Milá, poslouchej, co se mi stalo s tím manželem, Janem. Jeho milenka, Klára, byla fakt výjimečná. Kdyby byl muž, určitě by si ji vybral. Víš, jsou ženy, co znají svou hodnotu chodí hrdě, mají vkusné oblečení, dívají se přímo do očí, poslouchají do konce. Není v nich spěch, nepůsobí rozrušeně, ani se nepokoušejí zdůraznit ramena nebo popršít prsa, aby upoutaly pozornost. Spíše si uchovávají královskou klidnost a nikdy se neztratí v náladě.
A právě Jan by si ji vybral, možná právě proto, že byla úplně jiná než on. On sám byl takový neustálý spěchák křičel na děti i na manželku, neustále mu padaly věci z rukou, nedokázal se soustředit, v práci byl pořád pozadu a šéfové ho neustále stěžovali. Nosil jen kalhoty a trička nebo svetry, protože kdo má čas nosit šaty nebo halenky? Už si ani nepamatoval, kdy naposledy žehlil krajky či hedvábí. Jediný moderní sušička mu ušetřila starosti s žehlením.
Ale Klára byla dokonalá. Tělo, chůze, dlouhé nohy, bohaté vlasy, čisté oči, krásná tvář člověk by se jí chtěl dotknout! Od chvíle, kdy ji Jan spatřil v kavárně v Praze na Vinohradech, už nedokázal dýchat klidně. Byl unavený a hladový po dlouhém pracovním výletu, tak vylézl do jedné kavárny, kde byl plný. Jen jeden stůl byl volný v rohu. usedl, zvedl oči nad menu a nic mu neuniklo poznal muže za sebou a hned zahlédl i Kláru.
Jan držel ruce mezi dlaněmi, dlouze líbal její prsty. Vypadalo to jako obraz: Tvůj prst voní bazalkou. Cítil, jak se mu oči zvedají k nebi, ale přiznal, že žena je něco výjimečného.
Prošel ho podivný pocit. Jako při popálenině vidíš červené stopy na kůži a víš, že během pár vteřin bude bolet, ale do té chvíle žiješ v očekávání bolesti a snažíš se co nejvíc zmírnit ránu.
Měl by to bolet, ale uvnitř byl jen prázdný prostor. Nic víc.
Jan přišel domů včas, byl obvykle klidný a vyrovnaný. Martina, jeho žena, byla ta, co se snadno rozčílí, je impulzivní a rychlá. On byl spíše středně temperamentní, měl dobrý smysl pro humor, byl pečlivý úplně jiný než ona.
Celý večer chtěla Martina konfrontovat Jana s chladným tónem: Tak co to má být s tvojí milenkou? Viděla jsem tě v Café Verde včera, byla úchvatná. Pak mu ukázala, jak se mu z čela sype pot a jak se červená, zatímco se snaží zůstat klidný.
Myslela si, že by se mohli zeptat dětí, kde je nová matka, jestli se přestěhuje do vlastního bytu, nebo jestli se přestěhuje k nim domů. Jan nic neřekl, jen ji objal a rychle usnul vedle ní.
Možná ještě ani nedošli k žádnému souloži, raději se vyhýbal částem postele. Smál se v duchu. Přemýšlel, jak žena, která vidí nevěru, stále tvrdí, že se jí to moc nelíbí.
Možná to byl jen začátek pohledy, bušení srdce ve stejném rytmu. Jan ale věděl, jak se schovat, aby ho nic neodhalilo.
Celou noc se otáčel, spánek přerušoval, snil o barevných květinách a milenkách v neznámých červených šatech.
Ráno se probudil s těžkou hlavou, pomalu se zvedl, klidně připravil děti do školy.
Celý den se ptal, co mají dělat ženy, které chytí muže s jinou ženou. Hledat na Googlu? Google mu neposkytl žádnou odpověď. Neměla ani plán, jak dál žít.
Nemyslel, že musí něco zkoušet. Žil už tak, jak předtím stejná rutina, stejný manžel, který přichází domů včas, bez cizího parfému na košili, hluční a veselí děti, nedělní kino. Stejné dvě nebo tři aféry týdně, když si dáš pozor na detaily.
Možná udělala chybu v té kavárně?
Ne. Zadala mu během oběda telefonát, on neodpověděl. Naskočila do taxíku a šla zpátky do té stejné kavárny. řekla řidiči, že čeká důležitý balíček pro práci. Janovo auto stály naproti. Viděla je oba, jak vstupují a nasedají do auta společně.
Zčervenala, požádala řidiče o láhev vody, předstírala, že volá, a s dramatickým hlasem v zavřeném telefonu křičela: Co vás to špiní! Už nečekám, jdu do práce!
Dokonce ji zajímalo, co si o ní myslí taxikář.
Když zjistíš, že máš milenku, celý život se převrátí. Rozvést se? Možná. Ale jak žít dál? Snášet? Pro koho?
Vzpomněla si na přátele, kde manžel taky měl milenku. Skrýval se, lhal, ale žena to nakonec zjistila. Byla skandál, on tvrdil, že to není pravda, až ho dopadli na důkazech zprávy v telefonu. Říkali, že ho hackli, že mu konkurence chtěla ublížit.
Manžel tehdy rozhodl: Nikdy bych nelhal. Bylo by trapné to popřít. Když něco uděláš, musíš to přiznat. Buď přerušíš vztah s milenkou a zůstaneš u rodiny, nebo odejdeš a postaráš se o svoje.
To se jí zdálo úctyhodné. Co za vážný muž! Snadno dává rady z boku, když není přímo zapojený. Když tě život postaví do středu, když ostatní čekají na rozhodnutí a rovnováhu, odvaha i rovnováha rychle mizí.
Vrátila se do té kavárny, posadila se k jejich stole. Klára zvedla oči překvapeně. Jan ztvrdnul, pak si pod stolem mačkal ruce. Ticho. Bylo zajímavé je sledovat. Klára okamžitě poznala, kdo je. Možná to už věděla.
Jan chtěl mluvit, ale ona ho zastavila rukou: Myslíš, že jsem to neviděla? řekla tiše. Nic tady není abnormální, stane se to. Ale prosím, přemýšlejte, máme děti, společný byt, staří rodiče. Jsme zralí, zvládnete to.
Pak vstala. Čerstvě vyžehlené šaty jí slušely. Škoda, že už dlouho ne nosila župany.
Někdy odvaha znamená říct pravdu a jít dál s důstojností, i když je to těžké. Důstojnost ženy nespočívá v botách ani v žehlících šatech, ale v klidu, se kterým na konci dokáže sebrat síly a jít dál se svým životem.
