Moje tajemství
Ležet na zemi, v ledovém, zhutnělém sněhu, který včera povolil a dneska právě začal tuhnout, bylo skoro příjemné. Uvnitř jsem hořel, krev mi pulsovala ve spáncích, srdce bolelo, celý obličej mi hořel a v puse sucho jako na Sahaře.
Seškrábl jsem do dlaně trochu sněhu, pomalu, skoro ochrnutý, sotva roztrhl zuby a nacpal si nesourodou sněhovou kouli do pusy. Na jazyku to bylo úžasné, ale chuti to kazil kovový zápach. Z rozbitých dásní mi tekla krev, nutila mě kašlat a polykat ji. Otočit se a vyplivnout jsem prostě neměl sílu.
Sníh tlumil bolest a já mu za to v duchu děkoval. Bezplatná anestezie, díky ti, Pane Bože! Bohužel, mráz bolest nevymazal úplně, jen ji poslal za obzor, kde kulaté slunce krvavě padalo dolů. I ten západ bolel do očí, až to pálilo.
Zavřel jsem oči a teď mi ten velký kotouč připadal jen šedavě žlutý, rozpitý.
Kéž bych mohl odplazit se do nějakého dolíku, příkopu nebo remízku stočit se tam, choulit se, vyhřívat si zbytky těla, kňučet a třást se jak zbité štěně. Ale nohy mi ležely na sněhu jako dvě polena, občas jimi projel křeč.
Zkusil jsem se přetočit na bok, podepřel se pravou rukou, ale ta mě najednou nechtěla poslouchat. Ostrá bolest v rameni mě utvrdila v tom, že tudy cesta nevede.
No nic Zkusíme jinak, zasyčel jsem mezi zuby. S vlastním hlasem, chraplavým a rozklepaným, mě zamrazilo.
Levá strana naštěstí ještě držela pohromadě, tak jsem se s vypětím sil dokázal přitáhnout a trochu posadit, ale dlaň mi zajela do závěje a tělo se znovu zhroutilo do sněhu.
Tady teď umřu. Jen tady a nyní musím zemřít. Konec, hotovo, všechno vyřízené. Co se se mnou stane potom, už je mi jedno. Jednoduše jsem si naložil víc, než na co jsem měl zuby. Moje vina zaměnil břehy s proudem. Teď už to nezachráním.
Ráno budou hledat moje tělo. Slibovali, že budou. Ale třeba budou vlci rychlejší? I ti potřebují občas hostinu. A pak To by byla pro mne pomsta budou mít jen kosti!
Setmělo se rychle. Usínal jsem, propadal se do černoty, kde mě to kupodivu těšilo. Pak mě zas vytáhla bolest; rozzářila se ve mně paprsky do všech žil, křečovitě stahovala svaly, a já skřípal zuby. Z toho ve mně rostla taková ta vzteklá, úplně zbytečná, bezmocná zloba. Jak skočit na nepřítele s roztaženýma rukama a řevem na rtech. Jsi slabý a odzbrojený, ale soupeře možná poleká tvoje odvaha. Měl jsem chuť se pomstít. Ale ženskou přece neuhodím to prostě nejde. Takže z pomsty nic nebude.
Zlost rozbíhala moje mozkové kolečka, drhla, chrčela, ale makala.
A z břicha mi stoupal strach. Čistý, živočišný strach ze smrti. Ten taky nedal vypnout světla.
Kvůli podrostu vlevo se rozléhalo vytí typické vlčí. Zakřenil jsem se: Na mě si, bráškové, nepřijdete! Všichni jste vlci, ať na dvou, nebo na čtyřech nohách, ale moje kosti vám nenechám!
Musím se hýbat. Kam? To je fuk. Jak? To je taky jedno. Klidně po čtyřech, ale hlavně pryč z toho místa, kde leží celá má ubohost.
Máma Té bude líto Čeká mě, bojí se jak jí je? Neřekl jsem jí, kam jdu, nebude vědět, jak to skončilo Ačkoliv, asi se to stejně dozví. Bude brečet. A já budu viník těch slz. Táta mě prokleje. Zasloužím si to.
Zvedl se mi žaludek a z očí mi vytekly slzy, ale zmrzly někde na tvářích, nespadly na rozervanou bundu
Povalil jsem se kupředu. Neohrabaně jsem se podpíral zdravou rukou, nohama kydal sníh, nechával za sebou červené pruhy, ale pomalu jsem sám sebe táhnul dál, co nejdál od vytí v temnotě
A pak jsem padl do nicoty. Sladce, lehce. Necítil jsem nic, nemyslel jsem na nic. Totální restart. Tady, i když je to peklo, je mi fajn. Chci tu zůstat. Hej, démoni, jsem váš! Zhřešil jsem, vemu mě, tělo už nepotřebuju
Jenže ani v pekle o mě nestáli. Do tváře mě praštil ostrý žlutý svět a do pusy mi nacákali studenou, pálivou vodu.
Tak co? Co nekašleš? Kašlat musíš, vykloktat a ven! někdo mě začal fackovat. Tvrdě, až se to ozývalo v dásních.
Uuu, zabručel jsem a obrátil hlavu, abych mohl vyplivnout krev na sníh.
Žiješ, dobrý! Fajn, pojď, jdeme domů. Mám to kousek. Lehni na beranici, dotáhnu tě. No tak! Nezvládneš? Nevadí, já tě naložím Tak Silné ruce mě zvedly, položily na teplý, ovčí kožich, pořádně vonící ovčím potem. Nějak tě zřídili, chlapče! A já slyšel rámus. Auto rámusí. Dívám se z okna světla. Vždycky sem jezděj. Pro ně je tohle pole jako hřbitov. Lidi jsou blbí, fakt blbí brblal neznámý pán, když mě urovnával. Neboj, trochu tě spravíme a pak se uvidí.
Zablekotal jsem cosi o vlcích, o tom, že se brzy vrátí mý nepřátelé, pak se mi udělalo teplo a usnul jsem
Ty jsi tak mazlivý, něžňoučký! rozesmála se Ludmila (tak jí říkali), když jsem jí líbal ramena. Telátko, viď? Jsi moje telátko? Chytila mě za tváře, přisunula svoje rty k mým a chvilku jsme jen dýchali společný vzduch. Pak se náhle odtáhla, hodila na sebe župan, rychle urovnala pásek. Jdi. Už je čas.
Lído protáhl jsem se na křupavě škrobeném prostěradle. Chci spát Je brzo, koukni na hodiny! Zase mě vyháníš
Poslední dobou jsem u Ludmily přespával čím dál častěji. Dala mi večeři, zahnala mě do koupelny a mezitím mi ustlala. Vždycky pečlivě, čistě, vše nažehlené, zhasla světlo a čekala na mě. Noc utekla a já, vylouhovaný po vojně, hladový po ženském těle, skočil rovnou ze sprchy do ráje. Lída byla krásná, jejím gestům nechyběla něha, byla lepší než ty všechny mladé holčiny, co mi dělaly oči
Pozoroval jsem ji, jak natahuje na bledé nohy vyžehlené punčochy, jak se schovaná za paravanem převléká do prádla a šatů.
V zrcadle jsem ji viděl dokonale. Lída v něm byla slunečná, zářivá, až neskutečná a k pomilování.
Řekla jsem, padej! sykla. Zapni mi zip a mazej. Matěji, raděj pro tebe! Zítra přijď, ano?
Ještě jsme se chvíli líbali, než mi Lída hodila oblečení a zmizela.
Slyšel jsem, jak na kuchyni zapíná plynový sporák, mlýnek na kávu. Vzduch nasál vůně tmavé kávy, trochu přepálená, ostrá. Její manžel Bohumil tu kávu zbožňoval, sám si do ní sypal pepř a tvářil se, že pije elixír bohů. Lída se na něj při tom dívá, skromně sedí na stoličce, usmívá se a přikyvuje. Sedí schoulená, nohy na příčce židle. Musí být milá a pozorná, aby se náhodou nepřeklepla a neřekla jeho jméno špatně, třeba místo Bohumile Matěji
Chvíli jsem tam stál, pak jsem proklouzl do koupelny, chvíli prskal, cákal vodu, smál se, pak jsem vylezl, navlékl košili a kalhoty, přisoukal se ke kuchyni a opřel se o futra. Lída ke mně stojí zády, jen přes župan svítí sluneční paprsky a podtrhují její křivky, ten tvar kytary.
Byla o patnáct let starší než já, ale to mi bylo, upřímně řečeno, úplně ukradené, spíš mě těšilo, že mám takovou ženu zájem. Že si mě všimla, ač kolem ní poskakovali jiní mládenci.
Lída Všechno dělala krásně jedla, převlékala se, kouřila. Všechno na ní plynulo jako tóny z jemné kytary. Bohyně! Moje bohyně.
Na naši první vlastně nikdy nezapomenu. Tehdy byla nejněžnější a opravdová. Nebyla dvojsmyslná, nesmála se mi, netvářila se, nebyla strojená. V jejím náručí jsem se rozpouštěl. Ráno mi bylo jasné, že mě má ráda. S tím druhým, manželem, tam přežívá, splácí povinnost, ale se mnou žije, dýchá, tepe v ní krev. Se mnou je živá.
Ano, musel jsem občas brzy ráno utíkat.
Vstávej, zlatíčko! Je čas, už jdi, líbala mě po třetí noci s námi. Za chvíli se vrátí Bohouš. Týden bude doma, pak zase odjede.
A co kdybych s ním prohodil pár slov? zasmál jsem se drze. Já chci být tvůj manžel, Lído!
Rozesmála se, zaklonila svoji kaštanovou hlavu, její vlasy se roztekly po ramenou jako proud tmavého medu. Vyskočil jsem, objal ji, líbal.
Jen moje! Slyšíš? Jen moje! šepnul jsem. Ty si myslíš, že neporazím tvého Bohuše? Seženu ho na dva klacky!
Nevím, drahý. Vyvlékla se z mého objetí. Chci, aby všechno zůstalo, jak to je. Abych byla tvým tajemstvím a ty mým. Některé věci, Matěji, do nich raději nestrkej nos. A teď jdi. Musím tady ještě poklidit.
Bylo mi tehdy smutno. Nechce mě za muže! Jak to?
Ale když za mnou zavírala dveře, Lída mě ještě natáhla, políbila. Udeřilo mě to do srdce. I když ne žena, aspoň na noc je moje. Na mě bude myslet, když večer zalehne polštář, mě bude porovnávat při vaření snídaně pro Bohouše a já zvítězím. Je moje, a on nepřítel s parohy!
Po Matějově odchodu začala Lída horečně uklízet. Manžel jí volal uprostřed noci, že přijde domů dřív, než čekala. Opatrný, protřelý chlap! Nechtěl ženu dostat do trapné situace. Byla nervózní, upocená, otevřela dokořán okno, aby Bohouš necítil cizí parfém. Ale cosi přece pochopil. Starý lišák čichal po cizím.
Tady to smrdí, Lído! praštil kufrem.
Čím by asi, Bohuš? pokrčila rameny, utáhla si župan.
Něčím špatným, Lído. Nekámošilas tu s někým? Prohřešila ses mi tu v postýlce? podíval se na ni z podhledu, než si sundal boty. Pak se vztyčil. Strach ve vzduchu, Lída se rychle snažila usmát.
Ale prosím tě! Koupila jsem zkažený kuře, považ, Bohouši! Jdi se umejt, já dám jídlo na stůl, kafe je hotové, karbanátky rozpeču No pojď, ty můj milovaný
Chytil ji za vlasy, přitáhl, civěl jí do očí, pak ji pustil a usmál se.
Přinesl jsem ti dárek. Ozkoušej ho. Vylovil z kapsy něco zamotaného v kapesníku. Náušnice. Těžké, trochu zčernalé, s krví rudými kamínky. Dej si je, Lído, hned! štěkl.
Otáčela klenoty v ruce, nervózně na něj pohlédla.
A co to tu je, Bohuš? To je Položila dárek na polici, otřela si ruce o šaty.
Nic ti není! Nasadit a jdem snídat! Okamžitě! přikázal Bohumil.
Donutil ji sundat staré, po mamince zděděné kroužky a nasadit nové, potom spokojeně kývnul. Rád ji oblékával, rozmazloval. Kupoval jí šaty, boty, kabelky. Občas ji nutil spát v těžkých zlatých řetězech, až měla po těle škrábance to patří k životu, vtipkoval.
Zůstanu asi pět dní, pak jedu zas. Dobrý obchody mám, skvělý! Kde je kuře, Lído? zašklebil se zlomyseľně, oči úzké jako štěrbiny.
Lída mávla: Venku v popelnici Přece to tady nenechám!
Muž se uchechtl jasně, správně, to tu fakt držet nechci. Starý lišák bohužel pochopil vše.
Jakmile Bohumil odjel, Lída mi volala hned do práce. Opravoval jsem chladicí boxy na továrně na zmrzlinu Lída milovala smetanovou na dřívku. Vždy jsem jí jedno donesl, krmil ji vlastní rukou, líbal ty sladké, drobky posypané rty.
Vymluvil jsem se na nemoc a vyrazil k ní po obědě. Bože, jak už jsem se těšil! Je to plamen, a dnes svítila dvakrát intenzivněji. Znovu byla moje.
Tři dny jsem nebyl doma, nevolal rodičům. Byl jsem zmizelý, zašitý u ní. No a co! Jsem mladej, co?
O tom, že maminka leží v nemocnici, jsem se dozvěděl ráno od táty u brány fabriky. Stál tam, šedivý, vyhublý jako přízrak.
Tati, co tu děláš? zamručel jsem.
Máma je zás, v noci jí odvezli. Zas ten žaludek. Mohls bys za ní zajít? žmoulal čepici v dlaních, co nikdy nesundával.
V které nemocnici? zeptal jsem se, otráveně kvůli přerušeným myšlenkám.
Diktoval adresu, slíbil jsem že dorazím. Táta přikývl, bylo vidět, že brečí. Ale mě to v tu chvíli bylo fuk. Máma tam bývala často, co z toho dělat kovbojku…
Lída mě skoro s nechutí pustila kvůli mámě, zabalila něco jídla. Můj andílek!
Máma ležela na chodbě na tvrdém vozíku, protože v pokoji nebylo místo. Bylo jí zle, sestřička nadávala, ať si mámu vezmu domů.
A kam asi?! Ona potřebuje léčbu! rozčiloval jsem se. A držte jazyk za zuby, nechci slyšet slovo proti mojí matce!
Máma mě prosila, ať se nezlobím, ale já byl vzteklý, že musím tohle řešit. Mám přece svůj život, máma v špitálu byla pořád, už je na to zvyklá.
Pomalu jedla polévku, co poslala Lída, chválila ji. Seděl jsem u ní, okolo se srolovali doktoři, kruh vozíků, ještě víc mě to štvalo. Ještě pár týdnů a Bohouš se vrátí a já zas musím od Lídiny náruči odejít
Mami, zvládneš to sama? zvedl jsem se a nechal jí u nohou pytel s jídlem.
Chvatně, viď, synku? Dobře, neboj se, už přijde táta Pohladila mě, usmála se.
Pokýval jsem hlavou a utekl. Nevěděl jsem, že jídlo stejně vyhodí, nemůže ho pozřít, ani že máma zůstane ležet v průvanu, kde jí nadává uklízečka Mě to nezajímalo, myslel jsem jen na Lídu
Vrátil jsem se do našeho hnízda a Lídu našel, jak sedí na zemi a brečí.
Co je? došoural jsem se do dveří. Co se děje?
Třásla se, ukazovala na nějaké třpytivé cetky na koberci.
Bohouš mi je dal naposled, chtěla jsem je vyčistit, zčernaly Ale na nich Ty jsou špinavý. Mě je z nich zle Matěji, vynes je z domu, slyšíš, ať tu nejsou! Bojím se jich!
Zabalila šperky do hadru, vrazila mi je do ruky.
Jdi! Vyhoď je! Jdi, Matěji! Co bude teď štkala, řasenka jí tekla po tvářích.
Vždyť to umyju Co tady na nich má být? On se bude Bohouš ptát, kde jsou! Co to Došlo mi najednou, že jsou to šmucky, co dostal nepoctivě takhle už to párkrát bylo. Tyhle fleky byly jako skvrny po zranění. Po fatálním zranění.
Polkl jsem, dělalo se mi z toho fakt zle.
Lído, co kdybychom to nahlásili policii? To je Zarazil jsem se. Lída by svýho nikdy neudala.
Poslušně jsem vylezl před barák a vyhodil balíček za plot tiskárny naproti. Nevšiml jsem si muže, co se krčil ve keřích, hubeného a shrbeného. Měl jsem si všímat víc…
Bohouš přišel v noci i s dalšími dvěma ranaři. Teprve jsme usnuli, byli jsme opití a neslyšeli cvaknutí zámku, tři páry bot na parketách.
Probral mě úder. Někdo mě v tmě mlátil, Lída křičela a najednou ticho.
Ohnal jsem se, děsivě mě bolela hlava, v puse železo, máchal jsem rukama, ale padal vedle. Moc jsem toho vypil.
Rozsvítili. Bohumil seděl v křesle a díval se na mě. Lída stála vedle něj, oči zavřené.
Omlouvám se za vyrušení, řekl tichounce Bohouš, potřebuju jen něco vyzvednout. Liduško, políbej starýho!
Rukou ji přitáhl, ona se sklonila, on jí vrazil pusu na tvář.
Bohouši, víš, že on ukázala na mě.
Nechci slyšet, zavrtěl hlavou, kývnul, v tu ránu mě znova praštil. Chtěl jsem se bránit, ale už jsem nic neměl.
Liduš, miláčku, sbal mi šperky. Hned je potřebuju.
Bohumil vstal, přistoupil ke mně. A ty, hňupe, šup na všechny čtyři!
Nedělej mu to, dovolil jsi mi vždyť jsi nebyl proti kňučela Lída a schovávala holé tělo do županu.
Sáhl na zakázaný ovoce. Je mi nesympatickej, chápeš, Lído? Matku má v špitále a on tady na tobě visí. Na našich prostěradlech! Matku máš ctít. Já svou nenáviděl, ale pohřbili jsme ji jako královnu. Tady mladej se od matky utrhl.
Odkud ty to zaskřehotal jsem, zakašlal.
Vím svoje. Všichni tady na mě makaj. Město mi leží u nohou. Ty jsi další naivka, Lído. Zas další zničený kluk! Tohle jsem už toleroval, ale tebe si nenechám.
Podíval jsem se na Lídu přes úzkou štěrbinu oka. V hlavě máma, nemocniční chodba, nějaký chlap v koutě, vůně kuřecí polévky, křik uklízečky, Lídina náruč a pak ji přikryly Bohoušovy studené modré oči. Nezvednul mi ani brov.
S matkou už se nepotkáš! zašeptal. Hrklo ve mně. Jsem nula, mizera, brzo umřu
Co bych mu říkala? sebrala se najednou Lída a začala balit šperky. Přišel sám. Já nic. Tady máš všechno, Bohuši. Podala mu těžkou tašku.
Prohlédl ji, kývnul. A teď si nasadíš ty náušnice, co jsem ti dával naposled!
Nejsou k županu, Bohuši, pak vlichocovala se mu. Já ztuhl.
Říkám, nasadit! zakřičel, vystřelil směrem ke mně. Kulka zahučela do parket.
Lída dělala, že hledá náušnice, šátrala všude.
Něco vymyslí, určitě! Moje Lída nás zachrání! bušilo mi v hlavě.
Ne! Bohouši, nejsou! Zmizely! Matěji to ty! Ukradl jsi je! Jak jsi mohl?! Vařila jsem tvé chudince mámě vývar, a tys mě obral?! Bohumile, vyhoď toho grázla! Není tu ani po babičce hodinky Ten kluk je prohnilej, já myslela, že je čistý
Ty hodinky dala Lída doktorovi, který jí dělal potrat. Mohli jsme s Matějem mít dítě, ale nechtěla. Bohumil chtěl, nemohl mít. Nepovolil by potrat ani kdyby věděl, že není jeho Zaplatila potají, a teď to svedla na mě
Bohumil rozkázal, ať mě vytáhnou ven. Už si pamatuju jen, jak Lída stojí za jeho zády, krásná, chlípně vášnivá, a on ze mě dělá hadr
Krádež nesnesu, Matěji. Láska, frajeřina, ženu ti odpustím, ale zloděje nikdy. Moje je moje!
Ležel jsem na sněhu, srdce žhavé a zároveň zoufalé, slyšel auto mizet a jen vítr s poryvy sněhu. Pak už jen tepání v hlavě. A vědomí, že mě má nejmilejší žena podrazila. Zchladlo mi srdce. Vyléčilo se.
Co bylo dál, už možná tušíte…
Teď jsem zůstal u toho myslivce několik dní. Přivedl mi doktora, oba dva, úplně cizí lidé mě dali nějak dohromady. Udělali mi obvazy, vyléčili zlomená žebra; kosti v nohách byly naštěstí jen přeražené. Jen tak poděkovat skrz zuby šlo, oni se smáli.
Neboj, chlape, za měsíc běháš! říkal myslivec.
Za tři týdny jsem prvně vyšel na nohy. Zalkl jsem se prudkým světlem, sníh svítil jako roztavený kov. Myslivec mi nasadil tmavé brýle.
Teď vypadni. A neber, co ti nepatří. Příště to už nemusí vyjít.
Skláněl jsem se nad botami a slyšel, jak se ti dva baví, kolik jim Bohumil poslal peněz za moje zachránění. Zkolaboval jsem.
Cože? zašeptal jsem, Co jste to říkali?
Nic. Bohumil je hodnej, jen strašně lakomej. Ale odpouští. Zato jeho žena Když ji Bohouš nachytá, předhodí mu nějakého kluka jako návnadu. Nebyl jsi první, ani poslední No, bohatí svý vrtochy mají, neřeš. Jen už si naber podle zubů. Můžeme ti jen popřát štěstí.
Do Prahy jsem došel k večeru. Zamířil rovnou do nemocnice. Třeba si stihnu promluvit s mámou?
Takový tady neevidujeme. Promiňte, zabouchla mi okýnko sestřička. Asi jsem jí nahnal strach.
Slečno, podívejte se pořádně, prosím! klepal jsem na okýnko. Nic. Znechucený jsem šel domů.
Západ opět rudý, jako tam na poli. Strach mě zalehl.
V našem paneláku svítilo v okně. Vydechl jsem a rozběhl se, pajdal jsem ke dveřím. Dlouho jsem zvonil, pak otevřela máma, úplně mrňavá, hubená. Dívala se na mě vyděšeně. Skočil jsem ji obejmout, zahlédl tátu, rozbrečel se
Měli jsme o tebe starost, synku, říkala máma, pořád naložila a naložila mi na talíř hromadu smažených brambor. Ale pak volal pan Bohumil, prý jsi se do něčeho zamotal, ale brzo se uzdravíš a vrátíš, a že teď do města raději nemáš chodit, jinak tě zavřou
Bohumil? málem mi upadla vidlička.
Ano. Nějaký člověk z ministerstva zdravotnictví. Navštívil mě v nemocnici, zařídil mi samostatný pokoj. Díky, že jsi ho poprosil o pomoc! Bez něj bych to nepřežila
Ještě něco povídala, hladila mě po hlavě a táta mě zkoumal, studoval. Neunesl jsem jeho pohled, otočil jsem se.
Po letech jsme s mojí ženou Martou chodili po trhu a hledali nějakou pěknou živou jedličku na Vánoce. Marta miluje živé stromky, vůni pryskyřice, na podlaze jehličí, na kmeni lesklé kapky, když je otřete.
Stromečků bylo na trhu hodně, objeli jsme už asi pět stánků, nic nám nebylo dost dobré.
Pojď ještě tady, navrhla Marta, ukázala na kout s pytlovinou místo stánku. Bezútěšné světlo lamp ukazovalo kostry stromků, hromadu větví v rohu.
Přikývl jsem. Vešli jsme, Marta začala obracet větvičky, a vtom někdo z temnoty zahučel zastřeným, prokuřovaným hlasem:
Kupuj, pak teprv zkoušej. Dej ruce pryč!
Z temnoty vyšla žena v vatované bundě, kulichu, šále na hlavě. Obličej bez líčidel, v očích zamrzlá zlost.
Poznal jsem ji. To byla moje Lída. Moje první vášeň. Ta, která mi zanechala jizvy. Marta se mě občas ptá, odkud mám tu nebo onu, vždy něco vymyslím. Lžu, protože Martu miluju a nechci, aby se trápila. Marta je opravdová, dobrá, moje jistota, skála. Je vyrobená z mé žebra, seslaná shůry. Nechci jí ubližovat.
Lída se na mě podívala, odplivla si. Poznala mě.
Bohouš ji nutí stát tady, v zimě prodávat jedle, on sám sedí v restauraci u šampaňského. Nebije ji, už nemá proč. Taktika. Ona ztratila vše. Ani další kluk už nezasáhl. Krása vyprchala, kluci už se nechytají není na co.
Pojď pryč, Marto, chytil jsem ženu za ruku. Tady jsou stromy špatné. Vezu tě ke známým na chatu, vybereme si sami a uřízneme jedličku.
Marta se usmála. Věřila mi. Milovala mě a já tomu pořád nemohl uvěřit
A že mám poděkovat panu Bohumilovi za to, že mě tehdy nenechal zabít svými bodyguardy? Že mi zařídil přežití? Ehm Nakonec mě stejně porazil. Jsem mu to dlužný. Tak mi třeba patříNaposledy jsem se otočil stánkařka v bundě, kdysi má bohyně, dnes zlomená žena, která páchne mrazem i minulostí. Pořád mě vidí, pořád vím, že v té její křivosti je kus mé viny. Možná bych měl litovat, možná ale jen přitáhnu Martu blíž k sobě, políbím ji do vlasů.
Jdeme přes park, sníh tiše křupe pod nohama. Cítím její drobnou ruku ve své dlani je teplá a živá, úplně jiná než tehdy sníh pod mojí hlavou. Slyším její smích, vůni, praskání větviček v tašce. Žádná tíha v hrudníku, žádné podrazy, žádný Bohouš. Jen my dva.
Zastavíme se u malé kapličky Marta zapaluje svíčku a šeptá nějaké přání. Díky ní vidím svět jasněji, cítím, jak by mohly být věci prosté, kdybych nebyl ten, kdo tají, uhýbá a plete vlastní nitě. V té neviditelné záři poznání mi dojde, že moje tajemství už dávno není v tom, koho jsem ztratil, ale v tom, kdo mi zůstal a koho mám sílu chránit.
Nakonec je to prosté: obejmu Martu tu, jež mě nezná tak dokonale jako Lída, ale i tak mě vybrala. Chvíli jen stojím, nasávám její dech, poprvé po letech vděčný i za všechny jizvy, protože vedly až sem, do její blízkosti.
A pak jdeme domůvůně jehličí na bundě, bílý poprašek ve vlasech, úsměvy, které přetrvávají. V hlavě mi zní: Nebrat, co ti nepatří. Teď už vím, co je doopravdy moje. A všechno ostatní může zůstat v závějích za námi.
