Počkejte, říká muž. Šel jsem jen na chvíli na vašem nádraží, a když jsem se vrátil do vagónu, moje věci už nejsou. Podíval jsem se z okna a tam ten chlapík jde s mou taškou. Vyskočil jsem za ním, ale už byl pryč
A proč jste se nevrátil do vagónu a pak to řešil? ptá se Vendula.
Víte, zatímco jsem ho hledala, můj vlak už odjel
Vendula unavená kráčí domů po práci. Pracuje v malém květinářství uprostřed Prahy. Zákazníků je tam vždy spousta, hlavně před Vánocemi.
Je mrazivo, sněží každý den. Vendula kráčí po chodníku, zahalená v teplém péřáku.
Za den se ani nevyhne posezení. Jde a sní, jak přijde domů a lehne si spát.
Ztratí se v myšlenkách a nepostřehne, jak k ní přistupuje neznámý muž. Zastaví se a podívá se na něj.
Před ní stojí muž kolem čtyřiceti let, podivně oblečený. Vendula udělá krok bokem, aby ho obešla.
Promiňte, můžete mi pomoci? najednou osloví cizinec.
Vendula se překvapeně zastaví.
Já muž zavrtí hlavou a na okamžik zavře oči. Jel jsem na vlak k dceři. Stalo se tohle
Muž se na okamžik zastaví, smutně pohlédne na Vendulu. Žena se znovu pokusí ho obejít.
Počkejte, pokračuje. Šel jsem na chvíli z našeho nádraží, a když jsem se vrátil do vagónu, mé věci už nebyly. Podíval jsem se z okna a tam ten chlapík jde s mou taškou. Vyskočil jsem za ním, ale zmizel
A nemohl jste se vrátit do vagónu a pak to vyřešit? ptá se Vendula.
Pochopíte, zatímco jsem toho muže hledal, můj vlak už odjel
Tak jsem se měla na koho obrátit, začne Vendula znepokojeně.
Volal jsem všude. Řekli mi, ať čekám. Další spoj přijede za pár hodin. V čekárně jsem nechtěl čekat. A v mé tašce byly všechny věci oblečení, doklady i peníze. Potřeboval jsem se osprchovat a zahřát Všechno vrátím, prosí muž Vendulu.
No tak to je, zamračeně odpovídá Vendula. A klíče od bytu vám nepůjčím?
A vy mě stejně nepustí dovnitř. Všichni se mnou vyhýbají. Proč mi nikdo nevíruje? muž zvedne hlavu a smutnýma očima hledí k nebi, až Vendule začne litovat.
Vendula ho přehodí kritickým pohledem.
Vypadá, že má jen takový obleček Možná jsou věci v tašce opravdu uvnitř Ale chová se upraveně.
Dobře. Pojďme k mně, abyste se neprochladil. něco vymyslím s oblečením, řekne.
Děkuji, jste moc milá. Ostatní mě ani neposlouchali, odpovídá muž a jde za Vendulou.
Vendula vstoupí do bytu a sedne si na židli v chodbě. Chce se jen usnout.
Jděte do koupelny, pokývne Vendula směrem k úzké chodbě. Mezitím najdu něco na vaše oblečení. Jak se jmenujete, mimochodem?
Mikuláš, říká muž a zavře se v koupelně.
Z ústí zní šplouchání vody. Vendula povzdechnou. Sny o odpočinku se rozpadají.
Bratr už dlouho bydlí v Brně, ale nějaké oblečení mi zbylo, mumlá pro sebe.
Nic, nebudeme chudnout, řekne si.
Posbírá vše potřebné, zaklepe na dveře a když voda utichne, řekne, že oblečení položila na komodu v chodbě.
Nalije si polévku do misky a dá ji do mikrovlnky. Usedne na židli a přemítá. Kdyby maminka přišla, určitě by to pochopila špatně. Co si má myslet, když vaří jídlo, zatímco Mikuláš se sprchuje?
Bůh, ať maminku něco zdržuje v obchodě nebo u kamarádky, prosí v duchu. Bůh je však zaneprázdněn a neodpovídá. Zámek na dveřích cvakne.
Tane, jsi už doma? zavolá maminka, a Vendula vyjde z kuchyně. Myslela jsem, že jsi v koupelně, volám tě. A kdo se pak sprchuje? maminka mrzutě zírá na dceru.
Mami, neřvej. Ten chlap od vlaku se zdržel. Teď se uklidní a odejde, snaží se Vendula uklidnit.
Už mu připravilaš Oskara oblečení? Co se stalo?
Říkám, že se od vlaku zdržel. Všechno mu zmizelo.
Bůh. A ty ho přivedla domů? Vlastně ho vůbec neznáš! Nemyslela jsem na to, že bych přišla včas. Mám mu volat?
Mami, neříkej nesmysly. Už byl všude. Počkat na vlak dlouho. Očistí se a odejde, opakuje Vendula tiše.
Z koupelny neslyší se vodní šumy. Dveře se otevřou a zase zavřou.
Vzal oblečení, odhadne Vendula.
Maminka sedí tváří k vchodu a čeká.
Brzy do kuchyně vejde Mikuláš. Pozdraví se poněkud nesváše a vinen. Vendula pochopí, že slyšel jejich rozhovor.
Tak řekněte. Jak se to mohlo stát s tak silným a zdravým mužem? zeptá se maminka, přičemž se dívá přímo do očí.
Omlouvám se, že ruším. Jel jsem na svatbu dcery do Prahy. A teď nemám telefon, doklady ani peníze, rozpláče se rukama.
A co vás sem přivádí? My tady nedostáváme vlakové spojení, ptá se maminka.
Mami! Dejte mu něco k jídlu. Co ty s tím výslechem? rozčílí Vendula. Posaďte se ke stolu, Mikuláši, připravila jsem vám polévku.
Když jsem byla malá, sbírala jsem kočky a štěňata na ulici, a teď vedu muže domů posune se a uvolní místo u stolu.
Jezte, Mikuláši, ale buďte opatrní. Když se vám zalíbí moje maminka, určitě neodjedete, řekne Vendula s lehkým sarkasmem.
Protože celý den sedíš v práci, žádný soukromý život. Už ti brzy třicet, čas na svatbu. Jak se mám neznepokojovat, když nejsi se mnou?
Mami, přestaň. Mikuláš si myslel, že ho opravdu ženíme, žertuje Vendula.
Nebojte se, uklidňuje Vendulu Mikuláš.
No, ať, odhákne maminka a odejde do pokoje.
Vaše maminka je vážná, říká Mikuláš, odkládá talíř.
Výchovala nás s bratrem sama. Bojí se, že zůstanu sama s dítětem v náručí, jako ona, vysvětluje Vendula.
Rozumím. Kde pracujete?
V květinářství. A jak si koupíte lístek bez pasu a bez peněz? pohrdá Vendula.
Slibovali, že pomůžou. Můžu dostat telefon? Zavolám dceři, že na svatbu nepřijedu, a i kamarádovi
Za chvíli, říká Vendula a odchází do pokoje.
Mami, co děláš? maminka sypá z krabičky šperky zlatý prsten a náhrdelník.
Klid, ty! křičí maminka. A kdybyon nevím, koho? Donesu to tati Maše, řekne a zmizí po chodbě.
Vendula ho nenechá zastavit. Marně. Udělá, co chce.
Vendula položí Mikulášovi telefon na stůl a postaví se ke oknu.
Mikuláš volá dceři, a Vendula vidí na jeho tváři, že dívka není moc šťastná, že otec nepřijde na svatbu.
Pak volá někoho jiného a ptá se Venduly na adresu domu.
Za chvíli přijde řidič. Neměl jsem vůbec jet. Manželka nechtěla, abych se seznámil s jejím novým mužem. Dívka mě pozvala. Takže jsem jich jel zbytečně, stěžuje si Mikuláš.
A kdo jste, když řidič přijde? ptá se Vendula.
Mikuláš má z něj stále radost. V bratrově oblečení vypadá slušně, i když je trochu drobný.
S kamarádem máme malou firmu na opravu techniky. Malý společný byznys. Kamarád mě odradil od jízdy, řekl, že neznám Prahu, a svatba není vhodná. Tak jsem jel vlakem. Lepší by byl letadlo. Nechte mě ještě pár hodin a pojedu, snaží se přesvědčit sám sebe i Vendulu.
Vendula přemýšlí, že má pravdu maminka. Kdyby přišla z práce, čekal by ji muž, děti by čekaly. Život by měl smysl. Je jí skoro třicet, žije s maminkou a žádné vyhlídky.
Byl tu ale i Leon, se kterým byla zamilovaná. Šla mu dřív z práce, ale on s její kamarádkou Ztratila i snoubence, i přítelkyni.
Jste laskavá. Všechno se vám určitě vyřeší, řekne najednou Mikuláš a přeruší její úvahy.
A vy? Proč jste sám? Všechno máte i podnik. odpoví Vendula.
Ano, na svatbu jsem jel sám. A vy jste chytřejší. Nedopadlo se to. Rozvedl jsem se. Nemám to, co vy. Moderní ženy jsou opatrnější, muži stejně. Jste po práci unavená a já vám nedal oddechnout. Omlouvám se, řekne.
Dlouho ještě povídají. Venku se stmívá, když zazvoní mobil.
To jsem já. Šánek asi přijel, Mikuláš se omluví a vezme Vendulinu telefon.
Jede a už ho nikdy neuvidím. A zase přijdou nudné dny, pomyslí si.
Počkej. Auto je dole. Díky moc, odloží telefon a vstane.
Zapsal jsem si své číslo. Aby jste mě nenajít nemusela, napíšu si to jako Mikuláš z vlaku. Nemyslím, že mi zavoláte, podívá se na Vendulu.
A pokud budete potřebovat pomoc, můžete se na mě spolehnout. Děkuji. Oblečení vrátím, nezoufejte. Omluvte se mé mamince. Myslela si, že jsem nějaký podvodník, říká Mikuláš smutnými očima a Vendula se jen těsně vyhne slzám.
Cizí, náhodná osoba, ale ona nechtěla, aby odcházel. Kdo je ona a kdo on? Vendula se usměje.
Už se do takových situací nevracejte.
Ne. Budu jezdit jen autem nebo letět letadlem. Žádné vlaky, usměje se Mikuláš.
Vendula sleduje, jak v hustých zimních soumracích Mikuláš vychází ze schodiště, zastaví se u auta, podívá se do okna a mává rukou.
A je to. Zítra mě ani nepamatuje
Pustila? zeptá se matka, když se vrátí.
Takže se hádáš, že mu ho přivedla domů, a teď se ptáš, proč ho pustila, Vendula se snaží nesdělit matce, jak moc je zklamaná.
Je to dobrý člověk. To je vidět.
A proč jsi schovávala šperky?
Protože jsem nebyla rozumná povzdechne maminka.
Odejdou tři týdny. Večer před Novým rokem Vendule už připadá, že Mikuláš ji jen snil.
Všechno se zdá neskutečně.
Pracuje třicátého prvního prosince. Majitel se omlouvá a říká, že ji osobně podpoří, protože zákazníků bude hodně.
Vendula vykoukne z okna a najednou u obchodu zahlédne pravého Santu.
Hlasitě něco říká kolemjdoucím, rozdává cukroví a míří přímo k obchodu.
Dveře se otevřou a vidí ho. V červené vyšívané kabátě, s čepicí, bílou bradkou a velkým pytlem na rameni.
Hovoří s majitelem a jeho hlas Vendulu připomíná.
Konečně Santa přišel k vám.
Myslel jsem, že pracujete, tak jsem vám chtěl zvednout náladu. Vyšlo to? ptá se Mikuláš s nadějí.
Vyšlo, směje se Vendula.
Vidím, že dnes musím pracovat sám, majitel dramaticky povzdechne. Jdi, Vendulo, domů se Santou. Já to zvládnu sám. Užij si život.
Vendulu už nic neodrazí.
O měsíc později odchází a jede do Ostravy za Mikulášem
Matka je spokojená.
Dcera se usadila, teď je klid. A děti přijdou. Kdo jiný pomůže, než babička?
Špatné se často nazýváAž se poslední sníh roztaje, obě ženy se setkají u kavárny na Staroměstském náměstí a společně popíjejí horký čaj, připomínají si, že i v nejnečekanějších chvílích může život přinést novou naději.
