Hádka
Martino, odpouštím ti! Ta naše hádka byla hloupost. Přestaň se zlobit! Už nejsme nejmladší! zabručela paní Jarmila Černá, když po sedmi letech poprvé vytočila číslo své sestry. Už bys konečně měla dospět, Martino! Jak dlouho ještě
Promiňte Ale komu voláte? Nejsem Martina
Hlas byl cizí. Mladý, trošku váhavý, ale příjemný.
Jarmila zůstala zaskočená uprostřed věty, což se jí stávalo opravdu zřídka.
Děvče, kdo jste? Kde jste vzala číslo mé sestry?!
To je moje číslo. Už přes rok. Omlouvám se, ale neznám vás. A žádnou Martinu také ne. Nashledanou.
Jarmila ani nestačila zareagovat, jak ji to vykolejilo. Když se vzpamatovala, v telefonu už zněly pouze tóny zavěšení a na srdci jí bylo najednou těžko
Pro jistotu si vyhledala číslo sestry ve své staré červené adresářové knížce, kterou jí kdysi darovala sama Martina. Jarmila moc nevěřila moderní technice a všechny důležité kontakty si poctivě zapisovala ručně. Martina milovala krásné věci a ráda sestru rozmazlovala malými dárky peněženka, krásná tužka, šátek. Jarmila na oplátku darovala raději něco většího, aby všem bylo jasné, jak moc má Martinu ráda.
Zkusila číslo ještě jednou, tentokrát ručně. Opět se ozval tentýž tichý, melodický, ale naprosto cizí hlas.
Už jsem říkala, že to je moje číslo, ozvala se dívka nervózně. Už mi prosím nevolejte. Mám hodinu, vyrušujete mě.
Počkejte! Jarmila se bála, že znovu zavěsí. Kdy by vám bylo možné zavolat zpět? Je to důležité!
Za půl hodiny mám přestávku.
Jarmila odložila telefon a zamyslela se.
Proč její sestra změnila číslo? A proč jí to neřekla? Vždyť sice měly mezi sebou spory, ale přece není nutné se zcela odstřihnout!
Jarmila začala být podrážděná.
Jak jsi bývala nerozvážná, Martino, taková jsi i teď! brumlala si pro sebe a potřetí setřela kuchyňský stůl, přitom nervózně pokukovala na hodiny.
Nesnášela nicnedělání. Musela mít pořád ruce i hlavu zaměstnanou. Byla taková už od dětství čilá, impulsivní, přímočará a vždy až příliš upřímná. Ani četné výtky od příbuzných ji nikdy nemohly zviklat. Ona měla přece pravdu!
Martina byla povahově úplně jiná. Klidná, laskavá, pomalá. Když šly ráno do školy, Martina snídala tak pomalu, až už musela Jarmila oběma připravit školní uniformy, rozplést a znovu uplést copánky, upravit mašle, a teprve pak se začala Martina probouzet.
Martino, co tam tak dlouho děláš?
Přemýšlím.
Přestaň vymýšlet hlouposti! Zase zpozdíme! zlobila se Jarmila. Přemýšlí ona!
Nemám?
Ne! Nech ať přemýšlí jiní. Ty si vyčisti zuby a pojď na snídani!
Vždycky to tak bylo. Martina byla vždy vzadu, zatímco Jarmila už zdolala horu a byla zpátky, aby sestře vynadala:
Copak jsi za loudalku? Jako bys skoro nežila! Vždyť sotva dýcháš! Dá se takhle existovat?
Martina její kritiku snášela s ledovým klidem. Na svou ráznou sestru hleděla s úsměvem.
Jarmilko, nemusí být všichni tak rychlí jako ty! Ty jsi naše pýcha. A mě pusť po mém, pomaličku
U tebe je všechno pomaličku! Celý život ti uteče, zatímco půjdeš pomaličku! Švihni sebou!
Martina se na ni nikdy nezlobila. Věděla, že Jarmila prostě potřebuje své energie nechat průchod. Doufala, že až přijde čas, objeví se i ta sesterská láska, klid a porozumění.
Jak zabavit sopku? Jen mořem. Tak je to i s láskou. Když někdo hoří, potřebuje se uklidnit. A všechno se může změnit. Ale příběh Jarmily byl jiný. I její láska byla požár, co spaloval vše kolem, čeho si začala cenit.
Čtyřikrát byla vdaná. Tři manželství skončila do roka.
Nesedli jsme si povahově! vysvětlovala stále stejně.
S posledním vydržela tři roky, ale i tak odešla, i když měla malou dceru a nic lepšího na obzoru.
To jsou dneska chlapi! Nic je nezajímá. Rodina je nezajímá. Manželka je pro ně rekvizita bez hlasu! rozčilovala se Jarmila, když přijela za sestrou do Brna. Jak to můžeš s tvým Pavlem vydržet?
Martinin muž, Pavel, postavil na stůl čaje a vzal na ruku neteřku.
Povídejte si, já Elišku uložím.
Ospalá Eliška už klopila oči, ale maminka měla jiné starosti.
Tak vidíš! Zase jsem sama!
Jarmilko, nešla bys už zvolnit? Proč jsi pořád v opozici? Stojí to za to? Život to nepočká! Eliška vyroste, vdá se, odejde žít po svém. A ty? Zůstaneš sama?
Ty jsi ale hloupá, Martino! V tom to není!
A v čem?
Nikomu se nedá věřit! Všichni lžou!
I já?
I ty! Zpíváš mi, jak Pavla miluješ, ale děti mu nedáváš. Takže… není tam nic! Kdo nechce mít s manželem dítě, ten ho nemiluje, nikdy nemiloval!
Martina chvíli mlčela. Šla ke sporáku, sáhla na konvici a tiše setřela slzy.
Někdy to není o chtění, ale o možnosti. Moc bych chtěla, Jarmilo, moc, ale nemůžu. Nikdy nebudu matka…
Jarmila ji objala a utěšovala.
Kdo to řekl? Doktoři? Nic jim nevěř! Já ti najdu ty nejlepší! Porodíš! Uvidíš, budeš šťastná!
Jenže nestačilo chtít. Nestačila ani Jarmilina energie. Když osud rozhodne jinak, nejde to změnit.
Martininou dcerou a synem se staly děti Pavlových vzdálených příbuzných, kteří po smrti rodičů zůstali sami. Kdo by Martinu obvinil, že je to cizí krev, špatně by dopadl. Jen Jarmila, její milovaná sestra, to nemohla přenést přes srdce a hádaly se kvůli tomu hodně dlouho.
Nepotřebuješ cizí, Martino! Své děti budeš mít!
Jarmilo, už skoro čtyřicet. Kdyby to šlo, dávno bych měla. A ty děti? Kam jinam? Do děcáku?
A co tě to zajímá? Pavel má hromadu příbuzných, ať si je vezmou oni!
Já je chci já! Chápeš? Já!
Do koho jsi to ty?
Do koho?
Paličatá a bláhová! Je to jen přítěž!
Už dost, Jarmilo. Běž. Eliška tě čeká doma.
Je v táboře. Přijede až za týden. Nechci tě už ani vidět! Ani o pomoc nežádej!
Když Jarmila utíkala po schodech, Martina jí do zad klidně řekla:
Odkud v tobě tolik zloby, Jarmilko?
Odpovědi nedostala. Jarmila zpřetrhala všechny kontakty. Nevolala, nechodila, na návštěvy nezvala. A dokonce zakázala dceři komunikovat s tetou. Eliška jí stejně neposlechla. Martinu i nové sourozence si zamilovala a často za tetou chodila na návštěvy tajně, protože bydleli blízko.
Pak Pavlovi nabídli nové místo a rodina musela do Plzně. Rozhodli o tom všichni společně. Martina dala Elišce adresu, ať se okamžitě ozve, cokoliv se stane.
Nikdy nevíš, co tě v životě čeká, Eliško! objímala ji na nádraží. Vždycky máš u nás domov. A maminku chraň, víš jak je s tím povahou těžká. Krom tebe a mě jí zbývá jen málokdo
Eliška se snažila. Ale žít s mámou bylo čím dál těžší.
Vše se ještě zhoršilo, když Eliška dospěla a chtěla se vdávat. Jarmile se ženich nelíbil.
Co je to za ňoumu? Takhle ses nemohla líp rozhodnout?! spustila hned, jak se za dveřmi objevil hubený kluk s brýlemi, co držel Elišku za ruku. Měla sis najít něco lepšího!
Eliška na protest nic neřekla, jen se podívala na ženicha, sbalila si věci a odešla, aniž by mámu poslouchala.
Ňouma Honza nebyl vůbec špatný, měl solidní práci v IT, chápal Elišku a nabídl jí společný život v Plzni, kde bydlela teta.
Tam, Eliško, máme víc možností. Byt prodáme a koupíme si tam něco vlastního.
Už mě tu nic nedrží, plakala Eliška při vzpomínce na mámin křik. Martina to pochopí. Je hodná.
Honza Elišku miloval a kvůli ní by se přestěhoval klidně až do Ostravy, jen aby už nikdy neplakala. Blízkou rodinu neměl, dětství mu vzala nemoc jeho rodičů, takže všechno, co měl, byla tahle hubená holka s bolavým nosíkem, která snila o vlastním domě, rodině, dvou dětech a o dlouhém společném štěstí.
A sny se splnily.
Když se to Jarmila dozvěděla, ještě víc se naštvala. Na Martinu znovu křičela do telefonu.
Šla k tobě? Tak si ji nech! Už vás nechci znát!
Už toho nech, Jarmilo! Umíš jen bourat, ale v životě máš stavět! Vždyť jsi vlastní dceru vyhnala z domu! To je štěstí, že má ke komu jít. Co kdyby ne? Jaká jsi to matka, když neuznáš její volbu? Její život, její rozhodnutí. Tvé úkolem je podpořit, ne odsuzovat a zahánět!
Ale…
Dost, Jarmilo! Když změníš názor, můžeš se ozvat. Teď už nám stačilo tvých hádek. Přemýšlej. My budeme čekat.
Jarmila byla sama. Zákázala si na ně vůbec myslet. Když dostala pozvánku na svatbu Elišky a Honzy, roztrhala ji na kousky a vyhodila. Sestřiny dopisy s fotografiemi také zahodila. Jak šel čas, její blízcí se už neozývali. Martina vychovávala děti, pomáhala neteři s vnoučaty, Honza s Pavlem stavěli pro mladé rodinu dům.
A ukázalo se, že ten hubený brýlatý chlapík umí a dovede víc, než kdo očekával. Pavel si ho nemohl vynachválit.
No Honzo, tys kápl na to, jak udělat takovou věc?
Knížky, strejdo Pavle. A internet. Všechno se dá naučit, stačí chtít.
Eliška čekala druhého syna, když slavili kolaudaci. Teta se opatrně ptala, jestli by nepozvali maminku. Eliška smutně odpověděla:
Už dlouho jí volám. Nezvedá mi to. Anebo zavěsí hned. Nechce se mnou mluvit.
Neplač, to nesmíš, objímala ji Martina.
Nebudu… fňukala Eliška, smutná, že maminka není s ní.
Jarmila dál zatvrzele mlčela. Čekala, až ji přijdou prosit o odpuštění. Jakmile se dočkají její lásky!
Ale trpělivost jí nakonec došla. Možná věkem, možná samotou, protože další Silvestr slavila znovu o samotě. Vytočila tedy číslo sestry a ozval se opět cizí hlas.
Počkala na domluvený čas a zkusila zavolat znovu.
Poslouchám.
Ne, to vy mě poslechnete! ohradila se Jarmila, v tónu někdejší ředitelky, co vládla velkému podniku, ale mezi blízkými byla bezradná. Jak to, že tenhle telefon máte vy?
Koupila jsem novou SIM kartu a dostala tohle číslo. To se stává. Pokud někdo číslo dlouho nepoužívá, přidělí ho společnosti dalšímu.
Nesmysl! A kde je tedy moje sestra?
To netuším. Hlas tvrdl a Jarmila poznala, že musí ubrat, má-li se něco dozvědět.
Je to celé podivné. Mohla bych vás požádat o laskavost?
Dlouhá pauza. Nakonec dívka přikývla.
Řekněte.
Mohla byste zjistit v Plzni, co je s mou sestrou? Dám vám její údaje, pojedete k ní, a požádáte ji, aby se mi ozvala. Samozřejmě, výlohy vám zaplatím.
Chvíli ticho, až pak se ozvalo:
Dobře. Nic za to nechci. Stačí mi adresu.
Tak Jarmila poslala Martinin adresu a čekala na odpověď. Ta přišla Ale úplně jiná, než si představovala.
Vaše sestra už tu není. Zemřela před rokem a půl. Dva roky bojovala s nemocí, ale tělo to nezvládlo. Její manžel vás rád uvidí, pokud budete chtít přijet. A ještě něco…
Co?
Vaše dcera. Čeká na vás. A dvě vnoučata. A předala pro vás vzkaz od vaší sestry: Všechno tvoje je tady. Dospěj. My tu na tebe pořád čekáme.
Telefon ztichl. Jarmila poprvé v životě opravdu pocítila, že ztratila téměř vše, co kdy mohla mít.
To je všechno?
Ano.
Děkuji…
Není zač. Přijeďte. Vaše rodina a vnoučata jsou nádherní.
Opět ozvěna tónů zavěšení, a Jarmila se rozplakala hořce jako nikdy dřív. Nemohla nic změnit, ani zahnat tu bolest. Sama sebe nyní trestala za to, že se celou dobu řídila víc svou hlavou a umíněností než srdcem a láskou, kterou mohla mít, kdyby ji nesmázla ze svého života.
Proplakala skoro celou noc, až konečně ráno vytočila číslo, které znala zpaměti.
Eliško…
Maminko! Čekáme na tebe!
Dcero, já…
Nic neříkej. Prostě přijeď! Těšíme se!
Ten hlas… byl v něm kus Jarmiliny tvrdohlavosti, měkkost a smířlivost Martiny, a ještě něco navíc. To, co Jarmile tolik let chybělo láska. Obyčejná, čistá, bez výčitek a podmínek.
Možná, že teprve teď srdce Jarmily konečně pochopilo, čeho je skutečně zapotřebí, aby byl člověk šťastný.
Protože rodina je to, co zůstává, když všechno ostatní pomine. A někdy musí člověk prožít ztrátu, aby pochopil, že láska je důležitější než všechna pýcha a pocit vlastní neomylnosti. Je nikdy pozdě začít znovu pokud máme koho obejmout.
