U rozvodu manželka řekla: Vem si všechno! a za rok muž litoval, že uvěřil
Božena seděla v kanceláři před rozvodovými papíry naprosto klidně. Tentokrát necítila ani vztek.
Takže ty ses opravdu rozhodla? Josef se jí díval do očí s nepokrytým podrážděním. Co bude dál? Jak to teda rozdělíme?
Božena vzhlédla. Ani slzy, ani prosby jen odhodlání, které se v ní usadilo po dlouhé bezesné noci, kdy přemýšlela nad promarněným životem.
Vem si všechno, řekla tiše, ale pevně.
Jak jako všechno? Josef zúžil oči podezřívavě.
Byt, chatu, auto, účty. Všechno, mávla rukou kolem sebe. Já nic nepotřebuju.
Děláš si srandu? začal se uculovat. Nebo to je zase nějaká ženská lest?
Ne, Pepo. Ani vtip, ani hra. Třicet let jsem odkládala vlastní život. Třicet let jsem prala, vařila, uklízela, čekala. Třicet let jsem poslouchala, že dovolená je vyhazování korun z okna, že moje zájmy jsou blbost, že moje sny jsou směšné. Víš, kolikrát jsem chtěla k moři? Devatenáctkrát. A víš, kolikrát jsme jeli? Třikrát. A pokaždé jsi brblal, že je to drahé a zbytečné.
Josef se uchechtl.
Zase tohle? Vždyť jsme měli kde bydlet, měli jsme co jíst
Ano, to jsme měli, přikývla Božena. A teď budeš mít i všechno ostatní. Gratuluju.
Advokát jen tiše přihlížel s údivem. Byl zvyklý na pláč, křik, hádky o majetek. Ale tahle žena jednoduše odevzdávala to, o co jiní bojují do poslední koruny.
Chápete, co říkáte? ozval se opatrně k Boženě. Podle zákona máte nárok na polovinu společného majetku.
Chápu, usmála se Božena tak lehce, jako by shodila z ramen těžké závaží. Ale taky vím, že polovina prázdného života je jen poloviční prázdnota.
Josef těžko skrýval radost. Takový obrat nečekal. Plánoval vyjednávat, vyhrožovat, manipulovat. A tady takové štěstí! Dárek od osudu.
To je rozumný! plácnul se do stolu. Konečně jsi pochopila, co je prospěšný.
Nepleť si prospěch s osvobozením, tiše odvětila Božena a podepsala papíry.
Jeli domů jedním autem, ale každý duchem někde jinde.
Josef si pod nosem pobrukoval nějakou starou vojenskou melodii nebo možná hit z mládí. Auto nadskočilo na díře v silnici a jeho pískání jako by chvíli létalo vzduchem a pak utichlo.
Božena ho nevnímala. Skoro ani okolí neslyšela. Její pohled bloudil po zamlženém skle; za ním ubíhaly veselé smrky a borovice a srdce jí bušilo jako ptáče chystající se poprvé vyletět.
Až se divila obyčejná cesta, unavený večer, a najednou ten zvláštní pocit v hrudi, jako by se konečně vypařil těžký kámen, který tam ležel roky. Božena se usmála, dotkla se studené tváře a pomyslela si: Tak tohle je ta svoboda
Někdy stačí jediný pohled ven oknem na ubíhající stromy, aby celý život dostal znovu ztracené barvy.
Po třech týdnech stála Božena uprostřed malého pronajatého pokoje v Nymburce.
Skromný byt: postel, skříň, stůl a malá televize. Na parapetu dvě fialky v květináči její první vlastní nákup na novém místě.
Ty ses opravdu zbláznila, prohlásil do telefonu syn Jindřich podrážděně. Všechno jsi nechala a odstěhovala se sem do té díry?!
Nenechala, Jindro, klidně řekla Božena. Přenechala. Je v tom rozdíl.
Mami, ale táta říká, že jsi mu všechno dala dobrovolně. Prý teď prodá i chatu. Říká, že pro jednoho je s tím moc starostí.
Božena se zadívala na sebe do zrcadla na zdi. Už týden nosila nový sestřih, o který by si u Josefa nikdy netroufla požádat. To je pro mladý, neseriózní, co si lidi pomyslí tyhle fráze zněly v její hlavě.
Ať prodá. Tvůj táta s majetkem vždycky věděl, co dělat.
A co ty? Tobě nezbylo nic!
Mi zůstalo to nejcennější, Jindro. Můj život. A víš co? Je zajímavé zjistit, že i v devětapadesáti můžeš začít znovu.
Božena začala pracovat jako recepční v menším soukromém domově pro seniory. Práce byla náročná, ale zajímavá. Nejvíc ji těšilo, že poznává nové lidi a s časem si teď sama nakládá podle svého.
Josef si naplno užíval pocit vítězství.
První dva týdny chodil po bytě jako pán nového panství, se spokojeností, že mu patří veškerý majetek. Už mu nikdo nebude nic vytýkat, radit, připomínat neuklizené ponožky nebo špinavé talíře.
Teda, Josefe, to by měl každej chlap aspoň jednou zažít! plácl ho po zádech kamarád Mirek u štamprle slivovice v kuchyni. Jiní chlapi při rozvodu půlku odevzdají, a ty máš všechno! Byt, chatu, auto celek tvůj.
To víš, spokojeně se zasmál Josef, Božena konečně prozřela. Došlo jí, že beze mně to daleko nedotáhne.
Ke konci měsíce ale nadšení vystřídal první šok.
Čisté košile nějak samy od sebe mizely ze skříně. Lednice byla prázdná a připravit normální večeři bylo složitější, než Josef čekal. Kolegové v práci si začali všímat, že vypadá nějak zanedbaně.
Jsi v pořádku, Josefe? zeptal se šéf. Doma problémy?
Ale kdeže, všechno pod kontrolou, předstíral Josef pohodu. Jen reorganizuju domácnost.
Jednoho večera otevřel lednici: láhev kečupu, nějaký tavený sýr a rozpitá minerálka. Žaludek mu zabublal připomínkou, že ráno spolkl jen suchý rohlík s máslem.
Do háje, zabručel a zavřel lednici. Tohle tak dál nejde Musím něco udělat.
Z nouze objednal jídlo z rozvozu. Lednice zase prázdná jako slib v politice. A když si pročítal složenky a účty, jako by ho někdo polít studenou vodou: nájem, elektřina, internet, poplatky
Dřív to nijak nevnímal. Prostě kolem něj někdo žil, všechno bylo na svém místě. Výdaje neřešil, domácnost prostě fungovala.
Zazvonil zvonek kurýr.
Tisíc čtyři sta korun, suše oznámil.
Cože?! Josef nadskočil. Za dušené maso a limonádu?
Dneska běžná cena, pokrčil rameny rozvážeč, zjevně zvyklý na podobné reakce.
Josef zaplatil, vešel do kuchyně a chvíli se zastavil. Ticho. Slyšel jen hučení lednice. Byt, zařízený moderními lampami, lesklými doplňky, o kterých kdysi snil, se najednou zdál velký a pustý. Tak prázdný, že kdyby v kuchyni zafoukal vítr, rozlehl by se po celém bytě stejně jako prázdnota v jeho duši.
Božena stála na molu u Baltu, obličej nastavila slunci a slanému větru.
Kolem ní veselá skupina seniorů klub aktivních důchodců uspořádal týdenní zájezd do Kolobřehu. Poprvé cestovala, aniž by jí někdo vyčítal vyhozené peníze nebo brblal, že radši mohli zůstat doma.
Boženko, pojď na společné foto! mávla na ni nová kamarádka Květoslava, energická vdova, se kterou se nedávno poznaly na výtvarné dílně.
S radostí se zařadila do skupiny. Kdo by řekl, že v jejím věku jde nosit barevné šaty, mít rozpuštěné vlasy a smát se jako malá holka!
Teď selfie! zahalekala Květoslava a vytáhla tyčku na mobil. A hodíme to do skupiny!
Večer v pokoji si Božena prohlížela fotky. Usmívala se na ně mladistvým pohledem a v očích jí jiskřila radost skoro sama sebe nepoznávala. Kdy se vlastně ztratily ty věčně zatažené čáry mezi obočím? Kdy se narovnala v zádech, kdy začala mít krok lehčí?
To bych mohla dát na internet, řekla si a opravdu pár fotek nahrála do svého skoro zapomenutého profilu.
V Praze se zatím Josef rval s prasklou trubkou v kuchyni. Voda podmáčela lino, zničila skříňku, a přivolaný instalatér suše oznámil, že tohle se dneska už nevyrábí a bude nutné vyměnit celý stoupač.
Do prčic! pokoušel se hadrem vysušit kaluž a hledal telefon na instalatéra, kterého kdysi znala jen Božena.
Najednou si uvědomil, že manželka vždycky měla v paměti spoustu čísel od šikovného opraváře po oblíbeného řezníka na trhu. Ten neviditelný dům domácího pohodlí se zhroutil a nechal ho tváří v tvář věcem, které dřív samy mizely.
Pitomá trubka! vztekal se.
Ten večer, když konečně uzavřel vodu a utřel kaluž, otevřel na chvíli svůj profil v sociálních sítích. Z nudy začal projíždět feed a najednou ztuhl na obrazovce zářila Božena, usměvavá od moře, v pestrobarevných šatech a s novým účesem.
Co to má být? zamručel a klikl na fotku. Vždyť odešla skoro bez peněz!
Komentáře ho zarazily ještě víc:
Boženko, úplně omládla na té fotce!
Sluší ti to, přítelkyně!
Moře ti sekne!
Listoval dál a narazil na další fotky: posezení v knihovně, skupinka malujících v parku, Božena na lavičce s kyticí lučních květů.
Copak to je? rozhlédl se po kuchyni plné špinavého nádobí. Ona přece měla být měla být
Nemohl tu větu dokončit. Teprve teď mu došlo, že čekal, že Božena bude živořit, litovat, že bez něj a bez toho všeho ztroskotá. Ale na fotkách byla žena, co jakoby omládla a našla svobodu.
Za pár dní mu na chatě začalo téct do střechy. Bouřka se blížila a bylo nutné rychle něco vymyslet.
Mirku, potřebuju pomoct! zavolal kamarádovi Aspoň hřebíky přivez, sám to nezvládnu.
Sorry, Pepane, tchyně v nemocnici a sedím u ní. A co Božena? Tu vždycky pozval.
Ta zarazil se Josef. Ta odjela.
Jak odjela? nechápal Mirek. Kam?
Prostě odjela, odbyl ho Josef. Poradím si.
Jenže, poradit si bylo těžší, než čekal. Snažil se natáhnout plachtu, ale podklouzla mu noha a s bolestivým výkřikem se skutálel ze střechy.
Natažené vazy, ještě že to není zlomené, oznámil mladý lékař na pohotovosti. Klid na lůžku, vysoká poloha nohy.
Na týden? A kdo se postará o chatu?! Josef se zatvářil zoufale.
To je váš problém, pokrčil rameny lékař. Nechte manželku, ať vám pomůže.
Josef se nadechl, ale neřekl nic.
Tři dny byl úplně sám, sotva se pohyboval o berlích po bytě. Objednané jídlo došlo a stejně bylo drahé. Vařit na jedné noze téměř nešel.
Čtvrtý den už to nevydržel a zavolal synovi.
Jindro, ahoj, nasadil veselý tón. Jak se máš?
Dobře, tati. Něco se děje?
Ani ne, jen Mám trochu zraněnou nohu. Nepřijel bys, pomohl tatíkovi?
Pauza.
Promiň, tati, jsem na služebce v Brně. Přijedu za tři dny.
Aha, tak nic. Nějak to zvládnu.
Hele nevolal jsi mamce? Ta by ti
Ne! Josef ho uťal. Proč by jí měl volat? Všechno zvládnu sám.
Položil a vzteky odhodil mobil na gauč. Jeho hloupá pýcha mu nedovolila přiznat, že mu Božena chybí. Dřív si ani neuvědomoval, co všechno kolem něj samo vznikalo bez nároku na poděkování.
Za týden a půl už moh chodit bez berlí. První, co udělal, byl návrat na chatu. Stav byl hrozný stopy plísně, zničený gauč, zatuchlý vzduch.
To snad není možný, zamumlal a sedl si na lavičku.
Jabloň, co vždycky stříhala Božena, zarostlá. Cestičky v trávě, které s pečlivostí vyskládala kameny, byly schované pod plevelem. Celý pozemek působil osiřele, prázdně.
Cestou zpět se zastavil v motorestu u silnice. Uvařený a unavený objednal boršč a kompot. První lžíce a v krku ho zaštípalo boršč byl kyselý, nijaký, zdaleka ne jako od Boženy.
Je vám něco, pane? zeptala se servírka.
Ne, jen nevěděl, jak odpovědět. Jak jí říct, že i obyčejná polévka mu může připomenout ztracený život?
Doma dlouho seděl v tichu, díval se na staré fotky. Zde mladí s Boženou na mostě v Karlově Varech. Tady rodinná momentka s malým Jindřichem. Tam slavil dvacáté výročí
To jsem byl blázen, zašeptal, když se zadíval na šťastný obličej své ženy.
S odhodláním vzal telefon a napsal zprávu. Odpověď byla celkem jiná, než čekal.
Božena se právě přestěhovala do přímořského městečka na jihu. Noví přátelé, smích, hudba a život, opravdový život, konečně patřil jen jí.
A až na prahu šedesátky začala opravdu žít.
