Libuše, nevezmeme si moc. Vezmi si na cestu svůj speciální koláč a pár sklenic malinového džemu líně se usmál Radek a natáhl ruku k prknu.
Libuše se podívala na něj, jako by nevěřila takové drzosti. Jak mohl tak neohroženě žádat?
V hlavě se jí točily myšlenky, kolik úsilí věnovala, aby ten koláč byl dokonalý, jak připravovala chatu na jejich příchod.
A teď tu sedí Radek, který celý týden nepodržel žádný nářadí, ve stínu a požaduje takeaway.
Podívala se na Petra, který se zdál, že vůbec nevnímá, jak se chová jeho bratr.
Radku, nezdá se ti to moc? zeptala se Libuše, snažíc se zůstat klidná.
Ta už, Libuško! odmachl se, ani se neotočil. Nejsme cizí, měli bychom si pomáhat. A u tebe tu jen koruny leží!
V Libušině hrudi se hromadila nelibost, smíšená se zlostí.
Ta chalupa u Lipenské přehrady, koupena před třemi lety, byla pro Petra a mě provždy útočištěm. V létě tu nebyly líné dny: brzké vstávání, orba, sběr bobulí, péče o slepice, přípravy na zimu. Každá pomoc byla jako zlato.
Proto Radkov požadavek zněl jako urážka. Neviděl nebo nechtěl vidět veškerou naši práci. Pro něj byl tento dům jen zdarma letní středisko, a my dva jen personál…
Všechno to začalo před třemi týdny, když Radek zavolal a navrhl zastavit se, pomoci na farmě a zároveň si užít přírodu. Ta slova přišla nečekaně. Radek a jeho manželka Jana byli městští lidé až do kostí: večírky, bary, kino, nákupy o víkendu.
Pomoci? pozeptala se Libuše s lehkou pochybností.
Radek ale už nadšeně pokračoval:
No přece! Jsme rodina! Pro vás je to lehčí, pro nás čerstvý vzduch. Už dlouho chci sesbírat malin, uvařit koupele
Libuše po skončení hovoru dlouho seděla na verandi a zamyšleně převalovala prsteníčko na zástěře. Věděla, jaký je Radek rád slibuje, ale málokdy dodrží. V srdci Libuše pochybovala, ale Petr, když uslyšel novinu, rozžhavěl se:
No, třeba se nám podaří bobule nasbírat. A pak, podívej, i se mým bratrem na plot pomůže.
Následující dny Libuše pracovala, jako by k ní přišel sám prezident. Měla přeprat a vyprat veš, připravit čisté ručníky. Vyrazila do města po potravinách: čerstvá ryba, maso na gril, ovoce, sladkosti ať se hosté cítí vítaní.
Možná to bude v pořádku říkala si Libuše, sušíc ručníky. Když pomůžou i trochu, bude to stačit.
Když Radek a Jana konečně dorazili, přivítala je s úsměvem, snažíc se zakrýt své pochybnosti. Vypadali uvolněně, jako by právě přiletěli z lázeňského střediska.
Tak tady jsme! radostně zvolal Radek, roztáhl ruce.
Libuše přinutá úsměv a pozvala je ke stolu. Na verandi už čekaly saláty, horké koláčky a studený kompot.
Prvních půl hodiny pokecávali, vyměňovali novinky, a pak Petr opatrně nastínil plán na další dny.
Zítra začneme s sekáním sena, potom sběr bobulí. Práce hodně, ale spolu to zvládneme.
Jasně, jasně přikývla Jana, v očích však Libuše zaregistrovala lehký údiv a stín nejistoty slovo sekání jí připomnělo něco cizího.
Libuše ten pohled zachytila a v hrudi pocítila předtuchu: pomoc může být jen iluze.
První den uplynul jako svátek. Libuše se snažila nesoustředit na vysokou trávu, jahody zasazené plevelem a v kůlně čekající kbelíky s jablky. Radek byl ve výbuchu energie: hlučně vyprávěl vtipy, prašil semínka, chválil se, že už se unavil z města a má štěstí, že je na venkově.
Jana v novém šatečku pózovala před západem slunce a jezerem, fotila stovky snímků.
Petr se usmíval byl rád, že bratr konečně přijel, a doufal, že práce půjde rychleji.
Ale druhý den nálada se změnila. Libuše se probudila za úsvitu křikem kohou, nasadila gumové holínky a vyšla ven. Rosa se třpytila na trávě, vzduch voněl čerstvě a sena. Slepičky pobíhaly, chtěly krmení.
Nasypala zrní a mezitím zamířila pohled k oknu hostinské pokoje: ticho, závěsy stažené.
Do osmé ráno už libuška nakrmila ptáky, nasbírala kbelík zelených okurek a zalila záhony. Petr vyšel s hrnkem čaje a oznámil:
Radek a Jana odjeli do města, řekli, že mají naléhavé věci.
Libuše jen souhlasně kývla, i když vnitřně něco pálilo. Doufala, že pomocníci se k nim přidají po snídani.
Vrátili se jen pod večer, zářící a spokojeně. Radek vykládal z kufru sáčky s bramborovými lupínky, limonádou a pěnivým pivem, jako by to byl velký úspěch.
Libuše, tady je to jako lázně! zakřičel, usedl na lehátko na verandi. Všechno se dělá samo!
Další den Libuše už cítila, jak se hněv hromadí. Sekla trávu sama, tahala těžké kbelíky, myla podlahy, vařila oběd. Radek ležel v houpacím křesle, líně listoval telefonem a stěžoval si na bolest hlavy.
Asi jsem nachladl. Dnes zůstanu ležet.
Jana se protáhla na plážové ruce u vody, fotila se. V její sociální síti se objevily nové hashtagy: #VenkovskýRelax, #KrásnýŽivot, #PřírodníOdpočinek.
Každým dnem Libuše byla víc unavená a rozčílená. Vstávala v páté ráno, šla spát až po půlnoci, mývala nádobí a uklízela po hostech.
Hosté ani nenabídli pomoc byli přesvědčeni, že jejich přítomnost je už sama o sobě darem.
Přijeli jsme k vám na návštěvu řekla Jana, když Libuše požádala o pomoc s nádobím. Co mají hosté dělat?
Od té chvíle Libušein úsměv byl napjatý, a každá žádost hostů se zdála úderem do trpělivosti.
Uvnitř pomalu, ale nevyhnutelně, se věci blížily ke zlomu: hostinnost dosahovala konce.
Pátý den už Libuše nemohla mlčet. Celý den se zabývala zahradou, přetáčela zahrady, tahala kbelíky s vodou, a to vše na pozadí smíchu, který ozýval z verandy, kde Jana ležela v lehátku a povídala si s kamarádkami.
Když se Petr vrátil z pole, vyčerpaný a zaprášený, Libuše ho přivítala s vážným výrazem.
Už to dál nevydržím řekla. Nepřináší ani nádobí! Dnes Radek chtěl vyprat košili, Jana řekla, že snídaně má být jednoduchá.
Petr přikývl a rozhodli se, že večer zapojí hosty do zítřejší práce: Radek pomůže Petrovi opravovat plot, Jana se postará o odplavování jahod.
Libuše doufala, že alespoň tak hosté pochopí: odpočinek je fajn, ale farma se sama neudrží.
Radku, zítra musíme opravit plot řekl Petr u večeře. Pomůžeš?
Samozřejmě, samozřejmě odmachl, žvýkajíc kebab a nezvedl oči od telefonu.
Bylo jasné, že ho víc zajímal messenger než práce na poli.
Ráno Petr vstával brzy. Vzduch byl čerstvý, voněl senem a rosou. Vytáhl z kůlny nářadí, zkontroloval prkna a hřebíky, dokonce uvařil silný čaj pro bratra, aby den začal přátelsky.
Zaklepal na dveře hostinské místnosti. Ticho. Zaklepal znovu hlasitěji. Ozval se jen tlumený zvuk běžící klimatizace. Když Petr otevřel, místnost byla prázdná. Na stolku ležela poznámka:
Jsme ve městě, vrátíme se večer! Večeři uděláme u ohně!
Večer se Radek a Jana vrátili, naloženi balíky s masem, pěnivým pivem a sušenou rybou. Smáli se, stěžovali si na hrůzné zácpy a na vedro. Libuše, vyčerpána, se sotva držela na verandě.
Domluvili jsme se na pracích na pozemku řekla.
Jo, jo odpověděl nezaujatě Radek, mávaje balíkem s masem. Zítra určitě pomůžeme! Slibuji.
Ráno sedmého dne vyhlásil:
Musíme hned odjet. Škoda, že jsme nestihli pomoci!
A hned pak s úsměvem řekl:
Libušo, sbal nám na cestu tvůj speciální koláč a pár sklenic malinového džemu. Je to prostě skvělé!
Libuše pocítila, jak v ní vře hněv. Týden těžké práce úsvity v zahradě, nekonečné vaření, praní, úklid a péče o nevděčné hosty vyústil v rozhodný odmítavý výrok.
Nic vám nedám prohlásila, snažíce se zachovat rovnováhu, i když hlas se zachvěl. Za týden jste neudělali žádnou práci.
Radek ztuhl, nevěřil svým uším. Tvář se zarudla, oči se zúžily.
To jsou vy! zakřičel a hlas se vymrštil do výkřiku. A kde je ta pohostinnost? Přijeli jsme s duší!
S jakou duší? nevydržela Libuše. Přijeli jste odpočívat na náš účet! Já jsem pracovala, zatímco jste leželi v houpacím křesle a nakupovali!
Petr, který obvykle hádky vyhýbal, vstoupil vedle své ženy, položil jí ruku na rameno a pevně, ale klidně řekl:
Radku, ty jsi sám nabídl pomoc. Vy jste jen jedli, pili a stěžovali si na vedro.
Co to blábolíš, Petře! vybuchl Radek a udělal krok vpřed. Jsme rodina! A ty si žádáš peníze za jídlo! Hanba ti, bratře!
Jana, stojící u zábradlí, hlasitě povzdechla, zvedla ruce k nebi, jako by chtěla ukázat svou nevoli, a zatnula rty, šla k autu. Demonstrativně usedla a bouchla dveřmi. Byla rozhořčená, že místo rodinného přijímání skončili v hádce.
Jedeme, Radku! křikla z auta. Neváží nás! A ještě rodinu nazýváte
Radek se otočil k Petrovi a Libuše. Chtěl něco říct, ale jen máchnul rukou, odmítl se zabývat výčitkami a rychle zamířil k autu. Vytřásl kufrem, posadil se za volant, tvář mu zkřivila hněv a v očích se mísily údiv i urážka, jako by mu svět najednou udělal karty proti sobě.
Začal křičet přes rameno:
Jen si tu přineste své koláče! křičel, zatímco zavíral dveře. Už k vám nebudeme jezdit!
Když auto zmizelo za zatáčkou, Libuše a Petr zůstali na verandě. Cítili úlevu, ale i únavu po emocionálním napětí.
Petr těžce vydechl a posadil se na schod verandy.
Zkušenost drahá, ale užitečná řekl Petr, pohledem na svou ženu projevujíc pochopení. Už k nám žádní přátelé nebudou přicházet.
Libuše přikývla, uvědomujíc si, že to byla opravdu cenná lekce.
Večer prošli pozemkem, zhodnotili, co ještě zůstává k udělání. Plot stále čekal na opravu, jahody na odplavování, sena se nedokončilo. Pomalu kráčeli po stezceKdyž se hvězdy rozsvítily nad Lipenskou přehradou, oba věděli, že jejich nový domov bude vždy chráněn jen těmi, kteří skutečně umí sdílet práci i radost.
