Naděje už není
Vaše peníze nechci! vykřikla Markéta, její hlas zněl jako padající staré cihly, pak zmuchlané tisícikoruny mrštila na podlahu, kde se rozplizly jako mokré ubrousky na opuštěné tramvajové zastávce.
To jsou přece vaše peníze, odpověděla paní bytná v županu s motivem malin. A za to, co se stalo, já opravdu nemůžu. Prosím vás, nevyvolávejte scénu, vždyť vzbudíte sousedy, ti mají slabé nervy.
Markéta ji probodla pohledem ostrým jako jehla na starém šicím stroji, prudce se otočila a začala stoupat po schodech, které se pod ní ve snu měnily v měkké houby.
Když vyšla z domu ven, omotaly se jí kolem očí stíny a svět kolem v jednom okamžiku potemněl. Došourala se na lavičku, která rostla z dlažby jako zvláštní houbová noha. Usedla, schovala tvář do dlaní a rozplakala se tiše, úplně neznatelně. V duchu se mučila výčitkami:
Kdybych jen tušila, jak to celé skončí, nikdy bych na tu svatbu nejela!
*****
Markét, představ si, já se vdávám! hlaholila do telefonu Ema, její kamarádka od první třídy. Svatba bude za měsíc, a pak ještě svatba v kostele. Přijedeš, že jo? Přijedeš? Nebuď suchar!
Emi, gratuluju ti, opravdu upřímně, mám z tebe radostjenže vydechla Markéta těžce, jako by měla v srdci kámen.
Tak už to vyklop!
Promiň, ale asi to fakt nedám. Moc bych chtěla, fakt, ale…
To si děláš srandu, ne?! Vždyť jsme spolu od dětství, prošly jsme si i sračkami, a ty nepřijedeš na mou svatbu? To je jako facka.
Nechci tě naštvat, to bych nikdy Jenže svatba a kostel, to bude na víc dní.
Tři dny, maximálně! To zvládneš, ne? Pár dní volna v práci.
Z práce to není, mám kocoura. Nemůžu ho nechat samotného, a brát ho s sebou, no, to sám chápeš…
Hele, kamarádko, s tímhle se nesmířím. Musíš být na mojí svatbě i na kostelní. Kocour? Popros někoho, ať ti ho pohlídá. Jsou přece hotely pro zvířata! Všechno se dá zařídit, když se chce. Kdyby to neklaplo, pomůžu.
Markéta byla denně v myšlenkách v labyrintu: nenechat svou nejlepší kamarádku ve štychu, nebo zradit svého kocoura Filípka, kterého milovala jako vlastní dítě? Jedno bylo jisté: Filípek by sám nezůstal ani s horou granulí.
Po týdnech vnitřní pře Markéta podlehla rozhodnutí jet. Filípka svěřila zkušené paní Slávce, kterou našla podle inzerátu. Prý dělá kočičí hotely už roky, sama bývala veterinářka a což rozhodlo na internetu měla recenze jako z pohádky, samá srdíčka a kočky s úsměvem.
Byt na pražském sídlišti, kam ho vedla, měl tři pokoje: největší z nich byl proměněný v kočičí ráj. Kočky si tam běhaly mezi kaktusy a škrabadly. Slávka byla milá, poklidná, a Markéta věřila, že Filípek mezi ostatními nebude smutnit.
Filípku, vydrž, budou to jen tři dny, broučku, hladila jeho zrzavá zádíčka. Filípek zamžikal očima a dotkl se jí čumákem.
Nebojte se tolik, usmála se paní Slávka. S ním to půjde jak po másle.
Markéta vytáhla dvě zelené tisícikoruny. Kdyby cokoli, volejte, jo?
Samozřejmě.
*****
Tři dny uplynuly, rozplynuly se jako pára nad Vltavou.
Ema byla šťastná, s novým mužem v očích jiskry, Markéta pozorovala nekonečné kruhy na skle, myslela přitom na Filípka a každé ráno i večer volala do kočičího hotelu:
Dobré odpoledne, jak se má Filípek? Nezlobí? Netrápí vás?
Všechno v pořádku, odpovídala Slávka. Baští, spí, hraje si. Přijedete tedy za dva dny?
Přijedu, nebudu déle prodlužovat, stýská se mi.
Všechno bylo, jak mělo být dokud nepřišel ten zvláštní povzdech do telefonu. Krátké ticho, ve kterém by se dala slyšet i kapka deště padající v podkroví.
Nesmysl, co blázním? Slávka říkala, že je Filípek v pohodě, snažila se Markéta uklidnit.
Ale červ nepokoje v ní rostl.
Váš kocour utekl, řekla Slávka, když Markéta dorazila.
Prosím?! Jak, utekl?!
Vedle dělali rekonstrukci, byl hrozný hluk, kočky se vylekaly. Šla jsem poprosit sousedy, a jakmile jsem pootevřela dveře, Filípek propadl mezi nohama a zmizel v chodbě. Než jsem stihla zareagovat, byl pryč
Proč jste hned nevolala?! Kradla jste mi naději!
Doufala jsem, že ho sama najdu. Zkoušela jsem pátrat, dávala jsem inzeráty, ale zatím nic…
Nezlobte se!? Bože! Vy jste mi přísahala, že se nic nestane!
Můžete si vzít zpět peníze.
Nechci vaše peníze! peníze skončily zmačkané na zemi.
Staly se vaše, klidně odpověděla bytná. Ale nemohla jsem za to. A prosím nedělejte rámus, už je noc.
Markéta ji zničujícím pohledem probodávala na prahu, pak se otočila.
Venku jí svět ztmavl, sotva došla k lavičce. Nevěřila svým uším.
K čemu ta svatba byla? Proč jsem opouštěla Filípka? Proč jsem věřila cizím lidem?
Do hlavou jí zablikaly obrazy z minula den, kdy z tmavého ranního podchodu k ní přilnul zrzavý uzlíček, jako by se tu vylíhl z rozmáčeného prosincového sněhu.
Filípka donesla domů. S ním pak slavila Silvestr a všechny volné dny na gauči, našla v jeho břichu teplo, jaké nikdy předtím nepoznala.
Dceruško, radši bys si mohla najít pořádného chlapa než sbírat toulavé kocoury, škádlila ji máma smskou.
Osud to zařídil tak, že dřív mi do cesty vběhnul kocour než chlap.
Kolegyně v práci poslouchaly její vyprávění s pohledem někoho, kdo nikdy neměl vlastní zvíře.
Kočky snad umí samy najít správný moment, kdy skočit přímo pod nohy a říct očima: Venku je zima, vezmeš mě domů? A člověku nezbývá než nadělit kočce vlastní srdce.
Markét, ty bys měla psát knížky, smály se kolegyně.
S každodenním mňoukáním naplnil Filípek Markétin byt chlupy, šumem lásky a hliněným teplem. Po práci vždy čekal u dveří se zvláštním taktem v tlapkách.
Nejraději usínal na jejích kolenou, syčel jak traktor v továrně. Teď už bylo doma jen prázdno, ticho a studený koberec.
Jestli je vůbec někde na světě Filípek, Markéta si nepředstavovala. Ale musela ho najít.
*****
Haló, našli jste ho?! Markéta vykřikla do telefonu, když ji kontaktoval dobrovolník z útulku.
Možná. Jedna paní nalezla na kraji Malešic zrzavého kocoura, podle popisu by to mohl být on. Pošlu vám adresu.
Děkuji vám!
Od útěku Filípka uběhl měsíc a půl. Nejhorší období života. Každou noc místo spánku vysedávala na diskusních fórech, které sunuly pod její oči stovky kotů, kromě toho jejího.
Na telefonu měla jen jednu dávnou fotku Filípka z července už dávno vyrostl, změnil se, možná proto ho nikdo nerozpoznal.
Když Markéta běžela v dešti s adresou v mobilu, dýchala ve vlnách jako člověk dorážející na vlastní minulost.
Kocour, kterého ukázala paní z paneláku, byl taky zrzavý, ale ne ten její. Krátký okamžik štěstí, pak zase rána do prázdna.
Nechám si ho teda, řekla žena, mazlíc svého nalezence. Ale vám přeju hodně síly a štěstí. Hlavně neztrácejte naději.
Poprvé v životě cítila Markéta závist. Raději se rychle vzdálila.
Během dalších měsíců šla podívat na další a další zrzavé kocoury z inzerce, nikdy to nebyl on. Něco v ní se měnilo v kámen pokaždé doufala, rozhoupaný most přešla, a pak zase naprázdno.
Markétko, já ti rozumím, byla to velká láska, šeptala jí maminka večer po telefonu, ale musíš žít dál. Najdeš si nového kocoura, nebo přijď k nám na vesnici, sousedka má koťata, jeden je prý taky zrzavý.
Díky, mami ale nikoho jiného nechci.
Po půl roce Markétě došla naděje. Zůstalo jediné přání: ať je Filípek naživu, ať už žije s kýmkoli, mezi partou toulavých ulic nebo v nějaké tiché kuchyni.
*****
Jak žít dál, nevěděla.
Byla sama sobě cizí a protivná, obviňovala se proč pro jeden svatební den dala kočku do cizích rukou? Kdyby tenkrát nepřeběhla přes bludný most, Filípek by dnes spal v jejím klíně.
Teď byla sama v černém lese nesnesitelné nejistoty.
O víkendech bloudila po Praze, procházela dvory, prošmejdila kontejnery, klopýtala přes paneláky. Dávno už nevěřila, že Filípka najde, ale nohy ji nesly dál jako v podivné mlze.
Až jednou došla na okraj města, kde za plotem stál útulek. Třeba máma má pravdu. Možná bych měla adoptovat jiného kocoura napadlo ji.
Ale hned ten nápad odhodila. A co když se Filípek objeví? Myslel by si, že jsem zradila?
Chtěla už odejít, ale z vrat vyšla pracovnice útulku.
Slečno, hledáte kamaráda? Ráda vám ukážu naše svěřence. Nichoho se nebojte, nic vás to nezavazuje, třeba se někdo zalíbí.
Nechtěla vidět jiné kočky, ale kývla, jako by už nebyla pánem vlastního těla.
Tadyhle máme René, tamhle Zrzek že jsou krásní? oddychla pracovnice.
Jsou moc krásní.
Nevěděla proč, ale najednou pocítila úlevu. Jako by hadry studu a lítosti někdo zhoupnul větru. Zvířata na ni hleděla s očima plnými světla.
A támhle v tom koutě někdo je? ukázala Markéta vzadu na potemnělý kotec.
To je náš poustevník. Nikomu nevěří, nenechá se ani pohladit. Před půl rokem ho přinesli v hrozném stavu, teď už je lepší, ale s nikým se nebaví.
V Markétině hrudi bodlo zvláštní píchání.
Můžu se na něj aspoň podívat?
Jasně, pojďte.
V šeru kotce seděl zrzavý kocour, odvrátil hlavu a předstíral nezájem.
To je on. Pořád se otáčí zády, nemá nikoho rád.
Markéta už ani nevnímala pracovníkyni. Zírala na zrzavého kocoura, oči jí hořely.
Ne, to není možnénebo je?
Filípku? špitla, dech se jí zadrhl v krku. Filípku, jsi to ty?
Kocour pomalu obrátil hlavu, zkoumavě se na ni zadíval. To je přece moje paní?
Chvíli váhal. Opravdu ona? Nezradila mě? Proč by za mnou jinak přišla?
Pak kocour vyskočil, běžel přes kotec a skočil Markétě do náruče. Plakala, on vrněl a svět se kroutil ve víru, jako když myší ocas zatočí kolem měsíce.
Zaměstnankyně právě otevřela klec, všechny kočky i psi i bílí obláčci na nebi se dívali. Slunce se smálo, protože někdy v snu chce slunce prostě zářit.
Filípek a Markéta odcházeli s příslibem pomáhat útulku.
Byli za to útulku vděční.
*****
Cestou domů Filípek vrněl jako starý traktor Zetoru a vyprávěl svou tichou kočičí řečí o tom, jak se polekal hluku, utíkal, hledal svou paničku a ocitl se pod koly noční Prahy. Jak jsem šťastný, že jsi mě našla! Už mě nikdy neopustíš, viď? koukl jí přímo do očí.
Nikdy, Filípku. Nikdy tě neopustím…
