Mami, táta měl pravdu, když říkal, že s tebou něco není v pořádku! Teď už sami vidím, že jsi šílená. Nezkoušela ses vůbec léčit?
Antonína Petrová se na svého syna podívala s údivem. Vždy byl výstřední chlapec, ale aby mi přímo do očí vykládal takové věci
Ani se Antonína nechtěla představit, že po dvaceti pěti letech manželství se bude muset rozvést. Přesto však sama podala iniciativu k rozvodu.
Jednoho dne totiž najednou pochopila, že svého manžela vůbec nezná. Po tolika letech by člověka mělo být možné poznat ze všech stran, ale výsledek byl jiný Milan se ukázal jako chladnokrevný člověk.
Když Antonína na ulici našla malé štěně, tak vyzdebaté, že by se dalo spočítat každé jednotlivé žebro, Milan vybuchl hádkou.
Tono, už nemáš co dělat, co? křičel po celé bytě. Proč jsi sem přinesla tuhle mizérii?
Milo, co to povídáš zaskočila Antonína. Podívej se na toho. Vypadá jako kostra jen kůže a kosti. Tohle nelze přehlédnout.
Tak všichni přece procházejí, ale ty ne? Jsi nějaká Matka Tereza? odpověděl Milan drze. Ty jsi u nás ta nejvážnější.
Ten den Antonína plakala dlouho. Štěně bylo tak slabé, že sotva stály na tlapkách, a muž se ukázal zcela jiný, než jakého si představovala.
Milan nikdy nebyl dokonalý, ale Antonína se snažila jeho nedostatky přehlížet. Věřila, že dokonalých lidí prostě neexistují.
Avšak ten den Milan překročil hranici, kterou neměl překračovat. Jak to můžeš? zakňučela Antonína. Není tak těžké být prostě člověkem? Proč jen nešíříš pomoc tomu štěněti?
Hádka netrvala jen chvíli. Milan celým svým vzhledem naznačoval, že ta mizérie, jak štěně nazval, mu lemuje nervy.
Kdy už ho konečně zahodíš? Kolik ještě můžeme snášet tu nedobrou štěněci v domě?
Nedobrou štěněci nazýval, protože bylo vychrtlé a neustále třáslo, i když v bytě bylo horko. Místo aby pomohl manželce štěně postavit na nohy a našel mu dobré páníčky, jen zamířil do garáže a odpočíval se svými kamarády dalšími přízraky, kteří prchali před svými manželkami.
Do domu se vracel pozdě, pod kousnutým deštníkem, a znovu útočil na Antonínu a její mizérii.
Dobře, že zvířata nemáš rád, to snad chápu, přemýšlela Antonína v obýváku. Ale opravdu mi na mě nezáleží? Nevidíš, jak je mi těžko?
Bylo jí těžké, protože často musela žádat volno z práce, aby zavezla štěně k veterináři nebo ho vyvedla na procházku. Nebála se ho dlouho nechat samotného s Milánem. Po tolika letech manželství už ho nepoznávala. Navíc se začal upínat do láhve.
Jednou, když byla v práci, ucítila podivný tlak na srdce, jako by ji sevřela neviditelná ruka. Musela opět požádat o volno a když se vrátila domů dříve, přistihla manžela při činu.
Nesl Bimba směrem k garáži zřejmě chtěl štěně jednou provždy zbavit se. Antonína mu to neodpustila a podala rozvod.
Kopáním do psa? řval Milan mávajíc rukama. Už jsi stará, že už zbloudíš.
Antonína jeho slova přehlédla. Nehlásala se starou ani šílenou, jen pochopila, že s ním dál žít nemůže.
Měli ještě dospělého syna, který žil s dívčkou ve druhém městě, ale najednou se postavil na stranu otce:
Mami, máš vůbec rozum? Jak můžeš rozbít rodinu jen kvůli psovi?
Už neexistuje žádná rodina, synku vzdychla Antonína. Rozvedu se ne kvůli psovi, ale protože tvůj otec ztratil lidskost.
Syn se nedokázal přesvědčit, že matka jednala správně, a přestal s ní mluvit.
Protože byt patřil Antoníně ze sňatku, Milan nemohl požadovat polovinu majetku. Jediná dědictví po rodičích mu zůstala vesnická chata, ale už tam skoro nechodil, takže už ani neví, jestli stojí, nebo ne.
Milan si vybral svůj osud; nikdo ho nenutil stát se bezcitným nečlověkem. Strachovalo ho jen, co by udělal se štěnětem, kdyby se Antonína neobjevila včas.
Zůstala tedy s Bimbíkem a pomohla mu znovu vstát na vlastní tlapky, vrátit mu víru v lidi.
Zpočátku chtěla Bimbíka umístit do dobrých rukou, ale nakonec ho ponechala.
Když jsem tě vzala, musím tě i dál chránit, řekla chlupatému.
Haf! radostně zakřičel Bimbík, nechtěl se s ní rozloučit.
Po čase, když Bimbík vyrostl, Antonína začala ve svém volném čase chodit do místního útulku v Praze v Žižkově pomáhat zvířatům, od kterých se lidé odvrátili.
Máme teď těžké časy, peníze se nám jen sotva roztáhnou, řekla ředitelka útulku Tonka. A pokud něco získáme, jsou to jen drobné koruny.
Nebojte se, odpověděla Antonína. Nejde mi o peníze, ale o ideál.
Několikrát týdně tak chodila s Bimbíkem do útulku. Tam potkala dalšího psa. Bimbík se seznámil s jeho paní, která mu ukázala, že pes často spočívá v kotci vedle staršího psího výběhu. Zaměstnanci útulku ho nazývali Burek, protože často vrčel, když ho chtěli vyválet ven.
Antonína už Bureka znala, uklízela mu výběh, ale teď si ho všimla blíže a litovala ho. Když dříve viděla jen starého psa, teď v něm spatřila tvor s bolestnými, beznadějnými očima podobně jako Bimbíka.
Posadila se k němu, pohladila ho po hlavě, objala ho. Chtěla mu vdechnout alespoň maličký plamínek radosti, ale ten se neobjevoval.
Začala s ním trávit více času a jedna ze zaměstnankyň jí vyprávěla jeho smutný příběh.
Přinesli jsme ho před třemi lety. Bloudil po ulicích, hledal svého pána.
Lidé říkali, že ho jeden pán přivázal na lampu a odjel. Mysleli, že se vrátí, ale ne.
Uvolnili ho a on od té doby běhal po městě, doufajíc, že najde svého milého majitele. Proto byl tak sklíčený.
Nikdo ho nechtěl adoptovat? zeptala se Antonína.
Ne. Vzali ho jen, protože se nám uvolnil výběh. Mysleli, že je to malý, klidný pes bez zdravotních potíží.
Pak ho někdo chtěl, ale po měsíci ho znovu našli na ulici. Řekl, že chce normálního psa, ne tenhle ‘zelený’.
Už tři roky tu leží sám a nikdo ho nebere.
To už ne! rozhodla Antonína. Najdu mu dobré pány.
Rozšířila jeho fotky po všech možných portálech, aby ho našla nový domov.
Je to bígl? jednou se ozvala žena. Už dlouho hledám takového.
Bígl, ale ne čistokrevný, odpověděla Antonína. Je starý, ale skvělý.
Jenom ho zradila milovaná osoba, takže je trochu smutný. Věřím, že láskou můžeme roztavit ledy v jeho srdci a přinést mu radost.
Žena souhlasila a Burek se vydal do nového domu.
Hodně štěstí, řekla Antonína, utírajíc slzy. Ať ti vše vychází.
Burek jen smutně pohlédl, protože si už na ženu zvykl.
Antonína s Bimbíkem dál chodila do útulku, a pak jí zavolala žena, která Bureka přivezla.
Dobrý den, mohu na čas vrátit psa do útulku? Jedeme s dětmi k moři a starého nemáme, kam ho dát.
Právě teď máme plno, zachvítila se Antonína.
Co mám dělat? Nemohu jet na dovolenou.
Já se o něj postarám, zatímco budete na moři. Dva týdny? Více?
Dva týdny.
Skvělé.
Když Bureka přivezli na přechod, už byl vyhladovělý, jakoby ho krmili jednou za týden.
Co s ním? zeptala se Antonína jeho paní. Nekrmila ho?
Krmyla, ale nechtěl jíst. Nedávala mu nic násilím.
Ten den šli Antonína, Bimbík a Burek k veterináři. Ukázalo se, že má vážné zdravotní problémy a potřeboval léčbu.
Antonína zavolala paní, která Bureka přivezla, a požádala o peníze na léčbu.
Nemám peníze! ozvala se. A vůbec jste mi neřekla, že bude nemocný.
Když jste ho brala, nebyl nemocný, protestovala Antonína.
Takže jsem já ho přivedla do takového stavu? Vezměte si ho, už ho nepotřebuji.
Antonína nečekala takový vývoj. Myslela si, že jen na chvilku bude páníčkem.
Nyní měla dva psy, což bylo fyzicky i finančně náročné, hlavně že se blížila její důchodová doba.
Přesto, když se podívala do očí Burekovi, pochopila, že už ho nikdo neodvede.
Kolikrát už byl vyhozen? Kolik ještě může trpět?
Když Burek pochopil, že už ho nikam neodvedou, v jeho očích poprvé zazářil malý plamínek radosti, který se s každým dnem rozhoříval jasněji, i když už špatně viděl a jeho tlapky kroutily při chůzi z důvodu artrózy.
To znamenalo, že Antonína udělala správně. Ze začátku to bylo těžké, ale později se do toho ponořila a stala se nejšťastnější osobou na světě.
I přes rozvod a odsunutí syna, který jí jednou přišel na návštěvu, chtěl promluvit o otci a snažil se ji přimět, aby ho pustila zpět domů, se nakonec ozval:
Mami, táta měl pravdu, když říkal, že s tebou není všechno v pořádku! Teď i já vidím, že jsi bláznivá. Nezabývala ses vůbec léčbou?
Antonína byla překvapená. Vždy byl obtížný chlapec, ale slova takhle říkat matce přímo do očí
Co to vůbec říkáš? zeptal se.
Co? Pravdu! Měla jsi jen jednoho psa, tak jsi si pořídila ještě jednoho ‘hladovného’?
Ano, protože nikdo jiný mu teď nepomůže! A tvého otce bych domů vůbec nevpustila, i kdybych neměla žádného psa.
Tak žij teď sama!
Syn odešel, zavřel dveře. Antonína mu pošeptala:
Ne, nejsem sama, synku. Mám své věrné přátele, kteří mě nikdy nezradí.
Tonko, pokud potřebujete, můžeme Bureka vrátit, najdeme mu nový domov, řekla ředitelka útulku.
Děkuji, ale raději si ho nechám. Nemám už žádnou šanci ho znovu opustit.
A tak končí tato příběhová kapitola. Ti, kteří zvířata milují, pochopí Antonínu. Někdo možná usoudí, že rozbil rodinu. Jaký je váš názor na chování muže i syna? Napište své myšlenky do komentářů a dejte like.
