Máte problémy v osobním životě? zeptala se paní Marie Novotná, mírně naklonila hlavu a bedlivě zkoumala novou nájemnici. Její pohled byl klidný a pozorný, bez vtíravé zvědavosti, ale plný ochoty vyslechnout.
Trochu ano, odpověděla Jitka s nevýrazným úsměvem a přejížděla prsty po okraji své kabelky. Cítila se trapně rozhovor s majitelkou bytu přece nebyl určen k takovým důvěrnostem, ale slova sama se tlačila ven. Víte, teprve před týdnem jsem se rozešla s přítelem, a přece jsme se scházeli skoro rok!
Jitka si povzdechla, a v tom povzdechu zněla nejen smutek celá vlna hořkosti, která ji přepadala pokaždé, když si vzpomněla na poslední dny jejich vztahu. Před očima se jí ihned vybavil mamino bledé tvář a její slabý úsměv: Dceruško, jak se máš? Všechno v pořádku? Jitka tehdy přikývla a vymáčkla ze sebe Samozřejmě, ačkoli uvnitř se vše svíralo bolestí. Maminku nesměla znepokojovat ta měla už tak dost starostí se zdravím.
Kamarádky se jen smějí a říkají: Nech to být, najdeš si jiného, ještě lepšího než předchozí! pokračovala Jitka a snažila se usmát, ale úsměv vyšel nucený. Ale já nechci nechat být! Prožili jsme spolu tolik věcí Myslela jsem, že to myslí vážně.
Paní Marie Novotná přikývla a pomalu se posadila na okraj pohovky. Prostředí v místnosti bylo útulné: měkké světlo lampy, pečlivě uspořádané věci, vůně čerstvě uvařeného čaje z kuchyně. To vše vyzývalo k rozhovoru a uvolňovalo napětí. Paní Marie Novotná byla na takové příběhy už zvyklá za poslední dva roky prošlo jejím bytem mnoho dívek, každá se svým dramatem, svými obavami a nadějemi. Někdo odešel po měsíci, někdo zůstal na roky, ale téměř všechny dříve nebo později sdílely to, co je tížilo.
A proč jste se pohádali? zeptala se, snažíc se dát hlasu co nejvíce tepla. Nevyžadovala odpověď, netlačila prostě nabízela možnost vylít se, pokud chce.
Nelíbila jsem se jeho matce, odpověděla Jitka ponuře a sklopila oči. Prsty znovu škubaly okrajem kabelky, jako by hledaly, čeho se chytit. Víte, měla jsem trávit všechen svůj volný čas u ní! Je totiž vážně nemocná v hlase se objevila hořkost. Snažila jsem se pomáhat, opravdu! Chodila jsem do lékárny, nosila potraviny, seděla s ní, když syn musel do práce. Ale to nestačilo. Chtěla, abych u nich doslova bydlela, vzdala se svých věcí, studia a přátel. A když jsem řekla, že nemohu všechno kvůli tomu nechat, prohlásila synovi, že jsem lhostejná a necením si rodinu.
A co s ní bylo? upřesnila paní Marie Novotná, ačkoli už tušila, kam rozhovor směřuje. Čím tak vážným byla nemocná?
Nic zvláštního, jen trochu vysoký tlak, odpověděla Jitka s hořkostí v hlase a nervózně škubala okrajem svetr. Ale každý den volala sanitku a sténala, že umírá. Snažila jsem se pomáhat, opravdu jsem se snažila Ale stačilo, abych se zdržela v práci o pár hodin nebo se setkala s kamarádkami hned začaly výčitky: Neceníš si rodinu, nerespektuješ nemocné! Tebe zajímají jen tvé věci!
Jitka zmlkla a sklopila oči. Přítel, který se zpočátku snažil být spravedlivý, ji vyslechl, pak začal matku bránit a nakonec stál častěji na její straně. Pamatovala si, jak unaveně říkal: Máma se opravdu necítí dobře, mohla bys být trochu pozornější. A po každém takovém rozhovoru v ní rostla uraženost: proč její snahy nebyly vidět a sebemenší odchylka od ideálního chování byla hned označena za lhostejnost?
Pamatuji si, jak jsem se jednou zdržela v práci měli jsme urgentní projekt, pokračovala Jitka a svírala prsty. Přišla jsem domů pozdě a ona už ležela, vypadala, jako by se každou chvíli měla omdlít. Hned začala nařikat: Vidíš, vůbec tě nezajímá, co se se mnou děje! A přece jsem se ani nestačila přezout, hned jsem se k ní vrhla a ptala se, co se stalo, jak pomoci Ale ona to nepotřebovala! Potřebovala, abych se cítila vinna!
Paní Marie Novotná mlčky přikývla, aniž by přerušovala. Věděla, jak těžké to pro mladé dívky bývá, když se dostanou do takových rodinných situací.
Ano, smůla, nakonec zavrtěla hlavou paní Marie Novotná. Ale nebuď taková. Je dokonce dobře, že jste se nestihli vzít! Představ si, jaký život by tě čekal s takovou tchýní? Teď to samozřejmě bolí, ale časem pochopíš, že to byl znamení aby ses nespojila s člověkem, který za tebe neumí stát.
Mírně se usmála a snažila se svým slovům dodat více tepla:
Víš, život je taková věc dnes se zdá, že se všechno hroutí, a zítra už vidíš, jak se otevírají nové možnosti. Ještě potkáš toho, který tě bude opravdu cenit, který tě nepostaví před volbu mezi ním a jeho rodinou. A zatím prostě dýchej hlouběji, dej si čas na uzdravení. A pamatuj: tvůj život není jen cizí problémy. Máš své sny, své plány a ty jsou také důležité.
Jitka se slabě usmála a v tom úsměvu se mísila hořkost a plachá naděje.
Možná máte pravdu, tiše řekla, dívajíc se někam stranou. Ale stejně je to do slz urážlivé! Přece jsme tak dobře začali Byl tak pozorný, starostlivý vždy se ptal, jaký byl můj den, dával malé dárky bez důvodu, podporoval mě, když jsem se trápila kvůli práci. A pak jako by ho vyměnili. Jakmile matka onemocněla, zapomněl, že máme také společné plány, sny Vše se scvrklo na to, že musím být u ní nepřetržitě.
Zmlkla a polkla knedlík v krku. Vzpomínky na první měsíce vztahu teplé, lehké, plné smíchu a něhy teď působily obzvlášť bolestně na pozadí posledních týdnů, kdy se každý rozhovor měnil v hádku a jakýkoli pokus vysvětlit svůj postoj byl vnímán jako lhostejnost.
Víš, co ti řeknu, chytře se usmála paní Marie Novotná a mírně naklonila hlavu. V jejích očích se zaleskl teplý, povzbuzující lesk. Za rok se provdáš za dobrého chlapce. Opravdového. Který tě bude cenit, respektovat tvé hranice a nepostaví tě před volbu mezi ním a někým jiným.
Vy jste věštkyně? slabě se usmála Jitka. Bylo jí divné a příjemné, že v podstatě neznámý člověk projevuje tolik účasti a říká tak teplá slova. V hloubi duše chápala, že paní Marie Novotná to pravděpodobně říká jen proto, aby ji podpořila, ale z těch slov se jí na duši ulevilo.
Ne, co to! zasmála se majitelka bytu a mávla rukou. Prostě všechny moje nájemnice se vdají. A žijí šťastně. Jedna se půl roku po nastěhování seznámila s budoucím manželem na kurzech malování. Další potkala chlapce v kavárně nedaleko teď mají dvě děti a svůj malý obchůdek. Třetí no, bylo jich hodně! A každá nejprve trpěla kvůli nějakým svým dramatům, ale pak našla své štěstí.
Jitka se neudržela a zasmála se, ačkoli v očích ještě stály slzy. Smích vyšel trochu roztřesený, ale upřímný poprvé za dlouhou dobu se jí ulevilo, jako by těžké břemeno, které tlačilo na ramena, trochu povolilo.
Paní Marie Novotná vstala z pohovky, upravila si sukni a gestem pozvala Jitku, aby šla za ní.
Pojď, ukážu ti pokoj. Je tam ticho, okno vede do dvora, takže hluk z ulice nebude vadit. A slunce ráno to nejlepší, aby se člověk probudil v dobré náladě.
Jitka přikývla a vstala, cítíc, jak tíha pomalu ustupuje. Vzala si kabelku a šla za majitelkou, mimoděk si všímajíc, jak útulně vypadá dům paní Marie Novotné všechno úhledné, s vkusem, s nádechem tepla a péče. A v tu chvíli se jí poprvé za poslední týdny zdálo, že vpředu opravdu může být něco dobrého.
*******************
První dny v novém bytě probíhaly v shonu Jitka si stále nacházela práci, aby nezůstávala o samotě se svými myšlenkami. Pečlivě ukládala věci do skříní, věšela oblečení, stavěla na police knihy a drobnosti přivezené ze starého bydlení.
Postupně si zvykala na nový denní režim. Vstávala o něco později než dřív, vařila si kávu, sedala k notebooku práce jí umožňovala netrávit čas na cestě, a to byl velký plus. Během přestávek Jitka vycházela na balkon, vdechovala čerstvý vzduch a naslouchala zvukům dvora: někde se smály děti, šustily listy, projížděly kola.
Začala prozkoumávat okolí pomalu se procházela po tichých uličkách, nahlížela do malých obchodů, všímala si míst, kde by se mohla zdržet déle. Čtvrť se ukázala být útulná: nedaleko se rozkládal park se stinnými alejemi a lavičkami, několik kaváren lákalo teplým světlem a vůní čerstvého pečiva. V jedné z nich už Jitka stihla posedět s notebookem bylo tam ticho, hrála nenápadná hudba a číšníci nespěchali.
Jednoho večera, když se vracela z obchodu s taškou potravin, Jitka si všimla u vchodu chlapce. Stál opřený o zeď a něco soustředěně psal do telefonu. Vysoký, štíhlý, s tmavými vlasy, mírně rozcuchanými větrem.
Když se Jitka přiblížila, zvedl oči, na okamžik zadržel pohled na její tváři a pak se jemně usmál.
Ahoj, řekl. Ty jsi asi nová sousedka? Jsem Matěj, bydlím ve třetím patře.
Jitka, představila se, mimoděk odpověděla úsměvem. Ano, nedávno jsem se přestěhovala. Ještě neznám všechny sousedy.
Skvělé, přikývl Matěj. Kdyby něco potřebovalaš ozvi se. Tady si sousedé vždy pomáhají. Někomu praskne žárovka, někomu vypadne internet všichni chodí k sobě. Takže se neostýchej.
Děkuji, odpověděla. Zatím je vše v pořádku, ale kdyby něco určitě se ozvu.
Matěj se znovu usmál, přikývl a vrátil se k telefonu, zatímco Jitka zamířila k vchodu, cítíc lehké příjemné vzrušení. Nic zvláštního, jen obyčejný rozhovor, ale z nějakého důvodu po sobě zanechal pocit, že všechno není tak špatné. Že nový život možná není tak cizí.
Vyměnili ještě pár krátkých frází Matěj se zeptal, jestli je jí pohodlně v pátém patře (ukázalo se, že výtah v domě funguje spolehlivě, a to byl velký plus), a Jitka se ptala, jak dlouho už tady bydlí. Rozhovor byl lehký, k ničemu nezavazující, ale z nějakého důvodu zanechal příjemnou pachuť.
Jitka zamířila k sobě, vstoupila do výtahu a mimoděk se podívala do zrcadla. Na tváři ještě hrála úsměv měkký, nenucený. Dokonce se trochu divila jen pár minut rozhovoru s neznámým chlapcem, a nálada jako by se zvedla. Nebylo v tom nic zvláštního ani jiskřivé zamilovanosti, ani vzrušení jen pocit, že svět kolem se stal trochu teplejším, trochu přívětivějším.
Následujícího dne, blíže k poledni, Jitka vyšla z bytu, aby odnesla pár věcí do prádelny v přízemí. Jakmile sestoupila na schodiště, uviděla Matěje právě vynášel odpadkový pytel k popelnicím u vchodu. Když si jí všiml, zastavil se, opřel se o zábradlí a přátelsky přikývl.
Jak se zařídila? zeptal se bez zbytečných předmluv, ale s upřímným zájmem. Už jsi se zabydlela nebo ještě rozbaluješ krabice?
Normálně, odpověděla Jitka s lehkým úsměvem. Krabice jsou skoro všechny rozbalené, ale s místními vymoženostmi jsem se ještě úplně neseznámila. Například jsem nenašla, kde tu prodávají dobrou kávu. A bez ní ráno není radost.
Ó, to vím! hned ožil Matěj a narovnal se. O dva bloky dál je malá kavárna, tam vaří prostě božské cappuccino. A je tam i rozvoz až domů! Opravdové, s hustou pěnou a vůní, od které se hned probudíš. Půjdeme, ukážu? Pokud ovšem máš teď čas.
Jitka na vteřinu zaváhala, ale odmítnout se nechtělo. Za prvé, káva byla opravdu potřeba. Za druhé, rozhovor s Matějem byl nečekaně lehký nemusela hledat slova, necítila nepohodlí.
Pojďme, souhlasila. Jen upozorňuji pokud káva nebude dobrá, budu velmi zklamaná.
Matěj se zasmál:
Garantuji nezklamu tě.
Vyrazili pomalu po tiché uličce. Slunce svítilo měkce, ve vzduchu voněl podzim spadanými listy a něčím teplým, domáckým. Cestou Matěj vyprávěl, jak sám hledal svůj kavárenský koutek, když se sem jen přestěhoval. Ukázalo se, že i on rád začíná ráno šálkem dobré kávy a dokonce zkoušel vařit ji doma, ale nevyšlo to tak, jak chtěl.
V kavárně obsadili stůl u okna, objednali cappuccino a pár rohlíčků. Rozhovor se rozvinul sám. Matěj vyprávěl, že pracuje jako inženýr ve stavební firmě, zabývá se projektováním obytných komplexů. Ta práce se mu líbí rád vidí, jak z výkresů vznikají skutečné domy, kde pak budou lidé bydlet. Ve volném čase rád cestuje, ačkoli zatím se mu podařilo navštívit jen okolní oblasti. Také hraje na kytaru ne profesionálně, jen pro radost, občas se sejde s přáteli a pořádají improvizované koncerty přímo v kuchyni.
Jitka zase vyprávěla o své práci designérky. Vytváří návrhy webů a reklamní materiály, pracuje na dálku, takže může pracovat z jakéhokoli místa. Přestěhovala se do tohoto města před pár lety zpočátku to bylo nezvyklé, ale postupně našla oblíbená místa a navázala pár přátelských známostí.
Rozhovor plynul lehce, bez pauz a napjatých témat. Smáli se nad zábavnými případy ze života, sdíleli malá pozorování o městě, diskutovali, kam ještě stojí za to zajít. Čas uběhl nepozorovaně a když vyšli z kavárny, Jitka se přistihla při myšlence, že už dlouho se necítila tak klidně a nenuceně v rozhovoru s neznámým.
A proč právě sem? zeptal se Matěj, mírně naklonil hlavu. Opravdu ho to zajímalo v Jitce byla cítit jakási vnitřní soustředěnost, jako by toto místo vybrala vědomě, ne jen přestěhovala kamkoli.
Chtěla jsem začít všechno od čistého listu, přiznala se, dívajíc se před sebe. Hlas zněl vyrovnaně, bez výkřiku, ale Matěj pochopil: za těmito slovy stojí složitý příběh. Tehdy se mi nedařilo. Musela jsem hodně přehodnotit.
Přikývl, aniž by se dál vyptával. Ne proto, že by ho to nezajímalo, ale protože cítil teď není čas lezti do duše. Ale už ten fakt, že se podělila alespoň o to, říkal hodně. Jitce se líbilo jeho mlčení ne lhostejné, ale uctivé. Nepokoušel se hned dávat rady nebo vyjadřovat názor, prostě přijal její slova taková, jaká byla.
Od té doby se scházeli častěji buď náhodou u vchodu, nebo ve výtahu, nebo u obchodu. Pokaždé se rozhovor rozvinul lehce, bez napětí. Jitka se přistihovala, že se těchto setkání mimoděk těší. Líbilo se jí, jak Matěj žertuje ne vtíravě, ale s teplou ironií. Líbilo se jí, že umí poslouchat, nepřerušuje, nespěchá vyjádřit svůj správný názor. S ním bylo klidno, nemusela předstírat nebo hledat slova.
Jednou, když se spolu vraceli z obchodu, Matěj najednou řekl:
Poslyš, o víkendu máme koncert. Moje kapela hraje v malém klubu nedaleko. Přijdeš?
Řekl to jednoduše, bez patosu, dokonce trochu rozpačitě.
Neslibuji, že jsme géniové, hned dodal s úsměvem, ale snažíme se. Hrajeme to, co nás baví, bez nároků na světovou slávu.
Jitka souhlasila a sama se divila, jak lehce to vyšlo. Opravdu chtěla vidět ho v jiné situaci, pochopit, jaký je tam, mimo sousedské rozhovory.
Večer koncertu přišla dřív. Klub byl útulný ne příliš velký, s teplým osvětlením a přátelskou atmosférou. Když kapela vyšla na pódium, Jitka hned uviděla Matěje. Držel kytaru, mírně naklonil hlavu a na tváři měl výraz soustředěné radosti.
Hudba byla nečekaně dobrá směs rocku a bluesu, s živými, upřímnými texty. Matěj zpíval a hrál s takovým nasazením, že sál se k němu hned přiklonil. Jitka se dívala a chápala: to je on, skutečný. Bez masek, bez opatrných frází prostě člověk, který miluje to, co dělá.
Po vystoupení vyšli ven. Noc byla teplá, lampy osvětlovaly chodníky měkkým světlem, někde v dálce se ozývala hudba z kavárny. Šli pomalu, bez spěchu domů.
Děkuji, že jsi přišla, řekl Matěj, když se zastavili u jejího domu. Bylo pro mě důležité, abys to viděla. Ne jen moje slova, ale to, co dělám.
Líbilo se mi to, upřímně odpověděla Jitka. Nepokoušela se vybírat krásné fráze, říkala to, co cítila. Ty jsi velmi talentovaný. A je vidět, že tě to opravdu baví.
Usmál se a podíval se jí do očí. V jeho pohledu bylo něco nového ne jen přátelské teplo, ale něco hlubšího, ale zároveň ne děsivého, nevyžadujícího okamžitou odpověď.
Víš, už dávno jsem chtěl říct udělal malou pauzu, jako by vážil slova. Jsi výjimečná. S tebou je to snadné. Snadno mluvit, snadno mlčet, snadno prostě být nablízku.
Jitka cítila, jak jí srdce buší rychleji. Nevěděla, co odpovědět, ale Matěj nespěchal. Prostě stál vedle, díval se klidně a přátelsky, a to stačilo. V tu chvíli nemusela nic vysvětlovat, nic dokazovat. Bylo prostě dobře.
*******************
Uplynulo několik měsíců a vztah Jitky a Matěje nenápadně přerostl v něco víc. Jejich dny se plnily jednoduchými, ale teplými okamžiky: společnými výlety do kina, kde vybírali buď komedie, nebo útulné melodramy; večery v kuchyni, kdy spolu vařili večeře, smáli se nad malými nezdary a sdíleli recepty; výlety za město o víkendech buď do parku, nebo do malé kavárny u jezera, kde se dá sedět v tichu a pozorovat plující oblaka.
Jitka postupně pouštěla minulost. Bolest z rozchodu s bývalým přítelem už ji nepřekvapovala ostrou, pronikavou vzplanutím při každé vzpomínce stala se tišší, měkčí, jako by ji pokryla lehká mlha času. Teď, když vzpomínala na ty dny, spíš cítila vděčnost za zkušenost než hořkost ztráty. Naučila se cenit to, co je teď, a ne to, co by mohlo být.
Jednoho odpoledne paní Marie Novotná přišla zkontrolovat měřiče běžná procedura, kterou prováděla jednou za měsíc. Procházejíc obývacím pokojem si všimla na stole jasné kytice čerstvých květin. Růže byly jemně růžové, s sotva znatelným okrajem na okrajích okvětních lístků, a vydávaly jemnou, příjemnou vůni.
Ó, usmála se paní Marie Novotná a zastavila se u stolu. Kdo tě takhle těší?
Matěj, odpověděla Jitka rozpačitě a lehce se dotkla rukou jednoho z květů. Ještě si nezvykla na taková překvapení, ale pokaždé se uvnitř něco zahřálo při myšlence, že někdo pamatuje na její lásku k růžím. On je úžasný. Vždy najde důvod udělat radost, i bez zvláštního důvodu.
Vidím, přikývla majitelka bytu s dobromyslným úsměvem a rozhlédla se po místnosti. Říkala jsem přece, že se všechno urovná. Ty jsi tehdy tak trpěla, a teď se podívej oči ti září.
Jitka se usmála v odpověď. Opravdu se vše urovnávalo ne ideálně, ne bez malých každodenních potíží, ale opravdu. Cítila, že znovu může důvěřovat, znovu se radovat z maličkostí, znovu být sama sebou.
Jednoho večera Matěj ji pozval k sobě domů. Předem se připravil zapálil několik svíček, vytvořil měkké, tlumené světlo, postavil je na konferenční stolek a na parapet. V pozadí tiše hrála jejich oblíbená hudba tiché kytarové melodie, které oba považovali za uklidňující. Když Jitka vstoupila, přivítal ji u dveří, vzal ji za ruce a podíval se přímo do očí.
Dlouho jsem přemýšlel, jak to říct začal, mírně se zadrhl, ale hned pokračoval, aniž by odvrátil pohled. Ale, zdá se, lepší jen tak. Jitka, miluji tě. A chci, abys se stala mou ženou.
Zůstala stát. V první chvíli se jí zdálo, že to nezaslechla, že je to jen hra představivosti. Ale pak uviděla, jak vážně se dívá, jak čeká na její odpověď, a pochopila to není vtip, ne pomíjivý výbuch, ale upřímné, uvážené rozhodnutí.
Uvnitř se vše sevřelo a pak se rozlilo teplou vlnou. Do očí jí vstoupily slzy, ale byly to slzy štěstí lehké, světlé, bez stínu hořkosti. Nesnažila se je zadržet, prostě se usmála skrz ně.
Ano, zašeptala, cítíc, jak jí hlas chvěje od přetékajících pocitů. Ano, souhlasím.
Matěj ji pevně, ale opatrně objal, jako by se bál rozbít tento křehký okamžik. Přitiskla se k němu, zavřela oči a najednou si uvědomila: je doma. Ne v tomto bytě, ne v tomto městě ale vedle něj. S člověkem, který umí poslouchat, smát se, podporovat, překvapovat a milovat. S člověkem, vedle kterého se vše dostává na své místo
************************
Říkala jsem přece? s teplým úsměvem mrkla na Jitku paní Marie Novotná, berouc klíče před jejím stěhováním do nového bytu toho samého, kde Jitka a Matěj plánovali začít společný život. Všechno u tebe bude skvělé!
Jitka mimoděk pohlédla na svou ruku a otočila zlatý prsten na prstu. Ještě jí připadal jako něco nového, nezvyklého, ale tak správného. Lehký lesk kovu, úhledné osazení, úhledný kámen uprostřed vše v ní vyvolávalo tichou, klidnou radost.
Říkala jste, souhlasila, zvedajíc oči na paní Marie Novotnou. A měla jste pravdu. Upřímně řečeno, tehdy jsem si ani nepředstavovala, že se vše tak vyvine.
Paní Marie Novotná se zasmála lehce, dobromyslně, jako se smějí lidé, kteří se upřímně radují za druhé.
Hlavní je věřit. A nebát se začít znovu. Víš, mnozí uvíznou na jednom místě jen proto, že se bojí vykročit do neznáma. Ale ty jsi to zvládla. A vidíš stálo to za to.
Jitka přikývla, cítíc, jak se uvnitř rozlévá teplo. Tato jednoduchá slova, řečená bez patosu a poučování, ji z nějakého důvodu dojímala více než jakékoli dlouhé řeči. Vzpomněla si, jak před několika měsíci stála v tomto samém bytě, svírajíc v rukou tašku, a v hlavě se jí honily myšlenky o tom, že vše jde špatně, že to nezvládne, že vpředu je jen osamělost a zklamání. Teď se to vše zdálo vzdálené, téměř neskutečné.
Ano, stálo to za to, tiše řekla. Ani jsem nečekala, že se můžu cítit tak klidně. Tak na svém místě
Paní Marie Novotná porozuměla a usmála se.
To je právě štěstí, holčičko. Když nemusíš nic dokazovat, nikam běhat, nikoho přesvědčovat. Když je prostě dobře.
Na vteřinu zmlkla, pak dodala:
No, a teď je čas. Tvůj budoucí manžel tě pravděpodobně už čeká. Nebudeme ho zdržovat.
Jitka se zasmála. Opravdu si představovala, jak Matěj teď spěchá, kontroluje seznamy věcí, trápí se, aby nic nezapomněl. Byl vždy takový starostlivý, trochu neklidný, když šlo o důležité momenty, ale proto byl ještě milejší.
Ano, je čas, přikývla Jitka a naposledy se rozhlédla po místnosti, kde strávila tolik nelehkých, ale důležitých měsíců. Děkuji vám. Za všechno. Za podporu, za laskavá slova, za to, že jste mi poskytla střechu nad hlavou, když to bylo potřeba.
Nic to není, odmávla paní Marie Novotná. Jsi dobrá holka, Jitka. Jsem ráda, že se ti vše urovnalo. A teď jdi. Tvé nové začátky tě čekají za dveřmi.
Jitka se ještě jednou usmála, vzala si tašku a zamířila k východu. Na prahu se na vteřinu zastavila, nadechla se plnými plícemi a vykročila vpřed tam, kde na ni čekaly nejen krabice s věcmi, ale i nový život, který si budovala vlastníma rukama, s člověkem, který ji miloval.
Věděla to je teprve začátek. Ale začátek byl dobrý. Máte problémy v osobním životě? zeptala se paní Marie Novotná, mírně naklonila hlavu a bedlivě zkoumala novou nájemnici. Její pohled byl klidný a pozorný, bez vtíravé zvědavosti, ale plný ochoty vyslechnout.
Trochu ano, odpověděla Jitka s nevýrazným úsměvem a přejížděla prsty po okraji své kabelky. Cítila se trapně rozhovor s majitelkou bytu přece nebyl určen k takovým důvěrnostem, ale slova sama se tlačila ven. Víte, teprve před týdnem jsem se rozešla s přítelem, a přece jsme se scházeli skoro rok!
Jitka si povzdechla, a v tom povzdechu zněla nejen smutek celá vlna hořkosti, která ji přepadala pokaždé, když si vzpomněla na poslední dny jejich vztahu. Před očima se jí ihned vybavil mamino bledé tvář a její slabý úsměv: Dceruško, jak se máš? Všechno v pořádku? Jitka tehdy přikývla a vymáčkla ze sebe Samozřejmě, ačkoli uvnitř se vše svíralo bolestí. Maminku nesměla znepokojovat ta měla už tak dost starostí se zdravím.
Kamarádky se jen smějí a říkají: Nech to být, najdeš si jiného, ještě lepšího než předchozí! pokračovala Jitka a snažila se usmát, ale úsměv vyšel nucený. Ale já nechci nechat být! Prožili jsme spolu tolik věcí Myslela jsem, že to myslí vážně.
Paní Marie Novotná přikývla a pomalu se posadila na okraj pohovky. Prostředí v místnosti bylo útulné: měkké světlo lampy, pečlivě uspořádané věci, vůně čerstvě uvařeného čaje z kuchyně. To vše vyzývalo k rozhovoru a uvolňovalo napětí. Paní Marie Novotná byla na takové příběhy už zvyklá za poslední dva roky prošlo jejím bytem mnoho dívek, každá se svým dramatem, svými obavami a nadějemi. Někdo odešel po měsíci, někdo zůstal na roky, ale téměř všechny dříve nebo později sdílely to, co je tížilo.
A proč jste se pohádali? zeptala se, snažíc se dát hlasu co nejvíce tepla. Nevyžadovala odpověď, netlačila prostě nabízela možnost vylít se, pokud chce.
Nelíbila jsem se jeho matce, odpověděla Jitka ponuře a sklopila oči. Prsty znovu škubaly okrajem kabelky, jako by hledaly, čeho se chytit. Víte, měla jsem trávit všechen svůj volný čas u ní! Je totiž vážně nemocná v hlase se objevila hořkost. Snažila jsem se pomáhat, opravdu! Chodila jsem do lékárny, nosila potraviny, seděla s ní, když syn musel do práce. Ale to nestačilo. Chtěla, abych u nich doslova bydlela, vzdala se svých věcí, studia a přátel. A když jsem řekla, že nemohu všechno kvůli tomu nechat, prohlásila synovi, že jsem lhostejná a necením si rodinu.
A co s ní bylo? upřesnila paní Marie Novotná, ačkoli už tušila, kam rozhovor směřuje. Čím tak vážným byla nemocná?
Nic zvláštního, jen trochu vysoký tlak, odpověděla Jitka s hořkostí v hlase a nervózně škubala okrajem svetr. Ale každý den volala sanitku a sténala, že umírá. Snažila jsem se pomáhat, opravdu jsem se snažila Ale stačilo, abych se zdržela v práci o pár hodin nebo se setkala s kamarádkami hned začaly výčitky: Neceníš si rodinu, nerespektuješ nemocné! Tebe zajímají jen tvé věci!
Jitka zmlkla a sklopila oči. Přítel, který se zpočátku snažil být spravedlivý, ji vyslechl, pak začal matku bránit a nakonec stál častěji na její straně. Pamatovala si, jak unaveně říkal: Máma se opravdu necítí dobře, mohla bys být trochu pozornější. A po každém takovém rozhovoru v ní rostla uraženost: proč její snahy nebyly vidět a sebemenší odchylka od ideálního chování byla hned označena za lhostejnost?
Pamatuji si, jak jsem se jednou zdržela v práci měli jsme urgentní projekt, pokračovala Jitka a svírala prsty. Přišla jsem domů pozdě a ona už ležela, vypadala, jako by se každou chvíli měla omdlít. Hned začala nařikat: Vidíš, vůbec tě nezajímá, co se se mnou děje! A přece jsem se ani nestačila přezout, hned jsem se k ní vrhla a ptala se, co se stalo, jak pomoci Ale ona to nepotřebovala! Potřebovala, abych se cítila vinna!
Paní Marie Novotná mlčky přikývla, aniž by přerušovala. Věděla, jak těžké to pro mladé dívky bývá, když se dostanou do takových rodinných situací.
Ano, smůla, nakonec zavrtěla hlavou paní Marie Novotná. Ale nebuď taková. Je dokonce dobře, že jste se nestihli vzít! Představ si, jaký život by tě čekal s takovou tchýní? Teď to samozřejmě bolí, ale časem pochopíš, že to byl znamení aby ses nespojila s člověkem, který za tebe neumí stát.
Mírně se usmála a snažila se svým slovům dodat více tepla:
Víš, život je taková věc dnes se zdá, že se všechno hroutí, a zítra už vidíš, jak se otevírají nové možnosti. Ještě potkáš toho, který tě bude opravdu cenit, který tě nepostaví před volbu mezi ním a jeho rodinou. A zatím prostě dýchej hlouběji, dej si čas na uzdravení. A pamatuj: tvůj život není jen cizí problémy. Máš své sny, své plány a ty jsou také důležité.
Jitka se slabě usmála a v tom úsměvu se mísila hořkost a plachá naděje.
Možná máte pravdu, tiše řekla, dívajíc se někam stranou. Ale stejně je to do slz urážlivé! Přece jsme tak dobře začali Byl tak pozorný, starostlivý vždy se ptal, jaký byl můj den, dával malé dárky bez důvodu, podporoval mě, když jsem se trápila kvůli práci. A pak jako by ho vyměnili. Jakmile matka onemocněla, zapomněl, že máme také společné plány, sny Vše se scvrklo na to, že musím být u ní nepřetržitě.
Zmlkla a polkla knedlík v krku. Vzpomínky na první měsíce vztahu teplé, lehké, plné smíchu a něhy teď působily obzvlášť bolestně na pozadí posledních týdnů, kdy se každý rozhovor měnil v hádku a jakýkoli pokus vysvětlit svůj postoj byl vnímán jako lhostejnost.
Víš, co ti řeknu, chytře se usmála paní Marie Novotná a mírně naklonila hlavu. V jejích očích se zaleskl teplý, povzbuzující lesk. Za rok se provdáš za dobrého chlapce. Opravdového. Který tě bude cenit, respektovat tvé hranice a nepostaví tě před volbu mezi ním a někým jiným.
Vy jste věštkyně? slabě se usmála Jitka. Bylo jí divné a příjemné, že v podstatě neznámý člověk projevuje tolik účasti a říká tak teplá slova. V hloubi duše chápala, že paní Marie Novotná to pravděpodobně říká jen proto, aby ji podpořila, ale z těch slov se jí na duši ulevilo.
Ne, co to! zasmála se majitelka bytu a mávla rukou. Prostě všechny moje nájemnice se vdají. A žijí šťastně. Jedna se půl roku po nastěhování seznámila s budoucím manželem na kurzech malování. Další potkala chlapce v kavárně nedaleko teď mají dvě děti a svůj malý obchůdek. Třetí no, bylo jich hodně! A každá nejprve trpěla kvůli nějakým svým dramatům, ale pak našla své štěstí.
Jitka se neudržela a zasmála se, ačkoli v očích ještě stály slzy. Smích vyšel trochu roztřesený, ale upřímný poprvé za dlouhou dobu se jí ulevilo, jako by těžké břemeno, které tlačilo na ramena, trochu povolilo.
Paní Marie Novotná vstala z pohovky, upravila si sukni a gestem pozvala Jitku, aby šla za ní.
Pojď, ukážu ti pokoj. Je tam ticho, okno vede do dvora, takže hluk z ulice nebude vadit. A slunce ráno to nejlepší, aby se člověk probudil v dobré náladě.
Jitka přikývla a vstala, cítíc, jak tíha pomalu ustupuje. Vzala si kabelku a šla za majitelkou, mimoděk si všímajíc, jak útulně vypadá dům paní Marie Novotné všechno úhledné, s vkusem, s nádechem tepla a péče. A v tu chvíli se jí poprvé za poslední týdny zdálo, že vpředu opravdu může být něco dobrého.
*******************
První dny v novém bytě probíhaly v shonu Jitka si stále nacházela práci, aby nezůstávala o samotě se svými myšlenkami. Pečlivě ukládala věci do skříní, věšela oblečení, stavěla na police knihy a drobnosti přivezené ze starého bydlení.
Postupně si zvykala na nový denní režim. Vstávala o něco později než dřív, vařila si kávu, sedala k notebooku práce jí umožňovala netrávit čas na cestě, a to byl velký plus. Během přestávek Jitka vycházela na balkon, vdechovala čerstvý vzduch a naslouchala zvukům dvora: někde se smály děti, šustily listy, projížděly kola.
Začala prozkoumávat okolí pomalu se procházela po tichých uličkách, nahlížela do malých obchodů, všímala si míst, kde by se mohla zdržet déle. Čtvrť se ukázala být útulná: nedaleko se rozkládal park se stinnými alejemi a lavičkami, několik kaváren lákalo teplým světlem a vůní čerstvého pečiva. V jedné z nich už Jitka stihla posedět s notebookem bylo tam ticho, hrála nenápadná hudba a číšníci nespěchali.
Jednoho večera, když se vracela z obchodu s taškou potravin, Jitka si všimla u vchodu chlapce. Stál opřený o zeď a něco soustředěně psal do telefonu. Vysoký, štíhlý, s tmavými vlasy, mírně rozcuchanými větrem.
Když se Jitka přiblížila, zvedl oči, na okamžik zadržel pohled na její tváři a pak se jemně usmál.
Ahoj, řekl. Ty jsi asi nová sousedka? Jsem Matěj, bydlím ve třetím patře.
Jitka, představila se, mimoděk odpověděla úsměvem. Ano, nedávno jsem se přestěhovala. Ještě neznám všechny sousedy.
Skvělé, přikývl Matěj. Kdyby něco potřebovalaš ozvi se. Tady si sousedé vždy pomáhají. Někomu praskne žárovka, někomu vypadne internet všichni chodí k sobě. Takže se neostýchej.
Děkuji, odpověděla. Zatím je vše v pořádku, ale kdyby něco určitě se ozvu.
Matěj se znovu usmál, přikývl a vrátil se k telefonu, zatímco Jitka zamířila k vchodu, cítíc lehké příjemné vzrušení. Nic zvláštního, jen obyčejný rozhovor, ale z nějakého důvodu po sobě zanechal pocit, že všechno není tak špatné. Že nový život možná není tak cizí.
Vyměnili ještě pár krátkých frází Matěj se zeptal, jestli je jí pohodlně v pátém patře (ukázalo se, že výtah v domě funguje spolehlivě, a to byl velký plus), a Jitka se ptala, jak dlouho už tady bydlí. Rozhovor byl lehký, k ničemu nezavazující, ale z nějakého důvodu zanechal příjemnou pachuť.
Jitka zamířila k sobě, vstoupila do výtahu a mimoděk se podívala do zrcadla. Na tváři ještě hrála úsměv měkký, nenucený. Dokonce se trochu divila jen pár minut rozhovoru s neznámým chlapcem, a nálada jako by se zvedla. Nebylo v tom nic zvláštního ani jiskřivé zamilovanosti, ani vzrušení jen pocit, že svět kolem se stal trochu teplejším, trochu přívětivějším.
Následujícího dne, blíže k poledni, Jitka vyšla z bytu, aby odnesla pár věcí do prádelny v přízemí. Jakmile sestoupila na schodiště, uviděla Matěje právě vynášel odpadkový pytel k popelnicím u vchodu. Když si jí všiml, zastavil se, opřel se o zábradlí a přátelsky přikývl.
Jak se zařídila? zeptal se bez zbytečných předmluv, ale s upřímným zájmem. Už jsi se zabydlela nebo ještě rozbaluješ krabice?
Normálně, odpověděla Jitka s lehkým úsměvem. Krabice jsou skoro všechny rozbalené, ale s místními vymoženostmi jsem se ještě úplně neseznámila. Například jsem nenašla, kde tu prodávají dobrou kávu. A bez ní ráno není radost.
Ó, to vím! hned ožil Matěj a narovnal se. O dva bloky dál je malá kavárna, tam vaří prostě božské cappuccino. A je tam i rozvoz až domů! Opravdové, s hustou pěnou a vůní, od které se hned probudíš. Půjdeme, ukážu? Pokud ovšem máš teď čas.
Jitka na vteřinu zaváhala, ale odmítnout se nechtělo. Za prvé, káva byla opravdu potřeba. Za druhé, rozhovor s Matějem byl nečekaně lehký nemusela hledat slova, necítila nepohodlí.
Pojďme, souhlasila. Jen upozorňuji pokud káva nebude dobrá, budu velmi zklamaná.
Matěj se zasmál:
Garantuji nezklamu tě.
Vyrazili pomalu po tiché uličce. Slunce svítilo měkce, ve vzduchu voněl podzim spadanými listy a něčím teplým, domáckým. Cestou Matěj vyprávěl, jak sám hledal svůj kavárenský koutek, když se sem jen přestěhoval. Ukázalo se, že i on rád začíná ráno šálkem dobré kávy a dokonce zkoušel vařit ji doma, ale nevyšlo to tak, jak chtěl.
V kavárně obsadili stůl u okna, objednali cappuccino a pár rohlíčků. Rozhovor se rozvinul sám. Matěj vyprávěl, že pracuje jako inženýr ve stavební firmě, zabývá se projektováním obytných komplexů. Ta práce se mu líbí rád vidí, jak z výkresů vznikají skutečné domy, kde pak budou lidé bydlet. Ve volném čase rád cestuje, ačkoli zatím se mu podařilo navštívit jen okolní oblasti. Také hraje na kytaru ne profesionálně, jen pro radost, občas se sejde s přáteli a pořádají improvizované koncerty přímo v kuchyni.
Jitka zase vyprávěla o své práci designérky. Vytváří návrhy webů a reklamní materiály, pracuje na dálku, takže může pracovat z jakéhokoli místa. Přestěhovala se do tohoto města před pár lety zpočátku to bylo nezvyklé, ale postupně našla oblíbená místa a navázala pár přátelských známostí.
Rozhovor plynul lehce, bez pauz a napjatých témat. Smáli se nad zábavnými případy ze života, sdíleli malá pozorování o městě, diskutovali, kam ještě stojí za to zajít. Čas uběhl nepozorovaně a když vyšli z kavárny, Jitka se přistihla při myšlence, že už dlouho se necítila tak klidně a nenuceně v rozhovoru s neznámým.
A proč právě sem? zeptal se Matěj, mírně naklonil hlavu. Opravdu ho to zajímalo v Jitce byla cítit jakási vnitřní soustředěnost, jako by toto místo vybrala vědomě, ne jen přestěhovala kamkoli.
Chtěla jsem začít všechno od čistého listu, přiznala se, dívajíc se před sebe. Hlas zněl vyrovnaně, bez výkřiku, ale Matěj pochopil: za těmito slovy stojí složitý příběh. Tehdy se mi nedařilo. Musela jsem hodně přehodnotit.
Přikývl, aniž by se dál vyptával. Ne proto, že by ho to nezajímalo, ale protože cítil teď není čas lezti do duše. Ale už ten fakt, že se podělila alespoň o to, říkal hodně. Jitce se líbilo jeho mlčení ne lhostejné, ale uctivé. Nepokoušel se hned dávat rady nebo vyjadřovat názor, prostě přijal její slova taková, jaká byla.
Od té doby se scházeli častěji buď náhodou u vchodu, nebo ve výtahu, nebo u obchodu. Pokaždé se rozhovor rozvinul lehce, bez napětí. Jitka se přistihovala, že se těchto setkání mimoděk těší. Líbilo se jí, jak Matěj žertuje ne vtíravě, ale s teplou ironií. Líbilo se jí, že umí poslouchat, nepřerušuje, nespěchá vyjádřit svůj správný názor. S ním bylo klidno, nemusela předstírat nebo hledat slova.
Jednou, když se spolu vraceli z obchodu, Matěj najednou řekl:
Poslyš, o víkendu máme koncert. Moje kapela hraje v malém klubu nedaleko. Přijdeš?
Řekl to jednoduše, bez patosu, dokonce trochu rozpačitě.
Neslibuji, že jsme géniové, hned dodal s úsměvem, ale snažíme se. Hrajeme to, co nás baví, bez nároků na světovou slávu.
Jitka souhlasila a sama se divila, jak lehce to vyšlo. Opravdu chtěla vidět ho v jiné situaci, pochopit, jaký je tam, mimo sousedské rozhovory.
Večer koncertu přišla dřív. Klub byl útulný ne příliš velký, s teplým osvětlením a přátelskou atmosférou. Když kapela vyšla na pódium, Jitka hned uviděla Matěje. Držel kytaru, mírně naklonil hlavu a na tváři měl výraz soustředěné radosti.
Hudba byla nečekaně dobrá směs rocku a bluesu, s živými, upřímnými texty. Matěj zpíval a hrál s takovým nasazením, že sál se k němu hned přiklonil. Jitka se dívala a chápala: to je on, skutečný. Bez masek, bez opatrných frází prostě člověk, který miluje to, co dělá.
Po vystoupení vyšli ven. Noc byla teplá, lampy osvětlovaly chodníky měkkým světlem, někde v dálce se ozývala hudba z kavárny. Šli pomalu, bez spěchu domů.
Děkuji, že jsi přišla, řekl Matěj, když se zastavili u jejího domu. Bylo pro mě důležité, abys to viděla. Ne jen moje slova, ale to, co dělám.
Líbilo se mi to, upřímně odpověděla Jitka. Nepokoušela se vybírat krásné fráze, říkala to, co cítila. Ty jsi velmi talentovaný. A je vidět, že tě to opravdu baví.
Usmál se a podíval se jí do očí. V jeho pohledu bylo něco nového ne jen přátelské teplo, ale něco hlubšího, ale zároveň ne děsivého, nevyžadujícího okamžitou odpověď.
Víš, už dávno jsem chtěl říct udělal malou pauzu, jako by vážil slova. Jsi výjimečná. S tebou je to snadné. Snadno mluvit, snadno mlčet, snadno prostě být nablízku.
Jitka cítila, jak jí srdce buší rychleji. Nevěděla, co odpovědět, ale Matěj nespěchal. Prostě stál vedle, díval se klidně a přátelsky, a to stačilo. V tu chvíli nemusela nic vysvětlovat, nic dokazovat. Bylo prostě dobře.
*******************
Uplynulo několik měsíců a vztah Jitky a Matěje nenápadně přerostl v něco víc. Jejich dny se plnily jednoduchými, ale teplými okamžiky: společnými výlety do kina, kde vybírali buď komedie, nebo útulné melodramy; večery v kuchyni, kdy spolu vařili večeře, smáli se nad malými nezdary a sdíleli recepty; výlety za město o víkendech buď do parku, nebo do malé kavárny u jezera, kde se dá sedět v tichu a pozorovat plující oblaka.
Jitka postupně pouštěla minulost. Bolest z rozchodu s bývalým přítelem už ji nepřekvapovala ostrou, pronikavou vzplanutím při každé vzpomínce stala se tišší, měkčí, jako by ji pokryla lehká mlha času. Teď, když vzpomínala na ty dny, spíš cítila vděčnost za zkušenost než hořkost ztráty. Naučila se cenit to, co je teď, a ne to, co by mohlo být.
Jednoho odpoledne paní Marie Novotná přišla zkontrolovat měřiče běžná procedura, kterou prováděla jednou za měsíc. Procházejíc obývacím pokojem si všimla na stole jasné kytice čerstvých květin. Růže byly jemně růžové, s sotva znatelným okrajem na okrajích okvětních lístků, a vydávaly jemnou, příjemnou vůni.
Ó, usmála se paní Marie Novotná a zastavila se u stolu. Kdo tě takhle těší?
Matěj, odpověděla Jitka rozpačitě a lehce se dotkla rukou jednoho z květů. Ještě si nezvykla na taková překvapení, ale pokaždé se uvnitř něco zahřálo při myšlence, že někdo pamatuje na její lásku k růžím. On je úžasný. Vždy najde důvod udělat radost, i bez zvláštního důvodu.
Vidím, přikývla majitelka bytu s dobromyslným úsměvem a rozhlédla se po místnosti. Říkala jsem přece, že se všechno urovná. Ty jsi tehdy tak trpěla, a teď se podívej oči ti září.
Jitka se usmála v odpověď. Opravdu se vše urovnávalo ne ideálně, ne bez malých každodenních potíží, ale opravdu. Cítila, že znovu může důvěřovat, znovu se radovat z maličkostí, znovu být sama sebou.
Jednoho večera Matěj ji pozval k sobě domů. Předem se připravil zapálil několik svíček, vytvořil měkké, tlumené světlo, postavil je na konferenční stolek a na parapet. V pozadí tiše hrála jejich oblíbená hudba tiché kytarové melodie, které oba považovali za uklidňující. Když Jitka vstoupila, přivítal ji u dveří, vzal ji za ruce a podíval se přímo do očí.
Dlouho jsem přemýšlel, jak to říct začal, mírně se zadrhl, ale hned pokračoval, aniž by odvrátil pohled. Ale, zdá se, lepší jen tak. Jitka, miluji tě. A chci, abys se stala mou ženou.
Zůstala stát. V první chvíli se jí zdálo, že to nezaslechla, že je to jen hra představivosti. Ale pak uviděla, jak vážně se dívá, jak čeká na její odpověď, a pochopila to není vtip, ne pomíjivý výbuch, ale upřímné, uvážené rozhodnutí.
Uvnitř se vše sevřelo a pak se rozlilo teplou vlnou. Do očí jí vstoupily slzy, ale byly to slzy štěstí lehké, světlé, bez stínu hořkosti. Nesnažila se je zadržet, prostě se usmála skrz ně.
Ano, zašeptala, cítíc, jak jí hlas chvěje od přetékajících pocitů. Ano, souhlasím.
Matěj ji pevně, ale opatrně objal, jako by se bál rozbít tento křehký okamžik. Přitiskla se k němu, zavřela oči a najednou si uvědomila: je doma. Ne v tomto bytě, ne v tomto městě ale vedle něj. S člověkem, který umí poslouchat, smát se, podporovat, překvapovat a milovat. S člověkem, vedle kterého se vše dostává na své místo
************************
Říkala jsem přece? s teplým úsměvem mrkla na Jitku paní Marie Novotná, berouc klíče před jejím stěhováním do nového bytu toho samého, kde Jitka a Matěj plánovali začít společný život. Všechno u tebe bude skvělé!
Jitka mimoděk pohlédla na svou ruku a otočila zlatý prsten na prstu. Ještě jí připadal jako něco nového, nezvyklého, ale tak správného. Lehký lesk kovu, úhledné osazení, úhledný kámen uprostřed vše v ní vyvolávalo tichou, klidnou radost.
Říkala jste, souhlasila, zvedajíc oči na paní Marie Novotnou. A měla jste pravdu. Upřímně řečeno, tehdy jsem si ani nepředstavovala, že se vše tak vyvine.
Paní Marie Novotná se zasmála lehce, dobromyslně, jako se smějí lidé, kteří se upřímně radují za druhé.
Hlavní je věřit. A nebát se začít znovu. Víš, mnozí uvíznou na jednom místě jen proto, že se bojí vykročit do neznáma. Ale ty jsi to zvládla. A vidíš stálo to za to.
Jitka přikývla, cítíc, jak se uvnitř rozlévá teplo. Tato jednoduchá slova, řečená bez patosu a poučování, ji z nějakého důvodu dojímala více než jakékoli dlouhé řeči. Vzpomněla si, jak před několika měsíci stála v tomto samém bytě, svírajíc v rukou tašku, a v hlavě se jí honily myšlenky o tom, že vše jde špatně, že to nezvládne, že vpředu je jen osamělost a zklamání. Teď se to vše zdálo vzdálené, téměř neskutečné.
Ano, stálo to za to, tiše řekla. Ani jsem nečekala, že se můžu cítit tak klidně. Tak na svém místě
Paní Marie Novotná porozuměla a usmála se.
To je právě štěstí, holčičko. Když nemusíš nic dokazovat, nikam běhat, nikoho přesvědčovat. Když je prostě dobře.
Na vteřinu zmlkla, pak dodala:
No, a teď je čas. Tvůj budoucí manžel tě pravděpodobně už čeká. Nebudeme ho zdržovat.
Jitka se zasmála. Opravdu si představovala, jak Matěj teď spěchá, kontroluje seznamy věcí, trápí se, aby nic nezapomněl. Byl vždy takový starostlivý, trochu neklidný, když šlo o důležité momenty, ale proto byl ještě milejší.
Ano, je čas, přikývla Jitka a naposledy se rozhlédla po místnosti, kde strávila tolik nelehkých, ale důležitých měsíců. Děkuji vám. Za všechno. Za podporu, za laskavá slova, za to, že jste mi poskytla střechu nad hlavou, když to bylo potřeba.
Nic to není, odmávla paní Marie Novotná. Jsi dobrá holka, Jitka. Jsem ráda, že se ti vše urovnalo. A teď jdi. Tvé nové začátky tě čekají za dveřmi.
Jitka se ještě jednou usmála, vzala si tašku a zamířila k východu. Na prahu se na vteřinu zastavila, nadechla se plnými plícemi a vykročila vpřed tam, kde na ni čekaly nejen krabice s věcmi, ale i nový život, který si budovala vlastníma rukama, s člověkem, který ji miloval.
Věděla to je teprve začátek. Ale začátek byl dobrý.
