Bylo to už dávno, ale teď si na to všechno vzpomínám. Záblesk Hlasitý výbuch Tma Tma
Konečně tma začala ustupovat. Ozval se hlas:
Paní doktorko Svobodová, to je záchranář, u nich tam něco vybuchlo.
Skoro bolestí pocítil na krku dotek ruky. Pokusil se pootevřít víčka. Podařilo se to jen s obtížemi. Před očima se objevil přívěsek ve tvaru obdélníku s vyrytými na něm znameními zvěrokruhu… Oči ženy v bílém plášti
Na operační sál! ozval se hlas úplně vedle.
Rodiče se vrátili z práce. Matka hned spěchala do kuchyně, podívala se do pokoje, kde syn dělal úkoly. Petr, když vešel do pokoje, ihned si všiml, že syn nemá dobrou náladu.
Tomáši, co se stalo? otec ho poplácal po hlavě.
Nic, – zamumlal syn, žák čtvrté třídy.
No, pojď, vykládej!
Brzy je 8. března. Učitelka nás dnes zdržela a řekla, že musíme holkám připravit dárky.
No, a v čem je problém? usmál se otec.
Máme stejný počet kluků a holek. A ona rozdělila, kdo komu daruje, – syn těžce povzdechl. Mně připadla ošklivá, Květa Svobodová.
Všechny holky chtějí dárek na 8. března dostat, i ty ošklivé také, – otec se snažil mluvit se synem jako s dospělým. A jak to rozdělovala? Podle abecedy?
Ne, podle znamení zvěrokruhu?
To jak? Petr se nemohl ubránit a znovu se usmál.
Podle kompatibility. Květa je Panna, a Pannám nejvíce vyhovuje Býk. A já jsem právě Býk.
To je přece dobré, když si vyhovujete! Až vyrosteš, možná se do ní ještě zamiluješ.
Otec nevydržel a rozesmál se. Do pokoje hned vběhla matka:
Co se tu děje?
Jano, jdi do kuchyně, – tvář otce se stala přísnou. Máme se synem vážný rozhovor.
Když matka odešla, Tomáš smutným hlasem se zeptal:
Tati, a co mám teď dělat?
Připravit dárek!
Jaký?
Zítra v práci udělám já tvé vyvolené dárek.
Tati, jaký můžeš udělat dárek? Ty přece pracuješ v továrně.
Ano! Ale pracuji v galvanice. A tam se vyrábějí všechny druhy povlaků kovů.
Tati, nerozumím.
Zítra uvidíš sám!
***
Následující den otec přinesl přívěsek na řetízku ve tvaru obdélníku, který vypadal jako zlatý. Na jedné straně byla vyryta dvě znamení zvěrokruhu, Býk a Panna, a na druhé jemně, ale pěkně napsáno:
«Mé spolužačce Květě k 8. březnu! Tomáš».
Ach, jak ten přívěsek krásně vypadal! A když ho matka zabalila do celofánového sáčku, vypadalo to naprosto úžasně.
***
A teď 7. března. Učitelka nehodlala vyučovat. Nejdřív žáci jí předali dárek. Dlouho děkovala. Pak oznámila, aby kluci darovali dárky holkám.
Co se tu rozpoutalo! Všichni kluci se vrhli ke svým vyvoleným. Tomáš také přistoupil ke Květě Svobodové a pronesl, jak ho učil táta:
Květo, přeji ti k svátku 8. března! Možná jednou osud spojí Býka a Pannu.
Když dořekl naučenou větu, Tomáš zamířil na své místo a samozřejmě si nevšiml, jak se srdce této podle jeho názoru ošklivé holčičky rozbušilo.
Brzy rodiče Květy se přestěhovali do jiné čtvrti, a sama Květa od páté třídy začala chodit do jiné školy.
***
Tomáš otevřel oči. Bílý strop nemocničního pokoje. Pokusil se pohnout rukama a nohama. Pohybovala se jen levá ruka.
Kde jsem? obrátil se k neznámo komu.
Ozval se jakýsi cinkot a k jeho posteli přistoupil pacient na berlích, pozorně se na něj podíval a zeptal se:
Probudil ses? Jsi na oddělení urgentní chirurgie.
Mám ruce, nohy všechny v pořádku? zeptal se Tomáš tichým hlasem.
Zdá se, že vše na místě, – sdělil ten radostnou zprávu. Jen jsi celý obvázaný od hlavy až k patě.
To je dobré, pokud je vše celé.
Tu přistoupila sestra a účastně se zeptala:
– Jak se cítíš?
– Co se se mnou stalo? odpověděl otázkou na otázku Tomáš.
– Tvému životu nic nehrozí. Ruce, nohy budou fungovat. Jen zůstane mnoho jizev, – podala zapnutý telefon. Tvoje matka prosila zavolat, až se probudíš.
– Synku, – ozval se skrz slzy hlas matky.
– Mami, všechno je v pořádku, – snažil se mluvit co nejživěji. Řekli, že jen malé jizvičky zůstanou. Brzy už tě propustí.
– Nedovolili mi s tebou zůstat přes noc. Synku, hned přijdu.
– Mami, moc se nerozčiluj!
Položil telefon vedle sebe, pokusil se usmát sestře:
– Děkuji!
– No, tak brzy tě nepropustí, – usmála se v odpověď sestra. Tři týdny tu poležíš. To je jisté!
– Co se u vás stalo? zeptal se soused v pokoji, když sestra odešla.
– Já jsem záchranář. V továrně začaly vybuchovat kyslíkové láhve, – začal vzpomínat Tomáš. Zavolali nás. Přijeli jsme před hasiči. Místnost obrovská, uvnitř tři zranění. Vběhli jsme tam, láhve rozházené, někde oheň. Začali jsme zraněné vynášet Já vyšel jako poslední Když jsem byl už u dveří, další láhev vybuchla Dál si nepamatuji.
– Jo, dostalo se ti.
– Tomáš Novák, – ozval se hlas sestry. Máš návštěvu, kolegu z práce.
– Ahoj, Tomáši! Jak se máš?
– Ruce, nohy celé! optimisticky odpověděl zraněný. Ale pozdravit zatím můžu jen levou rukou!
– No tak ty!
– Co tam dál bylo?
– My už jsme vycházeli, když to vybuchlo. Hned jsme se vrátili, vytáhli tě byl jsi celý od krve doktoři už byli vedle
– Děkuji!
– Tomáši, o čem to mluvíš?! najednou se na tváři přítele objevil úsměv. – Zdá se, že nás chtějí navrhnout na medaile.
– Do té doby mě propustí.
– Dobře, jdu. Teď bude vizita. Sestra říkala, ať nejdeme dlouho.
Než přítel odešel, vešel lékař, muž kolem čtyřiceti:
– No, jak se máš, hrdino? přistoupil k jeho posteli.
– Normálně.
– Když už mluvíš, znamená to, že budeš žít. Pojď, prohlédnu tě!
– Vy jste mě sešívali? zeptal se Tomáš.
– Ne, paní doktorka Svobodová. Přijde pozítří.
***
Uplynuly dva dny. Tomáš už se pokoušel vstávat. Pravda, bolest v nohách byla ještě silná, pravá ruka roztržená. A už ran po celém těle nejméně deset. Dvě na obličeji, když to vybuchlo, udeřil se do vrat, dobře, že pravou ruku stihl dopředu vystavit. Podíval se do zrcadla. Obličej byl stále oteklý.
Dnes vizitu má provést lékař, který pozítří pět hodin po sobě ho sešíval na operačním sále. Tomáš se dokonce trochu bál.
A teď vešla. Mladá, štíhlá, pravda, v brýlích, ale ty ji vůbec nezkazily, a bílý plášť jí úplně slušel. Tomáš ve svých sedmadvaceti letech byl už ženatý. Ale po půl roce se rozešli neshodli se v povahách, jak napsali v žádosti, ale ve skutečnosti bývalé ženě plat záchranáře nevyhovoval.
– Dobrý den! prohlásila lékařka a zamířila k jeho posteli.
– Dobrý den! Vy jste mě sešívala?
– Já, – usmála se. Něco není v pořádku?
– Pojďte, prohlédnu vás!
A ona se naklonila nad ním Před očima přívěsek se znameními zvěrokruhu, visící z jejího krku:
– Květa Svobodová!!! zvolal.
Ona pozorně pohlédla na jeho oteklý obličej.
– Promiňte! prohlásila, aniž by ho poznala.
– Já jsem Býk, – a ukázal na přívěsek.
– Tomáši Nováku? její rty se zachvěly. Ty si mě ještě pamatuješ?
– No, co ty, Květo? když uviděl na očích ženy slzy, položil dlaní na její ruku.
– Promiň! vytáhla kapesník a utřela si oči. Nikdy jsem si nemyslela, že se s tebou tak setkáme.
Více ten den Květa do jeho pokoje nechodila. Ale Tomáš už pochopil, že má rozvrh, jako on: den, noc a dva dny volna.
Nechtělo se mu vypadat před ní bezmocný. Celý následující den se pokoušel chodit po pokoji opíraje se o postele, párkrát, držíc se za zeď, vyšel na chodbu.
Večer. Lékař, pracující v denní směně, odešel. Přišla nová směna to se cítilo podle hovoru na chodbě. Teď vizita
A najednou křiky, spěšné kroky na chodbě. Tak to bývá, když přivážejí dalšího zraněného.
Už je deset hodin. Vešla sestra, zhasla v pokoji světlo. Ale něco nespalo. Už po půlnoci na chodbě se ozvaly něčí kroky, pak ztichly, a v této tichosti Tomáš spíše cítil, než slyšel, že na chodbě někdo pláče. Vstal a opatrně vyšel na chodbu.
Za služebním stolem seděla a, sklonila hlavu na ruce, plakala jeho bývalá spolužačka. Přistoupil, položil zdravou ruku na její rameno:
– Co se děje, Květo!
Ona vstala a zabořila se mu do ramene:
– Operovala jsem ženu, která se dostala pod auto, – začala vyprávět, dusíc se slzami. Udělala jsem vše možné i nemožné Teď je na jednotce intenzivní péče, ale ona nepřežije. Má dvě děti její manžel je teď s ní v pokoji
– Uklidni se, Květo!
– Tři roky už pracuji jako chirurg a stále nemohu přivyknout, že lidé umírají.
– Uklidni se, uklidni se! Takové už jsou naše profese. Za pět let jsem také viděl tolik smrtí, ale přece jsme s tebou zachránili nemálo životů, – Tomáš těžce povzdechl. – Proto mě opustila i žena. Říká, že přicházím domů jako bych nebyl sám sebou a málo vydělávám. Ale u mě vždy vyjde čtyřicet žít se dá.
– U mě je to stejné, – podívala se mu do obličeje. Kluci se na mě dívají jako na bláznivou. Dosud jsem nebyla vdaná, jako malá žiju s rodiči.
– No tak ty, nám s tebou je teprve sedmadvacet celý život před námi.
– Ne, Tomáši, už je nám sedmadvacet.
– Paní doktorko Svobodová, její puls mizí, – vykřikla, vyběhnuvší sestra.
– Promiň! a Květa se vrhla na jednotku intenzivní péče.
Usnout tu noc Tomáš tak nemohl. Ráno přišla sestra, jako obvykle mu udělala injekci.
– Žena, kterou dnes v noci operovali, žije? zeptal se nečekaně i pro sebe.
– Žije, ale stav je krajně vážný.
***
Uplynuly tři týdny. Rány na těle Tomáše se zahojily. S Květou se viděli, když měla směny, navíc ho to stále více a více táhlo k ní. Ale oddělení urgentní chirurgie není místo, kde lze mluvit o něčem velmi osobním.
A teď během jednoho z ranních obchůzek lékař-muž oznámil:
– Dnes vás propouštíme, – usmál se a dodal. Ve smyslu z nemocnice. Hned půjdete do vaší polikliniky, a tam už rozhodnou, jak dlouho ještě budete na nemocenské.
– Můžu se balit!
– Ano, ano! Zvlášť nespěchejte. Teď vám připraví propouštěcí zprávu.
Když lékař odešel, Tomáš se oholil. Dívaje se do zrcadla, uspokojivě poznamenal, že dvě zbývající jizvy obličej vůbec nezkazí, spíše přidávají mužnosti. Na ostatní jizvy se vůbec nevyplatí upozorňovat.
Sbalil se, vyšel na chodbu. Naproti, držíc se za zeď, šla pacientka.
Přece se jí podařilo přežít! – mihla se radostná myšlenka.
Vyšla sestra, podala propouštěcí zprávu:
– Na shledanou, Tomáši! Více k nám nepadni!
***
Měl svůj jednopokojový byt, ale jel k rodičům. Vždyť matka ho tak čekala a bála se. Dokonce si vzala dovolenou.
– Synku! vrhla se k němu do náruče matka.
– Všechno, mami! Jak vidíš, jsem živ a zdráv.
– Pojď, připravila jsem ti jíst. Jak jsi zhubl.
– Ach, jak jsem se stýskal po domácím jídle!
– Dokud se neuzdravíš a neoženíš, budeš bydlet v rodném domě. Tvoje pokoj zůstává prázdný, – a křikla jako na dítě. Jdi, umyj si ruce!
***
Do večera Tomáš zašel do holičství. Vešel do svého bytu. Vzal si nějaké oblečení. Matka hned začala uvádět je do pořádku.
Večer přišel otec z práce. Sedli si, jako dříve, všichni spolu a povídali si až do noci.
Spát si lehl do svého pokoje, kde prožil dětství a mládí, ale neusnul hned:
Zítra musím jít do polikliniky. Pak do práce. A večer
S myšlenkou na příští večer usnul dlouho po půlnoci.
***
Následující den Tomáš ráno šel do polikliniky. Do oběda procházel ordinacemi. Po obědě zašel k sobě do práce, právě byla jeho směna.
– Ty, kam? zajímal se otec.
– Tati, pamatuješ si dávno-dávno, když jsem ještě ve čtvrté třídě chodil do školy. Udělal jsi mi přívěsek na dárek spolužačce?
– Ošklivé Květě Svobodové? Pamatuji.
– Pamatuješ, ještě jsi řekl: Až vyrosteš, možná se do ní ještě zamiluješ.
– I to pamatuji.
– Tati, Květa je teď chirurg. To ona mi dělala operaci. A dodnes nosí na krku ten přívěsek.
– To je ono, no!
– Tati, tvá slova se splnila. Jdu za ní!
***
Sedmadvacet let není tak mnoho pro začátek života s milovaným člověkem.Bylo to už dávno, ale teď si na to všechno vzpomínám. Záblesk Hlasitý výbuch Tma Tma
Konečně tma začala ustupovat. Ozval se hlas:
Paní doktorko Svobodová, to je záchranář, u nich tam něco vybuchlo.
Skoro bolestí pocítil na krku dotek ruky. Pokusil se pootevřít víčka. Podařilo se to jen s obtížemi. Před očima se objevil přívěsek ve tvaru obdélníku s vyrytými na něm znameními zvěrokruhu… Oči ženy v bílém plášti
Na operační sál! ozval se hlas úplně vedle.
Rodiče se vrátili z práce. Matka hned spěchala do kuchyně, podívala se do pokoje, kde syn dělal úkoly. Petr, když vešel do pokoje, ihned si všiml, že syn nemá dobrou náladu.
Tomáši, co se stalo? otec ho poplácal po hlavě.
Nic, – zamumlal syn, žák čtvrté třídy.
No, pojď, vykládej!
Brzy je 8. března. Učitelka nás dnes zdržela a řekla, že musíme holkám připravit dárky.
No, a v čem je problém? usmál se otec.
Máme stejný počet kluků a holek. A ona rozdělila, kdo komu daruje, – syn těžce povzdechl. Mně připadla ošklivá, Květa Svobodová.
Všechny holky chtějí dárek na 8. března dostat, i ty ošklivé také, – otec se snažil mluvit se synem jako s dospělým. A jak to rozdělovala? Podle abecedy?
Ne, podle znamení zvěrokruhu?
To jak? Petr se nemohl ubránit a znovu se usmál.
Podle kompatibility. Květa je Panna, a Pannám nejvíce vyhovuje Býk. A já jsem právě Býk.
To je přece dobré, když si vyhovujete! Až vyrosteš, možná se do ní ještě zamiluješ.
Otec nevydržel a rozesmál se. Do pokoje hned vběhla matka:
Co se tu děje?
Jano, jdi do kuchyně, – tvář otce se stala přísnou. Máme se synem vážný rozhovor.
Když matka odešla, Tomáš smutným hlasem se zeptal:
Tati, a co mám teď dělat?
Připravit dárek!
Jaký?
Zítra v práci udělám já tvé vyvolené dárek.
Tati, jaký můžeš udělat dárek? Ty přece pracuješ v továrně.
Ano! Ale pracuji v galvanice. A tam se vyrábějí všechny druhy povlaků kovů.
Tati, nerozumím.
Zítra uvidíš sám!
***
Následující den otec přinesl přívěsek na řetízku ve tvaru obdélníku, který vypadal jako zlatý. Na jedné straně byla vyryta dvě znamení zvěrokruhu, Býk a Panna, a na druhé jemně, ale pěkně napsáno:
«Mé spolužačce Květě k 8. březnu! Tomáš».
Ach, jak ten přívěsek krásně vypadal! A když ho matka zabalila do celofánového sáčku, vypadalo to naprosto úžasně.
***
A teď 7. března. Učitelka nehodlala vyučovat. Nejdřív žáci jí předali dárek. Dlouho děkovala. Pak oznámila, aby kluci darovali dárky holkám.
Co se tu rozpoutalo! Všichni kluci se vrhli ke svým vyvoleným. Tomáš také přistoupil ke Květě Svobodové a pronesl, jak ho učil táta:
Květo, přeji ti k svátku 8. března! Možná jednou osud spojí Býka a Pannu.
Když dořekl naučenou větu, Tomáš zamířil na své místo a samozřejmě si nevšiml, jak se srdce této podle jeho názoru ošklivé holčičky rozbušilo.
Brzy rodiče Květy se přestěhovali do jiné čtvrti, a sama Květa od páté třídy začala chodit do jiné školy.
***
Tomáš otevřel oči. Bílý strop nemocničního pokoje. Pokusil se pohnout rukama a nohama. Pohybovala se jen levá ruka.
Kde jsem? obrátil se k neznámo komu.
Ozval se jakýsi cinkot a k jeho posteli přistoupil pacient na berlích, pozorně se na něj podíval a zeptal se:
Probudil ses? Jsi na oddělení urgentní chirurgie.
Mám ruce, nohy všechny v pořádku? zeptal se Tomáš tichým hlasem.
Zdá se, že vše na místě, – sdělil ten radostnou zprávu. Jen jsi celý obvázaný od hlavy až k patě.
To je dobré, pokud je vše celé.
Tu přistoupila sestra a účastně se zeptala:
– Jak se cítíš?
– Co se se mnou stalo? odpověděl otázkou na otázku Tomáš.
– Tvému životu nic nehrozí. Ruce, nohy budou fungovat. Jen zůstane mnoho jizev, – podala zapnutý telefon. Tvoje matka prosila zavolat, až se probudíš.
– Synku, – ozval se skrz slzy hlas matky.
– Mami, všechno je v pořádku, – snažil se mluvit co nejživěji. Řekli, že jen malé jizvičky zůstanou. Brzy už tě propustí.
– Nedovolili mi s tebou zůstat přes noc. Synku, hned přijdu.
– Mami, moc se nerozčiluj!
Položil telefon vedle sebe, pokusil se usmát sestře:
– Děkuji!
– No, tak brzy tě nepropustí, – usmála se v odpověď sestra. Tři týdny tu poležíš. To je jisté!
– Co se u vás stalo? zeptal se soused v pokoji, když sestra odešla.
– Já jsem záchranář. V továrně začaly vybuchovat kyslíkové láhve, – začal vzpomínat Tomáš. Zavolali nás. Přijeli jsme před hasiči. Místnost obrovská, uvnitř tři zranění. Vběhli jsme tam, láhve rozházené, někde oheň. Začali jsme zraněné vynášet Já vyšel jako poslední Když jsem byl už u dveří, další láhev vybuchla Dál si nepamatuji.
– Jo, dostalo se ti.
– Tomáš Novák, – ozval se hlas sestry. Máš návštěvu, kolegu z práce.
– Ahoj, Tomáši! Jak se máš?
– Ruce, nohy celé! optimisticky odpověděl zraněný. Ale pozdravit zatím můžu jen levou rukou!
– No tak ty!
– Co tam dál bylo?
– My už jsme vycházeli, když to vybuchlo. Hned jsme se vrátili, vytáhli tě byl jsi celý od krve doktoři už byli vedle
– Děkuji!
– Tomáši, o čem to mluvíš?! najednou se na tváři přítele objevil úsměv. – Zdá se, že nás chtějí navrhnout na medaile.
– Do té doby mě propustí.
– Dobře, jdu. Teď bude vizita. Sestra říkala, ať nejdeme dlouho.
Než přítel odešel, vešel lékař, muž kolem čtyřiceti:
– No, jak se máš, hrdino? přistoupil k jeho posteli.
– Normálně.
– Když už mluvíš, znamená to, že budeš žít. Pojď, prohlédnu tě!
– Vy jste mě sešívali? zeptal se Tomáš.
– Ne, paní doktorka Svobodová. Přijde pozítří.
***
Uplynuly dva dny. Tomáš už se pokoušel vstávat. Pravda, bolest v nohách byla ještě silná, pravá ruka roztržená. A už ran po celém těle nejméně deset. Dvě na obličeji, když to vybuchlo, udeřil se do vrat, dobře, že pravou ruku stihl dopředu vystavit. Podíval se do zrcadla. Obličej byl stále oteklý.
Dnes vizitu má provést lékař, který pozítří pět hodin po sobě ho sešíval na operačním sále. Tomáš se dokonce trochu bál.
A teď vešla. Mladá, štíhlá, pravda, v brýlích, ale ty ji vůbec nezkazily, a bílý plášť jí úplně slušel. Tomáš ve svých sedmadvaceti letech byl už ženatý. Ale po půl roce se rozešli neshodli se v povahách, jak napsali v žádosti, ale ve skutečnosti bývalé ženě plat záchranáře nevyhovoval.
– Dobrý den! prohlásila lékařka a zamířila k jeho posteli.
– Dobrý den! Vy jste mě sešívala?
– Já, – usmála se. Něco není v pořádku?
– Pojďte, prohlédnu vás!
A ona se naklonila nad ním Před očima přívěsek se znameními zvěrokruhu, visící z jejího krku:
– Květa Svobodová!!! zvolal.
Ona pozorně pohlédla na jeho oteklý obličej.
– Promiňte! prohlásila, aniž by ho poznala.
– Já jsem Býk, – a ukázal na přívěsek.
– Tomáši Nováku? její rty se zachvěly. Ty si mě ještě pamatuješ?
– No, co ty, Květo? když uviděl na očích ženy slzy, položil dlaní na její ruku.
– Promiň! vytáhla kapesník a utřela si oči. Nikdy jsem si nemyslela, že se s tebou tak setkáme.
Více ten den Květa do jeho pokoje nechodila. Ale Tomáš už pochopil, že má rozvrh, jako on: den, noc a dva dny volna.
Nechtělo se mu vypadat před ní bezmocný. Celý následující den se pokoušel chodit po pokoji opíraje se o postele, párkrát, držíc se za zeď, vyšel na chodbu.
Večer. Lékař, pracující v denní směně, odešel. Přišla nová směna to se cítilo podle hovoru na chodbě. Teď vizita
A najednou křiky, spěšné kroky na chodbě. Tak to bývá, když přivážejí dalšího zraněného.
Už je deset hodin. Vešla sestra, zhasla v pokoji světlo. Ale něco nespalo. Už po půlnoci na chodbě se ozvaly něčí kroky, pak ztichly, a v této tichosti Tomáš spíše cítil, než slyšel, že na chodbě někdo pláče. Vstal a opatrně vyšel na chodbu.
Za služebním stolem seděla a, sklonila hlavu na ruce, plakala jeho bývalá spolužačka. Přistoupil, položil zdravou ruku na její rameno:
– Co se děje, Květo!
Ona vstala a zabořila se mu do ramene:
– Operovala jsem ženu, která se dostala pod auto, – začala vyprávět, dusíc se slzami. Udělala jsem vše možné i nemožné Teď je na jednotce intenzivní péče, ale ona nepřežije. Má dvě děti její manžel je teď s ní v pokoji
– Uklidni se, Květo!
– Tři roky už pracuji jako chirurg a stále nemohu přivyknout, že lidé umírají.
– Uklidni se, uklidni se! Takové už jsou naše profese. Za pět let jsem také viděl tolik smrtí, ale přece jsme s tebou zachránili nemálo životů, – Tomáš těžce povzdechl. – Proto mě opustila i žena. Říká, že přicházím domů jako bych nebyl sám sebou a málo vydělávám. Ale u mě vždy vyjde čtyřicet žít se dá.
– U mě je to stejné, – podívala se mu do obličeje. Kluci se na mě dívají jako na bláznivou. Dosud jsem nebyla vdaná, jako malá žiju s rodiči.
– No tak ty, nám s tebou je teprve sedmadvacet celý život před námi.
– Ne, Tomáši, už je nám sedmadvacet.
– Paní doktorko Svobodová, její puls mizí, – vykřikla, vyběhnuvší sestra.
– Promiň! a Květa se vrhla na jednotku intenzivní péče.
Usnout tu noc Tomáš tak nemohl. Ráno přišla sestra, jako obvykle mu udělala injekci.
– Žena, kterou dnes v noci operovali, žije? zeptal se nečekaně i pro sebe.
– Žije, ale stav je krajně vážný.
***
Uplynuly tři týdny. Rány na těle Tomáše se zahojily. S Květou se viděli, když měla směny, navíc ho to stále více a více táhlo k ní. Ale oddělení urgentní chirurgie není místo, kde lze mluvit o něčem velmi osobním.
A teď během jednoho z ranních obchůzek lékař-muž oznámil:
– Dnes vás propouštíme, – usmál se a dodal. Ve smyslu z nemocnice. Hned půjdete do vaší polikliniky, a tam už rozhodnou, jak dlouho ještě budete na nemocenské.
– Můžu se balit!
– Ano, ano! Zvlášť nespěchejte. Teď vám připraví propouštěcí zprávu.
Když lékař odešel, Tomáš se oholil. Dívaje se do zrcadla, uspokojivě poznamenal, že dvě zbývající jizvy obličej vůbec nezkazí, spíše přidávají mužnosti. Na ostatní jizvy se vůbec nevyplatí upozorňovat.
Sbalil se, vyšel na chodbu. Naproti, držíc se za zeď, šla pacientka.
Přece se jí podařilo přežít! – mihla se radostná myšlenka.
Vyšla sestra, podala propouštěcí zprávu:
– Na shledanou, Tomáši! Více k nám nepadni!
***
Měl svůj jednopokojový byt, ale jel k rodičům. Vždyť matka ho tak čekala a bála se. Dokonce si vzala dovolenou.
– Synku! vrhla se k němu do náruče matka.
– Všechno, mami! Jak vidíš, jsem živ a zdráv.
– Pojď, připravila jsem ti jíst. Jak jsi zhubl.
– Ach, jak jsem se stýskal po domácím jídle!
– Dokud se neuzdravíš a neoženíš, budeš bydlet v rodném domě. Tvoje pokoj zůstává prázdný, – a křikla jako na dítě. Jdi, umyj si ruce!
***
Do večera Tomáš zašel do holičství. Vešel do svého bytu. Vzal si nějaké oblečení. Matka hned začala uvádět je do pořádku.
Večer přišel otec z práce. Sedli si, jako dříve, všichni spolu a povídali si až do noci.
Spát si lehl do svého pokoje, kde prožil dětství a mládí, ale neusnul hned:
Zítra musím jít do polikliniky. Pak do práce. A večer
S myšlenkou na příští večer usnul dlouho po půlnoci.
***
Následující den Tomáš ráno šel do polikliniky. Do oběda procházel ordinacemi. Po obědě zašel k sobě do práce, právě byla jeho směna.
– Ty, kam? zajímal se otec.
– Tati, pamatuješ si dávno-dávno, když jsem ještě ve čtvrté třídě chodil do školy. Udělal jsi mi přívěsek na dárek spolužačce?
– Ošklivé Květě Svobodové? Pamatuji.
– Pamatuješ, ještě jsi řekl: Až vyrosteš, možná se do ní ještě zamiluješ.
– I to pamatuji.
– Tati, Květa je teď chirurg. To ona mi dělala operaci. A dodnes nosí na krku ten přívěsek.
– To je ono, no!
– Tati, tvá slova se splnila. Jdu za ní!
***
Sedmadvacet let není tak mnoho pro začátek života s milovaným člověkem.
