**Episod 1**
Slibuji, že jsem ho skutečně viděla. Dotkla jsem se ho. Políbila jsem ho. Cítila jsem jeho dech teplý, na rtech měl chuť máty, jak vždy. Měl na sobě šedou mikinu s kapucí, tu, co mu vždycky vadila, protože byla moc velká a připomínala mu roztomilého zlého chlapíka. Byl skutečný. Objímal mě celou noc, šeptal mi do ucha Miluji tě a říkal, že se za rok vezmeme. Pamatuju si každý okamžik jak mi protahoval prsty po paži, jak plakal, když já plakala, jak se se mnou miloval tak vášnivě, že jsem měla pocit, že se mi duše rozpoltí. A pak zmizel.
Probudila jsem se sama. Přesto jsem se nebála. Myslela jsem, že jsem jen šla běhat, jak jsem to občas dělala. Jeho parfém stále visel ve státech. Moje pokožka pálila tam, kde mě dotkl. Ale něco nesedělo.
Zavolala jsem.
Znovu.
A znovu.
Pak vstoupila do pokoje moje nejlepší kamarádka Radka, tvář bledá, a netušila, proč pláče.
Květ šeptala. Nevíš?
Zasmála jsem se. Co mám vědět?
Tomáš je mrtvý.
Mrkla jsem. Mrtvý jak?
Radka vzlyčela hlasitěji. Zabil ho autonehoda před dvěma dny, během bouřlivé noci.
Ne. Ne. Ne.
Křičela jsem, tlačila ji, obviňovala, že je krutá. Ukázala jsem jí zprávu, kterou mi Tomáš poslal včera večer, hlasovou poznámku: Jdu k tobě. Chybí mi tvé tělo vedle mého. Radka se chvějícíma rukama podívala na telefon.
Květ to nemohl poslat, byl už v mrtvoláři.
Svět se mi zatočil. Kolena mi selhala. Běžela jsem do koupelny, vzala jsem ručník, který ještě byl vlhký, mikinu, co ležela na podlaze, a otisk kousnutí na krku.
Byl tady. Musel být.
Ale pravda byla taková, že Tomáše pohřbili včera. A nějakým divným způsobem jsem s ním včera v noci milovala.
Dny plynuly. Noci se staly nesnesitelnými. Nemohla jsem spát. Kdykoli jsem zavřela oči, viděla jsem ho někdy stojícího u postele, někdy šeptajícího mi do ucha. Jedné noci uslyšela jsem jeho hlas: Nebuď smutná, lásko. Jsem s tebou. Pokusila jsem se to nahrát, ale zachytila jsem jen šum a vlastní dýchání.
Pak mi došla perioda. Dvakrát. Myslela jsem, že to je stres, smutek, trauma. Až do pátého zvracení během jednoho dne. Udělala jsem test.
Dvě čárky. Pozitivní. Zhroutila jsem se. Jediná osoba, se kterou jsem byla byl Tomáš. Ale byl mrtvý. Pohřbený, rozkládající se, pryč. Přesto něco rostlo uvnitř mě. Něco kopalo v noci. Něco zářilo pod kůží, když svitla tma. A kdykoli jsem plakala a říkala, že to nezvládnu
Slyšela jsem ho šeptat ze stínů:
Nejsi sama. Náš syn přichází.
**Episod 2**
Nevzpomínám si, jak jsem usnula. Vzpomínám jen na to, jak jsem se probudila ve vaně s testem těhotenství svírávajícím se v ruce, dvěma růžovými čárkami, které se mi posmívaly. Celé dny jsem nemluvila s nikým ani s Radkou. Telefon zvonil desítkykrát, jméno na displeji zářilo. Všechny hovory jsem ignorovala.
Jak jsem mohla vysvětlit, že čekám dítě od muže, který byl už týden pod zemí? Kdo by mi uvěřil? Ani já jsem tomu zcela nevěřila, až do té noci.
Těsně před usnutím mě něco zatlačilo zevnitř břicha. Nebyla to obyčejná kopů cítila jsem inteligenci, úmysl, jako by se snažilo upoutat mou pozornost. Vyskočila jsem, lapala po dechu, ruce na břicho. Pak jsem zas uslyšela hlas Tomáše v hlavě.
Neboj se, lásko. Vybral jsem si tě.
Zahlakala jsem a vyběhla z postele. Podívala jsem se na břicho do zrcadla, vyhrnula si košili. Věřila jsem, že vidím slabý modrý záblesk těsně pod kůží. Záblesl a pak zmizel. Nohy mi selhaly, padla jsem na zem a plakala.
Následující den jsem se vydala do nemocnice. Řekla jsem doktorku, že jsem otěhotněla po návštěvě mého přítele. Lhala jsem o termínu, o všem jen o příznacích nic.
Divné sny. Zářící kůže. Slyším hlasy, které nejsou.
Doktorka se pomalu proměnila z obavy na klidnou podezřívavost.
Uděláme vyšetření řekla opatrně. Stres může ovlivnit mysl, zvláště když se k tomu přidají těhotenské hormony.
Přiložila stetoskop k břichu. Tvář se jí zkameněla.
Nemůžu slyšet tep ale něco se hýbe.
Nařídila ultrazvuk. Ležela jsem na chladném kovovém lůžku, technikova tvář se zbledla. Pokračovala v nastavení skeneru. Nic neřekla, dokud jsem se nezeptala.
Je tam plod zašeptala. Ale září.
Opustila jsem nemocnici, aniž bych čekala výsledek. Té noci se mi opět zdál sen. Tomáš stál na našem starém místě u rybníka, vítr houpal jeho kapuci.
Náš syn není jako ostatní řekl tišeji než vítr. Já jsem on a on je víc.
Co tím myslíš? zeptala jsem se.
Usmál se smutně. Brzy to pochopíš. Musíš ho ochránit.
Probudila jsem se a našla otevřené závěsy, přestože jsem všechno zamkla. Mikina, kterou měl Tomáš ve snu, ležela pečlivě složená na kraji postele. Dotkla jsem se jí stále byla teplá.
Tehdy jsem věděla to, co roste uvnitř mě, je skutečné. Je to jeho. A mě mění.
Druhý den jsem konečně zavolala Radce. Potřebovala jsem pomoc. Přiběhla a pevně mě objala. Vyprávěla jsem jí vše světelný bod na břiše, sny, hlas, dítě.
Nesmála se. Neřvala. Šeptala: Musím tě vzít někam.
Šla jsem s ní k zapomenutému domu za babičkou jejího kostela. Uvnitř čekala stařena s dlouhými šedými copi a bledýma očima. Podívala se na mě jednou a řekla:
Nejsi první. Ale určitě poslední.
Zeptala jsem se, co tím myslí, a odpověď mi zamrzla kostru.
Neseš v sobě dítě svázané duše. To dítě je požehnání i varování. Jeho otec neměl návrat. Teď je otevřená brána. A další přicházejí.
Aby ho vzali? zeptala jsem se.
Aby vzali tebe.
Světla se rozsvítila a zhasla. Chladný vítr se prohnal okny. A ze stínů jsem zaslechla Tomášův hlas:
Uteč.
**Episod 3**
Místnost se proměnila v mrazivý chlad. Stařeny oči se rozšířily strachem, když se po stěnách vyvinuly temné dráty jako drápky.
Je tady zašeptala a svířela ručník z včelího vosku a kostí.
Radka mě strčila za stařenu. Ale už jsem se nebála Tomáše. Bála jsem se ostatních. Těch, o kterých stařena řekla, že přicházejí, protože on porušil pravidla.
Stařena rozlila popel a vytvořila kruh, přikázala mi stát uvnitř.
Nevycházej, ať se stane co se stane. Rozumíš? varovala mě Jsi most. Mezi životem a smrtí. Mosty se používají oběma směry.
Vešla jsem do kruhu. Břicho mi zářilo tou samou podivnou světelnou slabinou. Dítě kopytalo silněji než kdy předtím.
Najednou se ozvaly hlasy. Desítky, snad stovky. Křiky, sténání, prosby, smích. Vše z temnoty.
Tomáši, prosím zašeptala jsem co se děje?
Uviděla jsem ho. Nebyl už jako dřív. Oči prázdné, plné smutku a strachu.
Je mi líto řekl nechtěl jsem tě tahat do toho. Jen moc mi chyběl. Chtěl jsem ještě jednu noc, jeden okamžik. Nevěděl jsem, že otevírám bránu.
Přistoupila jsem k němu, slzy stékaly po tvářích.
Proč já? Proč dítě?
Podíval se na břicho, pak na mě.
Protože naše láska byla silnější než smrt. Taková láska porušuje zákony.
Z temnoty se vynořila další postava podivná, zkroucená, s jedním tváří a plameny v očích. Pípla, když mě zahlédla. Tomáš se postavil mezi nás.
Nemůžeš ji mít! řekl nemůžeš si vzít naše dítě!
Monstrum se zasmálo.
Porušil jsi pravidlo, duchu. Dotkl ses živých. Teď se najíme.
Místnost se otřásla. Stařena začala zpívat podivným jazykem. Radka sevřela mou ruku, plakala.
Květě! Nevycházej z kruhu!
Křičela jsem, když se monstrum vrhlo na mě. Tomáš ho odrazil ve vzduchu. Stařena křičela:
NYNÍ! Vyber si, dítě! Život nebo lásku?
Tomáš se otočil ke mně, krvavý a mizící.
Musíš mě pustit, lásko. Pro naše dítě. Pro tebe.
Plakala jsem, kývla hlavou.
Nemohu tě znovu ztratit!
Nikdy jsi mě neztratil. Jsem v něm, v tobě. Ale pokud se budeš držet, oni všechno vezmou.
Světla explodovala. Země se rozlámala. Stíny řevem kvílely. A s veškerou bolestí v srdci jsem zakřičela jeho jméno a řekla sbohem.
V ten okamžik usmál se. A zmizel.
Temnota ustoupila. Monstrum zakřičelo a rozplynulo se v kouři. Následující ticho.
Zhroutila jsem se. Kruh zhasl. A dítě uvnitř mě kopytalo jednou, pak podruhé. Pak se uklidnilo.
Devět měsíců po tom jsem porodila chlapce. Neplakal jako ostatní. Pouze se na mě podíval tiše, jako by už vše věděl. Jeho kůže lehce zářila ve tmě. A někdy, když mu zpívám večer, jsem si jistá, že slyším druhý hlas, jak se mísí s mým Tomášův hlas.
Jmenovala jsem ho Tomášek, což znamená Tomáš patří Bohu. Protože nikdy nebyl opravdu můj.
Ale předtím, než přešel na druhý břeh, zanechal mi poslední dar. Kousek sebe který žádný stín nikdy neodčerpá.
KONEC.
