Když jsem uvolnil krok po pražské ulici a zahlédl ležící psa u staré lavice, hned jsem k němu vběhl. Do mého zorného pole se také dostala vodítko, které Natálie lehce odhodila. Míša se na svého pána podíval smutně, očima plnýma stížnosti
S bratrem jsme téměř dva roky téměř neprobírali slovo. Líza do dneška nechápala, jak se z maličké nepatrnosti může vynořit taková ostrá hádka.
Líza a já, Karel Novotný, jsme se narodili s ročním odstupem. Už od dětství jsme byli nerozluční, vždycky jsme si stáli po boku. Ať už jsme udělali jakýkoli lumpácký kousek, odpovědnost jsme si vždy rozdělili rovnoměrně a neustále jsme stáli za sebou.
Naše rodná vesnice Lhota se rok co rok rozrůstala a kvete. Měli jsme štěstí, že starostou byl Petr Svoboda, který se narodil právě zde a byl vynikajícím hospodářským odborníkem.
Po dokončení zemědělské školy se vrátil do Lhoty a pustil se do aktivní činnosti. Jeho úsilí brzy ocenili a po deseti letech se Petr Svoboda stal vedoucím místní správy.
I v soukromém životě se mu dařilo. Líza po ukončení zdravotnické střední školy nastoupila do místní ambulancí jako asistentka. Petr si nemohl nechat ujít takovou krásku. Líza ho zaujala i ona. Vzali se a svatbu oslavila celá vesnice. Já jsem se upřímně radoval z jejího štěstí, i když moje vlastní manželství s Natálií nebylo tak rosy.
Když byla Líza v těhotenství, Natálie ji občas znepokojovala nazývala ji zbytečnou nebo namyšlenou. Po svatbě však místo zlobení přišlo závistlivé napínání. Natálie chtěla víc novější dům, větší Škodu, lepší pelíšek
Často mi říkala: Ostatní mají všechno, my nemáme nic! Snažil jsem se, jak jen mohl, ale Natálie nebyla spokojená ani penězi, ani silou.
I Natálie byla nešťastná: osud jí nedal radost z mateřství. Mezitím jsem se stal manželem Lízy, měli jsme syna a pak dceru, postavili prostorný dům, a Petr získal čestný úřad
Rodinné setkání končily čím dál častěji hádkami. Kdykoli jsem navštívil Lízu, Natálie hned začala svého manžela okrajovat.
Poslední rozepře proběhla na mé narozeninové oslavě. Líza mi přinesla labradorského štěněte už dlouho jsem si takového psa přál. Petr mi daroval nový motocykl.
Všechno šlo dobře, dokud opilá Natálie nevybuchla a nevrhla na Lízinu nahromaděnou hněv:
No co, Línko? Ten pes je to jen nějaká dovádění? Když už nemáme děti, vezmeme si aspoň psa, co?!
Líza se snažila situaci uklidnit:
Natálko, uklidni se. Později se budeš stydět
Slova však nezasáhla. Vypukla velká hádka, hosté se rozdělili na dva tábory. Petr tiše šeptal manželce, aby odešli, a po rozloučení opustili oslavu.
Uplynuly dva roky. Ten večer jsem začal vyhýbat se sestře, naše setkání omezila na pár krátkých, sporadických chvil. Mezi mnou a Natálií se napětí zvyšovalo.
Večer po večeru jsem čím dál častěji chodil k řece se Míšou. Vypadalo to, že oba dva jsme šťastní: házel jsem hůl, Míša za ní radostně běžel, ležel pak u mých nohou a pozorně naslouchal mým tichým příběhům.
Líza o tom věděla od sousedů, ale nic neudělala zůstával jsem neústupný.
Po nešťastném roztržení natálii začala Lízu i Míšu nenávidět. Když jsem nebyl doma, vyhnala psa z domu, kousala ho, někdy i udeřila.
Zvědavé sousedky jen přilévaly olej na oheň:
Slyšela jsem, Natálko, manžel zase chodí k řece se psem
Včera se potkali s Línkou a dětmi smáli se, radovali!
Žárlivost naplnila Natálie po celé. Jednou se zeptala:
Natálko, neublížil jsem Míše?
Co potřebuji tvého psa?! řekla naštvaně a odešla z místnosti.
Míša se před Natálií čím dál častěji schovával a chrápal, když se objevila.
Všechno skončilo, když jsem jednou ráno rozčileně zakřičel:
Mám toho dost, z té věčnej závisti!
Zůstala jsem sám, rozčilená, a vytrhla jsem Míšu na dvorek, přivázala ho k lavičce a natrhla pás. Bídný pes trpěl. Když jsem se uklidnila, pás odhodila, sbalila si věci a navždy odešla.
Večer jsem se vrátil domů a psy jsem nenašel u vchodu. V domě byl nepořádek. U lavičky jsem našel Míšu, sevřenou v poutech. Rychle jsem ji od sebe odpojil a vzal do nemocnice.
Líza se právě chystala odejít domů, když uviděla mého bratra s krvavým psem v náručí:
Línko, pomoz prosil zoufale.
Přenesli Míšu k veterináři. Líza zkontrolovala zvíře:
Kdo mu to udělal?
Natálie sklonil jsem hlavu.
Líza tiše přikývla. Zašila rány, očistila oči, podala vodu.
Později na chodbě jsem se svěřil:
Promiň, Línko
No tak už usmála se unaveně sestra. A s Natálií?
Ne, Línko. Už ne.
Líza zavolala Petra:
Petře, přijď prosím rychle.
Jakmile uslyšel únavný hlas manželky, Petr byl už na cestě.
Za půl hodiny stál na chodbě. Když spatřil sourozenecký pár, kteří se objali, vedle nich tiše vzlykala Míša, nic neptala, jen se usmívala:
No pojďte, hrdinové.
Vzal jsem ho domů a poskytl mu rady, jak se o něj starat.
Když jsem to řekl rodičům, jen povzdechli:
Už měli být rozvedení.
S tímto vědomím jsem se vydal k synovi, abych mu pomohl uklidit dům.
V posilovně jsem seděl, hladil Míšu. Maminka přišla, pohladila nás oba:
Jste v pořádku?
Jsme v pořádku odpověděl jsem.
Z domu se line vůně vařeného masa a čerstvé zeleniny. Míša zamával ocasem, štěkl radostí. Usmál jsem se, vstál.
Život šel dál.
