V podivném snu, kde se stěny místnosti pomalu rozplývaly jako rozteklý vosk a vzduch voněl po zapomenutých vzpomínkách, zaslechla Božena, jak Miroslav promluvil hlasem chladným jako ledové krystaly: Boženo, mezi námi je konec! Chci opravdovou rodinu s dětmi, kterou mi nedokážeš dát. Už jsem podal žádost o rozvod. Zbývají ti tři dny na sbalení věcí. Až odejdeš, pošli mi znamení. Já zatím přebývám u matky, než připravím byt pro dítě a jeho matku. Nediv se, moje nová láska čeká potomka! Tři dny, Boženo!
Božena zůstala němá, zatímco půda pod nohama se měnila v tekutý písek, který se vsákl do prázdna a nechal ji viset v práznotě. Co by mohla odpovědět? Pět let se společně snažili o dítě, jenže tři těhotenství skončila tragédií. Lékaři ji uklidňovali o zdraví, přesto pokaždé něco selhalo. Božena dbala na zdravý život a v době očekávání byla ještě opatrnější. Naposledy omdlela v práci a sanitka dorazila pozdě…
Dveře za Miroslavem se zavřely s třeskem, ale ve snu se proměnily v kouř a rozplynuly, zatímco vyčerpaná Božena se zřítila na pohovku, která se vznášela jako osamělý ostrov v mlze. Neměla sílu sbalit cokoliv. Kam by mohla jít? Před svatbou bydlela u tety, ta však zemřela a byt prodal bratranec. Vrátit se do Jesenice k babiččině chalupě? Najít si pronájem? A co práce? Myšlenky jí vířily hlavou jako roj světlušek v temnotě, zatímco čas plynul pomalu jako med.
Ráno se objevily dveře a vstoupila tchyně Alžběta Nováková. Nespíš? To je dobře, prohlásila stroze. Přišla jsem, abych se ujistila, že neodnášíš nic, co ti nepatří. Neplánuji si brát staré ponožky tvého syna, zamračila se Božena. Chceš snad spočítat mé věci? Jaká jsi drzá! Kdysi jsi byla tak jemná. Já jsem Miroslavovi řekla už po první ztrátě, že nikdy nebudeš schopná porodit. Přišla jsi kvůli tomu? Tak raději mlč a hlídej. Proč si bereš ten televizor? znepokojila se tchyně. Patří mi, dostala jsem ho od tety, je to vzpomínka na ni. Bez něj tu zůstane prázdno! To není můj problém. Alespoň budeš mít vnuka. Vezmi si pouze to, co je tvé! Laptop, kávovar a mikrovlnná trouba jsou dárky od kolegů. Auto jsem pořídila ještě před svatbou. Tvůj syn má své vlastní. Máš vše potřebné, jen děti nemůžeš mít! Není to tvoje starost. Zřejmě to tak Bůh chtěl. Nelituješ toho? Možná jsi to všechno udělala záměrně? To jsou nesmysly. Nemohu na to ani pomyslet, aniž by mě to neskutečně bolelo.
Božena se rozhlédla její věci se ztratily v neznámu jako stíny při západu slunce. Hřeben, kosmetika, pantofle Zapomněla na něco zásadního. Přítomnost tchyně ji vyváděla z rovnováhy. Vzpomněla si na sošku kočky, dar od babičky. Uvnitř se skrývalo tajné místo s náušnicemi a prstenem nebyly drahé, ale měla je ráda. Miroslav je považoval za bezcenné. Snad je vyhodil? Božena otevřela balkon. Co tam hledáš? rozlehl se hlas tchyně. Tak si sbal věci a jdi pryč! Našla kočku, vše bylo v pořádku. Nyní mohla odejít. Zde jsou klíče, sbohem. Doufám, že se už nikdy neuvidíme.
Božena zamířila do kanceláře. Byla na nemocenské dovolené, ale požádala o volno. Jsme s tebou, řekl šéf. Ale bez tebe je to těžké. Budou ti stačit tři týdny? Zůstaň v… Ve snu zavřela oči a pocítila, jak ji ruka Pavla jemně stiskla, přičemž věděla, že po veškeré té bolesti její nový život teprve začíná.V podivném snu, kde se stěny místnosti pomalu rozplývaly jako rozteklý vosk a vzduch voněl po zapomenutých vzpomínkách, zaslechla Božena, jak Miroslav promluvil hlasem chladným jako ledové krystaly: Boženo, mezi námi je konec! Chci opravdovou rodinu s dětmi, kterou mi nedokážeš dát. Už jsem podal žádost o rozvod. Zbývají ti tři dny na sbalení věcí. Až odejdeš, pošli mi znamení. Já zatím přebývám u matky, než připravím byt pro dítě a jeho matku. Nediv se, moje nová láska čeká potomka! Tři dny, Boženo!
Božena zůstala němá, zatímco půda pod nohama se měnila v tekutý písek, který se vsákl do prázdna a nechal ji viset v práznotě. Co by mohla odpovědět? Pět let se společně snažili o dítě, jenže tři těhotenství skončila tragédií. Lékaři ji uklidňovali o zdraví, přesto pokaždé něco selhalo. Božena dbala na zdravý život a v době očekávání byla ještě opatrnější. Naposledy omdlela v práci a sanitka dorazila pozdě…
Dveře za Miroslavem se zavřely s třeskem, ale ve snu se proměnily v kouř a rozplynuly, zatímco vyčerpaná Božena se zřítila na pohovku, která se vznášela jako osamělý ostrov v mlze. Neměla sílu sbalit cokoliv. Kam by mohla jít? Před svatbou bydlela u tety, ta však zemřela a byt prodal bratranec. Vrátit se do Jesenice k babiččině chalupě? Najít si pronájem? A co práce? Myšlenky jí vířily hlavou jako roj světlušek v temnotě, zatímco čas plynul pomalu jako med.
Ráno se objevily dveře a vstoupila tchyně Alžběta Nováková. Nespíš? To je dobře, prohlásila stroze. Přišla jsem, abych se ujistila, že neodnášíš nic, co ti nepatří. Neplánuji si brát staré ponožky tvého syna, zamračila se Božena. Chceš snad spočítat mé věci? Jaká jsi drzá! Kdysi jsi byla tak jemná. Já jsem Miroslavovi řekla už po první ztrátě, že nikdy nebudeš schopná porodit. Přišla jsi kvůli tomu? Tak raději mlč a hlídej. Proč si bereš ten televizor? znepokojila se tchyně. Patří mi, dostala jsem ho od tety, je to vzpomínka na ni. Bez něj tu zůstane prázdno! To není můj problém. Alespoň budeš mít vnuka. Vezmi si pouze to, co je tvé! Laptop, kávovar a mikrovlnná trouba jsou dárky od kolegů. Auto jsem pořídila ještě před svatbou. Tvůj syn má své vlastní. Máš vše potřebné, jen děti nemůžeš mít! Není to tvoje starost. Zřejmě to tak Bůh chtěl. Nelituješ toho? Možná jsi to všechno udělala záměrně? To jsou nesmysly. Nemohu na to ani pomyslet, aniž by mě to neskutečně bolelo.
Božena se rozhlédla její věci se ztratily v neznámu jako stíny při západu slunce. Hřeben, kosmetika, pantofle Zapomněla na něco zásadního. Přítomnost tchyně ji vyváděla z rovnováhy. Vzpomněla si na sošku kočky, dar od babičky. Uvnitř se skrývalo tajné místo s náušnicemi a prstenem nebyly drahé, ale měla je ráda. Miroslav je považoval za bezcenné. Snad je vyhodil? Božena otevřela balkon. Co tam hledáš? rozlehl se hlas tchyně. Tak si sbal věci a jdi pryč! Našla kočku, vše bylo v pořádku. Nyní mohla odejít. Zde jsou klíče, sbohem. Doufám, že se už nikdy neuvidíme.
Božena zamířila do kanceláře. Byla na nemocenské dovolené, ale požádala o volno. Jsme s tebou, řekl šéf. Ale bez tebe je to těžké. Budou ti stačit tři týdny? Zůstaň v… Ve snu zavřela oči a pocítila, jak ji ruka Pavla jemně stiskla, přičemž věděla, že po veškeré té bolesti její nový život teprve začíná.
