Není třeba, Honzo! Nezlob se! Zejména že jsi Nový rok přivítal ve velkém stylu!
Tak jsem dorazil do rodného města. Stanislav sjel z nástupiště, prošel hlavní nádražní plácek a zamířil k autobusové zastávce. Netušil, že svou manželku neinformuje, že dnes přijde.
Jeho nálada byla poněkud těžká, protože s Hanou právě měl nepříjemný rozhovor. Manželka ho opět obviňovala z lhostejnosti a sobectví.
Proč lhostejný? Přece mu chtěl popřát šťastný Nový rok, ale ona vypnula telefon. Hana se naštvala!
Tři dny se snažil dovolat, ale hlas není vzal. Pak i on ztratil trpělivost a přestal volat. Navíc se ani nechtěla hlásit k rodičům ani k sestře, a už ani k němu. To mu chtěl hned říct, až se setkají u prahu.
Nejen ona, i on má své chyby, a proto nechť odpoví! Jak se říká? Nejlepší obrana je útok.
Stanislav se povzbudil, vešel do svého domu s odhodláním bitného bojovníka.
Byt ho přivítal tichým šelestem.
Haló! Kdo tu ještě dýchá? Aničko, jsem doma! zakřičel hlasitě, ale nikdo neodpověděl.
Překontroloval kuchyň Hany nebyla, dál jedním pokojem prázdno, další to samé. Hned mu padly do očí změny: u zdi chybělo dětské postýlko, zmizel komod, na něm byl dříve přebalovací stolek a kočárek, co mu darovali rodiče Aničky.
Zavřel se do skříně: polovina, kde obvykle visely Haniny šaty, byla rovněž prázdná.
Zbláznila se? Odpustila mě? pomyslel si Stanislav.
Zkusil volat za tchýni, ale nikdo nezvedl. Pak zkusil Katku Aniččinu kamarádku. Ticho. Nakonec se dostal k Mikulášovi manželovi Kláry.
Mikuláši, zdravím! Dej mi prosím Katčinu linku, nedaří se mi s ní spojit, prosil.
Katka s dítětem je teď na venkově, u rodiny oslavovali Nový rok. V tomhle kraji signál často padá.
Včera jsem dorazil, protože jsem měl dnes službu. Oni ještě odpočívají, odpověděl Mikuláš. Proč tě zajímá Katka?
Myslel jsem, že by věděla, kde je moje Anička. Přijel jsem z rodičů a jejího domu tam není. A i všechno, co jsme pro dítě koupili, zmizelo, řekl Stanislav.
Hele, tvoje žena měla brzy otěhotnět. Nechal jsi ji samotnou v svátky? překvapil se Mikuláš.
Nechtěla jet, i když jí termín řekli 10. nebo 11. ledna. Stihli bychom to přijet.
Gratuluju, Sára, jsi pěkná pleticha, usmál se kamarád.
Proč? nepochopil Stanislav.
Protože už pravděpodobně jsi svobodný. Blázen! Zavolej do nemocnice, tam bude, radil Mikuláš.
Deset dnů nazpátek.
Nerozumím, Honzo, říkala po telefonu matka, proč musíš zůstat doma ve svátky? Anička nechce jet, přijď sám. Termín má za dva týdny, stihneš se vrátit.
Navíc se sejde téměř celá rodina: teta Věra s bratrem Sergejem, Natálie s Viktorem, Olga s Pavlem, a my s otcem a Vítou s Glebem.
Víta si na svátek rezervovala pokoje v horském hotelu přímo v lese. Na čtyři dny od 30. do 2. ledna.
30. ledna v restauraci bude banket s pozvanými umělci. Já za tebe zaplatím, pak vrátíš. Zůstaneš u nás do Vánoc, osmého pak odjedeš. Stačí, abys stihl termín manželky.
Anička nechtěla jet:
Honzo, může se mi stát kdykoliv. Představ si: všichni se baví a najednou mi začne. A ten hotel mimo město dorazí sanitka včas?
Ne, nepojedu nikam.
Matka říká, že ženy své nevolnosti počítají jako nemoc, ale příchod dítěte jako hrdinství. Přivedla nás tři na svět a málo byla v mateřské, všechno zvládla.
Stanislav pochopil, že v tom má Anička pravdu. Ale představil si, jak nudně bude doma na novoroční noc: jen on a žena u skromného stolu Anička už řekla, že nic zvláštního nevaří. Smutně mu bylo.
Mezitím se celá rodina rozproudí v restauraci, zpívá, tančí, slaví. Nakonec odešel sám.
V horském hotelu bylo opravdu veselí. Asi půl jedné, když už nastal Nový rok, Stanislav vyšel z sálu do lobby a chtěl volat ženě, ale neozvala se.
No, je to v pořádku, být rozčilený, a přitom vinen sám. Mohla by být tady a radovat se s ostatními, pomyslel si.
Následující den mu matka vyjádřila rozhořčení na snachu:
Anička ti ani nezavolala, nepozdravila nás s otcem. Vidíš, jak se rozlobila! Však jsi svou manželku zcela ztratil, synku.
Nerozumí, co je pravá rodina. My jsme všichni spolu, ona je sama. Ať si sedne, přemýšlí.
Anička té novoroční noci nebyla s nimi. Kdo si pamatoval, byl jen Stanislav, ne tetička ani rozlehlá příbuznost.
Její rodiče, když zjistili, že dcera zůstala na svátky samotná, pozvali ji domů. Však velké hostiny neplánovali.
Bratr Aničky žil v hlavním městě, pracoval ve výrobě na nepřetržité smyčce, a tak neměl volné víkendy, proto rodiče chtěli oslavit Nový rok jen ve dvou.
30. prosince v devět večer Anička s matkou položily stůl a najednou ji napadlo.
Zavolali sanitku. Matka šla s ní, otec následoval svým autem.
Tentokrát Anička přivítala Nový rok v nemocnici, rodiče v podlaze čekárny. Anička se stala matkou malého Saše
Stanislav se rozhodl následovat radu kamaráda a volá do nemocnice.
Koliková? Včera odešla, ozvali se z informací.
Jak odešla? neuvěřil Stanislav. Už je tu dítě?
Ano. Prvního ledna, v půl první.
A kdo ji z nemocnice vyzvedl? ptal se.
Mladý muž, to v evidenci nezapisujeme!
Stanislav si uvědomil, že Aničku mohli odvézt jen rodiče, a tak i dítě nyní patří jim.
Koupil kytici růží a vyrazil k nim.
Zvonil. Dveře otevřel otčím.
Poslouchejte.
Dobrý den, přišel jsem za Hanou, řekl Stanislav.
A proč? zeptal se otčím Aničky.
Vlastně jsem její manžel, odpověděl zeť.
Aničko, zakřičel otčím. Přijel nějaký muž, tvrdí, že je tvůj manžel. Chceš s ním mluvit?
Ne, ať jde, ozvala se Anička z hloubi bytu.
Otčím si rozpačil rukama:
Nechce. Nashledanou, mladý muži! a zavřel dveře.
Stanislav stál pár minut a znovu zazvonil.
Tentokrát otevřela tchyně vysoká, statná, hlasitá žena. Přiznal se, že ji trochu bojí.
Něco ti nevyšlo? zeptala se.
Propusť mě, odvážně začal Stanislav. Mám právo
Dokončit se mu nepodařilo. Žena mu ze rukou vytrhla růže a několikrát je uvrhla do tváře.
Na co máš právo, brzy ti to právník vysvětlí! A nevolej už, můj vnuk spí, řekla a zaklepala mu koutek pod nohy, pak zavřela.
Stanislav se vrátil domů. Po cestě si stále otíral tvář růže byly krásné, ale s trny.
Doma nejprve zavolal matce.
Představ si, nedovolili mi vstoupit do bytu, ani na syna se podívat.
Neboj se, Honzo. Anička se brzy vrátí s dítětem v náručí. Kam jinam to může, a ty jí nevolej a peníze nepřeváděj.
Ať rodiče krmí, když jsou tak moudří. Za týden nebo dva přijde domů. Teď jdeš spát, zítra do práce.
Tak učinil: večeřel knedlíky s omáčkou, co koupil v obchodu, a šel spát.
Spal klidně, neuvěděl, že to bude poslední noc v té bytě.
Další den, když přišel z práce, všechny své věci zabalené do krabic a černých pytlů ležely na schodišti.
Zazvonil. Dveře otevřela tchyně, která byla vlastníkem toho dvoupokojového bytu, kde bydlí Anička i Stanislav.
Tak co, drahý zeťi? Pamatuješ si adresu svého kolejního pokoje, nebo potřebuješ připomenout? Sbírej svoje věci. Všechno, co tu zůstane, zítra vyhodí uklízečka!
Stanislav musel přestěhovat do kolejního pokoje.
Rozvedli se soudně. Ve studentském koleji mu docházelo, a když dostal výplatu, z ní se odečítaly výživné a dalších pět tisíc korun na údržbu bývalé ženy, takže mu zbývalo sotva na živobytí.
Buď šetrnější! Musíš si spořit na vlastní byt, radil Mikuláš. Nic moc, Honzo! Nespokoj se, ale Nový rok jsi přivítal skvěle!
Anička tři roky žila u rodičů, kteří jí pomáhali s malým Sašou, zatímco jejich byt pronajímal. Když Anička nastoupila do práce, ona a Saša se znovu nastěhovali do svého. Po rekonstrukci tu už nic nedrželo vzpomínky na Stanislava a jeho rodinu.
Co si myslíte o Stanislavově rozhodnutí? Pište své názory v komentářích, dejte lajky.
