Hádej, co se mi stalo! Poslouchej, takhle si sedím doma, dám si na nos brýle a najednou se rozhodnu, že už by to opravdu chtělo usmířit se se sestrou. No vážně, už nejsme nejmladší a naše hádky už jsou dávno hloupost. Tak jsem popadla mobil a volám poprvé za sedm let! číslo Růženky, samozřejmě z té červené sešítkové bibli, kterou mi kdysi ona darovala. Růža vždycky měla vkus na tyhle drobné krásnosti a věděla, že já sama za hlouposti neutratím ani korunu. Mě vždycky bavilo vybírat dárky větší, pořádný kabelky nebo šperky, aby bylo vidět, jak ji mám ráda, ale ona se radovala i z nablýskané propisky nebo stuhy do vlasů.
No tak volám, zvoní to, a najednou mi zvedne telefon úplně cizí holka. Mladá, hlas trochu nejistý, ale příjemný. A říká: “Promiňte, ale vy sháníte někoho jiného, tady žádná Růžena není.” Chvíli jsem byla jak opařená! Vždyť mám to číslo přímo z mojí papírové adresářové knížky!
Tak jsem to zkusila znovu, ručně mačkala čísla, celá nervózní. A zase: stejný jemný hlas, holka se mnou odmítá mluvit. Prý už rok tohle číslo používá, prý jsem ji vyrušila při hodině. No, domluvily jsme se, že zavolám za půl hodiny.
A já doma chodím jak lev v kleci, pořád přemýšlím, co se s Růženou mohlo stát. Změnila číslo? Proč mi nedala vědět? Jasně, pohádaly jsme se, ale že by takhle úplně přerušila kontakt? Uvařila jsem si kafe a při utírání stolu si v duchu brblám: “Růženko, vždycky jsi byla nemehlo”
Takhle jsme byly od mala já akční, všude první, náladová, a ona pomalá, klidná, laskavá. Já ji vždycky popoháněla, ona jen mávla rukou: “Alenko, každý nemusí být takový blesk jako ty.” A já jí to záviděla tu její vyrovnanost.
A pak jsme dospěly, každá šla svou cestou. Já měla muže čtyři první tři, to šlo hopem, vždycky nesešli jsme se povahou. S tím čtvrtým jsem vydržela tři roky, než jsem odešla s malou dcerkou a v duši jen prázdno a naštvání na život.
Růžena to měla jednodušší, žila s Jardou, tichým chlapem, co toho moc nenamluví. Když jsem k nim přijela s bolavou duší na srdci, ona mi radši nabídla čaj, koláč a pohlazení. Zatímco já bych to rozmetala všechno v hněvu, ona věděla, jak uklidnit každou bouři. “Alenko, zkus být míň tvrdá, život ti pak uteče mezi prsty,” říkala mi. Já na to vždycky, že věřit už nikomu nebudu a basta!
Sama děti mít nemohla, a ještě když přijala do rodiny děti vzdálených příbuzných Jardy, já se rozčílila. “Na co ti jsou cizí? Vždyť ty svoje ještě můžeš mít!” “Mně záleží na nich,” odpověděla mi klidně. A v ten den jsme se pohádaly fakt na ostro. Řekla jsem, že ji nechci vidět ani slyšet ty její malichernosti mě rozzuřily. A ona mi to nevyčítala, vždycky si mě spíš omlouvala v duchu, našla by pro mě tisíc výmluv, proč se chovám, jak se chovám.
Jenže čas běží… Moje dcera Maruška mezitím vyrostla, zamilovala se do kluka takovej vychrtlej informatik, Honza. Mě z něj braly mory! “Co to je za šmudlu, nikoho lepšího sis nemohla najít?!” Tak jsem to na ni vysypala při jejich první návštěvě a ona si beze slova sbalila věci a odstěhovala se k tetě Růženě. S Honzou prodali, co měli, přestěhovali se do Ostravy, kde Růžena tehdy bydlela. A já? No já byla naštvaná na celý svět.
Růžena se mě pokusila přesvědčit, ať Marušku neruším vždyť je to její život. Ty budeš žít s Honzou? Ne! Ty ne, to ona! Musíš ji přijmout, podpořit. Jenže já ji neposlouchala. Byla jsem uražená, pyšná a přesvědčená, že všichni dělají jen chyby a já mám vždycky pravdu.
Víc a víc jsem se zavírala do svého bytu, už ani na svatbu dcery jsem nešla, pozvánku jsem roztrhala, fotky vyhodila. Maruška mi občas volala ale já ji odmítala, nebrala jsem telefon, zavěšovala jí to. Přitom jsem byla sama, rok za rokem
Až letos, na Nový rok, sedím sama, a najednou mě přepadne taková bolest, že volám znovu to číslo… samozřejmě, už mi odpovídá zase někdo úplně jiný. Už napotřetí jsem přestala být protivná a téměř prosila tu mladou paní o laskavost ať zjistí, kde Růžena bydlí, ať jí předá vzkaz. Adresu jsem nadiktovala srdceryvně, na oplátku slibovala zaplatit všechny náklady, ale ta holka byla fajn, peníze nechtěla.
Pak přišla ta nejtěžší zpráva v mém životě: Růžena tu už rok a půl není. Dva roky bojovala s rakovinou, ale nezvládla to. Její muž by mě rád viděl, a i Maruška se těší se mnou setkat má prý dvě krásné děti a často na mě myslí. Nechali mi vzkaz: Alenko, nedělej hlouposti, všechno, co máš, je tady. Dospěj už my tě pořád ještě máme rádi.
Ten večer jsem poprvé v životě brečela bez studu. Došlo mi, kolik jsem promarnila z hrdosti, z tvrdohlavosti, z vlastního přesvědčení, že všechno dělám správně. Ráno jsem vzala mobil, vytočila číslo své dcery:
Maruško…
Maminko! My tě moc čekáme, už přijeď!
Já…
Nic neříkej! Přijeď! Všechno bude dobré.
A v tom hlasu byla nejen moje krev, energie, ale i laskavost Růženy a něco, co jsem si nikdy moc neuměla představit opravdová láska. Bez podmínek, taková, jakou měla právě ona… Vím, že to bude těžké, ale věřím, že to konečně může být dobré.
Říkám ti člověk neumí být šťastný, dokud si konečně nepřizná, že nejdůležitější je mít koho obejmout. A někdy je třeba začít tím, že zahodíš všechno malé vzteky a prostě zavoláš.
