Irena byla nejnevyzpytatelnější hosta na oslavě narozenin Martiny. Dívky spolu studovaly na vysoké škole v Praze.
Martina širokým gestem pozvala všechny, kdo se dokážou dostavit, ale mnohé dívky odjížděly na víkend do vesnic jako Křtiny a Lhota. Irena, plachá a tichá, se rozhodla využít pozvánku.
Nechodí nikam, a přesto jí nedávno osmnáct let, stejně jako Martě. Jenže s hosty své svátky neoslavila
Neměla přátele, a rodiče ji přiměli zůstat doma, po domácku, se starou babičkou a dědečkem.
A tak to dopadlo: narozeniny, ať už v pěti letech nebo osmnácti smutně pomyslela.
Samozřejmě Irena milovala své blízké, ale nechápala, kdy konečně dospěje a bude samostatná.
Kdy někdo z chlapců vůbec zahlédne její nenápadnou krásu a jemnost?
Irena snila o lásce, ale styděla se. Nebyla tak zářivá jako Martinka nebo její kamarádka Jarmila.
Dívky se odvážně barvivily, oblékyly se módně, občas i odhalují, zvláště na přednáškách, a učitelé je varovali.
Irenin šatník vždy vybírala maminka, vypadala v pletených svetrech babička.
A stěžovala si, že vnučka příliš ne nosí její oděvy.
Irena prostě nemohla vyjít ve staromódních babiččiných svetrích nosila je jen doma a to jen v zimě.
Dnes se u Martiny shromáždily dívky i kluci z fakulty dvanáct mužů.
Když hostina doletěla konce a začaly tance, Irena vyšla z bytu a posadila se na lavičku před vchodem.
Žádný z nich si ani nevšiml, že odešla. Dívka se styděla před neznámými chlapci, a taková nedostupnost ji nejvíc trápila.
Podívala se na hodinky.
Možná bych už měla jít, máma se určitě bojí pomyslela si. Slibovala, že přijdu brzy
Z náhle vyšel z vchodu chlapec, nepatřící mezi hosty. Posadil se na kraj lavičky a smutně hleděl z okna Martiny na druhém patře, odkud se ozývala veselá hudba a smích.
Jsi odsud? najednou se zeptal Irenu. Ta přikývla k oknu.
A co tam Martina? Tancuje? Baví se? znovu se ptal chlapec se smutnýma očima.
Irena se najednou odvážila zeptat:
Co? Slyšíš? Jo, baví se
Jo, přesně. To je přece narozeninová nálada odpověděl chlapec. Já jsem si vůbec nic neudělal. Jen čaj s dortíkem v rodinném kruhu. Jako v mateřské škole
Irena zvedla obočí.
To mám taky. Jsi její kamarád? přikývla směrem k oknu.
No a ne. Rád bych s ní přáteloval, ale ona si mě vůbec nevšimne. Ani na narozeniny mě nepozvala. Jsme sousedé už dlouho, a ona vidí, jak se k ní chovám
Chlapec zmlkl. Irena povzdechla s porozuměním a pak najednou řekla:
Neboj se. Já taky všechno přemýšlím. Kdo to vůbec vidí? Jsem neviditelná, jako by mi nikdo nevadil. Přesto jsem tady, jako by člověk, který neexistuje, byl všem lhostejný
No tak snažil Irenu uklidnit chlapec. Máš pravdu. Jsou tady asi i lidé jako my. Škaredí
Ne, ne tak. Nezjevní. Nenápadní spíše. Možná to je výhoda. V tom je svoboda a nezávislost.
Myslíš? divil se Ireniným myšlenkám chlapec. Jmenuju se Pavel. A ty?
Irena.
Po chvilce poslouchali hudbu, občas pohlédli do okna. Všichni doufali, že se Martina objeví a pozve je dovnitř tančit a radovat se, ale nikdo je nevolal
Ráda jsem vás poznala řekla Irena slušně. Musím už jít domů, slíbila jsem, že se nezdržuji.
Poďme tě doprovodit až k zastávce navrhl Pavel.
Irena a Pavel kráčeli parkem, povídali si a tiše se usmívali. Pavel najednou pocítil, že jeho pozornost dělá dívce radost; její růžové líce s malými důlky a oči, které se skryly, když se na ně podíval, ho okouzlily.
Začal vyprávět legrační příhody ze svých mladých let, chtěl slyšet její zvonivý smích a zůstat s ní déle.
Dorazili k zastávce. Irena poděkovala Pavelovi a loučila se, ale on nechtěl odejít, dokud neusedla do autobusu. Irena náhodou minula první spoj a nastoupila až do druhého
Když nastoupila, zamávala Pavlovi rukou, jako by byli starými přáteli. On ještě chvíli stál na zastávce, neschopen odejít, očarovaný touto dívkou s výrazy a důlky na tváři.
Pavel se otočil a šel domů, ale najednou si uvědomil, že chce Irenu znovu potkat. Neměl její telefon ani adresu A jak to může být? Bylo to nepříjemné.
Ráno se Pavel probudil a hned běžel k Martinině bytě. Rychle vystoupil po schodech a zaklepal.
Dívka otevřela a s úšklebkem řekla:
Co zase Nechci s tebou chodit, Pašo. Nikdy, říkala jsem ti
Ale ne zakroutil se Pavel. Chtěl jsem tě pozvat Potřebuji číslo tvé spolubydlící. Včera byla tady. Musím jí něco předat Zanechala to na lavičce Dej mi prosím číslo.
Čího? zeptala se Martina.
Jmenuje se Irena.
Irena? Kdo to? Martina se na chvíli zamyslela. Aha, Iřinka No tedy! Počkej.
Po chvíli podala Pavelovi papírek.
Na Romeo. No, Iřinko, tiše A kdy to stihla? usmála se Martina a zavřela dveře.
Šťastný Pavel, jako s talismanem, běžel domů. Celý den sháněl slova pro rozhovor a byl nervózní. Večer jí zavolal.
Pozval ji znovu na procházku a slíbil zmrzlinu. K jeho překvapení i radosti Irena souhlasila. Hlas byl po telefonu ještě měkčí a příjemnější, jako by to byl sen
Procházeli se parkem, jedli zmrzlinu a hodně se navzájem poznávali. Jejich povahy a zájmy se ukázaly podobné.
Teď tě pozvu já řekla Irena při rozloučení s úsměvem. Příště ne do parku, ale do kina. Půjdeš?
Od té chvíle se Irena a Pavel neoddělovali. Často chodili do kina, do muzeí, a už rok po roce putovali spolu, už byli zasnoubení.
O dva roky později se vzali.
Irenina matka křičela, že je to příliš brzy. Babička však řekla:
Skvělá, Iřko. Našla jsi své štěstí a řekla jsi ano. Už nic nezůstává, co by se mělo měnit. Ten chlap, Paš, je dobrý muž, bude se o tebe starat jako o dítě. Co dalšího potřebuješ?
Tihle jsou ti tiší, co se rychle oženou, a on je šťastný, až se blyští.
Oba svítili radostí. Irena a Pavel v sobě našli porozumění, péči i lásku, o které snili.
Po letech se s úsměvem vzpomínali na lavičku před vchodem, která je spojila na celý životAť se v srdci i v paměti rozléhá tichý šepot starých domů, že štěstí se často skrývá v okamžicích, kdy se odvážíme vyjít ze stínu; Irena i Pavel si v té poslední noci, když se světla města zrcadlila v jezírku pod mostem, slíbili, že budou navzájem svým domovem, a v tom tichém slibu našli sílu, která překoná i čas. Všichni, kdo je znali, užívali radost ze svých úsměvů, a když se zvedl první jarní vánok, přinesl s sebou vůni čerstvě rozkvétajících třešní, připomínajících, že láska, kterou si oba našli, kvete i v nejnečekanějších zahradách života.
