**Deník, 27.prosinec**
Dnes jsem se vrátila z práce vyčerpaná, ale s úsměvem, který mi zůstával i přes mrazivé zimní podmínky. Pracuji v malém květinářství v historickém centru Prahy. Před Vánocemi je obchod vždy přeplněný, zákazníků proudí jako sníh po náměstí.
Mrazilo tak, že mi až po krku mrzly prsty, a já jsem se svařoval do svého teplého parkáče. Celý den jsem sotva našel chvíli k posezení, a když jsem procházela po dlažbě s hlavou plnou představ, jak budu doma v klidu spát, všimla jsem si cizince, který pomalu kráčel po chodníku.
Měl asi čtyřicet let, byl podivně oblečený stará kožená bunda a opotřebované boty. Udělala jsem krok bokem, aby jsem mu nebránila v cestě, a najednou se ozvalo:
Promiňte, mohl byste mi pomoci? zeptal se hlasitě a překvapeně.
Zaskočila jsem. Já přerušil ho muž, sevřel oči a na okamžik je zavřel. Jel jsem s dcerou vlakem, a najednou se mi ztratily všechny věci. Přišel jsem na nádraží, podíval jsem se ven a tam běžel jiný muž s mou taškou. Skočil jsem za ním, ale zmizel.
Zamračila jsem se. A proč jste se nevrátil do svého vozu?
Hledal jsem ho, ale vlak už odjel, odpověděl s těžkostí v hlase. Měl jsem v tašce oblečení, doklady i peníze stovky korun. Potřeboval jsem se osprchovat a zahřát. Prosím, můžete mi pomoct?
Mým prvnímy slovy bylo: A klíče od bytu? Můžete je nechat? Překvapila ho moje neochota. Všichni se od mě drží dál. Proč mi nikdo nevěří? podíval se k nebi s takovou úzkostí, že jsem se mu chvějíc litovala.
Posoudila jsem ho podivně oblečeného, ale jeho slova zněla upřímně. Dobře, pojďte ke mně domů, abyste se nepřehřál. Najdu vám něco na převlečení.
Děkoval a šel za mnou. Když jsme vstoupili do mého bytku, posadila jsem se na malý stolík v chodbě a chladně se podívala na něj. Jděte si do koupelny, mezitím vyberu oblečení, řekla jsem a podívala se na něj, jestli si chce představit můj jméno. Jak se jmenujete?
Marek, odpověděl a zavřel se v koupelně, kde už brzy zazněl proud vody.
Zatímco čekala, rozhlédla jsem se po pokoji. Můj bratr už dlouho žije v Brně a některé jeho staré oblečení jsem si schovala pro případnou výpadek. Nic se neztratí, řekla jsem si, když jsem sbírala vše potřebné a odkládala na komodu.
V kuchyni jsem si ohřála polévku v mikrovlnce a posadila se ke stolu. Přemýšlela jsem, co by řekla máma, kdyby přišla domů a našla muže v koupelně. Kéž by se máma zdržela v obchodě nebo u kamarádky, pomyslela jsem si v duchu, ale žádná modlitba nepřicházela. Dveře se zamkly a ozvalo se volání:
Barto, jsi už doma? zakřičela máma z chodby. Myslela jsem, že to jsi ty, kdo se sprchuje. Očima zkoumala mě a pak se zamyslela nad mužem v koupelně.
Mamo, nezapomeň, že jsem ztratila batoh na nádraží. Všechno jsem už řekla, snažila jsem se vysvětlit tiše. Měl jsem jen pár korun, a teď mi nic nezbylo.
Sníh padal venku a voda v koupelně už utichla. Otevřela jsem dveře a přišla jsem s pochopením k tomu, že možná už má svých věcí.
Když Marek vyšel z koupelny, pozdravil mě mírně zahanbeně a vypadalo mi, že slyšel náš rozhovor. Máma se na něj podívala přísně:
Tak co se stalo, že ztratíte bagáž a vlak? Pochopitelně, že se vám musela ztratit i peněženka. Zeptala se.
Jel jsem na svatbu své dcery do Brna. Teď nemám ani telefon, ani doklady, ani peníze, rozbalil ruce.
A co vás sem přivedlo, když nejste z našeho okolí? ptala se máma dál.
Mami, dej mi jídlo. Už mě stačilo téhle výčepní otázky, odsekla jsem unaveně a přikázala mu sednout ke stolu, kde jsem už měla připravenou polévku.
Jíst, Marek, ale buď opatrný. Když se ti bude líbit moje máma, neodjedeš odsud, řekla jsem s lehkým sarkasmem.
Marek se jen pousmál a povídal, že už má třicet, a že manželství je pro něj už jen otázkou času. Máma mezitím narážela, že už se o mě stará jen já a ona, a že se bojí, že skončím sama s dětmi.
Kde pracujete? zeptala se. V květinářství. Bez pasu si sotva koupím jízdenku, a peníze už nemám, přiznal se.
Slibuji, že vám pomůžu. Můžu zavolat vaší dceři, aby věděla, že nepojede na svatbu, navrhla jsem.
V tom okamžiku máma vyndala ze skříně zlatý prsten a další šperky, aby je mohla někomu předat. Uklidni se, ať už je to, co chce, zamumlala a odešla do pokoje.
Zanechala jsem Marekovi telefon na stole a šla ke dvířkům. Jeho hlas v telefonu byl smutný dívka, která měla být na svatbě, se rozčílila, že jeho otec nepřijede. Pak volal dál a ptal se na naši adresu.
Zvládnu to, řekl s úsměvem, a dodal, že má malou firmu na opravu techniky s přítelem, a že se snaží najít způsob, jak se dostat domů. Lepší by bylo letět, ale musím počkat, až přijde řidič, dodal.
Přemýšlela jsem, že máma má pravdu pokud bych se vrátila domů po práci a na mě čekal muž, který si jen hledá úkryt před zimou, život by mohl získat nový smysl. Už mi téměř třicet, žiju s mamou a žádné jasné vyhlídky přede mnou.
Vzpomněla jsem si na Leonidu, který mi kdysi přinesl naději na svatbu, ale zradil mě s mojí kamarádkou. To mi připomnělo, jak snadno se může láska rozplynout jako sníh na slunci.
Marek se usmál a řekl: Jste moc velkorysá. Všechno se nakonec vyřeší. Pak se zeptal: Proč jste sama? Máte podnik, rodinu?
Mám malý květinář, máma se bojí, že zůstanu sama s dětmi. odpověděla jsem.
Náhle zvonil mobil To je Sára, možná přijde řidič, řekl Marek a ukázal na obrazovku.
Kdo přijde, až řidič přijde? zeptala jsem se. Vypadalo, že mi Marek začíná připadat sympatický, i když byl celý v drobných šatech.
Měli jsme menší firmu na opravy. Šéf mě odradil od jízdy, protože neznám cestu do Brna. Vysvětlil, že vlak byl špatným řešením, letadlo by bylo lepší. Počkejte pár hodin, a pak pošlu řidiče, sliboval.
Myslela jsem na to, jak by byl život, kdyby mě po práci přivítal muž, děti by už jen čekaly na příchod. Život by měl víc smyslu, než jen chodit do práce a vracet se domů.
Nakonec jsem si řekla, že všechno, co se zdá jako smůla, může být jen náhoda. A že štěstí a neštěstí často jdou ruku v ruce. Přemýšlela jsem, co říct mamince, když se vrátí, a zda mám mít odvahu říct, že jsem ochotná dát šanci novému člověku.
Marek se nakonec rozloučil: Děkuji vám, Bára. Vrátím vám věci, nebudu vás zdržovat. Jeho oči byly plné smutku, a já se těsně před slzami podívala na něj.
Po setkání jsem šla ke dveřím, podívala se na zasněžené ulice a uslyšela, jak auto zastavuje před domem. Marek vykročil k autu, zastřelil okno a mávl mi. Na shledanou, řekl, a zmizel v temném zimním soumraku.
Máma se vrátila: Už jsi ho pustila domů? Co to bylo? Zeptala se z chýlí.
Byl to dobrý člověk, odpověděla jsem, snažíc se potlačit zklamání. Já jen chtěla, aby se měl kde zahřát.
Tři týdny uplynuly a před novým rokem mi už připadala Marekova postava jako sen. Pracovala jsem 31. prosince, vlastník obchodního stojanu se omlouval a slíbil, že mi pomůže, protože zákazníků bylo málo.
Když jsem vyhlížela z okna, u vstupu do obchodu se objevil pravý Děda Mráz v červeném kabátě, s bílým plnovousem a velkým pytlem. Mluvil s majitelem a jeho hlas mi připomněl něco známého.
Děda Mráz ke mně přistoupil: Vím, že jste unavená, chtěl jsem vám zvednout náladu. Líbí se vám to? zeptal se Marek, který stál v rohu a sledoval scénu.
Ano, odpověděla jsem se smíchem.
Zdá se, že dnes musím pracovat sám, povzdechl se obchodník, a řekl mi, abych šla domů s Dědou Mrazem.
Ten den jsem odešla z práce, rozloučila se a za pár týdnů jsem se přestěhovala do Brna, kde Marek už čekal. Máma byla šťastná, že jsem našla svou cestu.
Zvládám to život někdy připomíná osud, jindy prostý náhoda. A jedno bez druhého prostě neexistuje.
—
**Závěr dne:**
Učím se, že i když ztrácíme věci i naději, někdy se objeví člověk, který nám podá ruku. Ať už je to na nádraží nebo u Dědy Mraze, život nám vždycky připraví další kapitolu.
