Mami, tati, dobrý den, volali jste, že máme přijít, co se stalo? Maruška s manželem Tomášem vtrhla do rodičovského bytu. Ve skutečnosti se to událo už dávno. Maminka byla nemocná, měla těžkou chorobu, druhé stadium
Maminka podstoupila cyklus chemoterapie, pak radioterapii. Dostala remis a vlasy už začaly trochu narůstat. Přesto se zdálo, že je ještě příliš brzy na klid, protože její stav se opět zhoršoval.
Maruško, Tomáši, dobrý večer, pojďte dál, řekla bledá, štíhlá maminka jako dívka.
Děti, posaďte se. Máme k vám zvláštní prosbu, poslechněte mě, otec byl trochu zmatený.
Maruška a Tomáš si sedli na pohovku a napjatě sledovali maminku. Irena povzdechla, rozhlédla se k manželovi Bohumilu, jako by hledala oporu.
Maruško, Tomáši, nebuďte překvapení, mám pro vás poněkud podivnou žádost. V podstatě prosíme vás.
Adoptujte nám, prosím, chlapce, pokračovala, už nám nebudou dávat děti kvůli věku a dalším důvodům.
Nastala minutu dlouhá ticho.
První promluvila dcery:
Mami, myslím, že tě překvapím, už dlouho jsme chtěli něco říct, ale báli jsme se. Tomáše i já toužíme po synovi, a už máme dvě vnučky tvoje s tátou.
A není žádná jistota, že třetí dítě bude chlapec. Navíc zdraví už není ono, operace už byla provedena, lékaři nedoporučují další těhotenství. My jsme uvažovali, že si možná vezmeme chlapečka z dětského domova.
Do naší rodiny, milého malého synka. A najednou ty nám, mami, říkáš totéž. Odkud máš takové myšlenky?
Maruško, ani nevím, kde začít, Irena rozechvěle podávala rukou po rozrůstajícím se ježkovi z vlasů, je to tím, že se mi zase zhoršilo.
A přišla k nám moje kamarádka, teta Naděžda ze staré práce, pamatuješ ji? Měla kdysi nad okem znaménko, téměř zakrývalo oko.
Lidé jí říkali, že to musíme odstranit, že by se to mohlo proměnit. A najednou Naděžda přijela znaménko už není, vypadá skvěle.
Jela k babičce Zdence na venkov, a ta s ní mluvila. A najednou Naděžda přisedla ke mně jdeme k Zdence a to je vše! Zdenka pomáhá lidem z různých měst, pomohla mnoha. Přemýšlela jsem, co ztrácím, a tak jsme vyrazili.
Maruška a Tomáš poslouchali maminu povídku, zadrželi dech, ale nechápali, kam to směřuje.
Tak, děti, pokračovala Irena, babička Zdenka mi hned položila podivnou otázku mám syna?
Když uslyšela, že mám jen jednu dceru Marušku a dvě milé vnučky, Mášu a Terezu, babička Zdenka se neúnavně ptala a co s dcerou?
Byla jsem překvapená, protože nikdo kromě nás s otcem nevěděl, že jsem na konci těhotenství měla potrat. Měl přijít chlapec, první syn, pro tebe, Maruško.
Ale nepřežil, Irena nervózně škrábala okraj trička.
A co dál? Maruška sledovala matku velikýma očima.
A dál to, co babička Zdenka řekla adoptuj chlapce. Otočila se a odešla. A slzy mi tekly, jako bych byla vinou, že jsem nedokázala zachovat prvního syna.
A teď musím dalšímu chlapci dát teplo a lásku, obnovit narušenou rovnováhu.
A pak jsem si uvědomila opravdu to chci. My s otcem můžeme dítěti dát nejen teplo, ale i lásku a vše, co potřebuje!
A ne jen proto, abych se uzdravila. Prostě mi vzniklo jasné přání zachránit před osiřelostí a samotou alespoň jeden malý život. Rozumíte mi?
Maminko, rozumím ti a plně tě podporuji, Maruška se slzami vrhla k matce, udělejme to tak!
Maruška a Tomáš už dříve dohodli s vedením dětského domova, že chtějí adoptovat malého chlapce. A byli pozváni, aby si děti prohlédli.
Irena s Bohumilem samozřejmě také jeli. V dětské herně na koberci si hrály děti od tří let výše.
Mami, podívej, jaký je tam chlapec blonďatý, připomíná tě, jak pilně staví věž z kostek. I jazýček zvedl, aby byl pečlivý, Maruška tiše ukázala na jednoho malého na podlaze.
Ireně se také ten chlapec zalíbil. Najednou z rohu místnosti zazněly nesrozumitelné slova.
Irena se otočila v rohu místnosti, vedle nich, stál starší chlapec se smutnýma očima, něco šeptal.
Říkáš nám to? Řekni to hlasitěji, nepochopila jsem, zeptala se Irena.
Chlapec udělal krok k ní a zopakoval: Tetičko, prosím, vezměte mě, slibuji, že nebudete litovat. Vezměte mě
Maruška a Tomáš rychle vyplnili všechny papíry a adoptovali Mikuláše. Máša a Tereza byly nesmírně pyšné, že mají brášku.
Mikuláš se rychle zabydlel a začal nazývat Marušku a Tomáše maminkou a tátou. Často byl hostem u babičky Iry a dědečka Bohouše, protože bydleli nedaleko a škola byla v docházce.
Iru nazýval podivně, ne babička, ale maminka Ira. Nějaký důvod mu to připadal vhodnější. A ona, zadržela dech, dívala se na Mikuláše a připadala si, že je to on, její syn, ten, který tehdy nepřežil.
Na námitku lékařů Irena zahájila nový léčebný cyklus, ale léčba nepřinášela úlevu, její stav se zhoršoval.
Mikuláš jí hleděl do očí, hladil krátké vlasy.
Maminko Iro, proč je ti špatně? Chci, aby ses uzdravila!
Nevím, Mikuláši, tak to chodí, ale pokusím se uzdravit, slibuji ti, Iru moc těšilo, jak ho oslovuje maminko Iro.
Bohumil mluvil s lékařem, ten trval na operaci.
Jaké jsou šance? zeptal se Bohumil.
Lékař nebral obálky:
Padesát ku padesáti. Uděláme vše, co můžeme, a to ji zachrání.
A Bohumil s Irénou se rozhodli.
V den operace byli všichni na hraně nervozity. Maruška neustále volala otci. Tatínek domluvil s lékařem, že mu dává zprávy, jakmile bude jasno, a Bohumil byl jako na jehlách.
Nechápejíc, kde je Mikuláš, Bohumil ho našel v ložnici u křesla s Iriným hábitem.
Mikuláš neslyšel, jak Bohumil vstoupil, seděl na podlaze, zaklonil hlavu k hábitu, plakal a tiše opakoval:
Maminko Iro, neodcházej, nechci tě znovu ztratit, prosím! Chci, aby jsi byla se mnou navždy, ach maminko Iro!
Zvonek telefonu zatřásl i Bohumila i Mikuláše.
Volal lékař, hlas byl vyčerpán a bezradný, a v Bohumilově srdci se něco zachvělo jako v padesáti
Je to opravdu konec? Překonala Irena operaci?
Bohumile? Tady je Michal Novák, operace nebyla jednoduchá, ale nakonec proběhla úspěšně, vaše manželka to vydržela.
Byla na hranici, poprvé jsem něco takového viděl, jako by někdo zhora pomáhal v okamžicích, kdy se zdálo, že život může přerušit.
Gratuluji, vypadá to, že má ještě šanci žít, že má ještě co dál
Děkuji, děkuji, doktore! Bohumil objal Mikuláše.
Vidíš, všechno je v pořádku, naše maminka Ira je naživu, naživu! Jaké štěstí, že jsi s námi, maličký.
Promiň, slyšel jsem, jak jsi prosil za maminku Iru, děkuji ti, můj drahý synku!
