Ty jsi kvůli té lásce odešel z fakulty! Poslali jsme tě studovat, ne brát si! zlobí se otče. Neměli jsme dost venkovské dívky, aby se přidala do naší rodiny, dodává. Rozhořčenou milost jeho syna chtěli vychladit rozchodem. Na otcovu žádost se Václav odhlásil do služby.
Jarmila se mezitím snažila o pořádek v domě. Přilepila nové tapety, vyměnila závěsy za lehké záclony a uspořádala úložné prostory pod půdními schody. Jarmila milovala úklid, a tak se i duše její uklidnila.
V nejvzdálenějším rohu podkroví našla krabičku s dopisy Václava. Jak dlouho jsem ji už neotevřela! pomyslela si a zapomněla na úklid. Přečetla první dopis, pak druhý, pak třetí
Václav a Jarmila se poznali na ČVUT v Praze. Václav byl měšťan, Jarmila přijela z malé vesničky.
Zaujala ho jasnou tváří: dlouhé černé vlasy, kouzelné oči a štíhlá postava.
Začali se scházet. Pro plachou a tichou Jarmilu byl hlučný Václav jako hurikán. Každý den vymýšlel něco nového, aby získal její náklonnost. Dával jí květiny pod dveře koleje, občas se objevil v noci u okna s přáním dobrou noc. Byt byl na přízemí.
Hlučné studentské párty, procházky po Karlově mostě a polibky první roky studia letěly rychle. Zamilovaní byli stále spolu.
Pak ale Václav ztratil motivaci ke studiu. Od začátku ho nebavila tvrdá věda, a tak se do ní zcela nepustil. Nakonec byl vyloučen. To ho příliš nezkřivilo.
Najdu práci, vrátím se na dálkový studijní program a potom se s tebou vdanou! vysvětlil Jarmile.
Nalézl si práci v ocelárně a řekl rodičům, že chce oženit. Jarmilovi rodiče o tom věděli jen málo; občas je navštěvovala.
Václav byl připraven, že rodiče přijmou zprávu s radostí. Místo toho mu chtěli, aby se oženil s dcerou jejich přátel, Zdenou. Ani on, ani Zdena nechtěli splnit jejich očekávání.
Myslel si, že přesvědčí rodiče a řekne jim o své lásce k Jarmile. Pochopí, že bez ní nemůže žít! doufal.
Realita však byla jiná. Rodina mu nedala pochopení, reakce byla tvrdá.
Ty jsi kvůli té lásce odešel z fakulty! Poslali jsme tě studovat, ne brát si! znovu řekl otče.
Rozhořčenou milost syna chtěli vychladit rozchodem. Na otcovu žádost se Václav odhlásil do služby.
Jarmila trpěla bez milovaného. Jedinou útěchou jí byly dopisy, které jí Václav psal. Byly něžné a vášnivé.
Jednoho dne však výměna dopisů náhle přerušila. Měsíc, dva, půl roku a žádný řádek. Jarmila nevěděla, kam se zachytit.
To se stává, pocity v odloučení vychladnou. Znamená to, že to nebyla láska, jen záchvěv, uklidňoval ji spolužák Šimon.
Šimon byl společným kamarádem s Václavem. Jarmila tehdy netušila, že Šimon napsal Václavovi, že miluje Jarmilu a že se teď s ní setkávají. Požádal Václava, aby Jarmilu už neobtěžoval dopisy, protože se chystají oženit.
A Jarmila se smířila, vrhla se do studia a začala se víc stýkat s přáteli. Šimon byl stále po ruce. Už dlouho do ní byl zamilovaný a rozchod s Václavem mu otevřel šanci být blíže.
Péče a láska, kterou jí Šimon poskytoval, byla upřímná.
Ať je Šimon šťastný, pomyslela si Jarmila a souhlasila s jeho návrhem.
Jarmila chtěla Šimonovy dopisy vyhodit, ale ruka se nezvedla. Položila je do krabice a schovala je dál.
Jarmila začínala nový život.
A Václavovi rodiče spěchali oznámit, že Jarmila se provdala za Šimona.
Čas letěl.
Jedno desetiletí druhé. Jarmila a Václav žili ve stejném městě, ale vedli paralelní životy, které se už nikdy neprotínaly.
Jarmila zaslechla, že se Václav oženil. Ne se Zdenou, ale s někým úplně jiným. Měli syna.
Jarmilin život, klidný a ustálený, jí nešel na útěchu. S Šimonem měli dvě dcery. Péče o děti a práce se staly smyslem jejího bytí, duševní rozjímání na čas nezbývalo.
Oba tahali své provazy bez radosti a zapomněli, že život může být jasný a šťastný.
Uplynulo 35 let.
Rodina Jarmily se rozpadla. Ačkoliv se snažila, vztahy bez lásky neudržely. Manžel cítil, že ji nikdy nemohl opravdu milovat. Měl milenku. Dcery vyrostly, založily vlastní rodiny a už je nic nespojovalo.
Po rozvodu manžel přiznal Jarmile, jak zorganizoval její rozchod s Václavem.
U Václava také rodina zanikla a zůstal sám.
Jarmila přečetla poslední dopis. Plakala i usmívala se najednou. Pak si uvědomila, že nesnesitelně touží vědět, kde je dnes Václav, jaký má život. Jen tak ho vidět a popovídat si.
Rozhodla se napsat dopis na jeho starou adresu, snad tam stále žije nebo nějaký příbuzný doručí. Jarmila byla vždy rozhodná. Hned napsala dopis a pozvala ho na kávu v kavárně naproti svému domu. Bez dlouhých otázek vložila dopis do nejbližší poštovní schránky.
Druhý den si povídala sama se sebou: Proč jsem tak hloupá?
Václav, když se vracel domů, nahlédl do poštovní schránky. Dopis? V dnešní době taková rarita! Viděl jméno na obálce a neuvěřil vlastním očím. Přečetl dopis a čas se vrátil zpět.
V určenou hodinu vstoupil do kavárny. Byl nervózní. V místnosti byl prázdno, jen u jednoho stolu seděla žena.
Jarmilo, řekl Václav téměř šeptem.
Ano, obrátila se a podívala se mu do očí.
Jejich pohled si pamatoval všechny ty roky. Byla to ona, jeho Jarmila. Pak si povídali, pláceli, smáli se.
Z kavárny odešli ruku v ruce, aby se už nikdy nerozdělili.
P.S.
Od jejich setkání uplynulo už téměř pět let. Jarmila a Václav žijí spolu jako jedna duše a každý společný den považují za šťastný. Pravá láska nezmizí beze stopy. O tom jsou nyní naprosto přesvědčeni!
