25.dubna2026
Dnes jsem si opět připomněl, jak se naše rodinné vztahy dokážou zamotat do nečekaných uzlů, a jak se v tom všem snažím najít rovnováhu mezi starostí a láskou. Vstoupil jsem do našeho domu v Praze, kde jsem našel Terezu (Tereza) s talířkem horké vývarové polévky a košíkem čerstvého chleba na stole. Jaká jsem ti už stará, už mi přibývá padesát let a stále mě vidíš jako babičku, zamručela, zatímco se snažila připravit něco pro hosty.
Z prahu vstoupil Petr, který si připevnil na háček zaprášený klobouk a okamžitě si všiml, jak mu chuť dojde k jídlu. Co tady máš na stole? Už se mi slinami rozlézá, řekl z prahu a lehce ho podrazil pod lopatku.
A kdo jsi? Tvoje vnučka má jen dva roky, že? To zní jako babička. Já jsem svůj táta a jsem na to pyšný, zasmál se Petr a nabral si sousto vývaru.
Mluv jen doma, ne před lidmi. Včera v obchodě jsi se ozval, že jsem babičkou, a všichni se na to rozesmáli, provokativně reagovala Terezu, připomínajíc mi, jak snadno se může jedinec stát terčem posměchu.
Nebyl to ale špatně, co? Ten chlap, co jsem si při výprodeji zapomněl koupit, zaplatil poslední koruny, a já jsem si myslel, že se mu bude chtít podívat na kolena a sbírat drobky z podlahy, povzdechl si Petr.
Tereza se rozzlobila: Takže mu jsi koupila něco jiného? zeptala se s úsměvem plným posměchu.
To není nic, odpověděl Petr povzdechnutím.
To je důvod, proč peníze u tebe rychle mizí. Šetřivý člověk, poznamenala Tereza s nadsázkou.
Když jsem dojedl, Tereza začala uklízet stůl a tiše zmínila: Míšo, poslouchej, Anton přijíždí, a to není sám.
Petrovo rozhořčení bylo okamžité. Proč tu má být? Co dělá? Jdi pryč, nejsem tady tvůj přítel. Vyřkl se hořce a téměř rozbil prstenek, který jsem mu koupil při svatbě. Zdá se, že se setkal s nějakým kámošem před svatbou. Soudí ho, že jen chtěl přivést kazetu, a teď ho nikdo nepodpoří.
Omlouvám se, ale oni už večer přijedou, řekla Tereza s pokorou.
Petr se zatřásl za dveřmi a prohlásil poslední slova: Tak se s nimi bavte sami.
Tereza se na mě podívala a povzdechla si. Připomněla mi, že když Anton vyhlásil, že se ožení s námi, vzala to jako výzvu k sobě. Zdálo se, že je zdvořilá, ale v její duši cítila neupřímnost. Když Anton odjel se svým rozčileným roztržáním, Tereza se rychle vrátila k domu a brzy po svém manželovi.
Zase jsme připravili koláč do trouby. Míša se blížil k nám a chudý chlapec se už dlouho neviděl se svým synem. Dcera se občas vrací z Brna, kde bydlí blízko, a starší bratr Anton už není tak silný; jeho duše byla těžká. Zajímalo mě, jak dlouho to vydrží, a hlavně, aby se se svým otcem znovu neshodli.
Když Anton dorazil, Tereza už už nečekala. Petr celý večer Terezu žárlivě provokoval: Podívej se na to okno, praská, bude třeba koupit nové, smál se.
Antoško, milý, podívej se, rozplakala se Tereza a přitiskla ho k sobě.
Co se stalo? Co s tím máš? zeptal se Petr a najednou si všiml malé dívky s batohem.
Ahoj, já jsem Katka, a co ty jsi? zeptala se dívka.
Já jsem Tereza, a ty jsi? odpověděla a podívala se na syna, aby zjistila, kdo jsem.
Anton položil své tašky u dveří a posadil se.
Seznam se, maminko. To je Katka, dcera mé ženy Olgy.
Tereza se usmála a přistoupila k dívce.
Říkej mi babička Terezu, jsi moje vnučka.
Katka se podívala na Antona.
Strýčku Antone, je to pravda? Ta teta, je to moje babička?
Anton pomalu přikývl.
Ano.
Katka ho objala zdvořile.
Dobrý den, babičko.
V tu chvíli vyšel Petr.
Co se stalo? Kdo je ten strýc Anton a která je naše vnučka?
Syn se vstal ze židle a podal ruku.
Dobrý den, tati. Omlouvám se za poslední hádku. Byl jsem mladý, svět jsem neviděl.
Petr se usmál a zeptal se:
A teď už víš?
Anton povzdechl:
Plně.
Petr ho pevně obejmul.
Tak vítej domů, synu, řekl a v obou očích se vyklubaly slzy.
Já, Tereza, jsem vydechla s úlevou, a my jsme se usmířili.
Po pozdní večeři, když Katka už spala, Anton mi vše vysvětlil.
Když jsem odjížděl, byl jsem naštvaný. Pravdu jste neznali, a já nechtěl zradit Nadějku. Šel jsem k ní v noci, chtěl jsem jen říct dobrú noc, a ona se objala s Vítkou v křoví. Chtěl jsem to zastavit, ale Nadějka mi zabránila. Nakonec jsem se rozčileně odešel.
Pak jsem jel do Ostravy k příteli Pavlovi, aby se vydělal. Pracoval jsem jako ochránce v obchodě, kde na pokladně pracovala Olga, drobná a malá. Jednou jí zákazník nadával, že mu špatně vrátí peníze, a ona se rozplakala. Já jsem byl v šatně a nabídl jsem jí pomoc. Řekla: Kdyby všichni tak byli, peníze by v obchodě nešly. Řekl jsem: Musíš si na to zvyknout, neplakat.
Olga se svěřila, že ji vypouští majitelka bytu, protože má třileté dítě, a sousedka babička Lída chce převzít byt, ale její syn ho chce prodat. Navíc se jí za týden blíží výplata.
Nezamiloval jsem se do ní na první pohled, ani na druhý. Stačilo mi, že ji lítám. Viděl jsem, že podvedl nějaký šmejda na lehké dívce a zanechal ji samotnou s dítětem. Po směně jsem jí nabídl přenocovat u mě, protože jsem měl volný pokoj v internátu. Zpočátku odmítala, ale nakonec souhlasila, protože neměla kde jinde bydlet.
Žijeme jako sousedé. Ona mi vaří, pere, a já pomáhám s Katkou. Dítě je v pořádku, pravděpodobně má otce v krvi. Olgu ale charakter není takový, jaký jsem očekával. Po půl roce jsme se stali skutečnou rodinou.
Dva roky zpátky Olga onemocněla, bojovali jsme, ale před šesti měsíci už tu není. Před měsícem jsem adoptoval Katku, aby se neocitla v dětském domově. A ona mě stále oslovuje jako strýček.
Olga byla upřímná a řekla mi, že má biologického otce, který ji opustil. Vzájemně jsme se pohádali a týden jsme si nepsali, dokud se Olga neobjevila a neřekla mi, že celý život žila v pěstounské rodině a neví nic o svém otci. Byla odvedena z bytu, který jí přidělila stát, a od té doby slíbila, že bude vždy říkat pravdu.
Pavel mi našel dobrou práci, dobře platí. Katka zůstane se mnou, a já se jen těším, až se vrátím z výdělků.
Petr a já se podívali na sebe a souhlasně řekli:
Samozřejmě, nechte ji zůstat. Na týden ji nechte u nás, ať si zvykne. Jinak by se rovnou rozplakala.
A tak jsme se domluvili. Katka se pomalu přizpůsobovala Děda Mišovi a babičce Tereze, krmila slepice a pomáhala Tereze. Měla strach z Dědy, dokud mu nepřinesl obrovského plyšového medvěda. Jak se radovala, objala ho a opakovala:
Děde Míšo je tady, a teď je i medvěd Petr.
Když se dívka vrátila s dcerou, nemuseli jsme hledat chůvu, protože se hrály spolu a jezdily na kočárku. Po třech měsících se Anton vrátil z výdělků a Katka ho první uviděla. Křikla:
Děde, babko, tati je zpátky! Hurá! a objala ho.
Všichni jsme plakali radostí. Katka konečně našla svou pravou rodinu.
Zapisoval jsem vše do deníku, abych nezapomněl, jak složité a přesto krásné jsou tyto vztahy. Doufám, že i nadále najdeme cestu, jak být jeden druhému oporou.
Zde končí můj záznam z dnešního dne.
