Eliška nenáviděla všechno. Zvlášť svoji matku. Byla si naprosto jistá, že když jednou odletí z dětského domova, najde ji ať už půjde kamkoli.
Ne, neměla v úmyslu skákat na krk a křičet:
Ahoj, mamko!!
Místo toho chtěla jen pozorovat, a pak se pomstít. Za všechny roky, co strávila v domově v Brně, za to, že zatímco Eliška slzou plakala, její matka si užívala pohodlí.
Naprosto si nebyla schopna představit, že by matka žila jinak než ve svém pohodlí.
Eliška už od malička bydlela v dětském domě. Kolik jen si pamatuje, tolik let už tu bylo.
Několikrát ji přestěhovali, protože se neustále prala. Byla jí naprosto fuk, jestli před ní stojí chlapec nebo holka.
Trestali ji, zamykali do odloučené místnosti, berou jí sladkosti, ale ona pořád hnala po učitelích, ostatních dětech i celém světě.
Když jí bylo čtrnáct, přestala se prát. Ne proto, že by najednou zamilovala všechny, ale protože ji už skoro všichni tak moc báli, že se s nimi raději nepřibližovala.
Elišce přišlo nudné. Šla do vzdáleného kouta pozemku a jen tak seděla. Seděla a snila o tom, jak najde matku a pomstí se jí.
Jednoho dne uslyšela divnou melodii. Naslouchala. Nikoho to neznělo.
Hudbu milovala a vždycky se ztichla, když zaslechla něco krásného. Ale tahle melodie Byla nádherná, trochu smutná, až dojatá, a Eliška nemohla pochopit, odkud se line.
Vstala, přikradla se k keřům švestek a opatrně je rozestřela. No teda, pomyslela si, to je nový úklidový pracovník. Už jsem si na něj zvykla.
Na čem to ten chlap hraje? Elišce byl ten keř neprůhledný a když se natahovala, nepoznala, jak se stala, spadla přímo do křoví.
Muž přestal hrát a otočil se k keřům. Eliška vstala, rozčileně se otřela a chtěla odejít. Najednou se muž zeptal:
Chceš se naučit?
Dívka se zarazila. Já? A zvládnu taky hrát? To snad ne!
Udělala krok k němu. Vypadalo to, že mu je asi padesátpět let. Přišlo jí divné, že v takovém věku ještě dělá úklid.
Eliška k němu chodila denně. Zpočátku jí jen ukazoval, jak foukat na píšťalku. Co je zajímavé, sám si ty píšťalky vyráběl. Vypadaly legračně, ale zároveň elegantně.
Když se jí začaly objevovat první opravdové tóny, nemohla se ubránit a objala úklidáře. Tehdy si poprvé opravdu promluvili.
Jmenoval se Mikuláš Petr, a bydlel v malém domečku na pozemku dětského domova.
A co? Nemáte žádné příbuzné, žádný domov?
Měl jsem všechno, Eliško. I dům, i rodinu Před deseti lety zemřela moje Katka. Myslel jsem, že nezvládnu, kdyby nešel můj syn
Pak se rozhodl vdát, ale jeho žena byla příliš chamtivá. Hlavně chtěl, aby se mu líbila moje Šárka.
Pět let později se můj syn Šárka rozbil autem. A můj byt, už dlouho přepsaný na jeho jméno, byl pak v pořádku.
Krásný třípokojový byt v centru. Švagrátka pak sbalila kufry a poslala ho na čtyři strany.
Proč jste se nezapojila do boje?
K čemu, Eliško? Nemám tu nikoho. Všichni moji milí už odešli. Musím jen přečkat, až přijde i má řada. Tady už nic dalšího nepotřebuji.
Elišce se zdálo, že teď má z Mikuláše Petra dokonce větší nenávist než k matce.
Měla dokonce myšlenky: nejdříve se pomstít švagrátce, až pak matce.
Když se Mikuláš dozvěděl, že v její duši dřímá taková vlčice, zhroutil se. Jak si ta chudá dívka může takhle nosit nenávist?
Často spolu mluvili. Mikuláš cítil, že Eliška roztává. Přestala řezat vlasy jako dívkachlap, stala se jemnější.
Ztratila chuť dokazovat svou pravdu pěstmi.
Jednou se zeptal:
Eliško, za rok odsud odcházíš, už víš, čím budeš?
Dívka se zmateně podívala na něj.
Ne ani jsem o tom nepřemýšlela. Celou dobu jsem plánovala, jak se pomstím matce.
Dobrá, představ si, že se pomstíš. Ale nejdříve ji budeš hledat. Peníze? To už neřešíme. Pak co?
Zůstala mlčet, odešla. Týden k němu nešla, ale nakonec se vrátila:
Chci stavět.
Celý rok věnovali přípravě na přijímací zkoušky na stavební vysokou školu. Eliška věděla, že institut je pro ni moc dlouhý, možná se do něj pustí až později
Když v ten den odjížděla, dlouze seděli na své lavičce.
Už večer mířila do jiného města do Plzně, kde bude studovat a zatím i bydlet. Poprvé po dlouhých letech slzy tekly po tváři.
Mikuláši Petře, určitě přijdu. Jen se učím.
Domluvíme se? Já se nikam nevyhnu, ale ty potřebuješ dokončit školu, postavit si pevné základy, a potom můžeš za starého jezdit na návštěvu.
Kdo je ještě starý?
Na rozloučenou mu daroval píšťalku
Uplynulo skoro patnáct let. Eliška pozdě vstoupila do manželství, stále neuspěla najít toho, kdo by jí rozuměl.
Ve třiceti letech se narodila dcera a téměř okamžitě se rozvedla. Veškerá radost jí patřila malé Katě.
Teď už mohla dovolit spoustu věcí. A když konečně vydělávala tolik, kolik chtěla, podala žádost o vyhledání matky.
Všechno se vyjasnilo rychleji, než Eliška čekala.
Její matka, chudá samotářička, která chtěla mít dítě pro sebe, dva měsíce před porodem zjistila, že je nemocná.
Nyní bojuje s rakovinou; dříve se snažili také, ale s výhradou marně.
Lékaři řekli, že tělo je oslabené a dali matce rok. Ta se rozhodla udělat pro sebe hrozný krok okamžitě se vzdala dcery v porodnici.
Nikdo jí za to neodsoudil. Eliška dokonce našla hrob, kde stál velký památník s andělem.
Často vzpomínala na Mikuláše Petra, ale když se po letech vrátila do Brna, už ho nenašla.
Ředitel dětského domova byl jiný, téměř celý personál se změnil.
Když měla chvilku volno, chodila s dcerou do parku. Katka, jak ji Eliška nazývala, se smála a chtěla zachraňovat celý svět.
Do šesti let byla už velice bystrá dívka, která nějakým nepochopitelným způsobem přesvědčovala matku k každému výdeji před parkem.
Jednou chtěla kupovat bonbóny všem dětem, jindy krmení kachny rohlíky, a když venku praskala vedro, musíme mít alespoň deset porcí zmrzliny. A dneska si řekla:
Mami, kup mi prosím klobásy, rohlík a něco na žízeň.
Eliška se na ni zadívala.
Bojím se zeptat, kdo to je tentokrát.
Mami, radši bys to nechtěla vědět? Proč mít zbytečný stres?
Katko, nikam teď nejdeme.
Mami, je to jeden pan, který nemá domov.
Kdo?!
Eliška si myslela, že omdlí. Katka se zasmála, jako by říkala: varovala jsem tě.
Mami, co se tak bojíš? Je to jen starý chlap, nemá nikoho.
Neptá se jako ostatní, protože se stydí. Zná tolik pohádek a básní, že nikdo nezná. Nemusíš se bát, že ti bude líto klobásek.
Eliška, velká žena, vedoucí ve velké stavební firmě, jen nevěděla, co říct.
Tiše koupila vše, co Katka chtěla, a zamířily do parku.
Katka si sedla na lavičku.
Mami, ty tady sedíš, a já půjdu k jezerku. Vidíš, tam starý sedí, to je on.
Eliška skutečně spatřila špatně oblečeného stařeše. Vedle něj byli děti a ona se trochu uklidnila.
Hlavní, že dcera bude na očích.
Večer se pohodlně usadila s knihou na pohovce. Katka byla ve svém pokoji. Najednou Elišce připomněla známá melodie.
Ticho. Znovu ta stejná melodie jako na začátku. Eliška vběhla do pokoje k dcera. Překvapeně se na ni podívala.
Mami, probudila jsem tě?
Katko! Co to bylo?
Ten starý učí na píšťalkách hrát. Já to zvládám, jen přechod od začátku nejde.
Katka povzdechla. V rukou měla píšťalku. Eliška se na ni dívala slzami zalitýma očima.
Dej, ukážu ti. Mně to také nešlo hned
Eliška zahrála celou melodii a rozplakala se. Vzpomínky naškakaly tak silně, že se nedokázala ovládat. Katka se opravdu leknula.
Mami, proč jsi tak smutná? Tě to melodie rozbrečela? Chceš, že už nebudu doma hrát?
Eliška zavrtěla hlavou. Vyšla a za minutu se vrátila s tím samým, jen trochu starším a potemnělým.
Katko, víš, kde ten chlap bydlí?
Mami, u jezera, za keři, kde má krabice.
Připrav se, holčičko.
Našli ho okamžitě. Katka zakřičela:
Dědo!
A on vylezl z keřů.
Co se stalo, malá, proč nejsi doma?
Mikuláši Petře, dobrý den.
Šokovaný jako po úderu, pomalu se otočil a dlouze zíral do její tváře.
Eliško, to není možné.
Objala ho pevně.
Všechno může být. Dostatek komárů už máme, jdeme domů.
Kam?
Domů, Mikuláši Petře, kdyby nevy, nebyl bych nic. Můj domov je vždy váš domov.
Cestu domů si Mikuláš Petr otírkal slzy. Šly mu po tváři jako stín, který se stále vrací. Kdyby ne Eliška, která ho pevně držela za ruku, už by možná spadl.
Ale teď v srdci měl jistotu nepůjde do temnoty sám, nikomu nepotřebný.
