Sedím zde v obnovené hlavní čítárně brněnské městské knihovny a nemohu si pomoci, ale vracím se myšlenkami k těm dlouhým rokům, kdy jsem byla tichým stínem mezi regály plnými knih. Nikdo mě skutečně neviděl, a možná to bylo dobře, alespoň jsem si to tenkrát myslela. Mé jméno je Jana a bylo mi dvaatřicet, když jsem začala pracovat jako uklízečka v této knihovně. Můj manžel zemřel náhle a nečekaně, zanechal mě samotnou s naší tehdy osmiletou dcerou Eliškou. Bolest byla jako uzel v krku, který nešlo rozvázat, ale neměla jsem čas na pláč musely jsme jíst a nájem se neplatil sám od sebe.
Vedoucí knihovník pan Novák měl přísný výraz a mluvil odměřeně. Prohlédl si mě a řekl chladně:
Můžete nastoupit zítra… ale žádné děti, které by dělaly rámus. Ať je nikdo nevidí.
Neměla jsem jinou možnost, tak jsem souhlasila, aniž bych se ptala.
V knihovně byl zapomenutý koutek u starých archivů, kde se nacházela malá místnost s prašnou postelí a spálenou žárovkou. Právě tam jsme s Eliškou přespávaly. Každou noc, když ostatní spali, jsem střídala prach z nekonečných polic, leskla dlouhé stoly a vynášela koše plné papírů a obalů. Nikdo mi nepodíval do očí; pro všechny jsem byla jen ta uklízečka.
Eliška však pozorovala všechno. Měla v sobě zvědavost objevitelky nového světa. Šeptala mi denně:
Mami, jednou budu psát příběhy, které si budou všichni chtít přečíst.
Usmívala jsem se, ale uvnitř mě to svíralo, protože jsem věděla, že její svět se omezuje na tyto šedivé kouty. Naučila jsem ji číst ze starých dětských knih, které jsme našly mezi vyřazenými výtisky. Sedávala na podlaze, objímala opotřebovanou knihu a ponořovala se do vzdálených příběhů, zatímco slabé světlo osvětlovalo její ramena.
Když Elišce bylo dvanáct, sebrala jsem odvahu a požádala pana Nováka o věc, která pro mě znamenala hodně:
Prosím vás, pane, dovolte mé dceři, aby mohla používat hlavní čítárnu. Knihy ji uchvacují. Budu pracovat přesčas a zaplatím z úspor.
Odpověděl suše a s posměškem:
Hlavní čítárna je určena pro čtenáře, ne pro děti personálu.
Pokračovaly jsme tedy jako dřív. Eliška četla tiše v archivech a nikdy si nestěžovala.
V šestnácti letech už Eliška psala povídky a básně, které získávaly místní ocenění. Jeden univerzitní profesor si všiml jejího nadání a řekl mi:
Tato dívka má opravdový talent. Může se stát hlasem mnoha lidí.
Pomohl nám s žádostmi o stipendia a Eliška byla přijata do programu tvůrčího psaní v Anglii.
Když jsem to oznámila panu Novákovi, jeho tvář se změnila.
Počkejte… ta dívka, co pořád seděla v archivech… to je vaše dcera?
Přikývla jsem.
Ano. Ta samá, která vyrůstala, zatímco jsem uklízela tuto knihovnu.
Eliška odjela a já zůstala uklízet. Neviditelná. Až do chvíle, kdy se vše změnilo.
Knihovna se ocitla v krizi. Městská rada omezila financování, lidé přestali navštěvovat a začalo se mluvit o definitivním zavření. Vypadá to, že už nikoho nezajímá, prohlásily úřady.
Pak přišla zpráva z Anglie:
Jmenuji se dr. Eliška Svobodová. Jsem spisovatelka a akademička. Mohu pomoci. A tuto městskou knihovnu znám velmi dobře.
Objevila se vysoká a sebevědomá, nikdo ji nepoznal. Přistoupila k panu Novákovi a řekla:
Jednou jste mi řekl, že hlavní čítárna není pro děti zaměstnanců. Dnes je budoucnost této knihovny v rukou jedné z nich.
Pan Novák se zlomil, slzy mu stékaly po tvářích.
Je mi to líto… nevěděl jsem to.
Já ano odpověděla jemně. A odpouštím vám, protože mě matka naučila, že slova dokážou změnit svět, i když je nikdo neposlouchá.
Během několika měsíců Eliška knihovnu zcela proměnila: přivezla nové knihy, pořádala kurzy psaní pro mladé lidi, zavedla kulturní akce a nebrala za to ani korunu. Na můj stůl nechala jen vzkaz:
Tato knihovna mě kdysi viděla jako stín. Dnes kráčím se vztyčenou hlavou, ne z pýchy, ale kvůli všem matkám, které uklízejí, aby jejich děti mohly napsat svůj vlastní příběh.
Časem mi postavila světlý dům s vlastní malou knihovnou. Vzala mě na výlety, abych viděla moře a cítila vítr na místech, která jsem znala jen z knih, jež četla jako malá.
Dnes sedím v této obnovené hlavní čítárně a sleduji děti, jak nahlas čtou pod okny, která nechala zrestaurovat. A kdykoli uslyším v televizi jméno dr. Eliška Svobodová nebo ho vidím na obálce knihy, usměju se. Dříve jsem byla jen uklízečka.
Nyní jsem matkou ženy, která vrátila příběhy zpět našemu městu.Sedím zde v obnovené hlavní čítárně brněnské městské knihovny a nemohu si pomoci, ale vracím se myšlenkami k těm dlouhým rokům, kdy jsem byla tichým stínem mezi regály plnými knih. Nikdo mě skutečně neviděl, a možná to bylo dobře, alespoň jsem si to tenkrát myslela. Mé jméno je Jana a bylo mi dvaatřicet, když jsem začala pracovat jako uklízečka v této knihovně. Můj manžel zemřel náhle a nečekaně, zanechal mě samotnou s naší tehdy osmiletou dcerou Eliškou. Bolest byla jako uzel v krku, který nešlo rozvázat, ale neměla jsem čas na pláč musely jsme jíst a nájem se neplatil sám od sebe.
Vedoucí knihovník pan Novák měl přísný výraz a mluvil odměřeně. Prohlédl si mě a řekl chladně:
Můžete nastoupit zítra… ale žádné děti, které by dělaly rámus. Ať je nikdo nevidí.
Neměla jsem jinou možnost, tak jsem souhlasila, aniž bych se ptala.
V knihovně byl zapomenutý koutek u starých archivů, kde se nacházela malá místnost s prašnou postelí a spálenou žárovkou. Právě tam jsme s Eliškou přespávaly. Každou noc, když ostatní spali, jsem střídala prach z nekonečných polic, leskla dlouhé stoly a vynášela koše plné papírů a obalů. Nikdo mi nepodíval do očí; pro všechny jsem byla jen ta uklízečka.
Eliška však pozorovala všechno. Měla v sobě zvědavost objevitelky nového světa. Šeptala mi denně:
Mami, jednou budu psát příběhy, které si budou všichni chtít přečíst.
Usmívala jsem se, ale uvnitř mě to svíralo, protože jsem věděla, že její svět se omezuje na tyto šedivé kouty. Naučila jsem ji číst ze starých dětských knih, které jsme našly mezi vyřazenými výtisky. Sedávala na podlaze, objímala opotřebovanou knihu a ponořovala se do vzdálených příběhů, zatímco slabé světlo osvětlovalo její ramena.
Když Elišce bylo dvanáct, sebrala jsem odvahu a požádala pana Nováka o věc, která pro mě znamenala hodně:
Prosím vás, pane, dovolte mé dceři, aby mohla používat hlavní čítárnu. Knihy ji uchvacují. Budu pracovat přesčas a zaplatím z úspor.
Odpověděl suše a s posměškem:
Hlavní čítárna je určena pro čtenáře, ne pro děti personálu.
Pokračovaly jsme tedy jako dřív. Eliška četla tiše v archivech a nikdy si nestěžovala.
V šestnácti letech už Eliška psala povídky a básně, které získávaly místní ocenění. Jeden univerzitní profesor si všiml jejího nadání a řekl mi:
Tato dívka má opravdový talent. Může se stát hlasem mnoha lidí.
Pomohl nám s žádostmi o stipendia a Eliška byla přijata do programu tvůrčího psaní v Anglii.
Když jsem to oznámila panu Novákovi, jeho tvář se změnila.
Počkejte… ta dívka, co pořád seděla v archivech… to je vaše dcera?
Přikývla jsem.
Ano. Ta samá, která vyrůstala, zatímco jsem uklízela tuto knihovnu.
Eliška odjela a já zůstala uklízet. Neviditelná. Až do chvíle, kdy se vše změnilo.
Knihovna se ocitla v krizi. Městská rada omezila financování, lidé přestali navštěvovat a začalo se mluvit o definitivním zavření. Vypadá to, že už nikoho nezajímá, prohlásily úřady.
Pak přišla zpráva z Anglie:
Jmenuji se dr. Eliška Svobodová. Jsem spisovatelka a akademička. Mohu pomoci. A tuto městskou knihovnu znám velmi dobře.
Objevila se vysoká a sebevědomá, nikdo ji nepoznal. Přistoupila k panu Novákovi a řekla:
Jednou jste mi řekl, že hlavní čítárna není pro děti zaměstnanců. Dnes je budoucnost této knihovny v rukou jedné z nich.
Pan Novák se zlomil, slzy mu stékaly po tvářích.
Je mi to líto… nevěděl jsem to.
Já ano odpověděla jemně. A odpouštím vám, protože mě matka naučila, že slova dokážou změnit svět, i když je nikdo neposlouchá.
Během několika měsíců Eliška knihovnu zcela proměnila: přivezla nové knihy, pořádala kurzy psaní pro mladé lidi, zavedla kulturní akce a nebrala za to ani korunu. Na můj stůl nechala jen vzkaz:
Tato knihovna mě kdysi viděla jako stín. Dnes kráčím se vztyčenou hlavou, ne z pýchy, ale kvůli všem matkám, které uklízejí, aby jejich děti mohly napsat svůj vlastní příběh.
Časem mi postavila světlý dům s vlastní malou knihovnou. Vzala mě na výlety, abych viděla moře a cítila vítr na místech, která jsem znala jen z knih, jež četla jako malá.
Dnes sedím v této obnovené hlavní čítárně a sleduji děti, jak nahlas čtou pod okny, která nechala zrestaurovat. A kdykoli uslyším v televizi jméno dr. Eliška Svobodová nebo ho vidím na obálce knihy, usměju se. Dříve jsem byla jen uklízečka.
Nyní jsem matkou ženy, která vrátila příběhy zpět našemu městu.
