Zima roku 1950 pronikala až kpáteřním kostem. V tmavém pokoji scihlou a vlhkým nasáváním vzduchu se sedmnáctiletá Jitka svíjela, sevřená vpyžamu, zatímco kontrakce roztrhávaly tělo. Byla sama jen smagdalskou porodní asistentkou, drsnou rukou a srdcem zvyklým na neštěstí.
Když konečně křik čerstvě narozeného dítěte prorazil ticho, Jitka pocítila, jak se jí ducha vrací do těla.
Je to krásná holčička, řekla Magda, obalila novorozence do dek a položila ji na Jitčino hrudi.
Jitka ji objala nešikovně, tělo ještě chvělo akrví stříkalo, ale v očích se rozzářila mateřská něžnost. Věděla, že nic ani nikdo ji od té bytosti neodtrhne.
Iluze však nezdržela ani vteřinu.
Dveře se rozletěly suchým úderem ajejí matka, Alžběta, vstoupila jako bouře. Oplácená včerném, ikdyž nikdo nezemřel, stváří ztvrdlou gnózou.
Dej mi ji! zakřičela, strhujíc dítě zJitčiných rukou.
Ne, mami! Nech mě! vzepřela se Jitka, sotva se zdvižujíc na nohy.
Mlč! přerušila ji chladná, jako mráz, hlas. Má to nemoc tenmongolskývrah. Nepřežije. Nemá cenu.
Jitka křičela, plakala, prosila zoufale. Matka však neustoupila. Zabalila dítě pevněji, vyšla zpokojů azavřela dveře sproudovým úderem, který se Jitce zaryl do hrudi jako výstřel.
Tu noc zůstala sprázdnými pažemi, křičíce jméno, které nikdy nevyřkla.
Léta plynula. Vmalém městečku Kroměříž všichni věřili, že se Jitčina dcera narodila mrtvá tak to chtěla Alžběta. Jitka mlčela, naučila se nosit falešný úsměv, zatímco se jí srdce uvnitř rozkládalo.
Ve dvaceti pěti letech odešla zdomova bez otázek, neodpuštěná, neodpuštěná, nehojená.
Čas padal jako suché listí. Jitka se stala učitelkou základní školy, žila sama, bez manžela iděťat. V hlubině však stále cítila, že část jejího těla leží pohřbená vtom temném pokoji.
Jednoho jarního odpoledne se vrátila do Kroměříže. Alžběta už byla mrtvá, asní možná iposlední řetěz, který Jitku svazoval.
Procházela se pohlavním náměstí, kde se dříve hrála jako dítě. Vůně čerstvě upečeného chleba se mísila s vůní zvadlých květin. Jitka se chystala posadit na lavici, když uslyšela dětský smích čistý, průzračný, jako šepot minulosti.
Otočila se.
Aviděla ji.
Holčička okolo devíti let si hrála shadrovou panenkou. Měla rozcuchané copánky, roztrhané květované šaty sopravou na okraji aočima, jež zářily neobvyklou sladkostí, světlem, jež v Jitce probudilo hluboký šelest.
Srdce jí bušilo jako kladivo.
Krok za krokem, se třesoucíma nohama, přistoupila blíž.
Ahoj, krásko jak se jmenuješ? zeptala se srozpadlým hlasem.
Děvče se podívalo bez strachu, jen se zvědavostí.
Jmenuju se Vendula, odpovědělo súsměvem.
Jitka cítila, jak se čas zastavuje. Vendula jméno, které si chtěla pro svou dceru pořídit akteré po celé roky držela v tichu.
Koleny jí selhaly.
Vtom okamžiku se přiblížila starší žena tvář opálená odpečiva, ruce jako upekařky a uchopila dívku zarameno.
Znáte ji? zeptala se Jitky opatrně.
Já viděla jsem ji aněco mi připomínalo zamžourala.
Žena sklonila hlavu, rozpačitá.
Žije se mnou oddětství. Jedna paní mi ji předala, řekla, že ji matka nechtěla, že ji musí skrývat. Nikdy jsem se nedozvěděla víc
Jitka cítila, jak jí duše táhne zúst.
To není pravda! Milovala jsem ji! Odejmula mi ji! křičela, neschopná se už dál ovládat.
Pekařka ustoupila okrok, překvapená.
Děvče se nani tiše podívalo, učinila krok kní.
Jsi moje máma? ptala se, bez dramat, sprostou krutostí dětského upřímnosti.
Jitka padla nakolena arozplakala se.
Ano, lásko jsem tvá máma. Odpusť mi, že jsem tě nevyhledala dřív. Odpusť mi, že jsem tě nenalezla.
Děvče ji objalo beze slov. Malé tělo bylo teplé, skutečné, její.
Ten den Jitka pochopila, že život občas nabízí druhou šanci. Nezáleželo na skandálu, na pohledu vesnice ani na ztracených letech. Znovu získala svou dceru.
Atentokrát už jí nikdo neodníme.
