Už máte tak vážný vztah, řekla Zdeňka naléhavě skoro jako rozkaz a upřeně se zadívala na tu možnou snachu, kdy to vlastně plánujete tu svatbu?
Ještě není čas, odpověděla Jitka s nuceným úsměvem a vybírala slova tak, aby neuražila budoucí tchyni. Vždyť spolu bydlíme teprve měsíc. Měli bychom počkat, poznat se líp v tom všedním životě Kdo ví, třeba se pak budeme hádat kvůli hloupostem?
Zdeňka lehce zvedla obočí, ale neustoupila a chtěla vědět všechno do detailu. Vlastně se jí Jitka líbila, mnohem víc než ta předchozí přítelkyně syna. Lenka byla nesnesitelná a drzá! Dobře, že Tomáš s ní skončil.
A jak to jde s Matějem? zeptala se, změnila téma, ale pohled zůstal pozorný. Ten kluk je už dospělý, ale přesto
Jitka se cítila tepleji na duši při pomyšlení na Tomášova syna. Vzpomněla si na první dny, kdy se poznali. Tehdy se hodně bála, jak ten teenager přijme novou ženu v domě? Neuvidí v ní hrozbu, snahu nahradit vlastní matku?
Je skvělý, odpověděla upřímně a její úsměv se stal teplejším, přirozenějším. Zpočátku jsem se samozřejmě bála. Myslela jsem, že Matěj ke mně bude mít odpor nebo bude opatrný. Ale všechno dopadlo nejlépe! Ukázal se jako opravdu otevřený a přátelský kluk!
Chvíli se odmlčela, vzpomínajíc, jak jednou Matěj přišel ze školy, s nadšením ochutnal její koláč a hned prohlásil, že teď bude mít doma vždycky dobré jídlo.
A navíc, pokračovala Jitka s lehkým úsměvem, otevřeně se radoval, že teď bude jídlo připravovat někdo, kdo je v vaření mnohem zkušenější než jeho táta. Občas mě dokonce prosí, abych ho naučila nějaký recept.
Tomáš, který do té doby mlčel, nakonec zvedl oči a krátce přikývl, potvrzujíc Jitčina slova. Na jeho tváři se objevil sotva znatelný úsměv, jako by byl taky rád, že vztah mezi jeho synem a vyvolenou dopadl tak dobře.
A bratříčka ještě neprosí? zeptala se žena s otevřeným nápovědím.
Tomáš, když uslyšel otázku matky, se mimoděk ušklíbl a hodil na ni krátký vyčítavý pohled. V jeho očích bylo němé proč zase tohle? Znal dobře způsoby své matky ta se nikdy neostýchala otevírat ta nejcitlivější témata, jako by nechápala, že takové rozhovory mohou být nepříjemné.
A co je na tom? nezdržela se Zdeňka a sebevědomě pokračovala ve své linii. Její hlas zněl živě a trochu hravě, jako by mluvila o něčem úplně běžném. Matěj miluje děti, pořád si hraje s bratranci. A tobě je teprve pětatřicet stihneš vychovat pár dětí!
Jitka cítila, jak se v ní zvedá vlna nepohodlí. Bylo jí nepříjemné, že musí probírat tak osobní, bolestivé téma před ženou, kterou sotva zná. Stiskla pod stolem prsty, snažíc se zachovat vnější klid.
Bojím se, že to je vyloučené, řekla zdrženlivě, aby hlas zněl vyrovnaně. Lékaři mi důrazně nedoporučují mít děti.
Na chvíli v místnosti zavládlo ticho. Zdeňka lehce zvedla obočí, jako by přemýšlela nad tím, co slyšela. Její tvář se okamžitě změnila ta předchozí přátelská maska zmizela a ustoupila chladnému, skoro odtažitému výrazu.
Ženské problémy, co? protáhla s předstíraným soucitem a v jejím tónu se objevila sotva zachytitelná nota povýšenosti. Ale neměla bys zoufat medicína stojí na místě. To, co dřív připadalo nemožné, se dnes řeší bez problémů.
Jitka skoro nepostřehnutelně povzdechla. Chtěla to téma uzavřít, ale věděla, že prostě mlčet nepůjde. Podívala se na Tomáše, doufajíc, že ji podpoří, ale ten jen lehce pokrčil rameny, jako by říkal vysvětli sama.
V mém případě to nepomůže, řekla tiše, hledíc přímo před sebe. Upřímně, nechápala, proč musí otevírat duši před v podstatě cizí ženou! Ale mlčet taky nešlo, ještě si něco vymyslí Mám vážné problémy se zrakem. Diagnózu mi dali už v osmnácti za tu dobu jsem přijala realitu: děti mít nebudu.
Zdeňka na okamžik ztuhla, zjevně se snažila pochopit, co slyšela. Zvedla obočí, na tváři se jí zrcadlilo upřímné zmatení jako by se setkala s něčím naprosto nepochopitelným.
Co má společného zrak? zeptala se, lehce naklonila hlavu. Upřímně neviděla spojitost mezi zrakem a dětmi, a dokonce si myslela, že to je jen hloupá výmluva. Nechápu.
Jitka se zhluboka nadechla, vybírajíc slova. Nechtěla zabíhat do lékařských detailů, ale vyhnout se odpovědi nešlo.
Existuje devadesátiprocentní šance, že ztratím zrak, vysvětlila vyrovnaným, zdrženlivým hlasem. Taková zátěž pro tělo je mi přísně zakázaná, je to příliš velké riziko! To nestojí za to, chápete! Jaký má smysl mít dítě, které nikdy neuvidím?
Zmlkla, dávajíc partnerce čas na pochopení. Jitka nervózně upravila brýle. Bylo pro ni důležité, aby Zdeňka pochopila to není rozmar ani touha, dejme tomu, udržet postavu. Je to docela reálné nebezpečí!
Dívka jasně cítila, jak ve vzduchu narůstá zklamání partnerky. Zdeňka už se nesnažila navázat rozhovor, jen občas hodila na dívku krátké pohledy, ve kterých bylo čitelné neskrývané nespokojenost. Bylo jasné, že taková snacha syna zjevně neodpovídala jejím představám o ideální partii. V představách matky se pravděpodobně rýsoval úplně jiný obraz zdravá, plná sil žena, která jí brzy daruje vnoučata.
Ale Jitka necítila žádnou vinu ani touhu se ospravedlňovat. S Tomášem už dávno situaci probrali, zvážili všechny pro a proti. Rozhovory s lékaři, dlouhé večery při studiu informací, otevřené hovory mezi sebou všechno to vedlo k jednotnému rozhodnutí. Riziko pro její zdraví bylo příliš velké a vystavovat se nebezpečí nechtěl ani jeden z nich. V krajním případě se dá zvážit adopce nebo využití služeb náhradní matky. Nakonec, dnes to není tak těžké zařídit.
Když se pár konečně chystal domů, atmosféra se trochu uvolnila. Zdeňka na rozloučenou objala syna, kývla Jitce, ale v tom gestu nebyla žádná teplota spíš povinnost. Zatímco si obouvali boty v předsíni, Jitka zachytila pohled Tomáše v jeho očích bylo jasně čitelné tiché promiň.
Když vyšli ven, oba si s úlevou oddechli. Večerní vzduch připadal obzvlášť svěží po tom napjatém rozhovoru. Jitka vzala Tomáše za ruku a on hned stiskl její prsty v odpověď. Žádné slovo nepadlo o tom, co se stalo, ale oba chápali, že seznámení s rodiči nebylo ideální. Nicméně to neměnilo hlavní věc jejich rozhodnutí být spolu, navzdory cizím očekáváním a předsudkům
O tři měsíce později.
Jitka si čím dál častěji všímala, že se necítí jako obvykle. Zpočátku tomu nepřikládala velký význam myslela si, že je prostě unavená z práce nebo chytila lehkou virózu. Ale když nevolnost neustupovala už několik dní, začala se znepokojovat.
Měla pořád lehkou slabost, ráno jí občas stoupala nevolnost a obvyklé pachy najednou začaly dráždit. Jitka se snažila zvládnout sama koupila v lékárně léky proti viróze, pila víc vody, snažila se chodit spát dřív. Ale zlepšení nepřicházelo. Přistihovala se, že se častěji rozptyluje v práci a večer padala únavou, i když nic zvlášť těžkého nedělala.
Jednoho večera, když telefonovala s maminkou, Jitka nechtěně sdílela své starosti. Hlas zněl trochu tlumeně pořád cítila tu podivnou malátnost, které se nedařilo zbavit.
Jitko, po krátké pauze opatrně zeptala maminka, jsi si jistá, že nejsi těhotná?
Jitka se i lehce podivila takovému předpokladu. Na vteřinu zmlkla, přemýšlejíc nad otázkou, a pak sebevědomě odpověděla:
Absolutně! Ani jednou jsem nevynechala pilulky. Ty mi předepsal lékař po důkladném vyšetření, všechno přesně podle návodu.
Maminka se nepřela, ale v jejím hlase byla naléhavost:
Přesto si kup test pro vlastní klid. To je příliš vážná věc, aby se nechala bez povšimnutí.
Jitka chtěla namítnout, že to rozhodně není těhotenství, ale něco v maminčině tónu ji přimělo zamyslet se. Nakonec, test je opravdu jednoduchý a rychlý, a trocha jistoty nikdy neškodí.
Dobře, mami. Hned půjdu do lékárny. Tomáš je v práci, takže mám čas, řekla Jitka a položila telefon.
Rychle posbírala věci, hodila si bundu a vyšla z bytu. Do lékárny v sousedním domě to bylo kousek ne víc než pět minut pěšky. Jitka šla trochu rychleji než obvykle, jako by se snažila předběhnout vlastní myšlenky. V hlavě se točily pořád stejné otázky: A co když má máma pravdu? Ale jak by se to mohlo stát? Všechno bylo pod kontrolou
V lékárně na chvíli zastavila před vitrínou s testy. Výběr byl nečekaně velký různé značky, různé typy. Jitka zmateně pohlédla na lékárnici, pak znovu na police. Nakonec vzala dva testy střední cenové kategorie rozhodla, že nemá smysl šetřit na takové věci. Zaplatila, dala nákupy do kapsy a spěchala domů.
Po návratu se na minutu zastavila v předsíni, snažíc se uklidnit lehký neklid. Ruce trochu třásly, když vyndávala testy z obalu. Udělala vše podle návodu a čekala.
První minuty se vlekly nesnesitelně dlouho. Jitka nervózně koukala na hodinky, pak znovu na testy. A najednou dvě čárky se objevily jasně, výrazně. Přenesla pohled na druhý test tam se taky ukázaly jasné linky.
Jak je to možné?! nevědomky zvolala, cítíc, jak se v ní zvedá vlna zmatku. To je nemyslitelné! Vždyť jsem se tak pečlivě připravovala!
V tu chvíli u dveří hlasitě zazvonilo. Jitka sebou trhla překvapením. Podívala se na hodinky čas nebyl takový, aby někdo přišel kvůli něčemu důležitému. Pak jí došlo to je určitě Matěj. Ten teenager často zapomínal klíče, když spěchal domů po škole.
Jitka rychle vyhodila testy do koše na odpadky, upravila si vlasy a rozběhla se ke dveřím. Když otevřela, uviděla na prahu lehce zadýchaného Matěje s batohem na zádech.
Zase jsi zapomněl klíče? usmála se, pouštějíc ho dovnitř.
Jo, vinně přikývl Matěj, sundávající tenisky. Ve spěchu jsem se chystal, a pak už na ulici jsem si uvědomil
Dívka spěchala do kuchyně, bylo potřeba nakrmit zjevně hladového teenagera. Ještě nevěděla, že jeden z testů do koše nedoletěl a zrádně ležel na podlaze
Tomáši, na týden pojedu k mámě necítí se dobře, řekla Jitka, vyhýbajíc se pohledu do očí snoubence. Bylo jí protivné lhát člověku, kterého upřímně milovala, ale právě teď prostě nemohla vyložit celou pravdu. A jinak jednat taky nemohla! Riskovat zdraví nejde, rozhodnutí už je přijaté
Tomáš hned odložil notebook, pozorně se na ni podíval. V jeho pohledu byla upřímná starost.
Možná potřebuješ pomoc? okamžitě zareagoval. Přivézt léky? Nebo třeba s tebou jet? Máma přece je sama
Jitka se mimoděk usmála teple a trochu vinně. Jeho ochota skočit na pomoc byla dojemná, ale teď to jen komplikovalo situaci.
Zatím nic není potřeba, díky za nabídku, odpověděla co nejklidněji. Kdyby něco zavolám.
Otočila se a rychle pokračovala ve skládání věcí do malé cestovní tašky. Svetr, pár džínů, několik triček, spodní prádlo, zubní kartáček V hlavě odpočítávala minuty do odjezdu posledního autobusu do Brna zbývalo méně než hodina, a na nádraží ještě musela dojít. Máma slíbila, že ji tam potká, a to ji trochu uklidnilo: bude tam někdo, kdo pochopí a nebude klást zbytečné otázky.
Buď ve spojení, dobře? Kdyby něco hned zavolej. Já můžu kdykoli přijet.
Samozřejmě, přikývla Jitka, přitiskla se k němu na vteřinu. Brzy se vrátím. Nestihneš se stýskat.
Cesta na nádraží proběhla jako ve mlze. Pořád kontrolovala telefon nenapsal-li Tomáš, nezavolá-li máma. Myšlenky se pletly, ale pevně držela v hlavě plán: přijet, vyřešit situaci, vrátit se. A teprve potom, až se vše uklidní, promluvit s Tomášem. Upřímně, otevřeně, bez polopravd.
Následující den Jitka navštívila soukromou kliniku. Předem se objednala přes web, vybrala lékařku podle recenzí, snažila se vše zařídit tak, aby nikdo neměl zbytečné otázky. Návštěva proběhla rychle a všedně: vyšetření, testy, ultrazvuk. Lékařka, žena středního věku s klidným hlasem, pečlivě prohlédla výsledky, zkontrolovala data, ještě jednou upřesnila anamnézu.
Ano, jste těhotná, potvrdila konečně. Termín je malý, kolem pěti-šesti týdnů.
Jitka mlčky přikývla. Někde hluboko v duši ještě doutnala naděje, že to je chyba, že testy lhaly, testy se popletly. Ale teď bylo všechno konečně jasné.
Ale vždyť jsem brala pilulky! Jak se to mohlo stát? její hlas se zachvěl, zněla v něm nejen zmatenost, ale i sotva zadržované rozrušení. Jak to jen? Vždyť dělala všechno přesně podle návodu!
Lékařka lehce naklonila hlavu. Nespěchala s odpovědí nejdřív pečlivě složila papíry na stole, pak zvedla oči na pacientku.
Možná byl lék nekvalitní, předpokládala vyrovnaným, profesionálním tónem. Nebo tam byly nějaké faktory, které snížily jeho účinnost: například užívání antibiotik nebo jiných léků souběžně, porušení režimu užívání, problémy s trávením. Takové věci se stávají, i když zřídka.
Udělala malou pauzu, pozorně sledujíc reakci Jitky, pak jemně pokračovala:
Pokud chápu, neplánujete těhotenství udržet?
Jitka na okamžik zavřela oči. Tuto otázku si taky kladla nesčetněkrát za poslední dny. V paměti vyvstávala slova lékařů, řečená před mnoha lety, varování o riziku, které nikam nezmizelo. Zhluboka se nadechla a odpověděla, snažíc se, aby hlas zněl pevně:
Riziko slepoty je devět ku jedné. Co si myslíte, můžu na takový krok jít?
Lékařka přikývla s chápavým výrazem. Už stihla prostudovat kartu pacientky a ujistila se, že riziko opravdu existuje. V takové situaci byla volba dívky nejlepší.
Chápu vás, řekla jemně. Je to velmi vážné rozhodnutí a máte právo ho přijmout na základě svého zdravotního stavu. Teď vám vypíšu žádanky na testy. Ty pomohou přesněji zhodnotit situaci a vybrat optimální postup.
Otočila se k počítači, rychle něco napsala v elektronickém systému, pak vytiskla několik formulářů. Pečlivě je složila a podala Jitce.
Očekávám vás zítra na kontrolní návštěvě. Do té doby budeme mít výsledky a budeme moci probrat další kroky. Pokud se objeví otázky nebo vás něco bude trápit zavolejte na kliniku, spojí vás se mnou.
Jitka vzala papíry, mechanicky je uhladila prsty. V hlavě se pořád točily myšlenky, ale teď byly trochu uspořádanější. Poděkovala lékařce krátkým přikývnutím a pomalu vstala ze židle. Na chodbě se na vteřinu zastavila, opřela se o zeď, zhluboka nadechla a vydechla. Zítra bude nový den a nová etapa v tomto nelehkém rozhodnutí
Hano! radostně zvolal Tomáš do telefonu a jeho hlas zněl tak živě, že dívka mimoděk ztuhla. Proč jsi mi to neřekla?
Jitka cítila, jak se uvnitř vše sevřelo. Mechanicky stiskla telefon v ruce, snažíc se uklidnit náhlý třes.
O čem? zeptala se ostražitě, snažíc se, aby hlas zněl vyrovnaně. V hlavě jí prolétlo: Nejspíš se dozvěděl? Ale jak?
Že jsi těhotná! s upřímnou radostí prohlásil Tomáš. V jeho hlase bylo takové nadšení, jako by už si představoval jejich společnou budoucnost.
Jitka na vteřinu zavřela oči, snažíc se sebrat myšlenky.
Z čeho to bereš? odpověděla, snažíc se mluvit klidně, i když srdce bušilo jako o závod.
Našel jsem na podlaze test se dvěma čárkami, vysvětlil Tomáš a v jeho tónu nebyla ani stopa pochybnosti nebo úzkosti jen čistá radost. Už jsem tě objednal k výbornému specialistovi. Půjdeme spolu na vyšetření? Chci být nablízku, podpořit tě.
Jitka se zhluboka nadechla, vybírajíc slova. Potřebovala nějak utlumit jeho nadšení, aniž by ho zranila.
Nespěchej s radostí, jemně, ale pevně ho zarazila. Nejspíš je to chyba. Vždyť si pamatuješ, že beru pilulky. Všechno bylo podle návodu, bez vynechání. To prostě nemůže být pravda.
Na chvíli v telefonu zavládlo ticho. Jitka téměř fyzicky cítila, jak se Tomáš snaží pochopit její slova.
No, ohledně toho nakonec se zarazil a v jeho hlase se objevily zmatené tóny. Víš, máma nedávno byla na návštěvě. Viděla tvoje pilulky a začala přesvědčovat, že tvá diagnóza není tak vážný problém. Říkala, že mnozí mají děti s mnohem těžšími nemocemi a všechno dopadne dobře. Uváděla příklady známých, vyprávěla o moderních metodách vedení těhotenství Tak horlivě naléhala, že prostě jsem podlehl jejím přesvědčováním.
Tomáš zmlkl, jako by čekal reakci. Jitka mlčky poslouchala, cítíc, jak v ní stoupá vlna protichůdných emocí. Na jednu stranu chápala, že prostě chtěl věřit v lepší. Na druhou štvalo ji, že někdo zasahuje do jejich soukromého života, snaží se rozhodovat za ni.
Chceš říct, že tě přesvědčila, abys něco přimíchal do mých pilulek? upřesnila vyrovnaným hlasem, i když uvnitř vše vřelo.
Ne, samozřejmě ne! spěšně namítl Tomáš. Nic takového. Prostě přesvědčila mě, že nemusím tak striktně dodržovat předpisy. Že se dá zkusit riskovat. Nepřemýšlel jsem, že by to mohlo vést k takovým následkům. Promiň.
Jitka cítila, jak jí po zádech proběhl ledový mráz. Slova uvízla v krku a ona s obtížemi vypravila z sebe otázku:
Co přesně jsi udělal?
Tomáš sklopil oči, nervózně mačkaje prsty okraj stolu. Zjevně se cítil nepohodlně, ale přesto sebral odvahu a promluvil:
Já omylem jsem shodil tvou lahvičku a pilulky se vysypaly. Tehdy jsem si pomyslel možná je to znamení? A nahradil jsem je vitamíny. Chtěl jsem, abychom měli dítě. Máma mě přesvědčila, že všechno bude v pořádku
Jitka ztuhla, snažíc se pochopit, co slyšela. V hlavě se jí nevešlo, že člověk, kterého milovala, mohl takhle jednat. Tolikrát podrobně vysvětlovala, jak důležité je brát léky každý den, co hrozí i jediná vynechávka, jaké následky mohou být
To myslíš vážně?! její hlas se zachvěl. Mimoděk zaťala pěsti, cítíc, jak se v ní zvedá vlna rozhořčení. Záměrně jsi do toho šel? Poslechl jsi matku a nahradil léky?
Tomáš se nepohodlně přesunul z nohy na nohu, jako by hledal způsob, jak se vyhnout odpovědi.
Myslel jsem, že tak bude lépe pro naši rodinu tiše odpověděl, nezvedajíc oči.
Pro rodinu?! Jitka už nemohla ovládat emoce. Hlas se zachvěl hněvem, ale snažila se mluvit jasně, aby pochopil celou vážnost situace. Ani jsi se se mnou neporadil! Věděl jsi o mé diagnóze, věděl jsi o rizicích a přesto jsi to udělal za mými zády!
Udělala pauzu, snažíc se uklidnit třes v rukou. V spáncích jí bušilo, myšlenky se pletly, ale jedno bylo jasné: nemohla teď pokračovat v tom hovoru.
Já jsem jen chtěl děti pokusil se ospravedlnit Tomáš, jeho hlas zněl skoro žalostně. Myslel jsem, že to zvládneme spolu.
Jitka se zhluboka nadechla, snažíc se vzít se do rukou. Potřebovala čas, aby vše promyslela, uvedla myšlenky do pořádku.
Teď nemám čas mluvit, řekla už klidněji, i když uvnitř pořád bouřily emoce. Můžeš přijet pozítří? Sejdeme se u parku v poledne?
Samozřejmě, přijedu! okamžitě zareagoval Tomáš, v jeho hlase se znovu objevila naděje. Jsem si jistý, že všechno dopadne dobře!
Jitka se nerozcházela ani nic vysvětlovat. Prostě potřebovala ukončit hovor.
Ahoj, krátce řekla a stiskla tlačítko ukončení hovoru.
Jitka vřela hněvem! V hlavě se znovu a znovu přehrávala slova Tomáše o tom, jak omylem shodil lahvičku a pak vědomě nahradil životně důležité léky vitamíny. Věděl o všech rizicích, o dlouholetých varováních lékařů, o tom, jak kritické je pro její zdraví vynechat užívání léků. Ale raději uvěřil matce, která, nemajíc lékařské vzdělání, sebevědomě uvažovala o tom, že všechno bude v pořádku.
Tato myšlenka ji pálila zevnitř. Jak se dalo tak lehce přistupovat k jejímu zdraví, k jejímu životu? Jitka chápala, že s takovým přístupem k nejzákladnějším věcem důvěře, respektu, péči z nich nic nebude. A pozítří to pevně hodlala říct.
V určený den Tomáš přišel do parku půl hodiny před domluveným časem. Koupil kytici bílých růží jejích oblíbených a teď nervózně přešlapoval u vchodu, pořád koukajíc na hodinky. V hrudi mu doutnala naděje: možná se Jitka jen přehnaně rozčílila, a teď to vše proberou a on bude schopen vysvětlit, že chtěl jen to nejlepší. Představoval si, jak přijme květiny, jak změkne její pohled, jak spolu rozhodnou, co dál.
Ale když Jitka přišla přesně v poledne, pod paží s bratrem, její tvář byla chladná a neproniknutelná. Ani se nepodívala na květiny, které Tomáš spěšně podal. Místo toho mlčky vytáhla z tašky list papíru a podala mu ho.
Co to je? Nerozumím, zmateně řekl Tomáš, ohromen jejím ledovým tónem. Pokusil se zachytit její pohled, ale Jitka se dívala někam stranou.
To znamená, že dítě nebude, chladně prohlásila dívka. Věděl jsi o mé diagnóze. Věděl jsi a vědomě jsi ohrozil mé zdraví, když jsi poslouchal rady matky. Tohle ti nikdy neodpustím! Zítra si pro věci. A nebudu sama vezmu si s sebou bratra, abych předešla nedorozuměním.
Nečekajíc na odpověď, otočila se a odešla. Tomáš instinktivně krok za ní, vykřikl:
Jitko, počkej! Pojďme si promluvit!
Neotočila se, jen zrychlila krok. Pak se rozběhl za ní, už neovládaje rozrušení, ale cestu mu najednou přehradil Honza starší bratr Jitky. Honza stál rovně, pevně opřený nohama o zem, a díval se na Tomáše bez stopy soucitu. Jeho postoj jasně říkal: Neopovažuj se ji honit.
Tomáš se pokusil ho obejít, ale Honza pevně držel vzdálenost, lehce vystavil ruku vpřed.
Ty všechno lžeš! vykřikl Tomáš a jeho hlas se třásl hněvem a zoufalstvím. Cítil, jak se hroutí všechny naděje, jak uniká to, co považoval za svou budoucnost. Speciálně jsem konzultoval s lékaři! Řekli, že při současné úrovni medicíny jsou rizika minimální! Ty prostě nechceš dítě a tak si vymýšlíš výmluvy!
Jitka se pomalu otočila. Její tvář byla bledá, ale výraz zůstal klidný, skoro odtažitý. V očích nebyly slzy jen pevné odhodlání, které v sobě nahromadila během těch dnů.
Chodil jsi k lékařům beze mě? Diskutoval jsi o mém zdraví s cizími lidmi? mluvila tiše, ale každé slovo znělo jako rána, zřetelně a vážně. A vůbec znáš mou přesnou diagnózu? Nebo jsi prostě přišel a řekl: tak, že nevěsta mluví o možné slepotě?
Tomáš sebou trhl. Neočekával takovou otázku zdálo se, že byl přesvědčený, že jeho čin je vysvětlitelný, že Jitka pochopí jeho motivy. Zaťal pěsti, pokusil se sebrat myšlenky.
Myslel jsem na naši budoucnost! Na rodinu! jeho hlas zněl napjatě, ale upřímně. Vždyť jsi sama říkala, že jsi ochotná zvážit adopci nebo náhradní mateřství. Proč tedy nedat šanci našemu vlastnímu dítěti?
Jitka se zhluboka nadechla. V jejím pohledu probleskla bolest ta samá, kterou se snažila schovat za chladným odhodláním.
Protože to není hra, Tomáši! v hlase poprvé prorazila skutečná emoce. To je můj život, mé tělo, můj zrak. Aspoň chápeš, že můžu oslepnout? Že budu bezmocná, nebudu moci pracovat, starat se o sebe? Přemýšlel jsi, jaké to je žít v neustálé tmě?
Udělala pauzu, dávajíc mu čas na pochopení, ale on už otevřel ústa, aby namítl.
Ale lékaři říkali
Jací lékaři?! ostře ho přerušila a v jejím hlase zazněla hořkost. Ti, ke kterým jsi chodil tajně? Aspoň jsi se jich zeptal na statistiku komplikací? Na reálné případy? Víš, kolik žen ztrácí zrak během těhotenství při mé diagnóze? Ne, ty jsi prostě slyšel to, co jsi chtěl slyšet!
Tomáš zmlkl. Jeho oči pořád hořely uražeností, ale v nich už vystupovalo něco dalšího nejasné uvědomění, že možná udělal vážnou chybu.
Zradil jsi mou důvěru, pokračovala Jitka už tišeji, ale neméně pevně. Věděl jsi, jak pro mě ty pilulky jsou důležité. Věděl jsi, že jsem se roky učila žít s touto diagnózou, přijmout ji A ty jsi to všechno jedním činem přeškrtl.
V tu chvíli Honza krokem přistoupil blíž. Muži svrběly ruce, aby udělal lekci neúspěšnému zeti! Ale držel se, výhradně na prosbu sestry.
Nechci s tebou mít nic společného! Jitka se narovnala, její hlas se znovu stal chladným a vyrovnaným. Nechci každý den žít ve strachu, že vyvedeš ještě nějaký trik!
Tomáš otevřel ústa, snažíc se něco říct, ale slova uvízla v krku. Díval se na ni, snažíc se najít v jejím pohledu alespoň kapku pochybnosti, stín možnosti vše napravit! Ale tam byl jen chlad a pohrdání
Jitka se otočila a odešla. Tomáš ji chtěl zavolat, ale nedokázal. Stál, dívajíc se, jak její postava postupně mizí v večerním šeru. Vedle ní šel Honza mlčky, sebevědomě, jako by hlídal její klid.
Když zmizeli z dohledu, Tomáš se posadil na nejbližší lavičku. V rukou pořád svíral kytici bílých růží tak a nepodarovaných, tak a nepřijatých
Díval se na jemné okvětní lístky a poprvé si uvědomil, že ztratil nejen dítě, které tak chtěl. Ztratil ženu, kterou miloval.
V hlavě mu bušila jediná myšlenka: A co když má pravdu? Ale bylo už příliš pozdě.Už máte tak vážný vztah, řekla Zdeňka naléhavě skoro jako rozkaz a upřeně se zadívala na tu možnou snachu, kdy to vlastně plánujete tu svatbu?
Ještě není čas, odpověděla Jitka s nuceným úsměvem a vybírala slova tak, aby neuražila budoucí tchyni. Vždyť spolu bydlíme teprve měsíc. Měli bychom počkat, poznat se líp v tom všedním životě Kdo ví, třeba se pak budeme hádat kvůli hloupostem?
Zdeňka lehce zvedla obočí, ale neustoupila a chtěla vědět všechno do detailu. Vlastně se jí Jitka líbila, mnohem víc než ta předchozí přítelkyně syna. Lenka byla nesnesitelná a drzá! Dobře, že Tomáš s ní skončil.
A jak to jde s Matějem? zeptala se, změnila téma, ale pohled zůstal pozorný. Ten kluk je už dospělý, ale přesto
Jitka se cítila tepleji na duši při pomyšlení na Tomášova syna. Vzpomněla si na první dny, kdy se poznali. Tehdy se hodně bála, jak ten teenager přijme novou ženu v domě? Neuvidí v ní hrozbu, snahu nahradit vlastní matku?
Je skvělý, odpověděla upřímně a její úsměv se stal teplejším, přirozenějším. Zpočátku jsem se samozřejmě bála. Myslela jsem, že Matěj ke mně bude mít odpor nebo bude opatrný. Ale všechno dopadlo nejlépe! Ukázal se jako opravdu otevřený a přátelský kluk!
Chvíli se odmlčela, vzpomínajíc, jak jednou Matěj přišel ze školy, s nadšením ochutnal její koláč a hned prohlásil, že teď bude mít doma vždycky dobré jídlo.
A navíc, pokračovala Jitka s lehkým úsměvem, otevřeně se radoval, že teď bude jídlo připravovat někdo, kdo je v vaření mnohem zkušenější než jeho táta. Občas mě dokonce prosí, abych ho naučila nějaký recept.
Tomáš, který do té doby mlčel, nakonec zvedl oči a krátce přikývl, potvrzujíc Jitčina slova. Na jeho tváři se objevil sotva znatelný úsměv, jako by byl taky rád, že vztah mezi jeho synem a vyvolenou dopadl tak dobře.
A bratříčka ještě neprosí? zeptala se žena s otevřeným nápovědím.
Tomáš, když uslyšel otázku matky, se mimoděk ušklíbl a hodil na ni krátký vyčítavý pohled. V jeho očích bylo němé proč zase tohle? Znal dobře způsoby své matky ta se nikdy neostýchala otevírat ta nejcitlivější témata, jako by nechápala, že takové rozhovory mohou být nepříjemné.
A co je na tom? nezdržela se Zdeňka a sebevědomě pokračovala ve své linii. Její hlas zněl živě a trochu hravě, jako by mluvila o něčem úplně běžném. Matěj miluje děti, pořád si hraje s bratranci. A tobě je teprve pětatřicet stihneš vychovat pár dětí!
Jitka cítila, jak se v ní zvedá vlna nepohodlí. Bylo jí nepříjemné, že musí probírat tak osobní, bolestivé téma před ženou, kterou sotva zná. Stiskla pod stolem prsty, snažíc se zachovat vnější klid.
Bojím se, že to je vyloučené, řekla zdrženlivě, aby hlas zněl vyrovnaně. Lékaři mi důrazně nedoporučují mít děti.
Na chvíli v místnosti zavládlo ticho. Zdeňka lehce zvedla obočí, jako by přemýšlela nad tím, co slyšela. Její tvář se okamžitě změnila ta předchozí přátelská maska zmizela a ustoupila chladnému, skoro odtažitému výrazu.
Ženské problémy, co? protáhla s předstíraným soucitem a v jejím tónu se objevila sotva zachytitelná nota povýšenosti. Ale neměla bys zoufat medicína stojí na místě. To, co dřív připadalo nemožné, se dnes řeší bez problémů.
Jitka skoro nepostřehnutelně povzdechla. Chtěla to téma uzavřít, ale věděla, že prostě mlčet nepůjde. Podívala se na Tomáše, doufajíc, že ji podpoří, ale ten jen lehce pokrčil rameny, jako by říkal vysvětli sama.
V mém případě to nepomůže, řekla tiše, hledíc přímo před sebe. Upřímně, nechápala, proč musí otevírat duši před v podstatě cizí ženou! Ale mlčet taky nešlo, ještě si něco vymyslí Mám vážné problémy se zrakem. Diagnózu mi dali už v osmnácti za tu dobu jsem přijala realitu: děti mít nebudu.
Zdeňka na okamžik ztuhla, zjevně se snažila pochopit, co slyšela. Zvedla obočí, na tváři se jí zrcadlilo upřímné zmatení jako by se setkala s něčím naprosto nepochopitelným.
Co má společného zrak? zeptala se, lehce naklonila hlavu. Upřímně neviděla spojitost mezi zrakem a dětmi, a dokonce si myslela, že to je jen hloupá výmluva. Nechápu.
Jitka se zhluboka nadechla, vybírajíc slova. Nechtěla zabíhat do lékařských detailů, ale vyhnout se odpovědi nešlo.
Existuje devadesátiprocentní šance, že ztratím zrak, vysvětlila vyrovnaným, zdrženlivým hlasem. Taková zátěž pro tělo je mi přísně zakázaná, je to příliš velké riziko! To nestojí za to, chápete! Jaký má smysl mít dítě, které nikdy neuvidím?
Zmlkla, dávajíc partnerce čas na pochopení. Jitka nervózně upravila brýle. Bylo pro ni důležité, aby Zdeňka pochopila to není rozmar ani touha, dejme tomu, udržet postavu. Je to docela reálné nebezpečí!
Dívka jasně cítila, jak ve vzduchu narůstá zklamání partnerky. Zdeňka už se nesnažila navázat rozhovor, jen občas hodila na dívku krátké pohledy, ve kterých bylo čitelné neskrývané nespokojenost. Bylo jasné, že taková snacha syna zjevně neodpovídala jejím představám o ideální partii. V představách matky se pravděpodobně rýsoval úplně jiný obraz zdravá, plná sil žena, která jí brzy daruje vnoučata.
Ale Jitka necítila žádnou vinu ani touhu se ospravedlňovat. S Tomášem už dávno situaci probrali, zvážili všechny pro a proti. Rozhovory s lékaři, dlouhé večery při studiu informací, otevřené hovory mezi sebou všechno to vedlo k jednotnému rozhodnutí. Riziko pro její zdraví bylo příliš velké a vystavovat se nebezpečí nechtěl ani jeden z nich. V krajním případě se dá zvážit adopce nebo využití služeb náhradní matky. Nakonec, dnes to není tak těžké zařídit.
Když se pár konečně chystal domů, atmosféra se trochu uvolnila. Zdeňka na rozloučenou objala syna, kývla Jitce, ale v tom gestu nebyla žádná teplota spíš povinnost. Zatímco si obouvali boty v předsíni, Jitka zachytila pohled Tomáše v jeho očích bylo jasně čitelné tiché promiň.
Když vyšli ven, oba si s úlevou oddechli. Večerní vzduch připadal obzvlášť svěží po tom napjatém rozhovoru. Jitka vzala Tomáše za ruku a on hned stiskl její prsty v odpověď. Žádné slovo nepadlo o tom, co se stalo, ale oba chápali, že seznámení s rodiči nebylo ideální. Nicméně to neměnilo hlavní věc jejich rozhodnutí být spolu, navzdory cizím očekáváním a předsudkům
O tři měsíce později.
Jitka si čím dál častěji všímala, že se necítí jako obvykle. Zpočátku tomu nepřikládala velký význam myslela si, že je prostě unavená z práce nebo chytila lehkou virózu. Ale když nevolnost neustupovala už několik dní, začala se znepokojovat.
Měla pořád lehkou slabost, ráno jí občas stoupala nevolnost a obvyklé pachy najednou začaly dráždit. Jitka se snažila zvládnout sama koupila v lékárně léky proti viróze, pila víc vody, snažila se chodit spát dřív. Ale zlepšení nepřicházelo. Přistihovala se, že se častěji rozptyluje v práci a večer padala únavou, i když nic zvlášť těžkého nedělala.
Jednoho večera, když telefonovala s maminkou, Jitka nechtěně sdílela své starosti. Hlas zněl trochu tlumeně pořád cítila tu podivnou malátnost, které se nedařilo zbavit.
Jitko, po krátké pauze opatrně zeptala maminka, jsi si jistá, že nejsi těhotná?
Jitka se i lehce podivila takovému předpokladu. Na vteřinu zmlkla, přemýšlejíc nad otázkou, a pak sebevědomě odpověděla:
Absolutně! Ani jednou jsem nevynechala pilulky. Ty mi předepsal lékař po důkladném vyšetření, všechno přesně podle návodu.
Maminka se nepřela, ale v jejím hlase byla naléhavost:
Přesto si kup test pro vlastní klid. To je příliš vážná věc, aby se nechala bez povšimnutí.
Jitka chtěla namítnout, že to rozhodně není těhotenství, ale něco v maminčině tónu ji přimělo zamyslet se. Nakonec, test je opravdu jednoduchý a rychlý, a trocha jistoty nikdy neškodí.
Dobře, mami. Hned půjdu do lékárny. Tomáš je v práci, takže mám čas, řekla Jitka a položila telefon.
Rychle posbírala věci, hodila si bundu a vyšla z bytu. Do lékárny v sousedním domě to bylo kousek ne víc než pět minut pěšky. Jitka šla trochu rychleji než obvykle, jako by se snažila předběhnout vlastní myšlenky. V hlavě se točily pořád stejné otázky: A co když má máma pravdu? Ale jak by se to mohlo stát? Všechno bylo pod kontrolou
V lékárně na chvíli zastavila před vitrínou s testy. Výběr byl nečekaně velký různé značky, různé typy. Jitka zmateně pohlédla na lékárnici, pak znovu na police. Nakonec vzala dva testy střední cenové kategorie rozhodla, že nemá smysl šetřit na takové věci. Zaplatila, dala nákupy do kapsy a spěchala domů.
Po návratu se na minutu zastavila v předsíni, snažíc se uklidnit lehký neklid. Ruce trochu třásly, když vyndávala testy z obalu. Udělala vše podle návodu a čekala.
První minuty se vlekly nesnesitelně dlouho. Jitka nervózně koukala na hodinky, pak znovu na testy. A najednou dvě čárky se objevily jasně, výrazně. Přenesla pohled na druhý test tam se taky ukázaly jasné linky.
Jak je to možné?! nevědomky zvolala, cítíc, jak se v ní zvedá vlna zmatku. To je nemyslitelné! Vždyť jsem se tak pečlivě připravovala!
V tu chvíli u dveří hlasitě zazvonilo. Jitka sebou trhla překvapením. Podívala se na hodinky čas nebyl takový, aby někdo přišel kvůli něčemu důležitému. Pak jí došlo to je určitě Matěj. Ten teenager často zapomínal klíče, když spěchal domů po škole.
Jitka rychle vyhodila testy do koše na odpadky, upravila si vlasy a rozběhla se ke dveřím. Když otevřela, uviděla na prahu lehce zadýchaného Matěje s batohem na zádech.
Zase jsi zapomněl klíče? usmála se, pouštějíc ho dovnitř.
Jo, vinně přikývl Matěj, sundávající tenisky. Ve spěchu jsem se chystal, a pak už na ulici jsem si uvědomil
Dívka spěchala do kuchyně, bylo potřeba nakrmit zjevně hladového teenagera. Ještě nevěděla, že jeden z testů do koše nedoletěl a zrádně ležel na podlaze
Tomáši, na týden pojedu k mámě necítí se dobře, řekla Jitka, vyhýbajíc se pohledu do očí snoubence. Bylo jí protivné lhát člověku, kterého upřímně milovala, ale právě teď prostě nemohla vyložit celou pravdu. A jinak jednat taky nemohla! Riskovat zdraví nejde, rozhodnutí už je přijaté
Tomáš hned odložil notebook, pozorně se na ni podíval. V jeho pohledu byla upřímná starost.
Možná potřebuješ pomoc? okamžitě zareagoval. Přivézt léky? Nebo třeba s tebou jet? Máma přece je sama
Jitka se mimoděk usmála teple a trochu vinně. Jeho ochota skočit na pomoc byla dojemná, ale teď to jen komplikovalo situaci.
Zatím nic není potřeba, díky za nabídku, odpověděla co nejklidněji. Kdyby něco zavolám.
Otočila se a rychle pokračovala ve skládání věcí do malé cestovní tašky. Svetr, pár džínů, několik triček, spodní prádlo, zubní kartáček V hlavě odpočítávala minuty do odjezdu posledního autobusu do Brna zbývalo méně než hodina, a na nádraží ještě musela dojít. Máma slíbila, že ji tam potká, a to ji trochu uklidnilo: bude tam někdo, kdo pochopí a nebude klást zbytečné otázky.
Buď ve spojení, dobře? Kdyby něco hned zavolej. Já můžu kdykoli přijet.
Samozřejmě, přikývla Jitka, přitiskla se k němu na vteřinu. Brzy se vrátím. Nestihneš se stýskat.
Cesta na nádraží proběhla jako ve mlze. Pořád kontrolovala telefon nenapsal-li Tomáš, nezavolá-li máma. Myšlenky se pletly, ale pevně držela v hlavě plán: přijet, vyřešit situaci, vrátit se. A teprve potom, až se vše uklidní, promluvit s Tomášem. Upřímně, otevřeně, bez polopravd.
Následující den Jitka navštívila soukromou kliniku. Předem se objednala přes web, vybrala lékařku podle recenzí, snažila se vše zařídit tak, aby nikdo neměl zbytečné otázky. Návštěva proběhla rychle a všedně: vyšetření, testy, ultrazvuk. Lékařka, žena středního věku s klidným hlasem, pečlivě prohlédla výsledky, zkontrolovala data, ještě jednou upřesnila anamnézu.
Ano, jste těhotná, potvrdila konečně. Termín je malý, kolem pěti-šesti týdnů.
Jitka mlčky přikývla. Někde hluboko v duši ještě doutnala naděje, že to je chyba, že testy lhaly, testy se popletly. Ale teď bylo všechno konečně jasné.
Ale vždyť jsem brala pilulky! Jak se to mohlo stát? její hlas se zachvěl, zněla v něm nejen zmatenost, ale i sotva zadržované rozrušení. Jak to jen? Vždyť dělala všechno přesně podle návodu!
Lékařka lehce naklonila hlavu. Nespěchala s odpovědí nejdřív pečlivě složila papíry na stole, pak zvedla oči na pacientku.
Možná byl lék nekvalitní, předpokládala vyrovnaným, profesionálním tónem. Nebo tam byly nějaké faktory, které snížily jeho účinnost: například užívání antibiotik nebo jiných léků souběžně, porušení režimu užívání, problémy s trávením. Takové věci se stávají, i když zřídka.
Udělala malou pauzu, pozorně sledujíc reakci Jitky, pak jemně pokračovala:
Pokud chápu, neplánujete těhotenství udržet?
Jitka na okamžik zavřela oči. Tuto otázku si taky kladla nesčetněkrát za poslední dny. V paměti vyvstávala slova lékařů, řečená před mnoha lety, varování o riziku, které nikam nezmizelo. Zhluboka se nadechla a odpověděla, snažíc se, aby hlas zněl pevně:
Riziko slepoty je devět ku jedné. Co si myslíte, můžu na takový krok jít?
Lékařka přikývla s chápavým výrazem. Už stihla prostudovat kartu pacientky a ujistila se, že riziko opravdu existuje. V takové situaci byla volba dívky nejlepší.
Chápu vás, řekla jemně. Je to velmi vážné rozhodnutí a máte právo ho přijmout na základě svého zdravotního stavu. Teď vám vypíšu žádanky na testy. Ty pomohou přesněji zhodnotit situaci a vybrat optimální postup.
Otočila se k počítači, rychle něco napsala v elektronickém systému, pak vytiskla několik formulářů. Pečlivě je složila a podala Jitce.
Očekávám vás zítra na kontrolní návštěvě. Do té doby budeme mít výsledky a budeme moci probrat další kroky. Pokud se objeví otázky nebo vás něco bude trápit zavolejte na kliniku, spojí vás se mnou.
Jitka vzala papíry, mechanicky je uhladila prsty. V hlavě se pořád točily myšlenky, ale teď byly trochu uspořádanější. Poděkovala lékařce krátkým přikývnutím a pomalu vstala ze židle. Na chodbě se na vteřinu zastavila, opřela se o zeď, zhluboka nadechla a vydechla. Zítra bude nový den a nová etapa v tomto nelehkém rozhodnutí
Hano! radostně zvolal Tomáš do telefonu a jeho hlas zněl tak živě, že dívka mimoděk ztuhla. Proč jsi mi to neřekla?
Jitka cítila, jak se uvnitř vše sevřelo. Mechanicky stiskla telefon v ruce, snažíc se uklidnit náhlý třes.
O čem? zeptala se ostražitě, snažíc se, aby hlas zněl vyrovnaně. V hlavě jí prolétlo: Nejspíš se dozvěděl? Ale jak?
Že jsi těhotná! s upřímnou radostí prohlásil Tomáš. V jeho hlase bylo takové nadšení, jako by už si představoval jejich společnou budoucnost.
Jitka na vteřinu zavřela oči, snažíc se sebrat myšlenky.
Z čeho to bereš? odpověděla, snažíc se mluvit klidně, i když srdce bušilo jako o závod.
Našel jsem na podlaze test se dvěma čárkami, vysvětlil Tomáš a v jeho tónu nebyla ani stopa pochybnosti nebo úzkosti jen čistá radost. Už jsem tě objednal k výbornému specialistovi. Půjdeme spolu na vyšetření? Chci být nablízku, podpořit tě.
Jitka se zhluboka nadechla, vybírajíc slova. Potřebovala nějak utlumit jeho nadšení, aniž by ho zranila.
Nespěchej s radostí, jemně, ale pevně ho zarazila. Nejspíš je to chyba. Vždyť si pamatuješ, že beru pilulky. Všechno bylo podle návodu, bez vynechání. To prostě nemůže být pravda.
Na chvíli v telefonu zavládlo ticho. Jitka téměř fyzicky cítila, jak se Tomáš snaží pochopit její slova.
No, ohledně toho nakonec se zarazil a v jeho hlase se objevily zmatené tóny. Víš, máma nedávno byla na návštěvě. Viděla tvoje pilulky a začala přesvědčovat, že tvá diagnóza není tak vážný problém. Říkala, že mnozí mají děti s mnohem těžšími nemocemi a všechno dopadne dobře. Uváděla příklady známých, vyprávěla o moderních metodách vedení těhotenství Tak horlivě naléhala, že prostě jsem podlehl jejím přesvědčováním.
Tomáš zmlkl, jako by čekal reakci. Jitka mlčky poslouchala, cítíc, jak v ní stoupá vlna protichůdných emocí. Na jednu stranu chápala, že prostě chtěl věřit v lepší. Na druhou štvalo ji, že někdo zasahuje do jejich soukromého života, snaží se rozhodovat za ni.
Chceš říct, že tě přesvědčila, abys něco přimíchal do mých pilulek? upřesnila vyrovnaným hlasem, i když uvnitř vše vřelo.
Ne, samozřejmě ne! spěšně namítl Tomáš. Nic takového. Prostě přesvědčila mě, že nemusím tak striktně dodržovat předpisy. Že se dá zkusit riskovat. Nepřemýšlel jsem, že by to mohlo vést k takovým následkům. Promiň.
Jitka cítila, jak jí po zádech proběhl ledový mráz. Slova uvízla v krku a ona s obtížemi vypravila z sebe otázku:
Co přesně jsi udělal?
Tomáš sklopil oči, nervózně mačkaje prsty okraj stolu. Zjevně se cítil nepohodlně, ale přesto sebral odvahu a promluvil:
Já omylem jsem shodil tvou lahvičku a pilulky se vysypaly. Tehdy jsem si pomyslel možná je to znamení? A nahradil jsem je vitamíny. Chtěl jsem, abychom měli dítě. Máma mě přesvědčila, že všechno bude v pořádku
Jitka ztuhla, snažíc se pochopit, co slyšela. V hlavě se jí nevešlo, že člověk, kterého milovala, mohl takhle jednat. Tolikrát podrobně vysvětlovala, jak důležité je brát léky každý den, co hrozí i jediná vynechávka, jaké následky mohou být
To myslíš vážně?! její hlas se zachvěl. Mimoděk zaťala pěsti, cítíc, jak se v ní zvedá vlna rozhořčení. Záměrně jsi do toho šel? Poslechl jsi matku a nahradil léky?
Tomáš se nepohodlně přesunul z nohy na nohu, jako by hledal způsob, jak se vyhnout odpovědi.
Myslel jsem, že tak bude lépe pro naši rodinu tiše odpověděl, nezvedajíc oči.
Pro rodinu?! Jitka už nemohla ovládat emoce. Hlas se zachvěl hněvem, ale snažila se mluvit jasně, aby pochopil celou vážnost situace. Ani jsi se se mnou neporadil! Věděl jsi o mé diagnóze, věděl jsi o rizicích a přesto jsi to udělal za mými zády!
Udělala pauzu, snažíc se uklidnit třes v rukou. V spáncích jí bušilo, myšlenky se pletly, ale jedno bylo jasné: nemohla teď pokračovat v tom hovoru.
Já jsem jen chtěl děti pokusil se ospravedlnit Tomáš, jeho hlas zněl skoro žalostně. Myslel jsem, že to zvládneme spolu.
Jitka se zhluboka nadechla, snažíc se vzít se do rukou. Potřebovala čas, aby vše promyslela, uvedla myšlenky do pořádku.
Teď nemám čas mluvit, řekla už klidněji, i když uvnitř pořád bouřily emoce. Můžeš přijet pozítří? Sejdeme se u parku v poledne?
Samozřejmě, přijedu! okamžitě zareagoval Tomáš, v jeho hlase se znovu objevila naděje. Jsem si jistý, že všechno dopadne dobře!
Jitka se nerozcházela ani nic vysvětlovat. Prostě potřebovala ukončit hovor.
Ahoj, krátce řekla a stiskla tlačítko ukončení hovoru.
Jitka vřela hněvem! V hlavě se znovu a znovu přehrávala slova Tomáše o tom, jak omylem shodil lahvičku a pak vědomě nahradil životně důležité léky vitamíny. Věděl o všech rizicích, o dlouholetých varováních lékařů, o tom, jak kritické je pro její zdraví vynechat užívání léků. Ale raději uvěřil matce, která, nemajíc lékařské vzdělání, sebevědomě uvažovala o tom, že všechno bude v pořádku.
Tato myšlenka ji pálila zevnitř. Jak se dalo tak lehce přistupovat k jejímu zdraví, k jejímu životu? Jitka chápala, že s takovým přístupem k nejzákladnějším věcem důvěře, respektu, péči z nich nic nebude. A pozítří to pevně hodlala říct.
V určený den Tomáš přišel do parku půl hodiny před domluveným časem. Koupil kytici bílých růží jejích oblíbených a teď nervózně přešlapoval u vchodu, pořád koukajíc na hodinky. V hrudi mu doutnala naděje: možná se Jitka jen přehnaně rozčílila, a teď to vše proberou a on bude schopen vysvětlit, že chtěl jen to nejlepší. Představoval si, jak přijme květiny, jak změkne její pohled, jak spolu rozhodnou, co dál.
Ale když Jitka přišla přesně v poledne, pod paží s bratrem, její tvář byla chladná a neproniknutelná. Ani se nepodívala na květiny, které Tomáš spěšně podal. Místo toho mlčky vytáhla z tašky list papíru a podala mu ho.
Co to je? Nerozumím, zmateně řekl Tomáš, ohromen jejím ledovým tónem. Pokusil se zachytit její pohled, ale Jitka se dívala někam stranou.
To znamená, že dítě nebude, chladně prohlásila dívka. Věděl jsi o mé diagnóze. Věděl jsi a vědomě jsi ohrozil mé zdraví, když jsi poslouchal rady matky. Tohle ti nikdy neodpustím! Zítra si pro věci. A nebudu sama vezmu si s sebou bratra, abych předešla nedorozuměním.
Nečekajíc na odpověď, otočila se a odešla. Tomáš instinktivně krok za ní, vykřikl:
Jitko, počkej! Pojďme si promluvit!
Neotočila se, jen zrychlila krok. Pak se rozběhl za ní, už neovládaje rozrušení, ale cestu mu najednou přehradil Honza starší bratr Jitky. Honza stál rovně, pevně opřený nohama o zem, a díval se na Tomáše bez stopy soucitu. Jeho postoj jasně říkal: Neopovažuj se ji honit.
Tomáš se pokusil ho obejít, ale Honza pevně držel vzdálenost, lehce vystavil ruku vpřed.
Ty všechno lžeš! vykřikl Tomáš a jeho hlas se třásl hněvem a zoufalstvím. Cítil, jak se hroutí všechny naděje, jak uniká to, co považoval za svou budoucnost. Speciálně jsem konzultoval s lékaři! Řekli, že při současné úrovni medicíny jsou rizika minimální! Ty prostě nechceš dítě a tak si vymýšlíš výmluvy!
Jitka se pomalu otočila. Její tvář byla bledá, ale výraz zůstal klidný, skoro odtažitý. V očích nebyly slzy jen pevné odhodlání, které v sobě nahromadila během těch dnů.
Chodil jsi k lékařům beze mě? Diskutoval jsi o mém zdraví s cizími lidmi? mluvila tiše, ale každé slovo znělo jako rána, zřetelně a vážně. A vůbec znáš mou přesnou diagnózu? Nebo jsi prostě přišel a řekl: tak, že nevěsta mluví o možné slepotě?
Tomáš sebou trhl. Neočekával takovou otázku zdálo se, že byl přesvědčený, že jeho čin je vysvětlitelný, že Jitka pochopí jeho motivy. Zaťal pěsti, pokusil se sebrat myšlenky.
Myslel jsem na naši budoucnost! Na rodinu! jeho hlas zněl napjatě, ale upřímně. Vždyť jsi sama říkala, že jsi ochotná zvážit adopci nebo náhradní mateřství. Proč tedy nedat šanci našemu vlastnímu dítěti?
Jitka se zhluboka nadechla. V jejím pohledu probleskla bolest ta samá, kterou se snažila schovat za chladným odhodláním.
Protože to není hra, Tomáši! v hlase poprvé prorazila skutečná emoce. To je můj život, mé tělo, můj zrak. Aspoň chápeš, že můžu oslepnout? Že budu bezmocná, nebudu moci pracovat, starat se o sebe? Přemýšlel jsi, jaké to je žít v neustálé tmě?
Udělala pauzu, dávajíc mu čas na pochopení, ale on už otevřel ústa, aby namítl.
Ale lékaři říkali
Jací lékaři?! ostře ho přerušila a v jejím hlase zazněla hořkost. Ti, ke kterým jsi chodil tajně? Aspoň jsi se jich zeptal na statistiku komplikací? Na reálné případy? Víš, kolik žen ztrácí zrak během těhotenství při mé diagnóze? Ne, ty jsi prostě slyšel to, co jsi chtěl slyšet!
Tomáš zmlkl. Jeho oči pořád hořely uražeností, ale v nich už vystupovalo něco dalšího nejasné uvědomění, že možná udělal vážnou chybu.
Zradil jsi mou důvěru, pokračovala Jitka už tišeji, ale neméně pevně. Věděl jsi, jak pro mě ty pilulky jsou důležité. Věděl jsi, že jsem se roky učila žít s touto diagnózou, přijmout ji A ty jsi to všechno jedním činem přeškrtl.
V tu chvíli Honza krokem přistoupil blíž. Muži svrběly ruce, aby udělal lekci neúspěšnému zeti! Ale držel se, výhradně na prosbu sestry.
Nechci s tebou mít nic společného! Jitka se narovnala, její hlas se znovu stal chladným a vyrovnaným. Nechci každý den žít ve strachu, že vyvedeš ještě nějaký trik!
Tomáš otevřel ústa, snažíc se něco říct, ale slova uvízla v krku. Díval se na ni, snažíc se najít v jejím pohledu alespoň kapku pochybnosti, stín možnosti vše napravit! Ale tam byl jen chlad a pohrdání
Jitka se otočila a odešla. Tomáš ji chtěl zavolat, ale nedokázal. Stál, dívajíc se, jak její postava postupně mizí v večerním šeru. Vedle ní šel Honza mlčky, sebevědomě, jako by hlídal její klid.
Když zmizeli z dohledu, Tomáš se posadil na nejbližší lavičku. V rukou pořád svíral kytici bílých růží tak a nepodarovaných, tak a nepřijatých
Díval se na jemné okvětní lístky a poprvé si uvědomil, že ztratil nejen dítě, které tak chtěl. Ztratil ženu, kterou miloval.
V hlavě mu bušila jediná myšlenka: A co když má pravdu? Ale bylo už příliš pozdě.
