubližovali.
Nina mě litovala. Chceš, Kolínku, že tě vezmu k sobě a budeme žít spolu? Když vyrosteš, všechno pochopíš a jednou potkáš své rodiče. Ale ještě to není blízko. Souhlasil jsem.
Zavolala do dětského domova a oznámila nález. Přivezla mě, porozprávěla se s vedoucími a požádala, aby na nás lépe dohlíželi. Každý den mě navštěvovala, ale nemohla mě adoptovat měla práci, byt a žádného manžela. V první řadě litovala, že se rozvedla, a nevěděla, jak získat zpět manžela.
Rozhodla se proto sjednat falešné manželství s kolegou ze školy, Stanislavem. Ten nedávno rozvedený, milovník žen, měl dobré pracovní povolení. Počátky byly těžké, ale nakonec souhlasil, že za peníze mi pomůže. Nina už ho dlouho obdivovala, ale ona stále milovala Vit.
Jednoho večera, když jsem byl u ní, všimla si pod okem modrého modřiny starší kluci ho potrestali, aby nešeptal. Věděla, že to bude těžké, ale musela zachránit mě.
Následující sobotu Nina připravila večeři, oblekla se do červených šatů, zapálila svíčky a čekala na hosta. Cítila hořkost v duši, ale slíbila, že mě zachrání.
Zazvonil zvonek. Otevřela dveře a překvapila ji její bývalá manželka Věra.
Chci si s tebou promluvit, Nino. Celou dobu jsem tě sledovala. Nikdo tě neviděl, když jsi odešla.
Najednou se otevřel výtah a vyšel Stanislav s kyticí květin a šampaňským.
Nino, tady jsem.
Věra zčervenala, sevřela pěst a rychle se stáhla dolů po schodech.
Věro, počkej, není to tak, jak si myslíš! Vysvětlím ti všechno, křičela Nina a honila ho po schodech.
Věra nastoupila do tramvaje a odjela. Nina se vrátila rozpláčená a vypla Stanislava. Srdce jí krvácelo co se stane s Kolínkem?
—
Dvě léta uběhly. Stál jsem hrdě na lavici první třídy v Brně, oblečený do úhledného obleku a bílé košile, s velkým kyticí květin pro učitelku. Přivítali mě rodiče a moje malé sestřička Maruška, která se neustále točila v otcově náručí. Maminka, Nina, nosila mé staré puntíky šaty.
V tom domě byli také Vit a další adoptovaný chlapec. Stanislav se ukázal jako ne tak špatný člověk setkal se s Vit a vše mu vysvětlil.
Následující den Vit přiběhl do práce k Ninině a vytáhl ji do matriky, aby mohla adoptovat mě co nejdříve. Dodnes chodíme do dětského domova, nosíme dětmi dárky a sladkosti. Marušku jsme okamžitě vzali domů, jakmile se zjevila v domově.
Mami, tati, slibuji, že budu pilně studovat, tiše řekl jsem, hledíc na nebe. Nezlobte se na mě, že mám nových rodičů. Miluji je, ale jsou jen dočasní, dokud nebudu moci být s vámi. Vím, že rodiče zahynuli při autonehodě, a jsem je navštěvoval na hřbitově každou neděli. V neděli chodím do nedělní školy u kostela a teď chápu, co je nebe.
Nina zpočátku nechtěla pochopit svého manžela, ale osud se obrátil. Nakonec se znovu provdala za Vita. Všichni v tom příběhu nakonec našli štěstí.
