Představte si tuhle scénu. Moje sestra Vendula pravá módní facka, štíhlá jako rákos, vždycky v tom nejnovějším trendu. A já jsem obyčejný chlap. Trochu přibyl, občas se mi objevily vrásky. No, život jde dál, co už se dá říct.
Každé naše setkání se pro mě měnilo v drobnou mučivou lekci. Dělala to určitě ne ze zloby, ale z nejlepších úmyslů. Přistoupí ke mně, podívá se svým rentgenovým pohledem a začne:
Honzo, tohle šaty tě nevyhovují? Vypadají jako babiččiny.
Honzo, ten účes ti přidá pět let.
No, dívky, ta rtěnka! Ten odstín už deset let nikdo nenosí!
A vše to doprovází s takovou roztomilou, soucitnou úsměvem. Jako by mi chtěla popřát štěstí. Po každém takovém komplimentu mám náladu pod úrovní podlahy a týden se nechtěji podívat do zrcadla.
Bolí? Jo, bolí! Já ani nejsem obálka z glossy, a přitom má vlastní sestra neustále šichtá do citlivých míst. Zpočátku jsem to tolerantně snášel, žertoval, měnil téma. Ale poslední kapka byla mamčin jubilej.
Na ten jubilej jsem se připravoval! Koupil jsem nový, pěkný oblek, udělal účes, našel ten správný doplněk. Cítil jsem se jako král, upřímně!
Shromáždili jsme se všichni v restauraci. Hosté, příbuzní, všichni elegantní, veselí. A pak ke mně přistoupí Vendulka, podívá se na mě od hlavy až k patě a tak hlasitě, aby to slyšeli všichni, vyhrkne:
Honzo, co je to za šaty? To je směs smíchu a hříchy jako u naší tety Šárky z vesnice. Kdybys se mě zeptala na radu, vybrala bych ti něco slušného.
V tu chvíli mi došly síly. Udělala to přímo před očima všech! Prostě mi do duše plivla. A jaký pak, do háje, by měl být slavnostní nálada?
A najednou se něco v mě přepnulo. Dost! Už nemůžu mlčet v rohu! Myslel jsem, že je teď řada na mě. A já, kluci, na ten jubilej jsem se připravil skvěle
Nesvedl jsem žádný dramatičtější výbuch. Proč? Hluboce jsem se nadechl, usmál se nejpůvabnějším úsměvem a přerušil ji na půlslovo.
Vendulko! prohlásil jsem hlasitě a radostně. Děkuji ti upřímně! Opravdu si vážím tvé péče. Jsi u nás opravdová odbornice na nacházení chyb u ostatních!
Vendula se jen rozsvítila. Myslela, že ji chválím. Naivita, co!
Když už jsi tak odborná ve všem, pokračoval jsem, zvedám z židle krabici, kterou jsem předem připravil, rozhodl jsem se ti dát dárek!
Všichni hosté se zvědavě podívali k nám. Podal jsem jí pěkně zabalenou krabičku provázkovou stuhou. Očividně očekávala parfém nebo něco z kosmetiky.
Uvnitř, dámy, byl krásně vytištěný certifikát na luxusní konzultaci u známého psychologa téma znělo: Jak zvýšit sebevědomí, aniž byste snižovali ostatní. Přečetl jsem to nahlas, aby to slyšeli všichni i ti v kuchyni, i řidič městské linky, co projížděl kolem restaurace! To jsem ji tehdy fakt dostal!
Tady máš, ségra! dodal jsem, když zvedla oči překvapeně. Myslel jsem, že ti to přijde k užitku. Pomůže ti být opravdu sebejistá, místo aby ses snažila potvrzovat svou hodnotu na úkor ostatních! Jak se říká, trefit hřebík na hlavičku!
Musel jsem vidět její tvář! Zpočátku úplný zmatek. Pak uvědomění. A nakonec její tvář zalekla tak rudým ruměním, že slova nestačila popsat.
V sále nastala ticho, pak jeden z strýců hlasitě vybuchl smíchem. A za ním všichni ostatní. Všechna ta její špičky, jedovaté poznámky, vyplavaly na povrch! Snažila se mě ponížit, ale nakonec se ukázala jako posměšek sama sobě.
Finále přišlo okamžitě. Vendula něco zamumlala, chytila si tašku a vyběhla z haly
A hned odpovím na vaše nevyhnutelné otázky ano, usmířili jsme se. Jsme přece sestry.
Od té chvíle, představte si, už mě nikdy, ani jedním slovem, nevyčítá vzhled. Když se setkáváme, mluvíme jen o počasí. A víte co? Je to dokonce příjemné.
Taková to je historie. Děkuji, že jste vydrželi až do konce! Pokud vás to zasáhlo, dejte like, bude mi to moc potěšit! A určitě pište do komentářů svoje příběhy stalo se vám něco podobného? A sdílejte s kamarádkou to je skvělé!
